Muzikál Osmý světadíl: Láska, ktorá nezomrela

„To je kruté zrušiť lásku, ktorá nezomrela.“ A já říkám, že je kruté ohlásit derniéru Osmého světadílu zrovna ve chvíli, kdy na něj Džejňulka poprvé vyrazí a zamiluje se do něj „na první návštěvu“. Ne, ale vážně, můžu si za to sama. Hitmuzikál složený z písniček skupiny Elán se hrál v Divadle Kalich od září 2011, ovšem já o něm neměla tušení až do roku 2019, kdy mě na něj vytáhla jedna známá, rovněž fanynka muzikálů, která se mnou (dalo by se říct na rozdíl od zbytku statečných) sdílí i velké nadšení z Romana Tomeše.

Nechala jsem se tedy vzhledem k účasti mého oblíbence přemluvit k návštěvě a přiznám se, že jsem neměla nijak přehnaná očekávání. „Hlavně si nezapomeň kapesníčky,“ bylo mi řečeno s tím, že děj mě určitě pořádně dojme. Já jsem tomu ale trochu tvrdohlavě nevěřila a po neuvěřitelně energickém a trochu praštěném úvodním čísle Stužková jsem si říkala, že jsem asi omylem na jiném muzikálu. Ovšem divadlo opět předvedlo svá kouzla a za tři hodiny mi zdánlivě před očima proběhl jeden život – s veškerými vzestupy i pády. Radostné momenty, rozpustilá zábava mladé zamilované dvojice i jejich kamarádů, běžné starosti, ale především ty největší životní bolesti. A tak jsem v samém závěru muzikálu opravdu „bulela jako želva“.  Úplně jsem cítila, jak se mi kousek mého srdce uloupl, aby už navždy patřil Osmému světadílu a jeho příběhu. Není tedy divu, že když jsme se dohodli na tom, že vám tu na našem blogu představíme své „srdcovky“, padla moje volba právě na toto dílo.

Před derniérou v červnu 2019 jsem stihla ještě jednu návštěvu s trochu jiným obsazením, abych se stihla rozloučit. Stejně si ale občas připadám, že mi někdo sebral moji lásku. Naštěstí muzikály se většinou po nějaké době zase vracejí, a tak mám ještě šanci, že se s »Osmákem« ještě někdy shledáme. Hodně nadějí jsem vkládala i do plánovaného uvedení tohoto kousku na letošní (2020) letní scéně Divadla Kalich a už jsem měla rezervovaných několik lístků, ovšem nakonec osud rozhodl jinak, muzikál se nehraje a já musím přece jen vydržet „na suchu“. Možná je to tak ale dobře, protože mi toto dílo nestihlo zevšednět, ale naopak mi z něj stále zůstal ten nepopsatelný pocit z první návštěvy a z děkovačky, kdy se ve mně dojetí promíchávalo s neuvěřitelně silným náporem pozitivní energie.

Z velké části ten pocit připisuji samotnému příběhu Osmého světadílu, který vlastně není nijak zvlášť složitý, a když se člověk pořádně zamyslí nad některými detaily, najde v něm jistě i nelogičnosti. Jenže přesto působí skutečně, možná i díky poměrně moderním a realistickým kostýmům. S »Osmákem« je asi nejvíc spjato obyčejné pruhované tričko, které má na sobě mladík Tomáš, a samozřejmě také bílé tenisky, které ho zaujmou na dívce Janě, do níž se zamiluje. Jenže je to nadprůměrně inteligentní studentka matematiky, která pracuje na teorii o nalezení bájného ‚osmého světadílu‘. Navíc má bohatého a mocného přítele Erika, a tak by se mohlo zdát, že u ní Tomáš nemá šanci. Naopak je to ale právě on, kdo její život naplno rozsvítí. Právě díky němu nakonec Jana nalezne potřebnou inspiraci k tomu, aby si uvědomila, co vlastně hledá a jak by se toho dalo docílit. Jenže dvojici stojí řada překážek. Rodiče Jany ji vidí spíše po boku Erika, který se navíc odmítá Jany vzdát bez boje. Neštítí se ničeho a zneužije i těžké situace její rodiny a zdravotních problémů jednoho z jejích členů.

Při sledování tohoto děje jsem ale chvílemi skutečně zapomínala, že jsem v divadle, spíše jsem nějakým kouzelným kukátkem ‚načihovala‘ do cizích životů. K tomu podle mě dopomohl i způsob, jakým byla vytvořena scéna. Jejím základem byla stěna složena z barevných světel, která se vždy rozsvítila v takových odstínech, aby dotvořila náladu dané písničky a jejího vyznění (při veselejší svítily různé barvy a střídaly se, smutnější písně si vybavuji s nádechem jemných odstínů světle modré barvy), ale mnohem víc dokázaly vykouzlit obyčejné detaily. V první scéně byla kuchyň restaurace znázorněna jen pomocí velkých kostek, které vám při troše fantazie připomínaly sporák a pracovní pulty, ale daly se využít i v choreografii, což ještě doplnilo pár kastrolů, s nimiž tedy herci vyváděli nejrůznější divy a dodali tím skvělý náboj písničce Stužková.

Posléze se ocitneme například i v obchodním centru, kde největší parádu opět předvedou spíše rekvizity v čele s obřím barevným balonem. Když se v jedné písničce mluví o výletu, dočkáme se dokonce roztomilé a kreslené makety vláčku, jako bychom se snad ocitli v rozpustilém večerníčku. Jindy zase nahlédneme do bytu Jany a její rodiny, který představuje především obyčejný stůl a pár židlí, ale hlavně okno. Obyčejná tabule skla (nebo něčeho, co jen sklo připomíná) orámovaná bílým dřevem. A skutečně, když se z něj Jana podívá, máte pocit, že jste ve starším bytě někde na sídlišti, a kdybyste se podívali společně s Janou, uvidíte ostatní domy v okolí a řadu světýlek v jejich oknech. A tak je to vlastně v průběhu celého představení, před vámi je sotva pár drobností a vy máte přesto dojem, že sledujete něčí svět se vším všudy.

Krásný dojem silně prohlubují i krásné melodie, o něž v Osmém světadílu opravdu není nouze. Některé jsem znala a měla ráda již dopředu díky originálním verzím Elánu, ale v samotném představení dostaly mnohdy i ony nový význam a silnější poselství. Jiné, které jsem neznala, jsem si také brzy oblíbila, navíc všechny jsou dobře zakomponovány do příběhu (ač některé přece jen o něco lépe než jiné). Chtěla jsem vám sem napsat seznam těch, které mě oslovily nejvíc, ale asi si nedokážu vybrat. Jakmile mi pustíte Stužkovou, budu vám to ještě minimálně dva dny zpívat, na Valiace se kamene bych vždy s chutí zapařila, zamilovaně se budu dojímat (mimo jiné) u Láska moja, Len kým tu si a Jedenásté prikázanie a při písni Kaskadér budu vždycky vzpomínat na závěr příběhu z »Osmáku«.

Co je ale potřeba říct, že tyto „elánovské hity“ pro zpěváky představují velkou výzvu – nejen rozsahem, ale i tím, že texty jsou ve slovenském jazyce. S tím si ale všichni zúčastnění, které jsem měla možnost vidět, poradili s přehledem. Navíc slovenština zní melodicky a v podání umělců z Kalichu se do ní snadno zamilujete.

A koho že jsem to v Osmém světadílu viděla? Kdo mé texty nečtete poprvé, jistě víte, že píšu spíš srdcem než hlavou. V případě srdcovky tomu jinak nebude, naopak mé zhodnocení obsazení tohoto díla možná ani neberte vážně a berte ho jen jako mou nostalgickou vzpomínku na první návštěvu »Osmáku« a můj téměř iracionální dojem, že právě poprvé jsem vychytala nejlepší sestavu herců. Na něm si zřejmě budu trvat, dokud mě třeba při případném budoucím uvedení někdo neoslní víc.

V hlavních rolích tedy vyzdvihuji především Romana Tomeše (to vás asi nepřekvapí :D ) coby Tomáše a Kateřinu Steinerovou v roli (mé jmenovkyně) Jany. Jejich herecké výkony byly natolik skvělé, že mě rázem vtáhly do děje a donutily mě s nimi prožívat každou minutu až do konce. Pěvecky mě rovněž Roman s Kateřinou nadchli a díky oběma jsem během představení měla nejednou „zimomriavky“. Mezi sebou měli i podle mě uvěřitelnou chemii, ale jak říkám, nemůžete mi to úplně věřit, zvlášť když jsem roztála už ve chvíli, kdy Roman Tomeš poprvé řekl na scéně moje jméno. 

Při druhé návštěvě jsem měla možnost vidět rovněž vhodně obsazeného Tomáše Löbla a Míšu Tomešovou coby Janu, jejíž hlas mi popravdě v některých tónech ve výškách příliš nesedí, což je v případě náročných partů v Osmém světadílu trochu na škodu. Jako dvojice mi k sobě Tomáš s Míšou už také tolik nepasovali, ale napadlo mě, jaké by asi bylo vidět v tomto díle oba Tomešovi pohromadě, jelikož jejich tandem mě snad ještě nikdy nezklamal (v Pomádě spolu byli výborní a ve Vodě nad vodou byla pak jejich společná energie pro mě jedním z největších kladů). Ostatně vím, že Osmý světadíl sehrál i významnou roli v životě této partnerské dvojice, tudíž vidět je spolu právě v něm by bylo pro mě samo o sobě zážitkem, ačkoliv je to zatím jen nesplněné přání. 

V roli záporáka Erika jsem viděla dvě velmi vyrovnané alternace, kdy ani o jednom z nich nemůžu napsat nic negativního, jen bych řekla, že Honza Kříž ve mně v roli vzbuzoval víc „fascinované nenávisti“,  kdy víte, že je to bídák, ale stejně si od něj rádi poslechnete milostnou píseň. Zatímco Zbyňka Frice jsem měla tendenci víc omlouvat, asi proto, že ho znám především z kladných rolí. Také pro mě byl nezvyk ho vidět v partnerské dvojici s Míšou Tomešovou, jelikož poměrně krátce předtím jsem je viděla v Srdcovém králi, kde se Zbyněk na závěr stal tak trochu jejím nevlastním tátou.

Když už je řeč o rodičích, nesmím v případě Osmého světadílu opomenout postavy Janiných rodičů, které jsou sice vedlejší, ale pro příběh stěžejní. Při obou mých návštěvách je ztvárnili Michal Pleskot a Marie Štěchová. Ta mě příjemně překvapila pěveckým umem, protože jsem ji znala jen z činoherních rolí, naopak pana Pleskota znám zase spíš z jeho komediální stránky (v Robinu Hoodovi i Sugar), a tak bylo příjemné poznat i jeho jinou a vážnější tvář (ač tu rozjetou předvedl pak alespoň na děkovačce).

Každopádně oba herci se mi do úloh perfektně hodili, vše jsem jim věřila. Postavy Janiných rodičů jsou navíc komplikované v tom, že mohou působit negativně tím, jak se staví ke vztahu Jany s Tomášem a naopak podporují Erika. Je potřeba je tak zahrát tak, aby vyzněla hlavně jejich velká láska k Janě a jejímu bratrovi a posléze i narůstající zoufalství z obtížné životní situace. To se zde podařilo a jsem také velmi ráda za to, že scénář na ně nezapomněl ani v závěru a ukázal jejich skutečnou podstatu - milující maminku a odvážného tatínka, kteří chrání OBĚ své děti (a nejen to jedno), když poznají, že je to potřeba.

Důležitý je také představitel Janina bratra Kuby, na jehož výkonu závisí, zda vám bude chlapec připadat roztomilý a zamilujete si ho natolik, že pochopíte, proč je pro Janu natolik důležitý. V opačném případě to bude trochu rozmazlený a uječený klučina a scény s ním vás tím pádem moc nenadchnou. Já viděla dva dětské herce, ale zmíním jen toho, který podle mě odvedl o poznání lepší výkon - Viktor Antonio. Právě v Osmém světadílu jsem ho poznala poprvé a říkala jsem si, že pokud bude chtít v herecké kariéře pokračovat a bude na sobě pracovat, jednou nám ještě všem ukáže. 

V neposlední řadě, ač je uvádím na závěr, pak úspěch Osmého světadílu podle mě stojí i na představitelích vedlejších rolí a na celkové company, která sice není nijak moc početná, ale vydá za pořádný dav, a to zejména svým nasazením a energií. Můžete se spolehnout, že jakmile je na scéně parta Tomášových kamarádů, je o zábavu postaráno. Dámy pak zase pořádně rozhýbou těla a na děkovačce dostanete ještě přídavek tanečních čísel, aby vás »parta z Kalichu« zase vytáhla z deprese, do níž vás tak trochu dostala dovyprávěním dojemného příběhu. Skoro jako by se před vašima očima zhmotnila radost ze života a dala vám pořádnou pusu na rozloučenou, abyste na ni nezapomínali a pravidelně se pro ni vraceli. Pokud věříte, že je někde na světě »osmý světadíl«, tak ho vyrazte hledat. Já mám dojem, že jsem jeden maličký objevila právě v Divadle Kalich.