Muzikál Krysař: Temná pohádka o lásce vykoupené krví

„Temná pohádka o lásce vykoupené krví…“ To byl můj dojem po první návštěvě Krysaře, díla z pera Daniela Landy (ten je autorem hudby, libreta i textů). Zatímco jako osoba je mi tento člověk spíše záhadou (alespoň podle toho, jak doposud veřejně vystupoval), tak jako skladatele ho uznávám. Jeho hudba mi totiž hraje na ty správné struny v těle a nebezpečně mě k sobě poutá. Díla Tajemství a Touha, která už znám dlouho, mám moc ráda. 

Krysaře jsem objevila v plné kráse až poměrně nedávno a máme spolu zatím trochu komplikovaný vztah, i když z toho také možná bude časem láska 😊. Vše začalo písní „Agnes a Krysař“, kterou mi dohodil Spotify. Velmi rychle mě očarovala, stejně jako Krysař učaroval samotné Agnes – byla tak zvláštní, mrazivá a přesto plná citu. Naposlouchala jsem si tedy dopředu i pár dalších písní z tohoto muzikálu a nakonec jsem na něj vyrazila do divadla. Poprvé 17. listopadu 2019, nejen na výročí 30 let od sametové revoluce, ale pro mě hlavně v den mého návratu z divadelního výletu do Milána. Ano, je to tak, přijela jsem domů, šla si na chvíli lehnout, ale pak jsem řekla: „Čau, já zase jdu“. A zamířila do Divadla Kalich. Zní to sice šíleně, ale nelituji toho, už tehdy na mě dílo silně zapůsobilo a byla jsem si skoro jistá, že se ještě někdy v budoucnu vrátím. 

Podruhé jsem se vypravila v září 2020 a z divadla jsem odcházela jako ve snu. Jak už to tak občas mívám, poprvé jsem byla příliš napjatá z očekávání, jak příběh dopadne (jelikož ačkoliv znám novelu Krysař od Viktora Dyka, děj muzikálu jsem si dopředu nezjišťovala, a tušila jsem, že se bude asi přece jen v něčem lišit). Připadala jsem si jako na trní, a proto se mi zdálo, že děj nemá dostatečný spád. Všechny odbočky od hlavní zápletky mě otravovaly. Podruhé už jsem ten dojem neměla, dokázala jsem si skoro všechny scény vychutnat a téměř vůbec jsem se tak nenudila. 

Nejprve pár slov k tomu, jak je vytvořená scéna, jejímž autorem je Martin Černý. Na první pohled možná obyčejná dřevěná konstrukce s pár dveřmi, ovšem dokáže divy díky důmyslnému otáčení a posouvání. Stačí jedno otočení levé části a ocitáme se v kanceláři starosty, otočením vpravo před námi vyroste dům rybáře a jeho ženy, jindy se zase stejně jednoduše nacházíme v místním hostinci. Po obou bočních stranách pak nacházíme navíc schody vzhůru na jakési lešení, kde se rovněž část děje může odehrát. Výrazným prvkem v horní části jeviště jsou pak hodiny, snad aby nám připomněly, že pro každého z nás je na světě vymezen jen jistý časový úsek. Chvílemi jsem si díky tomu připadala, jako bych sama byla uvnitř nějakého obřího hodinového stroje (třeba orloje). Občas ten dojem podpořila i hudební složka Krysaře, zejména pak v obzvlášť dunivých momentech. 

Hudba v tomto muzikálu je rozhodně výjimečná a jedinečná, zároveň ale zvláštní, mrazivá a rozporuplná. Myslím si, že není pro každého, je hodně hlasitá a snad i ukřičená – zkrátka stejně jako Krysařova píšťala může být pro někoho skoro »životu nebezpečná«, ale mě k sobě přitahuje jakousi magnetickou silou. Je plná překvapení a střídá v sobě řadu stylů, a pokud se zaposloucháte, všimnete si, že je využito velké množství nástrojů – v některých momentech třeba jen kytara, ale své slovo dostanou trumpety, bubny a samozřejmě (vzhledem k tématu) i píšťala. 

Někdy jsou melodie neuvěřitelně energické a veselé - například píseň hostinského „Lakomá“ s pro mě nezapomenutelnou větou „Radši budu nemocnej, než abych byl chudej“, ale také skladba „Opilecká“, kdy chlapi z vesnice »paří« v hospodě a jejich manželky jim nadávají a posílají je už domů. Jindy se dočkáme spíš zvláštní melancholie (například „Krysařova zpověď“), ovšem dojde i na téměř rockový »odvaz«, v jedné písni dokonce ozvláštněn dechovkovým nádechem. Hudba je ale hlavně naprosto propojená a prorostlá s příběhem, nejen skvěle padnoucími, jasnými a pravdivými texty, ale zkrátka tím, jak je s dějem „synchronizovaná“ – zpočátku uslyšíme klidné tóny a skoro bezstarostné melodie (proto se na začátku malinko nudím, přiznávám), ale postupně se v hudbě stupňují naléhavost a údernost. Téměř na vlastní uši cítíte, jak se už pomalu ale jistě utahuje smyčka… Navíc se některé melodie vrací, skoro jako bychom se v ní točili jako ve spirále. 

Kromě již zmíněných (v první řadě s magickým duetem „Agnes a Krysař“), mě nějakým způsobem zasáhly písně v podání Agnes „Temný stín“, „Zvrácená touha“, Štěpánův „Sen“ či sborová „Právo je síla“. V písni „Život je kámoš“ jsem pak ocenila zejména text. 

Rovněž celkový příběh muzikálu Krysař na mě zapůsobil a připadal mi neskutečně silný a poutavý. Někteří kritici ho sice považují za kontroverzní a xenofobní, já s tím ale tak úplně nesouhlasím a myslím si, že tento příběh nemá jen jedinou možnou interpretaci (ostatně…který ano? 😉), ale naopak umožňuje každému, aby v něm viděl to, co v něm sám vidět chce, třeba i na základě vlastních politických názorů a životních přesvědčení. 

Základní kostrou příběhu je vlastně soužití dvou odlišných skupin na jednom území. V jednom městě spolu v muzikálu totiž žijí „Starousedlíci“ (tak jim říkám já, jelikož nemají žádné vyslovené označení) a tzv. „Ostrované“. Těm druhým jejich zem podle všeho vzala před dávnými časy voda, a tak přesídlili sem. Jsou ale majetnější a mají též sklon k lakomství a podrazáctví, což obyčejným lidem samozřejmě vadí. 

Jelikož je navíc město zamořeno krysami, pozve starosta (Ostrovan) do města Krysaře a povolá ho, aby krysy zahubil pomocí své čarovné píšťaly. Krysař souhlasí, ale několikrát vrchnost varuje, že zvuk jeho píšťaly může zabít i člověka. Snad všichni ve městě se Krysaře štítí a opovrhují jím, ovšem starostova dcera Agnes se do něj zamiluje. Také ona v něm probudí lidské city, které v sobě dosud spíše potlačoval. Jenže jejich lásce okolnosti nepřejí – starosta Krysaře podvede a odmítne mu zaplatit za vykonanou práci. Mezitím se situace ve městě vyostřuje a schyluje se ke zkáze… 

Rozdílnost obou skupin v muzikálu podtrhují také kostýmy (z dílny Romana Šolce) ve vzájemném kontrastu, a tak ani chvíli nepřemýšlíte o tom, kdo je kdo a na jakou „stranu“ patří. „Starousedlíci“ měli obyčejné oděvy chudých lidí s dírami či záplatami a navíc byli oděni do světlejších barev – převládaly šedá a bílá a ozvláštněno to bylo snad jen v některých případech žlutými šátky či čelenkami ve vlasech. Ke konci pak byly jejich oděvy doplněny červenou barvou jako znamením, že jde do tuhého. 

V kontrastu s jejich obyčejnějším oblečením pak byly šaty Ostrovanů (tedy jakési svrchní kasty, co tu spodní dost odírá, šidí a prudí) – zdobnější a hlavně téměř výhradně fialové barvy, což mi připadalo jako výborné odlišení. (Navíc mi to připadalo jako drobná narážka na původní kostýmy z muzikálu Dracula, kde fialová značila pro změnu upíry.) 

Kromě toho měli Ostrované též na krku stříbrné medailony a tváře jim zdobilo zvláštní líčení – konkrétně jakýsi černý symbol kruhu v trojúhelníčku. Tento „cejch“ připomínající boží oko už je ale podle mého názoru odlišoval až přespříliš, protože pak by se opravdu mohlo zdát, že to byla nějaká jiná rasa a snad i něčím odlišná a výjimečná. Já ale zastávám názor, že to všichni bez výjimky byli lidé a kromě bohatství a možná částečně nátury je nic nerozdělovalo. A o to je pak ten příběh smutnější. 

Z „dvojbarevného davu“ pak samozřejmě vyčníval samotný Krysař se svým temným vzezřením. Byl oděn do černé barvy – konkrétně do kožených kalhot a ikonického pláště s kápí, kterou sundával jen výjimečně. Působil tím pádem skutečně tajemně a zároveň sexy, zvlášť když mu z pláště vykukovaly svalnaté paže a mužná hruď. Do černé byla zahalena i dětská taneční postava Krysařovy duše (jak jsem se dočetla, v původním muzikálu před lety tato role vůbec nebyla). 

Tu při mé první návštěvě ztvárnila úžasně Emily Petruk a podala výborný výkon. Podruhé jsem viděla Jana Kusáka. Navíc tato role měla skutečně krásnou symboliku, které jsem rozuměla. Ocenila jsem i to, jak se divákům představí – je schovaná za zády Krysaře a následně se od něj oddělí a začne tančit – krásně provedeno. Nedivím se, že i na děkovačce tato postava dostane znovu prostor. 

Naopak už mnoho pochopení nemám pro další dvě taneční role Dobrozlo (v obou případech jsem viděla Jakuba Dvořáka) a Zlodobro (poprvé Zuzana Havrlantová, podruhé Dominika Červinková), jejichž výkony jsou sice obdivuhodné, ale já bych se asi obešla snad raději bez nich. V muzikálech jsou tyto vyloženě taneční postavy využívány hojně (snad nejvíc mi tím Krysař připomínal opět Draculu a jeho legendární krvinky, ale i podobný prvek je použit i v dílech Johanka z Arku, Monte Cristo, Sibyla atp.), ale jen málokdy jim přijdu na chuť – spíše je trochu ignoruji, což je těžké, pokud mají někdy jeviště samy pro sebe. V tomto případě mě nejprve mátla i podivná jména postav, ale postupně jsem došla k závěru, že se jedná o tradiční symboliku kontrastu dobra a zla (použito například i v Mefistovi, kde mi to ale připadalo zbytečně kýčovité a lezlo mi to spíše na nervy), ovšem z jiného pohledu, kdy dobro a zlo splývají, jelikož svět není rozdělen na černou a bílou, ale každý v sobě nese něco dobrého i špatného. 

Ostatně dalším důkazem této pravdy je i postava Osudu, co představením prostupuje už od začátku a je jakýmsi glosátorem dění. Posléze odhaluje divákům svou pravou podstatu a na závěr se stane přímým aktérem děje a naznačuje nám, že to všechno má vlastně na svědomí on sám. Důležité je říct, že není hodný ani zlý, ale zůstává nad věcí a působí tím pádem tak trochu i cynicky a krutě. Řečeno slovy jedné písničky: „Život je kámoš. A hajzl a šmejd!“ Tak na mě působí i samotná postava. 

V obou případech jsem měla možnost vidět coby Osud Roberta Jaškówa. Ačkoliv jsem na něj zaslechla negativní názory, já se s nimi tak úplně neztotožňuji. Je pravda, že nemám srovnání s žádnými dalšími představiteli, ale mně se jeho výkon poměrně zamlouval. Na tuto roli se hodil a střídal v podstatě dvě polohy – tajemnou a uvolněnou či vtipnou. Na děkovačce pak rád upustil uzdu své komediální nátuře a trochu rádoby drsnou image rozbil drobnými vtípky. 

Humor přímo v představení mají ale na starosti primárně jiné postavy – částečně například samotný starosta, typický politik, pro něhož je důležitější jeho image než skutečná situace ve městě. Při mých návštěvách ho velmi dobře ztvárnili Jan Apolenář a Jan Vlas (uvedeni v pořadí, v jakém jsem je viděla), ale postava mě natolik nezaujala, to přiznávám. Daleko víc mi v paměti utkvěla jakási komická dvojice, která v muzikálu vystupuje (také poměrně velmi častý prvek v muzikálech) – sluha a opilec. Poprvé jsem jejich výstupy moc neocenila, připadalo mi to jako zbytečné protahování a zlehčování napínavého a temného příběhu. Podruhé už mě bavili o něco víc, jelikož jsem na jejich křepčení byla připravená. 

V obou případech jsem měla možnost vidět coby sluhu Daniela Sobotku, kterého z jiných rolí neznám. Jeho „napovídání“ starostovi nemělo chybu a stejně tak se vyřádil i ve scéně se špunty do uší. Jeho podnapilého kamaráda mi poprvé zahrál Martin Sobotka (hvězda českého dabingu) a podruhé Pavel Dytrt. Oba byli v první půlce vtipní a svou hranou opilostí dokonce roztomilí. V druhé polovině představení se ovšem duo opilec a sluha převtělí do dvojice nepříliš zdatných nájemných vrahů. Pro jednoho z nich je to prý práce jako každá jiná a druhý si to užívá, jelikož je „saďourek“. Osobně bych snad scénu s nimi nejraději vyškrtla, jelikož jejich píseň má možná působit vtipně, ale ve výsledku je to jen smutná pravda o tom, že se na světě vraždí odjakživa. V této části úlohy se mi ve srovnání líbil více Pavel Dytrt, protože v jeho podání to byl takový neškodný trouba, co se k něčemu jen omylem přichomýtl. Martin Sobotka, ač ho mám ráda, byl děsivější, a jeho „taneční kreace“ s páskem už pro mě byly trochu za hranou. 

Osobně je pro mě scéna s vrahy nedůležitá a beru ji jen jako prázdnou vatu sloužící coby výplň, aby se vše stihlo připravit k dalším výstupům důležitějších postav. Mnohem víc mě z humornějších figurek baví chamtivý hospodský, jehož ztvárňuje Henrich Šiška alias Heňo. Mám ráda i jeho píseň „Lakomá“, jen mě mrzí, že na Spotify je o ždibec energičtější a rozjařenější, a to zejména když se zpívá: „Radši budu nemocnej, než abych byl chudeeeej!“ V divadle na protažený tón na konci nedojde, ale nedokážu říct, zda to není třeba zjednodušení kvůli dechu, vzhledem k tomu, že součástí čísla je i svižná choreografie. 

Krátce zmíním ještě Rózi (mladší sestra Agnes) a jejího ženicha, v obou případech jsem v těchto úlohách viděla Elis Ochmanovou a Richarda Bergmana. Jejich příběh mě popravdě tolik nezajímá, ale jejich význam v ději chápu a respektuji. Rózi dostane svůj prostor zazářit především na závěr a musím říct, že Elis Ochmanová toho perfektně využila. Její výkon skutečně trhá srdce. 

Na závěr si nechávám to nejlepší, tedy role (a jejich představitele), které jsou pro mě nějakým způsobem zásadní. Samozřejmě se jedná v první řadě o samotnou postavu Krysaře. Musím říct, že Přemysl Pálek je skutečně výborný herec, jelikož když jsem ho viděla v roli „záporáka“ v muzikálu Freddie, připadal mi neuvěřitelně slizký a jeho postavu jsem okamžitě nesnášela. Naopak v Krysařovi je dokonale tajemný a nebezpečný, ale zároveň velmi charismatický až svůdný, a tak se Agnes vlastně vůbec nedivím, že na ni působí jako magnet. Přemkovi jako Krysaři jsem musela od začátku fandit a zároveň mi ho bylo často i velmi líto. Rovněž musím ocenit pěvecký výkon, protože došlo hned na několik poloh hlasu a v jedné chvíli zněl Krysař opravdu démonicky, jako by právě vylezl z pekla. 

Silně na mě zapůsobily také obě představitelky Agnes – Marie Křížová a Kateřina Bohatová. V tomto případě jsou alternace velmi vyrovnané, ač je samozřejmě každá z nich trochu jiná a svá. Marušku jsem viděla jako první a tehdy jsem to brala téměř jako splněný sen – jak jsem totiž již psala, ke Krysaři mě dovedla písnička „Agnes a Krysař“, přičemž na Spotify je dostupná verze s Janou Šulcovou coby Agnes. Přiznám se, že ji neznám, ovšem okamžitě se mi před očima vyrojila právě Maruška Křížová, aniž bych si tehdy byla vědomá toho, že tuto roli skutečně hraje. Vidět ji v Krysařovi byl tak skutečně zážitek. Věřila jsem jí od první chvilky až do poslední a oceňovala jsem zejména úžasnou chemii mezi ní a Přemkem v roli Krysaře. Kateřina Bohatová mě ale též rázem přesvědčila, dokonce mi připadalo, že jsem z jejích pěveckých výkonů měla „zimomriavky“ snad i častěji. Její Agnes je skutečně rozhodná žena, kterou jen tak něco nevyleká. Navíc Kateřina dokáže mnohé zahrát i pouhým pohozením vlasů, což je obdivuhodné. 

Klíčovou postavou v příběhu je pro mě také rybář Štěpán – při první návštěvě jsem viděla Milana Peroutku, podruhé Romana Tomeše. Oba se podle mě na Štěpána, jenž je zpočátku obyčejný chudý kluk se srdcem na dlani (co pro smích nejde daleko), velmi hodí. Také v druhé polovině, kdy se Štěpán mění v mladého muže zmítaného vztekem a nenávistí, jsem herecky věřila oběma. Snad jen Milan Peroutka pro mě nebyl dostatečně autoritativní, abych ho slepě následovala coby vůdce vzpoury. V případě Romana Tomeše jsem tento problém neměla (ale v tomhle nejsem objektivní 😊😉), naopak jsem v jeho očích viděla neuvěřitelnou rozhodnost smíšenou se zoufalstvím. Navíc má krásný hlas, a tak pěvecky byl pro mě též o ždibec silnější. Ostatně už pouhé jeho bolestné zvolání mě dokázalo silně bodnout do srdce. 

V roli Štěpánovy ženy jsem pak viděla rovněž dvě alternace, nejprve mi ji ztvárnila Kateřina Kráľovská Steinerová, kterou jsem si oblíbila v Osmém světadílu. Také zde mě nadchla, už jen tím, jak dokázala role v těchto dvou představeních odlišit – nejen jinou polohou hlasu, ale také herecky, jelikož se v Krysaři perfektně položila do role chudé ženy se všedními starostmi, až mi připadala, jako by nějakým kouzlem měla najednou o pár let navíc. Bohužel mi tím ale neseděla do páru s Milanem Peroutkou (který podle mě vypadá i o pár let mladší, než ve skutečnosti je). Daleko víc tak k sobě coby dvojice „pasovali“ Roman Tomeš a Barbara Chybová. Ta si s jistou drsností a drzostí v roli se svou alternací v ničem nezadala, ale zároveň z ní byla cítit jakási ženská jemnost a křehkost, což na mě působilo dobře. Bylo tak jednodušší ji chápat a oblíbit si ji. 

Jako poslední z postav zmiňuji zdánlivě vedlejší postavu Jakuba, bez níž by ale můj zážitek z Krysaře byl sotva poloviční. Jakub je Ostrovan a slouží jako vrátný u starosty, má však na rozdíl od jiných svých spoluobčanů dobré srdce. Se Štěpánem jsou od dětství nerozluční nejlepší přátelé, dokud tedy nestojí na pomyslné opačné straně barikád. Nebo snad zůstávají přáteli i poté? 

V obou případech jsem měla možnost vidět skvělého Jakuba Šlégra, jehož jsem dosud znala spíše z malých rolí. Při první návštěvě Krysaře mě tak vlastně překvapilo, jaký prostor zde dostal. Každopádně já mu věřila od začátku až do konce. Už jen ze zvědavosti by mě ale zajímalo, jak se s tímto úkolem popasoval alternující Felix Slováček ml., zvlášť poté, co mě o svém hereckém talentu (ovšem v komické roli) přesvědčil v představení Kytice. 

Vyústění Jakubova osudu je pro mě každopádně jedním z nejsilnějších momentů v celém představení a už dvakrát jsem se přímo ve stejné chvíli rozplakala. Samotný závěr muzikálu mě překvapil jakousi jiskřičkou naděje, jako by říkal, že příště už to třeba tak dopadnout nemusí… 

Celkově pro mě Krysař obsahuje spoustu silných myšlenek. Jelikož popisuje boj dvou různých skupin na jednom území, samozřejmě to diváka svádí k hledání jistých paralel s různými historickými událostmi a mnohdy i současnými situacemi, ale já myslím, že tento příběh se mohl odehrát vlastně kdykoliv a kdekoliv. A dojít na něj může i někdy v budoucnu, ač bych si to nepřála. Důležité je si pamatovat, že ať už dva protichůdné tábory odlišuje cokoliv, řada věcí je i spojuje – láska, rodina, přátelství, zkrátka to, co z člověka skutečně dělá lidskou bytost. 

Právě tyto hodnoty bychom si měli připomínat a neobětovat je na úkor nenávisti a válek, které stejně všechny končí stejně – smrtí. A často pro obě strany stejnou měrou. Příběh Krysaře tak podle mě představuje i jakési varování, aby lidstvo neopakovalo pořád dokola ty stejné chyby.