Muzikál Elisabeth: Plzeňské sevření Smrti
Elisabeth jsem měla v Plzni možnost zhlédnout 7. prosince 2019 s částí naší party 7 statečných a brala jsem s sebou i maminku. Kromě toho jsem v divadle i před ním narazila ještě na několik dalších přátel a známých z muzikálových okruhů a různých měst (Most, Ostrava, zkrátka sraz muzikálových nadšenců odevšud).Mohu říct, že zážitek to byl naprosto elektrizující a výjimečný, natolik, že jsem se na jaře roku 2022 ještě vrátila pro »nášup«. Elisabeth je velmi zvláštní dílo, které mě nadchlo, ale zároveň v řadě věcí zarazilo. Není to oddechová záležitost, působí spíše jako umělecké dílo, navíc plné kontrastů - světlo versus temnota, city schované za ledovou maskou a zejména historie prošpikovaná veskrze moderními myšlenkami. Příběh muzikálu se sice točí okolo reálné postavy, rakouské císařovny Elisabeth, známé především coby Sissi. Ovšem místo romantických pohádek, které nám každý rok o ní předkládají v oblíbené filmové sérii s Romy Schneider, nám nabízí pohled na silnou, skoro až nelítostnou ženu, která si jde tvrdě za svým.
Netradičně může působit i to, že je vše odvyprávěno vrahem císařovny, Italem Luigim Luchenim. A jestli máte dojem, že zmínkou o vrahovi jsem prozradila konec, musím vás opravit - smrtí Elisabeth dílo totiž teprve začíná. Vrah se ocitá před jakýmsi božím soudem a dle jeho obhajoby císařovna sama chtěla zemřít a celý život vlastně tančila se Smrtí. Ta je zde personifikována v samostatné mužské postavě, která je navíc krásou a silou Sissi okouzlená, což je přinejmenším zajímavá dějová volba.
Co se týče příběhu, mám vztah k němu poněkud komplikovaný, ale jedná se pouze o můj subjektivní pohled na věc, jelikož stejně jako každý budeme jinak chápat třeba postmoderní obraz, stejně tak můžeme různými způsoby pojmout i muzikál Elisabeth. Já vidím v podstatě dvě roviny, z nichž si asi jednu definitivně vybrat nedokážu. První možností je všechno, co se děje na jevišti, vnímat zcela doslova, tedy Smrt je skutečně podobná člověku a může mít city a podle nich jednat a ovlivňovat lidské osudy. Nebo je možné celé dílo chápat i metaforicky. Podle mě si Elisabeth kolikrát za život, jako ostatně mnozí z nás, přála zemřít, protože je to ta jednodušší volba. Smrt je přitažlivá tím, že „po ní“ už není nic - žádné starosti, úzkosti, trápení ani rozhodování. Elisabeth, stejně jako my všichni, leckdy se smrtí tančí, tedy má blízko k tomu jí podlehnout a zvolit klid a jednoduchost, věčnou temnotu. Pak ale tanec skončí a člověk nepodlehne a jde dál, složitější a trnitější cestou. O to se snaží i Elisabeth, ovšem, jak víme a jak nám hlásí i historie sama, náruč smrti (či Smrti) jí přece jen čeká rukou vraha. Jen se nabízí otázka, zda je to prohra či výhra. Krutá rána či vysvobození?
V průběhu představení jsem tak byla hned několikrát děním na jevišti donucena k zamyšlení, a přesto jsem zůstala v lecčem na pochybách a se zvláštně rozervanou duší. Pokud má na mě představení takový dopad, hodnotím to samozřejmě pozitivně. Musím ale říct, že v ději se pro mě dost střídaly silné momenty s takovými, které mě vůbec nebavily. Například první scéna a celkově začátek bych přiřadila k těm slabším místům. Dějovou odbočku s aférkami Franze Josefa a návštěvou nevěstince bych také nejraději vyškrtla, kdyby to bylo na mně. Připadala mi naprosto zbytečná.
Co se týče příběhu, mám vztah k němu poněkud komplikovaný, ale jedná se pouze o můj subjektivní pohled na věc, jelikož stejně jako každý budeme jinak chápat třeba postmoderní obraz, stejně tak můžeme různými způsoby pojmout i muzikál Elisabeth. Já vidím v podstatě dvě roviny, z nichž si asi jednu definitivně vybrat nedokážu. První možností je všechno, co se děje na jevišti, vnímat zcela doslova, tedy Smrt je skutečně podobná člověku a může mít city a podle nich jednat a ovlivňovat lidské osudy. Nebo je možné celé dílo chápat i metaforicky. Podle mě si Elisabeth kolikrát za život, jako ostatně mnozí z nás, přála zemřít, protože je to ta jednodušší volba. Smrt je přitažlivá tím, že „po ní“ už není nic - žádné starosti, úzkosti, trápení ani rozhodování. Elisabeth, stejně jako my všichni, leckdy se smrtí tančí, tedy má blízko k tomu jí podlehnout a zvolit klid a jednoduchost, věčnou temnotu. Pak ale tanec skončí a člověk nepodlehne a jde dál, složitější a trnitější cestou. O to se snaží i Elisabeth, ovšem, jak víme a jak nám hlásí i historie sama, náruč smrti (či Smrti) jí přece jen čeká rukou vraha. Jen se nabízí otázka, zda je to prohra či výhra. Krutá rána či vysvobození?
V průběhu představení jsem tak byla hned několikrát děním na jevišti donucena k zamyšlení, a přesto jsem zůstala v lecčem na pochybách a se zvláštně rozervanou duší. Pokud má na mě představení takový dopad, hodnotím to samozřejmě pozitivně. Musím ale říct, že v ději se pro mě dost střídaly silné momenty s takovými, které mě vůbec nebavily. Například první scéna a celkově začátek bych přiřadila k těm slabším místům. Dějovou odbočku s aférkami Franze Josefa a návštěvou nevěstince bych také nejraději vyškrtla, kdyby to bylo na mně. Připadala mi naprosto zbytečná.
Při druhé návštěvě jsem se přikláněla spíše k druhé interpretaci a Smrťáka brala jako ztělesnění depresí. Elisabeth jim často podléhala, ale dlouho statečně bojovala, než se podvolila definitivně. Nudnější momenty v ději jsem pak už snášela malinko lépe a celý příběh mi lépe ubíhal, snad i proto, že jsem tentokrát seděla blíže k jevišti a vše tak měla jako na talíři.
Nejsilněji hodnotím hudební stránku Elisabeth, jelikož se mi v ní zalíbilo hned několik písní, nejvíc asi ústřední motiv s krásným textem „...jen já vím, jak mám žít“ (což se tak trochu stalo mou odpovědí všem rýpalům, kteří mají tendence kecat mi do života) a píseň, kterou společně zpívají Smrt a císařovnin syn Rudolf - „Stíny jsou dnes delší“. A vlastně pomalu vše, co Smrt zpíval. 😀 Myslím, že časem a dalším „naposloucháváním“, by se mi toho mohlo zalíbit ještě víc. Ještě rozhodně stojí za to píseň, v češtině nazvaná „Když se roztančím“.
Scéna, která na mě působila rozporuplně a zvláštně, byla řešena částečně v souladu s historickým dějem - naznačení bílé klasicistní architektury, balkónek paláce, někdy i naznačení interiérů, například stěna ložnice nebo pracovna císaře. Další prvky jsou pak naznačeny pomocí jakýchsi závěsů - jednoduchých pruhů téměř průhledné látky. Nechybí ale ani moderní aspekty, především jakási kovová konstrukce, která se v průběhu představení mění v hned několik různých věcí. Nejvíce se mi asi líbilo znázornění koupelny a také vyjíždění a mizení částí jeviště, což vytvářelo efekt obřích schodů či stupínku. Také to bych považovala za moderní prvek.
Podobnou kombinaci moderny a historie lze pozorovat i u kostýmů, kde velkou parádu dělají nádherné róby a šaty samotné Sissi, její tchyně Sofie či uniformy císaře Franze Josefa a jeho syna Rudolfa (v dětství i v dospělosti). Také kostýmy taneční company jsou více méně historické, ale nejsou tak výrazné, aby ubíraly pozornost od nejdůležitějších figur.
Nejsilněji hodnotím hudební stránku Elisabeth, jelikož se mi v ní zalíbilo hned několik písní, nejvíc asi ústřední motiv s krásným textem „...jen já vím, jak mám žít“ (což se tak trochu stalo mou odpovědí všem rýpalům, kteří mají tendence kecat mi do života) a píseň, kterou společně zpívají Smrt a císařovnin syn Rudolf - „Stíny jsou dnes delší“. A vlastně pomalu vše, co Smrt zpíval. 😀 Myslím, že časem a dalším „naposloucháváním“, by se mi toho mohlo zalíbit ještě víc. Ještě rozhodně stojí za to píseň, v češtině nazvaná „Když se roztančím“.
Scéna, která na mě působila rozporuplně a zvláštně, byla řešena částečně v souladu s historickým dějem - naznačení bílé klasicistní architektury, balkónek paláce, někdy i naznačení interiérů, například stěna ložnice nebo pracovna císaře. Další prvky jsou pak naznačeny pomocí jakýchsi závěsů - jednoduchých pruhů téměř průhledné látky. Nechybí ale ani moderní aspekty, především jakási kovová konstrukce, která se v průběhu představení mění v hned několik různých věcí. Nejvíce se mi asi líbilo znázornění koupelny a také vyjíždění a mizení částí jeviště, což vytvářelo efekt obřích schodů či stupínku. Také to bych považovala za moderní prvek.
Podobnou kombinaci moderny a historie lze pozorovat i u kostýmů, kde velkou parádu dělají nádherné róby a šaty samotné Sissi, její tchyně Sofie či uniformy císaře Franze Josefa a jeho syna Rudolfa (v dětství i v dospělosti). Také kostýmy taneční company jsou více méně historické, ale nejsou tak výrazné, aby ubíraly pozornost od nejdůležitějších figur.
Naopak modernu představuje Smrt, oděný do černého koženého úboru se zvláštním, ale pro mě úchvatným prvkem - jedním rukávem pokrytým tmavým peřím - to ve mně evokuje téměř havraní křídla. Tento černý kostým v kombinaci s maskováním Smrti, byla pro mě dokonalá sexy kombinace. Člověk se pak nemůže Elisabeth vůbec divit, že je ke Smrti tolik přitahována. Asi bych byla také v pokušení... Z různých nahrávek na internetu vím, že Smrt ve světě bývá na závěr představení oděna také do bílé barvy, což mi sice dává smysl, protože je v té chvíli vlastně vysvobozením a pomalu andělem, ale nevadilo mi, že v Plzni na převléknutí nedošlo. Bílá totiž nesluší každému, zatímco černá je sázka na jistotu.
Naopak má jediná výhrada v této oblasti patří prvnímu kostýmu, v němž Elisabeth vidíme. Je ještě rádoby mladá a divoká, ale v růžových volánkových šatečkách, obřích kraječkových „bombarďácích“ a s kudrlinkami a mašličkami na hlavě vypadá bohužel spíše jako rozmazlený pětiletý spratek. To jediné se mi opravdu nelíbilo. Dojem mi to kazilo i při jejím prvním setkání se Smrtí, jelikož jsem nechápala, co by na ní vlastně viděl. Samozřejmě postupem času se ale z tohoto „růžového kačátka“ vyvine nádherná labuť. Nevím, jestli pak nedošlo k nějakému zjednodušení kostýmu při pozdějších uvedeních, ale podruhé mě to už tolik nerušilo.
Naopak má jediná výhrada v této oblasti patří prvnímu kostýmu, v němž Elisabeth vidíme. Je ještě rádoby mladá a divoká, ale v růžových volánkových šatečkách, obřích kraječkových „bombarďácích“ a s kudrlinkami a mašličkami na hlavě vypadá bohužel spíše jako rozmazlený pětiletý spratek. To jediné se mi opravdu nelíbilo. Dojem mi to kazilo i při jejím prvním setkání se Smrtí, jelikož jsem nechápala, co by na ní vlastně viděl. Samozřejmě postupem času se ale z tohoto „růžového kačátka“ vyvine nádherná labuť. Nevím, jestli pak nedošlo k nějakému zjednodušení kostýmu při pozdějších uvedeních, ale podruhé mě to už tolik nerušilo.
Ale tím už se pomalu dostávám k samotným postavám a jejich představitelům. Coby nejslabší článek představení hodnotím postavu vraha Lucheniho. Myšlenka začít příběh od konce a udělat z něj průvodce dějem, mi nevadila a zdála se být na první dojem zajímavá. Jeho písničky a průpovídky byly jakýmsi rámcem příběhu, ovšem mě popravdě moc nebavily. Možná to bylo částečně i představitelem Martinem Holcem, kterého jsem předtím znala jen ze starých dílů Ordinace v růžové zahradě 2 a naživo jsem ho viděla poprvé. Chválím jeho italštinu (mám z ní maturitu, jen abyste věděli, proč do toho kecám), měl ji očividně naučenou dobře, chyby nedělal. Jen mu trochu chyběla jižanská energie, což se snažil dohánět hlasitým projevem, ale ve výsledku to pro mě bylo spíše uřvané než energické. Vypravěč v jakémkoliv představení by měl umět diváka pořádně zaujmout, abych měla chuť ho stále sledovat, což se více povedlo alternaci Lukáši Ondrušovi, kterého jsem viděla při druhé návštěvě. Ten mě upoutal hned a často jsem pokukovala, co na jevišti dělá, i když zrovna nic neříkal ani nezpíval. Naopak italštinu měl ale o chloupeček slabší, i když pořád parádní.
Nejvíce mě samozřejmě zajímal děj točící se přímo kolem Sissi, kterého jsem se chytala jako topící se stébla. Ale poprvé mi pořád vše kolem ní tak trochu utíkalo mezi prsty. Ve starých filmech o Sissi jí a Franzovi fandím, věřím jejich lásce. Tady mi chyběl důvod jim fandit. Skoro, jako by se Franz zamiloval jen do pěkné tváře, nikoliv do silné a jedinečné ženy milující přírodu, kterou potkal náhodou (jak je to ve filmu). Tady se setkali ve společnosti a rovnou se brali - možná realističtější v dané době, ale zkrátka jsem jim pak nemohla držet palce ani trochu.
Také samotná postava Sissi jako by mi stále unikala, nerozuměla jsem některým jejím krokům a náladám, nedokázala jsem být zkrátka celou dobu na její straně. A to i přesto, že mi připadala zajímavá tím, že je částečně ledová královna bez emocí a částečně má v sobě velkou energii a vlastně ohňostroj citů a tužeb. Je nespoutaná, ač se ji všichni snaží změnit a spoutat konvencemi. Bylo mi jí vlastně docela líto, ale nedá se říct, že by mě její osud nějak zvlášť dojal. Napodruhé jsem s ní ale soucítila asi víc a trochu jsem se smířila i s některým jejím chováním, které mi předtím nešlo do hlavy.
Výkon představitelky Soni Hanzlíčkové Borkové se mi líbil moc, z 11. i z 4. řady byla nádherná a všechny náročné party včetně výšek podle mě zvládla bravurně a minimálně ve scéně s koupelnou jsem měla díky jejímu zpěvu pocit, že mému srdci narostla křídla a vzlétlo, vylétlo mi z hrudi a udělalo si výlet po divadle, než se mi zase vrátilo.
Nejvíce mě samozřejmě zajímal děj točící se přímo kolem Sissi, kterého jsem se chytala jako topící se stébla. Ale poprvé mi pořád vše kolem ní tak trochu utíkalo mezi prsty. Ve starých filmech o Sissi jí a Franzovi fandím, věřím jejich lásce. Tady mi chyběl důvod jim fandit. Skoro, jako by se Franz zamiloval jen do pěkné tváře, nikoliv do silné a jedinečné ženy milující přírodu, kterou potkal náhodou (jak je to ve filmu). Tady se setkali ve společnosti a rovnou se brali - možná realističtější v dané době, ale zkrátka jsem jim pak nemohla držet palce ani trochu.
Také samotná postava Sissi jako by mi stále unikala, nerozuměla jsem některým jejím krokům a náladám, nedokázala jsem být zkrátka celou dobu na její straně. A to i přesto, že mi připadala zajímavá tím, že je částečně ledová královna bez emocí a částečně má v sobě velkou energii a vlastně ohňostroj citů a tužeb. Je nespoutaná, ač se ji všichni snaží změnit a spoutat konvencemi. Bylo mi jí vlastně docela líto, ale nedá se říct, že by mě její osud nějak zvlášť dojal. Napodruhé jsem s ní ale soucítila asi víc a trochu jsem se smířila i s některým jejím chováním, které mi předtím nešlo do hlavy.
Výkon představitelky Soni Hanzlíčkové Borkové se mi líbil moc, z 11. i z 4. řady byla nádherná a všechny náročné party včetně výšek podle mě zvládla bravurně a minimálně ve scéně s koupelnou jsem měla díky jejímu zpěvu pocit, že mému srdci narostla křídla a vzlétlo, vylétlo mi z hrudi a udělalo si výlet po divadle, než se mi zase vrátilo.
Postava Smrti byla, jak už jsem předesílala, velmi přitažlivá, ač (nebo právě proto) mrazivě nebezpečná, ale nechápala jsem moc jeho motivaci a důvod, proč mu Elisabeth připadala zajímavá. Může se Smrt skutečně zamilovat? Navíc v podstatě do malé cácorky? Nebo je to metafora? Naopak její vazbu na Smrt i jejího představitele bych pochopit dokázala, zvlášť v podání Pavla Režného. Ten obvykle nepatří mezi herce, z nichž se mi podlamují kolena, a tak jsem absolutně nečekala, že mě právě v této roli tolik nadchne. Ale byl pro mě jednoznačně tím nejlepším z celého představení, byl mimořádně charismatický a sexy. Proto jsem byla také nanejvýš zvědavá, jak na mě bude působit alternující Jan Kříž. Zastihla jsem ho při druhé návštěvě a napjatě jsem čekala.... přišel na scénu, zazpíval první notu a já měla husí kůži. A věděla jsem, že to bude paráda. I v jeho podání se mi líbily snad všechny písničky a hlavně - kdyby takhle přitažlivá byla opravdová Smrt, neváhala bych se vrhnout do jejího náručí.
Nemůžu vynechat ani Pavla Klimendu alias Rudolfa, na kterého jsem také zůstala koukat jako blázen. Byl geniální a v očích měl smrt... Postava byla navíc velmi zajímavá a stejně tak i její vztah k rodičům. Líbili se mi i představitelé malého Rudolfka Jakub Ekstein a Ondřej Kapusta. První z nich byl opravdu maličký a v jedné chvíli zapomněl text, ale brzo se zase chytil a byl děsně roztomilý. U Ondřeje jsem si říkala, že je nějaký velký - a ono jo. Zrovna měl v této roli derniéru, jelikož z ní už vyrostl. Tak jsme mu rádi zatleskali ještě o maličko víc - zasloužil si to.
V případě matky Franze Josefa Sofie a tedy tchyně Elisabeth, s níž hodně bojuje, jsme měli možnost zhlédnout opět velké umění paní Venuše Zaoralové Dvořákové. Jindy zdánlivě veselá a dobrosrdečná paní se v tomto představení proměnila v železnou lady a vůbec nesympatickou babu, která chce všechny kolem sebe ovládat.
Franze Josefa zahrál Jozef Hruškoci, který během představení zdánlivě hodně zestárl, jinak ale v souladu s postavou a tím, jak byla v této verzi příběhu napsaná, působil jako nemastný a neslaný, toporný »panák«, zkrátka lehce manipulovatelný matkou a dokonce i svou ženou. Ovšem je to opravdu jen tou postavou, jak se člověk může přesvědčit, když navštíví i jiná představení, kde Jozef hraje. Tipla bych, že tato úloha ho ale baví. Už jen proto, že ještě po skončení představení zůstal na chvíli v roli a na autogramiádu se »stařecky« přišoural.😊
A závěrečné dojmy? Na Elisabeth jsem byla hodně zvědavá, dokonce bych řekla, že jsem doufala, že se z ní posadím na zadek. Nakonec z muzikálu jako celku zas přímo ne, ale rozhodně se mi už napoprvé líbil natolik, že mi několik melodií zůstalo v hlavě a musela jsem si je zase znovu poslechnout. Podruhé jsem byla ještě spokojenější, zkrátka jsem se vznášela na obláčku.
Jsem také velmi šťastná za autogramiádu, protože ač s rozklepanýma nohama, jsem všechny hvězdy poprosila o podpis a pak jsem měla problém se chovat opět jako normální člověk. Pro mě se jednalo o zážitek plný euforie, který mě dokonale nabil energií. Někdo bere drogy, já jsem závislá na divadle...
Komentáře
Okomentovat