7 statečných

Elisabeth jsem měla v Plzni možnost zhlédnout 7. prosince 2019 s částí naší party 7 statečných a brala jsem s sebou i maminku. Kromě toho jsem v divadle i před ním narazila ještě na několik dalších přátel a známých z muzikálových okruhů a různých měst (Most, Ostrava, zkrátka sraz muzikálových nadšenců odevšud).

Na českou verzi muzikálu Elisabeth jsem se velice těšila a hodně si od ní slibovala. Přestože příběh Sissi asi většina z nás zná především z třídílného filmu, o jeho muzikálové podobě jsem toho věděla poměrně málo. Viděla jsem jenom několik ukázek v němčině, které se mi líbily, a věděla, že tam kromě historických postav vystupuje ještě postava Smrti, kterou v Rakousku hraje Mark Seibert, jenž v této roli působí mimořádně charismaticky. Pomyslná laťka tedy byla nastavená poměrně vysoko. Dále jsem předpokládala, že představení bude vycházet z nějakého historického základu a také, že pokud v muzikálu účinkuje Smrt, Elisabeth nejspíš na konci zemře, tím spíš, když se už v programu dočteme, že jednou z postav je i její vrah - Luigi Lucheni. Ten v muzikálu plní roli takového vypravěče, nebo spíš průvodce a glosátora, obdobně jako třeba Che v Evitě , a i když zde neměl tolik prostoru, připadal mi pro celý příběh důležitý. Hlavní pozornost u mě ale jednoznačně získal Pavel Režný coby Smrt. V

Tak jako jsou jistě dokonale provedené vitráže v samotné katedrále, je i muzikál Notre Dame de Paris uchvacující mozaikou, kterou oceníte jako celek, ale abyste si všimli každého propracovaného detailu, potřebovali byste tisíce a tisíce pohledů. Uchvacující scéna i hudba, neuvěřitelné taneční i pěvecké výkony, hra světel a stínů, neuvěřitelné akrobatické kousky, silný příběh a v mém případě v krásné a malebné italštině. V roce 2019 jsem si vyplnila hned několik snů a jedním z nich bylo i jít do divadla v Itálii, což se mi povedlo hned třikrát (v létě v Římě a na podzim právě v Miláně a nedaleké Monze), a navštívit tam i nějaký muzikál. Jediným muzikálovým představením, které jsem na podzim zhlédla v divadle Teatro degli Arcimboldi v Miláně, byl Notre Dame de Paris , což byl titul, o němž jsem tušila, že by mi mohl kápnout do noty. Některé písničky už jsem znala z originální francouzské verze dostupné na YouTube a doufala jsem, že se někdy o kvalitě díla přesvědčím i naživo. Když jse

Vyrůstala jsem na dobrodružných knížkách. Od doby, co jsem se naučila číst, až do puberty, vystřídaly moji knihovnu všechny mayovky, verneovky i dumasovky. K hrdinům mého dětství tak neodmyslitelně patří Old Shatterhand, Sokolí Oko, Uncas, hrabě Monte Cristo a desítky dalších, s nimiž jsem prožívala všechna fantastická dobrodružství. A nechyběli mezi nimi ani dva kluci z džungle - Mauglí a Tarzan. Postava i příběh Tarzana z rodu Opů se zrodily začátkem 20. století v hlavě amerického spisovatele Edgara Rice Burroughse. Líčí neuvěřitelný osud potomka anglického lorda Greystokea, který ztroskotal v africké džungli, v níž i se svou manželkou našli smrt. Přežilo jejich dítě, kterého se ujala pralesní opice, dala mu lásku a péči a vychovávala ho po vzoru zákonů džungle, a přece s velkou dávkou citů, které známe spíš z říše lidí. Později, po návratu do civilizace, se Tarzan díky krásné Jane stává gentlemanem. Tento fantastický dobrodružný příběh se dočkal také několika animovaných i filmových

Za devatero horami a devatero řekami, bylo jedno království a v něm žil veliký Lord Farquaad. On vlastně zas tak veliký nebyl. Byl to takový trpaslík. Jen si to sám sobě dokazoval. Jenže k tomu, aby mohl být králem, potřeboval princeznu. Jedna překrásná by tu byla. Mělo to ale jeden menší háček. Byla uvězněna na hradě. To by ale nebyl takový problém, kdyby ji nehlídala dračice. Ano, ano a už je to tady. Zelený zlobr přichází na scénu. Toho potřebujeme. Spolu s Oslíkem se vydávají vysvobodit princeznu. A jak to celé dopadne? To jistě už víte, nebo ne? Jsou dvě možnosti, jak to zjistit. Buď jako já navštívíte tento muzikál, a nebo si v pohodlí domova pustíte pohádku. Obě varianty jsou krásné a doporučuji... Divadelní verze se přeci jenom liší. Jde o hudební motiv na základě stejného děje jako v prvním filmu Shrek . Zde jsou ale úplně odlišné písně, než na které jsme zvyklí z filmů. Závěrečným bonusem je česká verze písně I'm Believer / Je to jasná věc.  Vše za doprovodu skvělého orch

Možná to bude znít neuvěřitelně, ale Disneyovky mě celkově nějak minuly a animovanou verzi Tarzana jsem vůbec neznala. Samozřejmě jsem o Tarznanovi slyšela, možná ho zahlédla v nějakých jiných filmech, takže nějaké minimální povědomí jsem měla, ale nikdy jsem mu nevěnovala příliš velkou pozornost. Když jsem se dozvěděla, že muzikálový Tarzan dorazil až k nám, nevěděla jsem, co si o tom myslet. Lákala mě hudba Phila Collinse, ale nedovedla jsem si příliš představit, jak dopadnou některé alternace a do divadla šla spíš, abych „netrhala partu“. Podle dostupných článků jsem očekávala na české poměry velkou výpravnost a efektní čísla plná akrobatických výkonů. Scéna se mi líbila moc. Byla nápaditá, dekorace působily opravdu přírodně a projekce, které se v představení použily, nebyly zbytečné, ale prospívaly. Umístění lan/liján těsně na okraji jeviště slibovalo, že je dost možné, že se nám některý z představitelů občas proletí nad hlavami, což se také skutečně párkrát stalo. V některých mome

Přiznám se, že filmového Shreka jsem už hodně dlouho neviděla. Pamatuji si, že je to poměrně netradiční pohádka, minimálně z části cílená na dospělé publikum s celou řadou až trochu hraničních vtipů. Přestože ve chvíli, kdy jsem na něj v kině koukala, mě bavil, nenapadlo mě nikdy podívat se na něj znovu. Asi i z toho důvodu jsem nepociťovala příliš potřebu vidět jeho muzikálovou podobu, když se u nás před pár lety poprvé objevil. Názor jsem změnila až později, kdy jsem ze Shreka slyšela pár písniček a usoudila, že tohle by se mi přece jenom líbit mohl. Když se proto naskytla možnost vyrazit na Shreka do Enteria Areny v Pardubicích, uvítala jsem tuto příležitost skutečně s otevřenou náručí. Jelikož se jedná o příběh poměrně náročný na masky a kostýmy, byla jsem zvědavá, jak se vše podaří zrealizovat a těšila jsem se i na obsazení, pro mě z části neznámé.

Není pohádka jako pohádka. Ze školy si pamatuji poučku, že pohádky patří k lidové slovesnosti, vítězí v nich dobro nad zlem, vymýšlel je samotný lid a občas je nějaký pohádkář (Dobšinský, Andersen, Bratři Grimmové a mnozí další) sesbíral a sepsal, aby je uchoval pro další generace. Dnes to již neplatí. Pohádek je čím dál víc. Buď je píší na zakázky scenáristé, aby vždy o Vánocích běžela v televizi pohádka, kterou zaručeně nikdo nezná, anebo c o chvíli vznikají různě zdařilé předělávky známých lidových pohádek, aby vyzněly spíš vtipně (nebo občas trapně) než poučně. Další kategorií jsou animované pohádky - s těmi jako by se roztrhl pytel a zde se tvůrci rok co rok předhánějí, kdo vytvoří zdařilejší animaci, které zvíře má víc reálně vypadající chlupy, která pohádka má šílenější postavu či příběh a kterou můžeme vidět dokonce ve 3 nebo 4D… Dědictví lidové slovesnosti je už zkrátka v nenávratnu a dnes letí jen a pouze novodobé animované či hrané tzv. pohádky, jejichž plyšové podoby najdem

Každý z nás, když uslyší slovo Tarzan, ihned si představí mladého může vychovaného džunglí. Jedná se o příběh, který nás provází už několik desítek let. Nejdříve se ocitl v knižní předloze, poté jeho námět zaujal společnost Disney a v dnešní podobě ho můžeme spatřit od známého autora a zpěváka Phila Collinse. O libreto se postaral David Henry Hwang. Tarzana jsem sledoval už delší dobu. Titulní píseň „You'll be in my heart“ zná téměř každý. Sám jsem byl dost zvědavý, když jsem se dozvěděl o uvedení Tarzana u nás. O jeho nastudování se postaral, náš dobře známý režisér Libor Vaculík. Mimo jiné se jedná o představení, kde je téměř poprvé použitý živý orchestr. Ten nebývá v divadle Hybernia zvykem. Představení dodává obrovskou šťávu. Moderní divadlo se dobře popasovalo se scénou. Vidíme zde opravdovou džungli, tábořiště jak opic, tak samotné expedice. Společně vše je provázeno obrovskou videoprojekcí, jak v popředí, tak i v pozadí představení. Měl jsem tu čest vidět představení dvakr

Na muzikál Tarzan jsem nešla s velkým očekáváním. Trochu jsem tohle dílo sama v sobě už dopředu odsoudila k tomu, že - jo, dobrý to vidět, v tu chvíli se mi to asi líbit bude, ale znovu to asi vidět nemusím. Vlastně hlavním motivem pro návštěvu Tarzana u mě byla hudba Phila Collinse, která mě doprovází už od mládí a mám ji ráda dodnes. Příběh samotný se mi také líbí, však kromě studia Walta Disneye si ho půjčili nejméně další tři režiséři. Je to zkrátka vděčné, líbivé a trochu sentimentální téma. Drama, smrt, láska… co víc už by mělo v úspěšném divadelním kusu být? Co mě asi nejpříjemněji překvapilo, byl živý orchestr. Ten je bohužel v divadle Hybernia výjimkou. A všichni víme, že reprodukovaná hudba a živý orchestr, který čítá bezmála 20 vynikajících muzikantů, je opravdu obrovský rozdíl. Velmi mě bavila scéna Petra Holouška a kostýmy Romana Šolce, který ostatně jako nikdy předtím nezklamal. Vyloženě nadšená jsem byla z taneční company a zmínku si rozhodně zaslouží představitel Leopa

Muzikály Andrewa Lloyed Webbera mám velmi ráda a Evitu rozhodně řadím mezi ty oblíbenější. Jakmile jsem se tedy dozvěděla o možnosti vidět ji v Českých Budějovicích v poměrně zajímavém obsazení, byla pro mě nutnost tam vyrazit. Toto bylo třetí zpracování Evity , které jsem kdy viděla. První bylo v divadle Spirála v roce 1999, druhé pak ve Studiu DVA. Určitému srovnání se vyhnout nejspíš nedá, ale na druhou stranu jednotlivá zpracování byla natolik odlišná, že mnohé vlastně ani porovnat nelze.

Muzikál Ne/normální, v originále Next to Normal , je populární muzikál s úžasnou hudbou Toma Kitta. Spojení rockových prvků s popem zajistí nezapomenutelnou slast pro vaše uši, stejně tak krásný český překlad. Také příběh je dechberoucí, ani vteřinu si nebudete všímat čehokoliv jiného než dění na jevišti. Jedná se o moderní dílo, jehož premiéra proběhla v roce 2009 na světoznámé Broadwayi. Získalo řadu ocenění, mimo jiné Pulitzerovu cenu za drama a tři ceny Tony. Je tedy zjevné, že muzikál obstál i v očích přísných kritiků. Od 29. listopadu můžeme tento skvost spatřit na prknech Divadla Na Prádle, menší scéně, z čehož vyplývá, že scéna nebude kdovíjak bohatá, nicméně o vaše prožitky se postará úplně stejně, ba i lépe, než velké divadlo. Jak jsem již naznačila, scénu netvoří obrovitánské kulisy, nýbrž jen pár rekvizit, zde to byl však tah na branku. Právě díky skromnosti se více dokážete vžít do toho, co se odehrává před vašima očima. Kostýmy jsou také přirozené a dodávají pocit, že se

Next to Normal - Ne/normální je muzikál, který se mi hodnotí dost těžko, jelikož to není moje srdcovka a zřejmě ani nebude. Hudebně je trochu mimo můj vkus, navzdory tomu si ale myslím, že má na české muzikálové scéně své místo. Není to komerční muzikál, není to žádná oddechovka ani jej nemůžeme nazvat rodinným, jelikož není pro všechny generace. Neopírá se ani o žádný notoricky známý příběh… NTN je prostě ze života. Děj se odehrává v úplně normální rodině, jakých jsou stovky, tisíce, miliony... a přece v něčem odlišné. Matka Diana trpí vážnou psychickou poruchou, která chtě nechtě ovlivňuje manžela i děti. Dění kolem rodiny i samotné nemoci je plný nečekaných zvratů, je však uvěřitelný a může se přihodit komukoliv z nás. Nikdy nevíme, co nás postihne a do jaké míry bude naši „nenormálnost“ posuzovat naše okolí. Muzikál se dá s klidem přirovnat k psychologickému filmu, kde však k dramatičnosti jednotlivých situací přispívá a trefně je dokresluje rockově laděná hudba a písně posouvajíc

Na představení Ne/Normální jsem šla jen se základním povědomím o dějové zápletce, a byla jsem hodně zvědavá, jak to celé bude pojaté. Věděla jsem jen, že se jedná o příběh čtyřčlenné rodiny, kde se matka Diana potýká s psychickým onemocněním (bipolární afektivní poruchou). Bylo mi jasné, že téma nebude zrovna veselé, ale očekávala jsem, že mi alespoň trochu přiblíží, jak se toto onemocnění projevuje a že nejspíš bude mít dopad nejen na Dianu, ale i na celou její rodinu, tedy jejího manžela Dana a děti Natalii a Gabea. To, co jsem ale viděla, jednoznačně předčilo moje očekávání. Příběh je velmi silný a už po prvních pár minutách jsem se cítila vtažená do děje. Divák je neustále udržován ve střehu díky řadě naprosto nečekaných zvratů, kdy vlastně stále zjišťujeme, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Až do poslední chvíle jsem si vůbec netroufala domyslet, jak by to celé mohlo dopadnout, a samotné finále mě hodně překvapilo. Hudebně je představení spíše rockové. Přestože m

Nenormální, nebo naopak velmi normální … neboli ze života jedné normální rodiny, která se snaží vyrovnat s životní situací, v níž se ocitla. Smekám klobouk před Tomášem Vaňkem, který dokázal pro tenhle „nenormální“ muzikálový počin nadchnout partu lidí, což je na celém představení sakra vidět. A to už od prvních tónů. Skvělá kapela, která do toho šlape a jí to šlape jedna báseň, pod vedením skvělé Kristiny Brachtlové. Celý tým, muzikanti i zpěváci, si představení naplno užívají a diváka k sobě na jeviště vtáhnou už první písničkou Jen další den , kde se nám postupně představuje celá rodina Goodmanových, v čele s Dianou v podání Daniely Šinkorové. Daniela Šinkorová je vynikající herečka a jako Diana na jevišti herecky odevzdává úplně vše. V každém jejím gestu můžeme vidět silnou ženu, která se se svým nelehkým osudem pere, seč jí síly stačí. Na jejím příběhu autoři ukazují, jak nenormálním se může stát normální život, pokud vás jím provází psychické onemocnění - bipolární porucha, dopro

Aký je život s duševnou chorobou? A čo to vlastne znamená byť „normálny“? Dá sa vôbec určiť nejaká hranica, ktorá určuje, čo je „normálne“ a čo sa tomuto normálnu vymyká? Príďte sa niekedy pozrieť do Divadla Na Prádle na muzikál NE/NORMÁLNÍ. V mnohom dokáže otvoriť oči. Čo sa týka príbehu, veľa ľudí by si asi povedalo, že je to dosť zvláštny materiál na muzikál, ja osobne však dávam prednosť skôr „alternatíve“ a práve preto m a zaujal. Je to niečo, čo mi na pražskej scéne dosť chýba. Goodmanovci sa zdajú byť úplne ideálnou rodinkou - dvaja dobre zabezpečení manželia a dve deti v puberte, žijúci svoj vlastný „americký sen“. Alebo nie? No...je to zložitejšie. Diana - matka rodiny totiž trpí bipolárnou afektívnou poruchou, ktorá má vážny dopad na všetkých členov rodiny. Navyše, životy Goodmanovcov sú zahalené tajomstvom, ktoré...ale viac už prezrádzať nebudem . Dianu Goodmanovú si v prvom českom uvedení zahrala Daniela Šinkorová, ktorá Dianu nehrá, ale doslova sa ňou na scéne stane. A t