Muzikál Notre Dame de Paris: Kouzelná mozaika v Miláně
Tak jako jsou jistě dokonale provedené vitráže v samotné katedrále, je i muzikál Notre Dame de Paris uchvacující mozaikou, kterou oceníte jako celek, ale abyste si všimli každého propracovaného detailu, potřebovali byste tisíce a tisíce pohledů. Uchvacující scéna i hudba, neuvěřitelné taneční i pěvecké výkony, hra světel a stínů, neuvěřitelné akrobatické kousky, silný příběh a v mém případě v krásné a malebné italštině.
V roce 2019 jsem si vyplnila hned několik snů a jedním z nich bylo i jít do divadla v Itálii, což se mi povedlo hned třikrát (v létě v Římě a na podzim právě v Miláně a nedaleké Monze), a navštívit tam i nějaký muzikál. Jediným muzikálovým představením, které jsem na podzim zhlédla v divadle Teatro degli Arcimboldi v Miláně, byl Notre Dame de Paris, což byl titul, o němž jsem tušila, že by mi mohl kápnout do noty. Některé písničky už jsem znala z originální francouzské verze dostupné na YouTube a doufala jsem, že se někdy o kvalitě díla přesvědčím i naživo. Když jsem tedy zjistila, že se muzikál hraje v Miláně zrovna v době, kdy jsem se tam chystala na návštěvu za kamarádkou, co tam díky Erasmu studovala, byla to jasná volba. Mimochodem, malá odbočka pro muzikálové fanoušky - při návštěvě Milána se mi zdálo, že toto město, ač není dokonalé, má jednu skvělou vlastnost - muzikály doslova žije. Téměř na každém rohu tam uvidíte reklamy na nejrůznější hity - School of Rock, Kinky Boots, Zpívání v dešti neboli Singin' in the Rain (Dokonce jsem zabloudila i k divadlu, kde se toto dílo hrálo - bylo téměř celé poseté deštníky! Kouzelné...), Pinocchio a mnoho dalších.
Zpět k samotnému Notre Dame. Přiznávám bez mučení, že jsem byla naprosto uchvácená, a tak moc kritiky nečekejte. Mám trochu výtky ke jménům postav, protože se mi docela dost pletou, ale za to může už autor knižní předlohy, pan Victor Hugo, s nímž bojuji už od doby, co jsem louskala jeho Bídníky. Tento pán ale uměl vytvořit nádherné příběhy, to se mu musí nechat. Jedním z nich je právě i Chrám Matky Boží v Paříži o překrásné cikánce Esmeraldě, kterou miluje hned několik mužů včetně znetvořeného hrbáče Quasimoda. Ten ale pod nepěknou slupkou skrývá velké a laskavé srdce. Přetvoření tohoto románu do muzikálu podle mého názoru příběhu jen dodalo na síle. Samozřejmě jsem s pochopením děje, i přes notorickou známost, měla trochu problémy, protože zatímco v mluveném slovu už jsem v italštině docela sebevědomá, porozumění zpívaným textům je něco, co mi občas dělá problémy i v češtině, natož v cizím jazyce.
Nebyla jsem si například jistá, zda je básník, který slouží v muzikálu coby vypravěč, rovněž skutečnou postavou, žijící ve stejné době jako Esmeralda. Zápletka točící se kolem jejich setkání mi také nebyla příliš jasná a měla jsem problémy pochopit, kdo jsou vlastně davy „protestujících“ z pařížských ulic, jelikož o nic bylo často hovořeno coby o cizincích (italsky „stranieri“). Skoro to na mě chvílemi působilo, jako by se mluvilo pomalu o současné době, kdy se řeší otázka uprchlíků. Tuto moji teorii ještě utvrdila hrstka moderních prvků přimíchaná na jinak poměrně historickou scénu - nejen Esmeraldin žalář, který byl v podstatě červenou klecí z pletiva, ale hlavně jakési kovové zátarasy, ne nepodobné těm, které vídáme před O2 arenou u příležitosti nějakého obřího koncertu. Zarazila mě i jakási dřevěná prkénka, na nichž protestující občas přifrčeli na scénu. V tu ránu jsem si připadala spíše jako na muzikálu Vlasy o hippies. Přiznám se, že tyto detaily mě překvapily, ale ve výsledku ani tak nevadily.
Vše ostatní bylo totiž naprosto luxusní. Scéna byla opravdu úžasná a skvěle vypracovaná. Já vlastně pořád nevím, jak to vlastně bylo udělané, zda sehrály nějakou roli i projekce, nebo bylo vše skutečné, ale vypadalo to velmi věrohodně. V podstatě celá zadní část jeviště byla pokryta jednotlivými kameny, které tvořily katedrálu. Někde byl v té falešné stěně otvor (někdy tam kámen nebyl vůbec, jindy byl otvor jakoby v něm) a viděli jsme tak v podstatě skrz na schodiště, kde Frollo zlověstně překračoval nahoru či scházel (a jindy padal) dolů. Přímo na stěně někteří tanečníci předváděli až akrobatické kousky a i Quasimodo si chvílemi zahrál na horolezce.
Jindy se na jevišti objevily i monumentální sloupy s chrliči, které se mohou pohybovat, a tak to v jistých pasážích vypadá, že jistou postavu rozdrtí a rozmačkají. Často zde bývají využívány i symboly a klíčové je v řadě scén číslo 3. Například ve chvíli, kdy Quasimodo přiznává, že jeho jediné blízké „duše“ na světě jsou zvony v chrámu (3), nechybí na scéně ani zmíněné zvony na lanech, navíc s tanečníky, kteří je svou vahou rozhoupávají ve vzduchu. Všechno v dokonalé symbióze s hudbou a světelnými efekty, kdy se barevně mění celá stěna chrámu. Schválně neprozrazuji veškeré detaily, které mě nadchly. Je totiž potřeba to vidět.
A slyšet. Hudba Riccarda Coccianteho má neuvěřitelnou sílu a dokáže strhnout již prvními tóny, já osobně měla husí kůži či zimomriavky (italsky brividi) již na začátku (a posléze ještě několikrát). Proto také úvodní básníkova píseň Le Temps des cathédrales je mou nejoblíbenější a ani v italštině nepřišla o své kouzlo, ačkoliv já ji asi nikdy nepřestanu „zpívat“ s pokusy o francouzský přízvuk a výrazné „r“. Jak jsem teprve z programu po představení zjistila, pan autor je dokonce Ital, a tak by se dalo možná i polemizovat, zda je italština vůbec překladem, nebo možná jen plnohodnotnou alternativní verzí, jelikož je tento muzikál (alespoň srdcem) v Itálii stejně tak doma jako ve Francii. Oblíbila jsem si ale i řadu dalších melodií, včetně Frollovy písně o tom, že Esmeralda je jeho zhoubou, U této písně se mi italský text zdál výstižný a úderný - „mi distruggerai“, tedy v překladu „ty mě zničíš“.
Obsazení nemohu moc znalecky posoudit, protože nemám žádné srovnání s francouzskou verzí, kterou jsem spíše poslouchala než sledovala. Herecké obsazení navíc nebylo vylepené nikde na fermanu, jak je zvykem u nás, ale vyhlašovali ho před představením podobně, jako u nás například v GOJA Music Hall vyjmenovávají reklamní partnery. Z propagačních materiálů ale vím, že se mělo jednat vesměs o původní obsazení z prvního italského uvedení, které proběhlo již před několika lety. Každopádně mezi herci nebyl nikdo, kdo by se mi typově na roli nehodil, naopak Esmeralda - Elhaida Dani - byla podle mě naprosto přesná - tmavá brunetka, nádherná žena, do níž bych se zamilovala taky... Hlas měla v jistých tónech trochu nakřáplý, ale to se mi docela líbilo. Navíc podala úchvatný výkon plný emocí.
Quasimodo v podání herce Giò Di Tonno zpíval, jako by mu bolest prostupovala celým tělem, Kněz Frollo neboli Vittorio Matteucci zvládal neuvěřitelné tóny a byl docela charismatický, jak už tak záporné postavy občas bývají.
Quasimodo v podání herce Giò Di Tonno zpíval, jako by mu bolest prostupovala celým tělem, Kněz Frollo neboli Vittorio Matteucci zvládal neuvěřitelné tóny a byl docela charismatický, jak už tak záporné postavy občas bývají.
Naopak žádné kouzlo jsem neshledala na Febovi (hrál a zpíval Graziano Galatone) - to byl takový floutek nerozhodný, že jsem nechápala, co na něm vidí hned dvě holky - nejen Esmeralda, ale také jeho snoubenka Fiordaliso, které jsem vůbec nefandila. Ačkoliv jí po pěvecké stránce nemohu nic vytknout, tak bych se bez její přítomnosti obešla.
Naopak představení si neumím představit bez básníka Gringoirea (jehož jméno si nedokážu zapamatovat) alias Mattea Settiho, ten byl skvělý tahoun celého díla. Trochu jsem byla zklamaná, že neměl dlouhé vlasy, jak jsem si pamatovala z francouzské verze na youtube. Ale pak jsem si na jeho tmavé háro, rozčepýřené jako knižní Harry Potter, docela zvykla. Bez něj by byl zážitek poloviční, přece jen i na děkovačce zazněla opět „ta jeho“ písnička a tentokrát ji bez hudby zazpívalo publikum - neuvěřitelná síla lidských srdcí spojených hudbou. Dokonce i na tramvajové zastávce před divadlem si ještě někteří diváci znovu a znovu pouštěli své videozáznamy z děkovačky a nechávali se unášet na vlnách hudby.
Pokud byste rádi vycestovali za muzikálem, v případě tohoto díla podle mě nemůžete šlápnout vedle a jistě nebudete litovat. V Itálii ale nepočítejte s šatnami. Naprosto nikde jsem se tam (ani v chladnějších měsících) s odkládáním svršků nesetkala, dokonce ani v divadlech, kde k tomu měli vhodné prostory. Ovšem při Notre Dame mi upřímně bylo srdečně jedno, že jsem měla kabát přes sebe a pod nohama igelitovou tašku s programem a dalšími suvenýry.
Právě propagační předměty představují zároveň velkou výhodu i nevýhodu zahraničních muzikálů, a milánské uvedení Notre Dame nebylo v tomto směru výjimkou. Na výběr kromě krásného velkého programu plného fotografií a malého programu s kompletními texty muzikálu ve francouzštině, italštině i angličtině byly také hrníčky, magnetky, pohlednice, tašky, propisky a dokonce i mikiny. Musím přiznat, že jsem u toho stánku stála asi deset minut, než jsem si to pečlivě rozmyslela, protože jinak bych byla možná schopná je i vykoupit... No, nabrala jsem toho i tak dost. Ale rozhodně to stálo za to! Grazie Milano, arrivederci! 😊
Komentáře
Okomentovat