Muzikál Voda (a krev) nad vodou: Na vlnách instantního hit muzikálu

Jsem narozená ve znamení Ryb a skutečně jsem vodní živel, který si v létě rád užívá pohupování na vodní hladině. Tím pádem by jistě dávalo smysl, abych si oblíbila i muzikál, jenž má ve jméně vodu hned dvakrát. Bohužel ale musím přiznat, že to s dílem Voda (a krev) nad vodou mám spíš jako na houpačce. První zvěsti o tom, že se chystá již druhý muzikál s hity slovenské kapely Elán, ve mně nebudily příliš důvěru a ačkoliv mám píseň Voda, čo ma drží nad vodou moc ráda a chápu, že její popularitu bylo potřeba vytěžit již v názvu muzikálu, ovšem přece jen slovní spojení „voda nad vodou“ podle mého názoru bez kontextu nezní moc smysluplně.

Ani pozdější doplnění názvu o krev mi v tomto ohledu nepomohlo. Postupně jsem si ale zvykla a navíc mě pobavilo, že účinkující dílu přezdívají zkratkou VKV (která přitom kdysi patřila dnes již skoro zapomenutému seriálu Velmi křehké vztahy - s muzikálem měl společného i Zbyňka Frice 😀). Po prvotních rozpacích jsem se navíc na muzikál začala poměrně dost těšit, zvlášť po oznámení obsazení, poslechnutí pár ukázek a také díky ohlasům diváků, kteří se do divadla dostali dřív než já. Jelikož Osmý světadíl jsem si mimořádně zamilovala (navíc poměrně nedávno), doufala jsem, že i podruhé mi Eláni kápnou do noty. Bohužel jsem asi tentokrát doplatila na svá přehnaná očekávání a srovnání s Osmákem nakonec „Vodě“ pro mě také spíš uškodilo. Přesto jsem nakonec dílu dala ještě šanci a podruhé už jsem do divadla šla (v září 2020) naopak s očekáváními co nejmenšími a v podstatě jsem byla rozhodnutá si jen užívat písničky a taneční čísla a neřešit nedostatky v ději. Výsledek byl mnohem lepší, a tak se uvidí, jestli se moje pocity zase do budoucna zhoupnou jinam...

Oba hitmuzikály (Osmý světadíl a „Voda“) toho mají poměrně dost společného (nejen hudbu Elánů) a očividně se snaží »jet po stejných kolejích«, tedy začít zábavnými a rychlými a energickými čísly a postupně nabalovat příběh týkající se milostného trojúhelníku v doprovodu pomalejších či romantičtějších písní. Říká se ale - dvakrát do stejné řeky nevstoupíš... A částečně se to zde skutečně naplnilo - zásadní rozdíl totiž podle mě představuje příběh, který byl v případě Osmého světadílu pro mě poměrně originální (ačkoliv byl stvořen též na základě literárního díla, je to adaptace moderní a svá, takže nesvádí ke srovnání) a navíc velmi silný a dojemný. Zato u Vody (a krve) nad vodou ve mně poprvé žádné velké emoce nevyvolal a až příliš okatě se opírá o notoricky známé literární dílo, jelikož román Alexandera Dumase Hrabě Monte Christo (respektive spíše jeho filmová zpracování) přenesl do současnosti.

Děj točící se kolem velké lásky Lukáše a Terezy, zfalšovaných důkazů, nespravedlivého uvěznění kvůli velké zradě a následné touhy po pomstě - to vše zní přitom velmi slibně a v řadě adaptací Hraběte Monte Christa to velmi dobře funguje. Ovšem ve Vodě nad vodou tato zdánlivě spolehlivá směs natolik nezafungovala a příběh tak hodnotím jako nejslabší prvek muzikálu a právě kvůli němu nebyl zážitek v divadle při první návštěvě takový, v jaký jsem doufala. Myslím si, že stačilo málo, a mohlo to dopadnout lépe. Po druhé návštěvě jako největší problém vidím zejména dialogy v samotném závěru, které by jistě šlo nějak upravit, aby působily uvěřitelněji a nebudily dojem dramatického vyústění telenovely.

Přesto ale uznávám, že muzikál si své diváky a dokonce i fanoušky najde, a to nejen díky písničkám Elánu, které jsou všeobecně dobře známé (ačkoliv já sama jsem znala jen minimum). Kromě toho je k vidění také spoustu výborných tanečních výstupů v podání hlavních figur i početné company a také celá řada vtipných či komediálních prvků a scén, díky nimž může Voda (a krev) nad vodou působit jako oddechové a pohodové dílo. Ostatně někteří diváci během představení dávali nahlas najevo své nadšení a při děkovačce Vodu (a krev) nad vodou ocenili standing ovation, tedy potleskem vestoje. Podruhé už jsem si také byla (přiznávám) hlavně vyčistit hlavu, a tak jsem se radovala také. Částečně to bylo i podpořeno unikátní atmosférou celého večera, kdy jsem si při příchodu do divadla (v roušce) všimla nějakých komplikací ohledně obsazení a začínala jsem se bát, že se nakonec představení zruší a já jsem jela do centra zbytečně. Nakonec se ale stal (v mých očích) malý zázrak a došlo k bleskové výměně jedné z hlavní trojice představitelů, takže se hrálo. A dokonce došlo i na krásnou děkovačku, která mě malinko dojala. Zkrátka to byl kouzelný večer, kvůli němuž se vyplatilo do divadla vyrazit. Ostatně někdy mám pocit, že v Divadle Kalich by mohli zahrát i pohádku o Červené Karkulce a stejně by to bylo parádní...

---

Co se týče vizuální stránky, hodnotím muzikál velmi kladně. Zamlouval se mi hlavní motiv scény - kamenné stěny, ozvláštněné „prasklinami“, které působily skoro jako jakési žíly, jimiž prochází buď voda či krev a podle toho byly nasvícené buď světle modrou či rudou barvou. Toto speciální nasvícení ve spojení s prvními tóny muzikálu působilo magicky a mravenčení po celém těle tak u mě nastalo záhy. (Při první návštěvě už se ale neopakovalo, naopak podruhé už jsem ho zažívala mírněji ale častěji.) Také vězení bylo dobře znázorněno a jednotlivé cely s mřížemi byly efektní a umožňovaly řadu možností, jak rozmístit jednotlivé účinkující. Hned několikrát dokonce došlo i na seskok herců z vysouvací plošiny na jeviště, což mi připadalo trochu nebezpečné, a tak jsem se sice lekla, ale zároveň jsem z toho byla v tom správném divadelním úžasu. Bohužel skvělá scéna si vyžádala daň v podobě dlouhých přestaveb a tedy jakýchsi prázdných momentů, k čemuž se ještě vrátím později.

Zbytek použitých kulis či dekorací už byl jednodušší a veskrze moderní, aby se divák díky nim dozvěděl, kde a v jaké době se právě nachází. Byty jednotlivých postav značí především pohovky a zajímavě řešený je i výlet hlavní ženské hrdinky s kamarádkami do Prahy. Naše metropole je zde znázorněna v podstatě pouze dvěma poličkami se suvenýry, tak typickými nikoliv pro Českou republiku, ale pouze pro úzké uličky kolem Staroměstského náměstí v Praze. Ocenila jsem takovou zajímavou zkratku a muzikál se díky tomu dočká další humorné scény, ovšem jako Pražákovi je mi zobrazení našeho krásného a historického hlavního města pomocí matrjošek a trdelníků spíše líto, než abych se tím bavila. 

Kostýmy byly také moderní a hodnotím je spíše pozitivně, líbí se mi například, že hlavní postava Lukáše vystřídá během představení bílou i černou barvu oblečení (nemluvě o oranžovém vězeňském munduru, který je vidět už v ukázkách), což značí, že je slovy jedné z písní „vinný aj nevinný“ a zkrátka není jednoznačně kladnou či zápornou postavou.

Zpočátku jsem měla obavu, aby kamarádky Terezy kvůli oblečení nebyly vlastně jen chodící klišé, jelikož jedna z nich měla brýle a krátkou kostkovanou sukénku připomínající školní uniformu a druhá zase vypadala, jako by si to v šatně popletla a oblékla se do hippies úboru z Vlasů. Potvrdilo se to ale jen z části a představení umělo tyto stereotypy vtipně přetvořit či pozměnit a využít k nečekaným a vtipným hláškám.

Komickou funkci částečně zastávala rovněž postava vězeňské dozorkyně Godzilly, jejíž uniforma mi připadala velmi trefná a povedená. Ovšem ve chvíli, kdy se mění v zamilovanou dívčinu, bych volila spíše volnější materiály, než ty, které jsem měla možnost vidět. Připadalo mi, že zvolené šaty nelichotí kyprým tvarům herečky. Je ale možné, že pod kostýmem už byla v tu chvíli schovaná část toho následujícího (následuje převlek v sexy dominu). Při druhé návštěvě, kdy se v této roli objevila jiná herečka rovněž plných tvarů, jsem tento dojem už neměla.

O hudbě se asi nemusím ani moc rozepisovat, jelikož některé písničky, co byly pro mě dobře známé, jsem si docela vychutnala (například humorné číslo Zaľúbil sa chlapec a rychlejší či taneční Kočka a Tanečnice z Lúčnice), ale jiné byly naopak zcela nové a bude mi chvíli trvat, než si opakovaným posloucháním najdu mezi nimi své favority. Přímo při představení jsem si docela rychle oblíbila úvodní číslo na rychlou píseň Čaba, neblázni či odlehčená čísla Zanedbaný sex a Sestrička z Kramárov. Z vážnějších považuji za jednu z nejlepších již zmíněnou píseň Vinný aj nevinný a postupně jsem si našla cestu i k pro mě textově geniální skladbě Van Goghovo ucho či energické a dramatické písni Dve a dve. Samozřejmě jsem si vychutnávala i známé hity o lásce - Amnestia na neveru a titulní píseň Voda čo ma drží na vodou.

Bohužel jen velmi málo skladeb ovšem podle mě zapadalo do děje bez toho, aby působily příliš »naroubovaně«. Asi není náhodou, že Amnestií (s textem Láska, bože láska...) končila první půlka a „Voda“ pak zakončovala celý muzikál a prostupovala děkovačkou, jelikož se jedná o nejsilnější a nejlepší momenty. Chvil, kdy jsou děj a hudba v symbióze, bych si ale přála víc. Bohužel místo toho nám muzikál naservíroval celou řádku výplňových písniček, které děj absolutně nikam neposouvaly. Když bylo potřeba se někam pohnout, postavy musely vést dialog, nebo divákům další průběh osvětlit ve vážném monologu. Pokud by byl jeden, dalo by se to pochopit, ale naopak jich bylo nepočítaně, což nehodnotím dobře. 

Děj neměl zrovna velký spád a zarazila mě i délka celého představení. Tu ještě pocitově prodlužoval fakt, že některé scény na sebe přímo nenavazovaly, ale byla mezi nimi menší pauzička na přestavbu kulis. V jiných divadlech se tomu říká zatmívačka podle toho, že se zhasne a na jevišti tak divák nic nevidí. V Kalichu to ale tentokráte pojali spíše jako tzv. „oslepovačky“, kdy místo úplné tmy nastaví světla na maximum a namíří je přímo do očí diváků. Vím, že podobně to je udělané například i v Pomádě na téže scéně, ovšem tam to bylo jen párkrát, zatímco u Vody nad vodou takové momenty nastaly nesčetněkrát a leckdy i na delší dobu, takže jsem si už dokonce všímala, jak si někteří diváci v hledišti dávají ruce před oči a snaží se zmírnit účinky oslepujících paprsků.

Přiznám se, že bych tak byla raději, kdyby byl muzikál kratší, i kdyby to znamenalo některé písničky vyhodit úplně. Namátkou bych se obešla například bez některých písní ze začátku druhé poloviny, v nichž se dozvídáme, za co byli jednotliví vězni odsouzeni. Stejně tak píseň Smrtka na pražskom orloji by mi asi nescházela. V jedné scéně dokonce dojde na vtipný odkaz na Osmý světadíl a takovou menší vzpomínku na toto dílo v podobě písně Valiace sa kamene. V té chvíli jsem sice malinko ožila, ale ve výsledku mě poprvé spíše mrzelo, že opravdu nesleduji Osmý světadíl. Tuto pasáž bych tedy také klidně vypustila, nebo případně alespoň zkrátila. (Podruhé jsem se na ni popravdě těšila jako malé děcko 😀. Osmý světadíl mi zkrátka chybí!)

Naopak více prostoru bych věnovala zejména v druhé polovině dějové lince s přípravou pomsty a závěrečnému finále, kde dochází ke konfrontaci hlavních postav s pravdou i hlavním záporákem. Zejména proto, že v představení to bylo odsunuté až do posledních chvil, což působilo uspěchaně a nedávalo to představitelům příliš prostoru dát svým postavám potřebnou hloubku a objasnit jejich motivace a myšlenkové pochody. Postupně se navíc pozměněná adaptace Monte Christa měnila spíše v úsměvnou parodii, kdy místo abbého Farii dostáváme kamaráda Fera a následně si hlavní postava začne po vzoru své předlohy říkat „Tristo“. Aby nebyl poznán, zakryje si obličej plnovousem, který zřejmě v rámci příběhu funguje jako »dokonalý převlek«, jelikož s ním „Tristo“ není rozpoznán, ale stačí si plnovous sundat a odhalit strniště pod ním, aby následovalo »šokující« odhalení jeho pravé identity. Možná by bylo vhodnější trochu proměnu více propracovat a vzhledem k časovému posunu druhého dějství se pokusit líčením „ostaršit“ i zbytek postav, možná o něco víc než jen náznakem v podobě brýlí jedné postavy a usedlejšího kostýmu jeho manželky. Trochu to tak totiž vypadá, jako by nikdo za celých zhruba 16 let vůbec nezestárl, což ubírá nejen uvěřitelnost, ale zároveň sílu zápletce se životem promarněným za mřížemi. Nemluvě tedy o tom, že ani postava Fera nevypadá, jako by mohla být už před mnoha lety odsouzena k pobytu ve vězení. Vždycky mě napadne, jestli propadl zločinu už v kolébce, nebo třeba až ve školce 😀.

Hodně mě zklamala i závěrečná konfrontace hlavních hrdinů, kdy jsem měla problém brát některé z dialogů vážně a připadala jsem si spíše jako při sledování telenovely, kde také to samé sdělení řeknou několikrát po sobě jinými slovy. Ovšem je pravda, že asi každý z nás už někdy telenovelu či třeba mýdlovou operu sledoval, aby tak trochu unikl ze své všední reality. Možná by se tedy dalo uvažovat o muzikálových verzí třeba takové Esmeraldy či Divokého anděla (pokud na to dojde, najdete mě v první řadě 😊), ale stejně mám dojem, že zrovna „Vodě“ by jen prospělo, kdyby v závěru trochu ubrala na intenzitě dramatu, když se snaží celou dobu působit spíše uvolněně.

Můj »telenoveloidní« dojem ale rozhodně nesouvisel s hereckými výkony, jelikož představitelé hlavních rolí byli výborní a vydali se sami ze sebe a svých sil a možností. Už po první návštěvě jsem tvrdila, že Roman Tomeš a Tomáš Löbl byli tahouny celého představení a jejich pěvecké schopnosti mi braly dech. Navíc od začátku působili jako sehraná dvojice. Podruhé jsem natrefila pro změnu na Jana Kříže a dojem byl dokonce ještě o krapet lepší. 

Každopádně, v roli Lukáše se Roman Tomeš výborně proměnil z naivního a optimistického mladíka v muže, který je na dně, ale snaží se vrátit na vrchol a naopak někoho stáhnout zase dolů. V monolozích, které posouvaly děj dopředu, si dokázal udržet pozornost publika a nenudit. Menší perlička, která bude asi zajímat spíše dámy (včetně mě 😉 ) - velkou část představení chodí Roman s odhalenou hrudí, ať již přímo polonahý či alespoň s rozepnutou a rozevlátou košilí. Jeho alternací je pak v této roli Zbyněk Fric a věřím, že i on se do úlohy hodí a že ani v jeho případě nebudou fanynky zklamané. 

Náročný úkol si muzikál připravil také pro představitele Adama - Tomáš Löbl se ho však zhostil se ctí a zatímco v první polovině jsem mu docela i fandila a chápala jsem jeho motivace, po přestávce už byl ukázková záporná postava hodna nenávisti a pohrdání. Podruhé jsem pak viděla Jana Kříže a musím říct, že jeho výkon mi vyrazil dech. Neměla jsem o něm sice pochyby, ale laťku mého očekávání ještě o dost zvedl - v první scéně mě coby mladík snažící se dostat večer do klubu vyloženě rozesmál už jen svým výrazem a energií. Když se začala ukazovat jeho povaha, cítila jsem mrazení, ale zároveň jsem pro něj měla i pochopení a vlastně jsem Adama v jeho podání od začátku až do konce litovala, jelikož si myslím, že vlastně nikdy nepoznal štěstí a ačkoliv se často oháněl slovem láska, možná ani netušil, co to doopravdy je a co všechno to obnáší. Hnal se jen slepě dopředu a pořád chtěl víc a víc, přičemž zapomínal, co má přímo před sebou. Také pěvecky byl Honza výborný a mám dojem, že jsem tak díky němu a Romanu Tomešovi chvílemi snad ani nedýchala.

V roli Terezy jsem měla možnost vidět Michaelu Tomešovou, která se mi do role typově hodila a s jejím hereckým výkonem jsem byla spokojená. Nevím sice, jak to dělá, ale vypadá velmi mladince, a tak v druhé půlce jsem měla problém uvěřit tomu, že má pubertálního syna. Jakmile o něj ale v rámci děje dostala strach a objala ho, uvěřila jsem. Bylo jasné, že Míša už máma je a může čerpat ze svých zkušeností a představit si zřejmě sama sebe a své potomky v nějaké vypjaté situaci.

Navíc bylo hezké ji vidět na jevišti s jejím manželem Romanem coby mileneckou dvojici, jelikož o chemii tím pádem samozřejmě nebylo nouze. Co se týče pěveckého projevu, některé Míšiny feelingy (především v samém finále a na děkovačce) úplně nelahodily mým uším a obecně mám radši, když má hlas posazený níž. Při druhé návštěvě mi ale připadala hlasově již o něco silnější v kramflecích a věřím, že pokud nepoleví a bude na sobě dál pracovat, budu příště třeba spokojená naprosto. Mou nejoblíbenější rolí v podání Míši Tomešové tak zatím stále zůstává Rizzo v Pomádě, kde mě neskutečně baví herecky i pěvecky. Zřejmě tak v mých očích asi Míše víc sedí drsňačky než romantické a křehké duše.

V případě Terezy jsem zvědavá i na alternace Marii Křížovou a především Marianu Polyákovou (mně známou například z Muže ze železnou maskou), ale zatím se mi nepoštěstilo je vidět, a tak snad ještě někdy v budoucnu.

V menších úlohách Fera jsem v obou případech zastihla mladého, talentovaného a energického Richarda Pekárka, který dokáže diváky pobavit a zároveň předvádí skvělé pěvecké výkony. Coby Godzillu jsem poprvé měla možnost vidět Mariku Procházkovou, která perfektně zvládla obě polohy své role - drsnou a rozeřvanou ženu, s níž byste si to nechtěli za žádnou cenu rozházet, a zároveň romanticky založenou dámu s něžným hláskem. Bavila od začátku až do konce. Podruhé se v této roli představila Anna Vopletalová, v podstatě zatím neznámá slečna, jelikož „Voda“ je její první příležitostí. Ačkoliv mě možná Marika bavila o malinko víc, Anna se typově skvěle hodila zejména na první polohu, ale rovněž se dokázala s rolí poprat velmi statečně. Navíc mi připadala možná i trochu pěvecky silnější, a tak si myslím, že pokud se jí povede prorazit a nabrat více zkušeností, může nám časem ještě vyrazit dech. 

Stejně tak nezklamali ani „staří známí z Kalichu“ - například Michal Pleskot coby Čaba a obhájce (podruhé jsem viděla Martina Bačkovského, rovněž se mi zamlouval). Snad ani nemluvě o Filipu Hořejšovi, který má skvělý komediální talent a umí pracovat s hlasy a je ho všude plno - a to obzvlášť, když mu ještě ve „Vodě“ vrazí na hlavu šílenou paruku a oblečou nemožný kostým s kšandami. To na něj pak už nikdy nezapomenete 😀.

V neposlední řadě pak Petr Šudoma, který v jedné scéně způsobil záchvat smíchu mně a v jiné dokonce i kolegovi Romanu Tomešovi, jenž se pak úplně odboural a dělalo mu problémy se nesmát a zůstat vážný. V menší dvojroli Bosse a »Čo chceš« mě zaujal také Radim Flender.

Zmínit pak musím i jednoho z představitelů Davida - syna Terezy, který se objevuje v druhé půlce představení a jeho role je poměrně významná pro děj a jeho závěr. Při mé druhé návštěvě jsem v této úloze viděla Štěpána Köhlera a tleskám mu, protože i přes jeho mládí a podle mého názoru nešikovně napsané repliky jsem mu věřila. Myslím si, že právě díky němu pro mě byl podruhé závěr o mnoho snesitelnější a mohla jsem ho s postavami více prožít. Oproti alternaci v roli Davida, kterou jsem viděla poprvé (vzhledem k věku nebudu jmenovat), to bylo jako »nebe a dudy«. 

Poklona patří ale všem účinkujícím včetně dalších herců i tanečníků, jelikož opět předvedli rozjetou show plnou energie, jak bývá v Kalichu zvykem. Voda (a krev) nad vodou není úplně mým šálkem čaje a působí na mě v lecčem jako instantní polévka z pytlíku, I ta ale někdy může přijít k chuti. Nelituji, že jsem „Vodu“ viděla a ani toho, že jsem „vstoupila“ podruhé do stejné řeky a dala jí znovu šanci.