Muzikál Kočky: Srdcovka z ostravských střech

Nedokážu příliš vysvětlit proč, ale muzikál Kočky jednoznačně patří mezi moje srdcovky. Již poprvé, kdy jsem v televizi ve filmové verzi z roku 1998 slyšela první tóny a prožívala atmosféru úvodního čísla, jsem věděla, že vidím a slyším něco mimořádného. A později, když jsem za Kočkami vyrazila do divadla, byl tento pocit ještě umocněn. Je to asi jediný muzikál, u kterého mě už po prvních pár minutách zaplaví pocit naprostého štěstí a euforie. A náhle je mi úplně jedno, že děj, který pro mě obvykle bývá velmi důležitý, zde prakticky neexistuje. Nasávám celkovou atmosféru a užívám si, jak mnou prochází příjemný pocit vzrušení a nadějí, že i tentokrát bude moje „kočičí“ očekávání naplněno. Kočky jsou totiž především o výborné hudbě a velmi náročných tanečních číslech, kdy početný soubor musí hereckými a tanečními prostředky co nejvíce vyvolat iluzi skutečných koček. Očekává se tudíž určitá míra představivosti, kterou můžou podpořit dobré masky spolu s nápaditou scénou.

Příběh vychází z básnické sbírky T. S. Eliota, která je určena primárně pro děti. Jednou za rok se sejdou místní kočky na bále a jejich vůdce, Starobyl Vznešený, při svítání vybere jednu z nich, kterou pošle do nebe a dá jí tak šanci na nový život. Z tohoto důvodu se nám postupně představují jednotlivé kočky, poznáváme jejich povahové vlastnosti a schopnosti, jsme svědky jejich zábavy a her a až v závěru skutečně dojde k výběru jedné z nich. Finální volba navíc přivede i ostatní kočky k určitému poučení, prozření a k větší míře tolerance. A to je vlastně vše. V Kočkách proto není žádná vysloveně hlavní role. Většina interpretů získá svůj prostor obvykle v rámci jednoho čísla, ale i po zbytek představení zůstává na scéně a tvoří vlastně company. Je to dílo velmi specifické a rozhodně není určené pro každého.

---

V divadle jsem měla možnost vidět již čtyři různá zpracování, počínaje již velmi dávnou pražskou verzí v divadle Milenium, přes plzeňské zpracování a dvakrát zhlédnuté představení v Bratislavě až po poslední v Ostravě. Ani jedna verze mě nezklamala, nicméně představení v Bratislavě řadím mezi vůbec nejzdařilejší. Ostravskou verzi jsem měla možnost vidět hned dvakrát. Poprvé přímo v Ostravě a následně, v rámci divadelního festivalu, v Hudebním divadle Karlín v Praze. Měla jsem proto možnost zažít atmosféru stejného představení v různých prostředích a samozřejmě porovnat i některé alternace.

Kočky a jejich příběhy jsou v tomto případě zasazené na ostravské střechy. V tomto duchu je také vytvořena scéna, která mi připadá velmi zdařilá. Důležitou roli zde v určitém momentu sehraje i vyhlídková věž nové radnice, díky čemuž si můžeme uvědomit přesun děje do Ostravy, což jinak pro příběh není vlastně podstatné. Zmínit musím samozřejmě kostýmy, které jsou pro tento muzikál klíčové. Zde mám určité výhrady, protože preferuji skutečně „kočičí“ kostým bez lidských doplňků, jakým je např. kabelka, atp., ale na druhou stranu pro dokreslení jednotlivých povah to lze do určité míry pochopit.

Hudebně i tanečně se jedná o dílo nesmírně náročné a musím říct, že je na všech vidět, jak je to baví a vydávají ze sebe skutečně maximum. Samozřejmostí je živá hudba, bez které by se Kočky skutečně neobešly. V Karlíně byl bohužel v první půlce představení problém se zvukem, což mě velmi mrzelo, protože zrovna u jednoho z mých oblíbených duetů jsem bohužel slyšela jenom jeho půlku. Později se však vše podařilo napravit a zbytek jsem si už mohla užít opravdu naplno.

Jak jsem již zmínila, obsazení je početné a není zde vysloveně hlavní role. Nebudu tedy jmenovitě vypisovat jednotlivé interprety, které jsem měla možnost vidět, ale zaměřím se pouze na dva z nich, kteří mě osobně oslovili vůbec nejvíc.

Jednu z důležitých rolí, kocoura Rozumbrada, hraje Laco Hudec Šubrt. Řekla bych, že má asi nejvíc prostoru, protože plní roli jakéhosi ochránce či organizátora celého večera, takže přestože nevypráví žádný svůj příběh, je ho všude plno. Myslím, že Laco je v téhle roli naprosto dokonalý. Jednak mu to velmi sluší a tanečně i pěvecky nemá chybu. Měla jsem ohromnou radost, že ho znovu uvidím. Poprvé jsem to štěstí měla kdysi v Plzni, později i v Bratislavě. Chvílemi jsem měla pocit, že se snad jako kočka i narodil. Nedovedu si v této roli již představit nikoho jiného.

Vrcholem celého večera byla ale Grizabella v podání Hany Fialové. Viděla jsem ji už dříve v Bratislavě a věděla jsem tedy, že to bude zážitek. A byl... Grizabella, přestože je pro příběh nesmírně důležitá, má vlastně poměrně malý prostor. Jedná se o jednu z mála koček, která nezůstává na scéně po celou dobu představení. Drží se v ústraní, ale zoufale usiluje o to, aby byla ostatními kočkami přijata. Myslím ale, že tento svůj prostor využila naprosto fantasticky a já už před přestávkou byla velmi dojatá. Když zpívala Vzpomínky/Memory v druhé půlce představení, myslím, že už jsem zdaleka nebyla jediná, koho rozplakala. Bylo to opravdu krásné a hned tak na to nezapomenu.

Celkově si tedy z ostravských Koček odnáším celou řadu pozitivních zážitků a vzpomínek. Ani na chvilku jsem se nenudila, a přestože si stále stojím za tím, že bratislavské Kočky mě oslovily o trochu víc, ostravské se rozhodně nemají za co stydět. Oproti jiným verzím mají několik vtipných nápadů, na než jsem zatím jinde nenarazila a bavily mě. Jsem velmi šťastná, že jsem měla možnost vidět je hned dvakrát a prožít s nimi příběh na ostravských střechách.