Muzikál Elisabeth: Smrtící přitažlivost

 

Se sepsáním svých dojmů z plzeňského uvádění muzikálu Elisabeth jsem si dávala na čas. Po prvním zhlédnutí (což byla generálka) jsem měla trošku rozpačité pocity, a tak jsem chtěla představení vidět ještě aspoň jednou, abych se s ním dokázala o něco víc ztotožnit. To se mi kvůli současné neutěšené situaci povedlo až po deseti měsících, což je pro utřídění myšlenek dostatečný odstup. Navíc v alternujícím obsazení, tudíž stejné představení bylo přece jen trošku jiné, i když rozpačité pocity přece jen přetrvaly…

Muzikál Elisabeth je již třetím dílem libretisty Michaela Kunzeho (kromě Elisabeth i Rebecca a Ples upírů) a druhým skladatele Silvestra Levaye (Rebecca), které jsem měla možnost poznat i zhlédnout na divadelních prknech. Autorskou stránku každého muzikálu považuji za tu nejdůležitější, dílo mě musí upoutat, pohltit, zaujmout, přimět k zamyšlení, pobavit, zasáhnout duši, přinést něco nového a někdy i šokovat či přinutit „vidět věci jinak“. Kromě toho všeho se mi musí líbit hudba jako taková – styl, aranže, melodická linka, opakování hudebních motivů, zpěv a jeho náročnost, harmonie vokálů a samozřejmě originalita. Elisabeth v podání plzeňského souboru mě v podstatě uspokojila ve všech směrech – kromě hudby. Ale o tom později…

Muzikál o životě a smrti Alžběty Bavorské si žádá umělecké zpracování ve všech ohledech. Je to bezesporu obrovský příběh, známý na celém světě, který nejen hýbal dějinami, ale je velkou inspirací pro tvůrce filmů či divadelních představení dodnes. Muzikál, o němž je řeč, vykresluje princeznu Sissi od jejích naivních začátků po boku následníka trůnu přes vystřízlivění z romantických představ až po tragický konec její i jejích nejbližších. Moc se mi tedy líbí metafora koketování Elisabeth se Smrtí jakožto jejím tajným milencem, o němž možná sní, zároveň se ho bojí, ale bezesporu ji přitahuje. Když se podíváme na Elisabethin skutečný život, paralelu se smrtí najdeme v každém jejím životním období. Celý život jezdila na koni v dámském sedle, už jen tím si den co den mohla zlomit vaz. Nebála se postavit své diktátorské tchyni, bojovala za své děti a riskovala krk i postavení na každém svém kroku. Hrdá a nezlomná žena se však musela zlomit pod tíhou veškerých politických událostí, a nakonec nebyla tou pravou oporou ani svému synovi. Do náruče vysvobozující smrti se tak vrhá téměř dobrovolně, i když o život ji ve skutečnosti připravil pomatený vrah…

Toto divadelní pojetí mi velice imponuje. Skrývá od začátku představení velké tajemno, kdy průvodcem celého děje je vlastně Luigi Lucheni, vrah Elisabeth. Hned na začátku vysvětluje, proč ji zabil: protože to chtěla. A zároveň je právě postava Smrti stejně důležitá jako samotná Elisabeth. Zjevuje se znenadání, bere si živé k sobě, ale u Elisabeth vždy váhá, zda se k ní přiblížit. Byl do ní „Smrťák“ opravdu zamilovaný? Anebo jen vypočítavě počkal, až ona přijde k němu sama? Proč stojí právě o ni, když může „kosit“ kdekoli jinde? A proč se sama Elisabeth pokaždé klepe, když se Smrt objeví v jejích představách? Je to opravdu strach ze smrti, anebo jen nedočkavost? To jsou otázky, které si jistě budete během představení neustále klást. Mám ráda metafory na divadle, podobenství, paradoxy života, momenty k přemýšlení i alegorie hraničící s ironií. Toto je vždy pro mě přidaná hodnota – „vidět věci jinak“.

Co mě však bohužel na představení neuspokojilo tolik jako toto skvělé libreto, byla hudba. Muzikál jako celek obsahuje několik fantastických a neskutečně špičkových písní, které nedostanete z hlavy snad nikdy, ale žel zbytek muzikálu tvoří hudba spíše podprůměrná, nezajímavá, nudná, bez pointy, a pokud byla značně hlasitá, řekla bych, že byla až obtěžující. (Orchestru ale nejde nic vytknout, hudebníci hráli přesně tak, jak to měli napsané v notách.) Mě osobně, když se mi nějaká hudba nelíbí, začne z toho bolet hlava. Z takové hlasité nálože nezajímavé a otravné muziky jsem měla velice rozpačitý dojem, z něhož mě vytrhlo právě jen těch několik úžasných písní anebo již zmíněné tajemno mezi Elisabeth a Smrtí. Ale ani to nestačilo na to, abych z divadla neodcházela s nečekaným bolehlavem jako po lahvi červeného. Přitom nebýt toho, dala bych muzikálu po autorské stránce s klidem 100 %.

Stoprocentní hodnocení však dávám plzeňskému souboru a také režii. Elisabeth jsem v zahraničí neviděla, tudíž nemohu srovnávat, ale vlastně ani nechci. Plzeňákům není co vytknout, ve svých rolích byli všichni beze zbytku herecky přesní, napětí se dalo doslova krájet. V roli Elisabeth se střídají Michaela Štiková Gemrotová se Soňou Hanzlíčkovou Borkovou, a já osobně dávám pomyslné prvenství Michaele zejména kvůli zpěvu. Přece jen je to obrovská postava nejen muzikálu, ale i dějin, proslulá výjimečnou fyzickou krásou a oblíbeností u svých poddaných, tudíž jejím pěveckým partům byla připsána velkolepost náležící dámě jejího postavení. S těmito party se Míša poprala lépe díky své operní průpravě, proplula celým představením s lehkostí bez nejmenšího pěveckého zaváhání. Píseň „Já chci být jen svá“ je jednou z těch špičkových, které jsem zmiňovala, a v podání Míši patřila k nejpůsobivějším momentům představení. Jinak obě dámy se do role vžily s velkým entuziazmem a pokorou a zanechaly na jevišti obrovský kus svého umění i osobnosti. 

Pánové ztvárňující Smrt, Pavel Režný a Jan Kříž, si s touto neméně důležitou rolí poradili vskutku bravurně, i když každý opět po svém. Zatímco Režný byl sebevědomý a razantní, Kříž byl naopak tajemný, mrazivý, nekompromisní. Nevím, které podání se mi líbilo víc, z obou pánů vyzařovalo žádané charisma, rovněž elegance a doslova smrtící přitažlivost. Čistě subjektivně – Křížova barva hlasu mi imponuje o chlup víc, ale po pěvecké stránce nelze ani jednomu nic vytknout. Po zhlédnutí obou „Smrťáků“ si řeknete: kéž by všechny muzikály uváděné u nás měly tak vyrovnané alternace! Rovněž Smrt má úžasné písně, ať už ty sólové, anebo duety s Elisabeth či s jejím synem Rudolfem. Osobně song „Stíny jsou dnes delší“ je podle mě nejsilnější a jednou z nejlepších muzikálových písní vůbec.

Velice se mi líbilo pojetí postavy Luigiho Lucheniho. Pomatenec, oděn v cárech, symbolizující ironii celého příběhu, je zároveň průvodcem děje a kritikem královského dvora. Martin Holec nebo Lukáš Ondruš – u obou jsem měla pocit, že tuto roli dostali za odměnu. Nadšení z hraní zrovna takové figury bylo vidět i cítit až do vrchních řad.

Zmíním ještě skvělou Renátu Podlipskou jakožto arcivévodkyni Sofii – myslím, že podle ní by mohla vzniknout nová várka vtipů o tchyních. Semetrika a generál v sukních, lámající hůl nad každým, kdo se jí nelíbil anebo nezapadl do jejích stranických plánů. Ovládající nejen svoji rodinu, ale celou zemi. Paní Podlipská je skvělá herečka a ještě lépe zpívá. Další důležitým prvkem byl arcivévoda Rudolf – tato role byla pro Pavla Klimendu také nejspíš za odměnu. Život bez pochopení od nejbližších nemohl skončit jinak než opět v náručí Smrti. A konečně Jozef Hruškoci v roli císaře Františka Josefa – sice panovník, ale v podstatě pouze loutka v rukou své matky a stín své ambiciózní manželky. Milující, avšak zbabělý a opuštěný. Odvrácená tvář panovnických dvorů a rodů, lesk pozlátka a tragédií přehršle…

Představení vřele doporučuji. Je to jeden z nejúspěšnějších muzikálů na světě a je skvělé, že jej můžeme vidět i u nás. Možná se vám hudba bude líbit víc než mně. Ačkoli je plzeňský muzikál momentálně na špici mezi českými produkcemi, přece jen – až bude příležitost, ráda bych viděla Elisabeth i v zahraničí.