Show Hedwig a její Angry Inch: Jedinečnost mimo veškeré škatulky

„Nejsi v tom sám“ zaznívá na konci show Hedwig a její Angry Inch, jejíž české uvedení jsem zhlédla už na jeho slavnostní premiéře v únoru 2022. A proč začínám tentokrát od konce? Za prvé - jsem z tohoto představení úplně mimo a upřímně pochybuji, že se mi podaří ten zmatek v sobě nějak urovnat do přehledných řádků textu. 😊 Za druhé – pokud bych měla nějak vypíchnout poselství tohoto díla, zvolila bych právě větu: „Nejsi v tom sám“. Když jsem ji slyšela, hned se ve mně rozbouřené vlny emocí trochu uklidnily a já cítila takové něžné pohlazení. Jako kdyby mi někdo poslal zprávu a já si řekla: Ano, jsem divná, ale sakra – kdo není? Každý máme zkrátka něco, co na sobě zrovna nemilujeme, každý máme něco za sebou a řekla bych, že také každý máme nějakou jizvu na těle nebo na duši. Přesto se všichni učíme mít se rádi. Třeba i krůček po krůčku, ale musíme si zkrátka na tomto světě najít své místo a nosit hlavu vztyčenou.

To nás učí i Hedwig, která na jeviště nakráčí jako ta největší diva, jakou si umíte představit. Nesnese kritiku ani konkurenci, vtipkovat na úkor druhých může jen ona a běda, jestli se někdo náhodou strefí do ní. Jenže už to je první nenápadný ukazatel toho, že Hedwig vlastně není ve skutečnosti šťastná a spokojená. Ostatně za malý okamžik nám začne vyprávět svůj příběh plný bolesti a zklamání, a tak postupně zjišťujeme, co se skrývá pod zlatou parukou a maskou velké hvězdy. Původně malý chlapec jménem Hanzel, který se narodil a vyrůstal v socialismu, konkrétně ve východním Berlíně. Jeho přáním bylo poznat život na druhé straně Berlínské zdi, žít jinde a lépe a najít ve světě svou druhou polovinu. Ostatně záhy potkává první lásku a zároveň šanci na emigraci – amerického vojáka Luthera. Ten mu slibuje »sladký život«, ale chce, aby Hanzel něco ze sebe v Německu zanechal… a to své mužství.

Mladík podstupuje operaci, která se ale nepovede, a on tím pádem zůstává navždy na hranici mezi mužem a ženou. A když se začne hroutit i jeho „americký sen“, začne pod jménem své matky (Hedwig) vystupovat před publikem. Předvede nejen pěvecké nadání a vlastní tvorbu, ale otevře všem i svou 13. komnatu.

Detaily už prozrazovat nebudu, ale ačkoliv jsem si zhruba tohle všechno přečetla ještě před svou návštěvou, stejně jsem byla leckdy v průběhu představení překvapená. V mnoha ohledech – ať již otevřeností Hedwig, dalšími událostmi jejího života i zvláštním koncem představení, který byl pro mě na ‚první dobrou‘ jen těžko uchopitelným. Podle mě asi není jen jediný způsob, jak si závěr můžeme vyložit (jedna varianta mě napadla okamžitě a záhy jsem googlovala, jestli si to myslí i další lidé, nebo jsem úplně mimo mísu 😊). Překvapilo mě ale i použití drsného a nekorektního humoru, v mém případě to bylo překvapení příjemné, jelikož taky občas vtipkuju na vlastní účet takovým způsobem, že ostatní uvedu do rozpaků 😂. 

Na druhou stranu se obávám, že tento humor nemusí sednout zcela každému, stejně tak jako téma díla, točící se i kolem otázek transgender osob, i když ne docela. Spíš bych řekla, že i zde je vše otevřeno interpretaci diváka. Pro někoho může být Hedwig hrdinkou, tedy ženou, která byla na začátku uvězněná v mužském těle a proměna ji sice její skutečné identitě přiblížila, ale ne úplně. Naopak někdo zase může mít dojem, že v nitru je to pořád mladý a nezkušený homosexuál Hanzel, pro něhož byla tranzice jen nutnou obětí, aby mohl začít nový život, ale teď neví, kým skutečně je. Každopádně ať je to tak, či tak, je zkrátka těžké tuto osobnost zařadit do nějaké klasické škatulky. Je tím pádem jedinečná. 

Totéž podle mého názoru platí i o tomto díle, k němuž libreto napsal John Cameron Mitchell. Zdráhám se ho označit »jen« za muzikál, show či stand-up plný úsměvů i slz. Hedwig a její Angry Inch je od každého trochu, je to nezařaditelné představení, mimo veškeré škatulky 😊. Dokonce i v hudbě Stephena Traska (který je také autorem textů písní) se mísí vícero žánrů, ale tam už mohu snad bez hrozících přešlapů říct, že převládal slušný rockový nářez.

Už chvíli před premiérou byla coby »lákačka na kukačku« zveřejněna česká verze písničky Sugar Daddy. Hned napoprvé se mi skladba zalíbila, a když mi znenadání začala znovu hrát v hlavě její instrumentální úvodní část, pustila jsem si ji tedy znovu. A od té chvíle už jsem ji slyšela opravdu mockrát, jedu ji pořád a zkrátka mi ji perfektně „nasadili do hlavy“ 😂. Především se mi líbilo, jak je hudba akční a během představení tak přímo nutila diváky, aby si aspoň nožičkou podupávali do rytmu. Největší zásluhu na tom má kapela, která byla skutečně skvělá! Zřejmě přispěla i atmosféra klubu Malostranská beseda, kde jsem sice byla poprvé, ale přesto se mi tamější prostředí zalíbilo a je podle mě více než vhodné k pořádání koncertů a různých akcí. Nedokážu přesně popsat, jak to tam na mě působilo, ale bylo to zkrátka zase něco jiného než divadla, kam obvykle se statečnými „razíme“.

Došlo ovšem i na pomalejší písničky a zaujalo mě také, jak se ke konci v rámci jednoho čísla ze zdánlivého truchlivého šansonu vyklubal až pomalu psychedelický rock, navíc i s působivými světelnými efekty, jako vystřiženými z děsivých filmových scén. Působilo to zajímavě, ale přiznám se, že mi to po chvíli nedělalo příliš dobře, a tak jsem raději zavřela oči, než abych sebou na premiéře „sekla“, narušila představení a utrhla si ostudu 😂. Tímto tedy varuju slabší povahy, aby si dávaly pozor. A myslím, že epileptici by měli bohužel tuto podívanou pro jistotu vynechat zcela. Naopak hudebně pro mě přitom poslední čísla Kde pes chcíp (v originále Wicked Little Town reprise) a Vinyla (v originále Midnight Rain) patřila k nejlepším.

Moc se mi líbilo, že v mluveném slovu byly využity české reálie, a tak jsme vážně mohli mít pocit, že Hedwig opravdu pořádá nějaké turné a zavítala právě k nám do Prahy. Pochválit musím i české texty písní od Petra Soukupa, které mi dokázaly perfektně představit příběh Hedwig a zároveň jsem měla pocit, že v některých pasážích mluví i tak trochu o mně. Snad jen občas byla hudba natolik hlasitá, že byl trochu problém se na slova soustředit, ale myslím, že většině jsem porozuměla bez problému. A musím také ocenit, že české texty jsou uvedeny i v programu, a tak i kdyby náhodou přece něco uteklo, můžu si to zpětně dohledat. Paráda 😊.

A jak se říká, to nejlepší si nechávám na závěr – obsazení. Myslím, že v případě Hedwig je právě obsazení stěžejní záležitostí, protože bez těch pravých představitelů by to podle mě nefungovalo tak, jak má. Mužskou roli zde hraje dáma a titulní roli Hedwig zase muž – trochu ironie vzhledem k tomu, jak se nyní řeší, že by měli trans role hrát jen trans osoby apod. Jak již ale na toto téma řeklo mnoho herců, největší umění v herectví je právě zahrát něco, čím člověk ve skutečnosti není. A zde se to povedlo na tisíc procent, a to včetně ženských či naopak mužských pohybů a gest. Zde patří dík také Tomáši Smičkovi, který měl na starosti choreografie a podle mě aktérům představení pomáhal s těmito záležitostmi, pravděpodobně ve spolupráci s režisérem Pavlem Košatkou. 

V roli chorvatského žida Yitzhaka se nám předvedla Vendula Příhodová, která dokázala hravě pobavit už v prvních vteřinách představení. Později už ukázala spíš vážnější a zranitelnější tvář (jelikož přece i muži mají své dny 😉) a kromě toho zpívala jako bohyně. Její hlas mi chvílemi zní, jako by měl křídla a místo, aby jí seděl v hrdle, tak létá po celém sále a dotýká se každého diváka. 😊

O tom, že mám ráda hlas Romana Tomeše, už se asi nemusím ani zmiňovat, mám dojem, že už to o mně všichni ví a že je to na mně pomalu už i vidět 😂. (Musím se podívat, jestli to náhodou nemám napsané na čele.) Dokáže mi proniknout až do srdce a tentokrát se mu to opět podařilo. Když líčil problémy Hedwig, související s její operací, všechno se ve mně sevřelo a ozvala se ve mně taková tupá bolest, která odešla až ve chvíli, kdy se ozvala tato slova: „Odpusť mi, já to nevěděl, byl jsem jen hloupej kluk a ty zas mnohem víc…“ V ten moment se mi začaly z očí řinout slzy a pak už jsem brečela až do samého konce. 

Po herecké stránce jsem věřila každé slovo, a ačkoliv by mě ještě třeba před rokem ani ve snu nenapadlo, že by mohl Roman Tomeš hrát blonďatou divu, teď už vím, že dokáže zahrát asi úplně všechno. 😊 Jak jsem psala na Instagramu – i zahradního trpaslíka 😀 Myslím, že se na Hedwig perfektně hodil, a to především proto, že je sice za normálních okolností fešák chlap, ale má v sobě i jakousi něžnost, která je zde potřeba, abychom neměli pocit, že se jedná o karikaturu. 

Výsledný dojem pak jistě ovlivnily i sexy kostýmy, které vybral Laco Hudec Šubrt z Vecizveci.cz (takže navíc ekologicky šetrné), a též paruky a masky Jarmily Kamínkové. Bohužel nalepovací řasy dlouho nevydržely a Roman je „vymrkal“, což se rázem proměnilo ve vtipný moment v představení, který asi nejde úplně naplánovat, ale přesto tam perfektně zapadal. 😊 Jednu věc ale můžu pochválit ještě konkrétně Romanovi – a to jeho postavu… a hlavně ty nohy! Za takové by mnohé dámy i vraždily, tudíž pozor, aby se fanynky kvůli tomu nenaštvaly 😁. Na druhou stranu, na závěr představení se Roman předvede i téměř nahý, takže třeba se tím zase u těchto žen „vykoupí“. No, každý si tam evidentně najde něco. 😉

Tím pádem bych Hedwig s klidným srdcem doporučila všem, co mají otevřenou mysl a nebojí se nových zážitků. Rozhodně je to dílo, co je všechno možné, jen ne nudné. Může na vás působit šokujícím dojmem a může vás naštvat nějakým fórkem (ano, nějaká ta interakce s publikem tam taky byla 😂), ale umí se dotknout nitra kohokoliv, kdo si zrovna nesedí na uších. 😊