7 statečných

  Čarodějka , v originálu Wicked , není dílo, které by mě, milovníka spíše klasických děl, hned oslovilo. Znala jsem ho z vyprávění kamarádů, kteří toto představení navštívili v Londýně na West Endu a byli naprosto nadšeni, ale na druhou stranu bylo i dost těch, kteří tímto kusem zrovna nadšeni nebyli. A podobné informace se ke mně dostávaly i po uvedení v České republice. Tudíž velmi rozporuplné pocity. První krok, jak se s touto zelenou ženštinou seznámit, jsem podnikla prostřednictvím YouTube. Upřímně musím říct, že napoprvé jsem Čarodějku celou nedala a vypínala jsem virtuální představení s tím, že tenhle popík není pro mě. Asi po týdnu jsem si zrychleně první část pustila znovu, zhlédla druhou část a nic….zase se nic nestalo. Žádný wow efekt. Takže jsem usoudila, že se asi do Goja Music Hall nepohrnu.

    Když se řekne Michal David, vybaví se mi celá řada známých hitů, které mám spojené zejména se svým dětstvím. Také mi vytanou na mysli  Kroky Františka Janečka , Spartakiáda v roce 1985 a filmový Discopříběh . S průběhem let se však z Michala Davida stal také uznávaný autor muzikálový. Jako první jsem viděla jeho muzikál Kleopatra. St ihla jsem ještě derniéru prvního uvedení a doslova mě okouzlila. Zaujalo mě především velmi povedené obsazení s Monikou Absolonovou v hlavní roli a líbivé a snadno zapamatovatelné melodie v čele se známou „ Teď královnou jsem já .“ Mě osobně však ještě o něco víc oslovila především „ Velká píseň o Nilu .“ Kleopatra si u mě jednoznačně vydobyla místo mezi mými oblíbenými původními českými muzikály a ráda si ji i nyní čas od času poslechnu.

  Na úvod musím přiznat, že napsat další „muzikálovou srdcovku“ pro mě představovalo poměrně náročný úkol – absolutně jsem totiž nevěděla, jaké představení zvolit. Přece jen většinu muzikálů, co už se nehrají, ale natolik mě oslovily, aby si tento titul v mých očích zasloužily, jsem zhlédla už jako dítě. Moje zážitky jsou sice velmi silné, ale konkrétní vzpomínky tak trochu chybí – spíše mám vždy před očima jen mlhavé dojmy. Těžko by vás oslnily moje texty třeba o Rebelech , kde nejsem schopná si ani vzpomenout na kompletní obsazení, nebo o Zpívání v dešti , kde si zase vybavuji jen trio hlavních hrdinů (v čele s tehdejší hvězdou Karlína Terezou Duchkovou), ale sama jsem musela po letech uznat, že z příběhu jsem si zapamatovala jen opravu malinko.

  (foto: Martin Kusyn) Dalším, kdo se ocitl v pomyslném křesle pro hosta 7 statečných je charismatický herec, muzikálový zpěvák, textař a dramaturg Tomáš Novotný, který na sebe v poslední době upozornil především muzikálem Pět let zpět , kde nejen ztvárnil hlavní roli, ale hlavně se postaral o velmi zdařilý překlad pro ostravské Divadlo „12“. V rozhovoru se mimo jiné dozvíte, jaké má rád výzvy a jaké to bylo nastoupit do rozjetého vlaku divadelního představení Galileo. A necháme se také překvapit, zda Lumír Olšovský zvedne Tomášovu hozenou rukavici. 😉

  V dnešním článku se vrátíme zpátky do minulosti, zastavíme se v přítomnosti a určitě se bude pokračovat i do budoucnosti. O čem že to mluvím? No přeci o muzikálu  Dracula . Je to jeden z mála českých muzikálů, kterému se daří na pomyslném žebříčku držet již několik let. Svou nedosažitelnou popularitou se těší přízni celé společnosti. Za tento úspěch děkujeme třem velikánům - jedná se o v první řadě autora hudby Karla Svobodu, který zhudebnil toto nadpozemské dílo plné poutavých melodií a krásné hudby. Dále autor textů a libreta, pan Zdeněk Borovec - jeho texty jsou přímo nadčasové, zasazené do každé etapy našeho života. Lahodí našemu uchu a je v nich totiž obsazen jistý důvtip, ale i nadsázka a smysl celého příběhu. Spolu s panem Borovcem se o libreto postaral také Richard Hes, který vdechl duši celému projektu.

  Se sepsáním svých dojmů z plzeňského uvádění muzikálu Elisabeth jsem si dávala na čas. Po prvním zhlédnutí (což byla generálka) jsem měla trošku rozpačité pocity, a tak jsem chtěla představení vidět ještě aspoň jednou, abych se s ním dokázala o něco víc ztotožnit. To se mi kvůli současné neutěšené situaci povedlo až po deseti měsících, což je pro utřídění myšlenek dostatečný odstup. Navíc v alternujícím obsazení, tudíž stejné představení bylo přece jen trošku jiné, i když rozpačité pocity přece jen přetrvaly…

Nacházíme se v době, která je pro mnohé z nás velmi složitá a divadlům bohužel vůbec nepřeje. To zasahuje do životů nejen účinkujícím, ale všem lidem, jejichž život je s divadlem nějakým způsobem spjatý – zaměstnancům divadel, ale i fanouškům. Ti druzí se snaží zkrátit si čekání sledováním různých divadelních záznamů, online koncertů či vzpomínáním na to, co hezkého již v divadle zažili, a připomínáním toho, na co se můžou těšit, až to bude zase možné. Také já jsem se rozhodla ponořit do svých vzpomínek a přenést se v čase o mnoho let zpět - do doby, kdy jsem coby velmi mladá slečna viděla v divadle svůj první muzikál.  Přenesme se tedy do roku 1999 do Divadla Spirála, kam mě mí rodiče vzali na představení Evita . 😊 Nejednalo se pro mě o první setkání s muzikálem jako takovým. Ve filmové podobě jsem jich viděla celou řadu, ale příležitost vidět muzikál v divadle naživo ve mně zanechala nesmazatelné stopy na celý život. Také to byl důvod, proč jsem po čase chtěla vidět Evitu ještě

  (Foto: Honza Kvarda)   Přinášíme vám další rozhovor ze série Zvídavé otázky 7 statečných, tentokrát s nadanou muzikálovou zpěvačkou Kateřinou Herčíkovou, kterou jste mohli vidět na nejedné divadelní scéně. V poslední době ji ale většina muzikálových fanoušků zná jako Elphabu z muzikálu Čarodějka v Goja Music Hall. V našem rozhovoru se mimo jiné dozvíte, zda se Katka v roli zelené čarodějky vidí, kdo je jejím pěveckým vzorem a do čeho je 'blázen', podobně jako je zase naše parta do muzikálů..