7 statečných

Nedokážu příliš vysvětlit proč, ale muzikál Kočky jednoznačně patří mezi moje srdcovky. Již poprvé, kdy jsem v televizi ve filmové verzi z roku 1998 slyšela první tóny a prožívala atmosféru úvodního čísla, jsem věděla, že vidím a slyším něco mimořádného. A později, když jsem za Kočkami vyrazila do divadla, byl tento pocit ještě umocněn. Je to asi jediný muzikál, u kterého mě už po prvních pár minutách zaplaví pocit naprostého štěstí a euforie. A náhle je mi úplně jedno, že děj, který pro mě obvykle bývá velmi důležitý, zde prakticky neexistuje. Nasávám celkovou atmosféru a užívám si, jak mnou prochází příjemný pocit vzrušení a nadějí, že i tentokrát bude moje „kočičí“ očekávání naplněno. Kočky jsou totiž především o výborné hudbě a velmi náročných tanečních číslech, kdy početný soubor musí hereckými a tanečními prostředky co nejvíce vyvolat iluzi skutečných koček. Očekává se tudíž určitá míra představivosti, kterou můžou podpořit dobré masky spolu s nápaditou scénou. Příběh vychází z

Představení Pět let zpět (anglicky The Last Five Years) je jedinečné a je jasným příkladem, jak mocná čarodějka je divadelní hra (ale jo, i ta láska samozřejmě 😉). Na malinké scéně ostravského Divadla „12“ totiž nepotřebují totiž žádnou složitou scénu ani dav herců zvučných jmen. Bohatě stačí náznak newyorského metra včetně cedulí i typického osvětlení, dva herci v téměř civilním oblečení a pár drobnějších rekvizit - přesto je iluze dokonalá a divákům před očima probíhá velmi realistický milostný příběh jednoho páru, ovšem poměrně netradičně pojatý. Konec příběhu je nám totiž představen již na začátku a posléze se vracíme v čase zpět v průběhu těch pěti let, o nichž je řeč v titulu díla. Na přeskáčku tak sledujeme jednotlivé momenty vztahu mladého manželského páru spisovatele Jamieho a nepříliš úspěšné herečky a zpěvačky Catherine čili Cathy a vzlety i pády společného života těchto dvou umělců a protipólů. Tedy jejich seznámení, žádost o ruku i různé hádky, které odhalují jejich slab

Muzikál Rebecca som mala možnosť vidieť už dvakrát a rozhodne to nebola moja posledná návšteva. Tento článok však píšem až po druhom zhliadnutí. Ide o dielo, ktoré ma upútalo už odkedy som zistila, že sa v Ostrave bude hrať a hneď, ako som si zistila niečo bližšie (bez toho, aby som si robila akékoľvek spoilery, čo sa deja a hudby týka), povedala som si, že ho nesmiem zmeškať. A moje tušenie, že ma toto dielo dostane, bolo správne. Mám rada muzikály, ktoré sú nejakým spôsobom nezvyčajné a Rebecca , od autorov Michaela Kunzeho a Sylvestra Levaya k nim rozhodne patrí. Ide totiž o detektívny príbeh - pani sídla v Manderley, Rebecca DeWinterová totiž pred rokom tragicky zahynula a hoci prípad sa zdal uzavretý, postupne na povrch vyplávajú nové skutočnosti. Celá zápletka sa odohráva na pozadí príbehu lásky - Maxim DeWinter prichádza do Monte Carla, aby si nachvíľu vyčistil hlavu od udalostí posledných mesiacov a stretáva tu mladé dievča - jeho meno nikdy nie je spomenuté a v príbehu vystupu

Na tento muzikál jsem se do Ostravy vydala s partou úžasných lidí a musím říct, že oni byli hlavním důvodem, proč jsem na tento muzikál šla. Vůbec jsem netušila nic o příběhu, nic o autorovi celého díla Jasonu Robertu Brownovi a tím pádem jsem neměla ani ponětí, co mám očekávat. Zcela záměrně jsem si o díle nic nenačetla a jen jsem si pustila soundtrack filmové verze z roku 2014, kde hlavní role ztvárnili Jeremy Jordan a Anna Kendrick. Ačkoliv jsem se snažila moc neposlouchat slova, již úvodní píseň mi dala tušit, o čem tento příběh asi bude. Jedná se o komorní příběh dvou mladých talentovaných lidí, jejichž životy se navzájem protkly. Načas se tito dva lidé společně vydali po stejné cestě plné výmolů. Ale pěkně od začátku…nebo radši od konce? Divadlo „12“, kde se příběh odehrává, je komorní scénou Divadla Jiřího Myrona. A je to scéna opravdu komorní s celkovým počtem kolem šedesáti míst. Z druhé řady, ve které jsme seděli, máte pocit, že jste s herci na jevišti a příběh žijete s nimi.

Boj nejen o lásku a štěstí, ale i o vlastní postavení ve společnosti. Temné tajemství a přízrak osoby, ve vzpomínkách ostatních, snad až příliš živé. Takový je muzikál Rebecca , který jsem v roce 2019 navštívila v ostravském Divadle Jiřího Myrona hned dvakrát, v březnu 2020 jsem si na něj zajela potřetí v rámci naší Tour de Ostrava a ještě minimálně jednu cestu si umím představit, zvlášť poté, co jsme se s dalšími statečnými v březnu paranoidně vyděsili, že jsme na derniéře, jelikož z představení vznikal záznam a závěrečný potlesk byl tak bouřlivý, jako bychom se snad měli už s tímto kusem loučit. A to by byla škoda. Přitom moje očekávání ohledně Rebeccy nebyla nijak závratná, ačkoliv jsem ode všech slyšela jen nadšené ohlasy. Ano, mám tendence být takto nedůvěřivá a raději se přesvědčuji sama. Tentokrát ale dávám všem kamarádům a minimálně dvěma ze sedmi statečných, kteří viděli představení dříve než já, jednoznačně za pravdu. Do Rebeccy jsem se opravdu zamilovala na první dobrou. H

Vím, že jsi mým světlem. Vím, co ti chci dát, vím, že jsi ten příběh, co chci psát. ...hovorí Jamie svojej múze a manželke Cathy. Lenže čo ak do vzťahu votrú pracovné problémy a medzi partnermi sa postupne začne tvoriť priepasť? Aj toto je jedna z otázok, ktorým sa venuje muzikál Pět let zpět , ktorý som spolu s Coffeerun, Džejňulkou a našou „čestnou statočnou“ Míšou navštívili v marci 2020. Priznám sa, že tento nápad som tak trochu „spískala“ ja, pretože milujem najmä komorné muzikály a ma toto dielo zaujalo už keď som prvý raz počula pieseň „Moving Too Fast“ (v českom preklade Nechám se vést) , a keď som si všimla plagát pri mojej návšteve muzikálu Rebecca koncom minulého roka, jednoducho som sa musela vrátiť. 😊 A som rada, že nie som sama, koho príbeh Jamieho Wellersteina a Cathy Hiatt zaujal. Muzikál Last Five Years od Jasona Roberta Browna sa na broadwayských divadelných doskách objavil už v roku 2001. Je vo vysokej miere inšpirovaný autorovou vlastnou skúsenosťou s tým, čo sa

Muzikál Thrill Me rozhodně nepatří mezi ta představení, na která lze snadno zapomenout. Je velmi specifický a vyvolává silné emoce. Já měla možnost vidět ho ve Studiu Ypsilon v rámci divadelního festivalu Ostrava v Praze. Během festivalu proběhla celkem dvě představení. Já Thrill Me viděla v obsazení dvou mimořádně talentovaných herců, jež jsem si v této roli přála, Richarda Pekárka a Lukáše Adama. Thrill Me je silný příběh, vycházející ze skutečné události, kdy dva inteligentní studenti VŠ z lepších rodin zavraždí, v podstatě pouze pro zábavu, malého chlapce. Jsme svědky jejich motivu, dopadení i odsouzení. Příběh je totiž vyprávěn jedním z nich po letech - konkrétně ve chvíli, kdy se jedná o jeho podmínečném propuštění. Rozkrývá se nám tak příběh dvou velmi mladých studentů, zasazený do Chicaga roku 1924, kdy poznáváme poněkud plachého a snadno manipulovatelného Nathana, který je značně ovlivněn svým spolužákem Richardem, jehož nejen obdivuje, následuje, ale i miluje. Ten, vědom s

Předem chci říct, že tyto řádky nebudou ani tak recenzí jako spíš úvahou. Těžko se totiž popisuje představení, do jehož cílové skupiny vůbec nepatříte, ale po poslední tleskačce si nepřipadáte zase až tak blbě, jak byste možná čekali… No, posuďte sami 😊. Muzikálových parodií jsem zhlédla již několik, z nichž podle mého nejpovedenějším kusem byl „ Adéla ještě nevečeřela“, uváděn v Divadle Broadway. Ten by se dal nazvat dokonce 'parodií na parodii', jelikož samotný film byl sám o sobě parodií na americké detektivky. Taktéž muzikál „ Limonádový Joe“  patří do stejné kategorie, si zase vzal na paškál americké westerny a byl rovněž povedený (viděla jsem v pražském Karlíně i v divadle v Ústí nad Labem). Když byla najednou avizována muzikálová parodie na erotickou knihu/film s názvem 50 odstínů šedi , převrátily se mi panenky, ale nebyla by v tom ženská zvědavost, aby mě nedotáhla do divadla. Film jsem neviděla (necítila jsem potřebu jej vidět), knihu jsem nečetla (stejný důvod) a s

Každý z nás si v sobě nese ten svůj „čas růží“, tedy chvíle bezstarostného dětství, kdy věřil pohádkám o krásném světě plném barev a kouzel. Malý chlapec Honza, co rád kreslí obrázky, ten svůj „čas růží“ zažije ve chvíli, kdy na pouti pozná dívku Anetu - svou první a největší lásku. V dospělosti, kdy se snaží prorazit jako zpěvák s kapelou, ji potká znovu. Příběh jejich osudové lásky vypráví právě muzikálový Čas růží - dílo Sagvana Tofiho, složené z písní, které za svého života nazpíval Karel Gott. Přiznám se, že jsem spíš „Matuškovka“ než „Gottovka“, tedy nikdy jsem nepatřila mezi fanynky našeho Slavíka. Ačkoliv mu jeho kvality nelze upírat, moje preference jsou zkrátka jiné. Dřív jsem navíc hit muzikály přímo nevyhledávala, a tak když jsem všude vídala billboardy s nápisem „Muzikál s písněmi Karla Gotta“ (já navíc omylem četla „s příchutí“), všem jsem tvrdila, že toto dílo raději vynechám. Jenže události roku 2019 mě nakonec přiměly vše přehodnotit, jelikož když Karel Gott v létě sl

Dnes již všem známá klasika, první původně český muzikál (představen na divadelních prknech). Ano, správně, dnes bude řeč o Draculovi . K tomuto muzikálu mám specifický vztah, pokud jste si přečetli kolonku O nás, víte proč. Geniální hudba Karla Svobody, moudré texty pana Borovce, dechberoucí choreografie Richarda Hese a režie legendy Jozefa Bednárika. Přesně díky těmto pánům se mohla 13.10.1995 odehrát premiéra muzikálu Dracula v tehdejším Paláci kultury, dnešním Kongresovém centru. Je samozřejmé, že původní verzi žádná nepředčí, pokud bychom ale takto nahlíželi na všechna díla, nemohli bychom si užít žádné. Navíc já jsem poněkud později narozená, takže spoustu starších muzikálů jsem viděla až v obnovených premiérách. Muzikál Dracula se stal legendou nejen pro české diváky, ale jako jeden z mála českých muzikálů také překročil hranice. Příběh o muži, který přes svou pýchu a hamižnost neviděl pravé hodnoty lidského života a objevil je až ve chvíli, kdy o ně přišel. Díky němu si udělá

„Zpěv, tanec a dvě hodiny legrace na zaoceánském parníku!“   stojí v popisku představení Děj se co děj (v originále Anything Goes ) na webu ostravského divadla. A jedná se podle mě o jeden z nejstručnějších a zároveň nejpřesnějších výtahů muzikálového příběhu. Dílo Colea Portera vzniklo v roce 1934 a i dnes je z něj cítit atmosféra amerických 30. let, tedy pokud se zaměříme především na život smetánky, která si může dovolit cestu do Londýna luxusním parníkem a vztekat se, že na palubě nejsou tentokrát žádné celebrity. Zkrátka taková ta idylka, která figuruje i ve většině našich prvorepublikových filmů a která byla později trnem v oku komunistům. V ostravském divadle Divadla Jiřího Myrona, kde mělo Děj se co děj premiéru v dubnu roku 2019, se povedlo ale klasický muzikál uvést v takové podobě, aby se přiblížil modernějším divákům, ale zároveň zůstala zachována jeho původní atmosféra. Pokud tedy o výletu do Ostravy uvažujete, pospěšte si, jelikož 19. dubna 2020 se koná derniéra ( kvůli