Muzikál Čarodějka: Kouzla laděná do zelena

 

Čarodějka, v originálu Wicked, není dílo, které by mě, milovníka spíše klasických děl, hned oslovilo. Znala jsem ho z vyprávění kamarádů, kteří toto představení navštívili v Londýně na West Endu a byli naprosto nadšeni, ale na druhou stranu bylo i dost těch, kteří tímto kusem zrovna nadšeni nebyli. A podobné informace se ke mně dostávaly i po uvedení v České republice. Tudíž velmi rozporuplné pocity.

První krok, jak se s touto zelenou ženštinou seznámit, jsem podnikla prostřednictvím YouTube. Upřímně musím říct, že napoprvé jsem Čarodějku celou nedala a vypínala jsem virtuální představení s tím, že tenhle popík není pro mě. Asi po týdnu jsem si zrychleně první část pustila znovu, zhlédla druhou část a nic….zase se nic nestalo. Žádný wow efekt. Takže jsem usoudila, že se asi do Goja Music Hall nepohrnu.

Po nějakém čase jsem ale stejně do pyramidy dorazila a dala téhle zelené „potvoře“, jak jsem ji dost pejorativně nazývala, šanci. Náladu mi hned na úvod zvedlo obsazení, jaké jsme měli. A tak jsem si řekla, že to půjde... snad.

Jakmile začala burácet předehra, řekla jsem si v duchu, že naživo je to lepší, ale to jsem přeci čekala, protože je to tak vždycky, ne? A pak mě do děje začala pomalu vtahovat Glinda v podání Nikoly Ďuricové. Jo… tahle mladá dáma je bomba. Nejen po pěvecké, ale hlavně po herecké stránce. Každý její výstup mě neskutečně bavil. Povrchní, sebevědomou mladou studentku hrála naprosto úžasně a člověk neustále očekával, co z ní zase vypadne za „moudro“. O to větší je kontrast, když se na scéně objeví Elphaba, zelená čarodějka. K mé obrovské radosti v podání Katky Herčíkové. Bylo jasné, že tyto dva naprosto odlišné světy se musí protnout – jeden veselý, blyštivý, naivní a druhý posmutnělý a tmavý. 

Protiklady se zkrátka přitahují a v tomto případě z toho vzejde mnoho dobrého, byť cesta k tomu je hodně dlouhá a klikatá. Chvílemi to dokonce vypadá, že to nedopadne, protože přeci není ani možné, aby se tak odlišné světy od základu změnily, zvlášť když do příběhu zasáhne láska v podobě mladého floutka Fiyera v podání charismatického Petra Ryšavého. A na světě je milostný trojúhelník. Ustojí to sotva začínající přátelství? Nebo zůstanou obě mladé čarodějky zklamané? Na to se zajděte do Goji podívat sami a možná budete dost překvapeni, jak tohle vše dopadne.

A teď zpět k jednotlivým představitelům. Jak už jsem zmínila - Glinda alias Nikola Ďuricová byla naprosto dokonalá. Nedá se jí vůbec nic vytknout. Když už se její, jak to slušně říct, 'přiblblost', blížila pomyslné hranici, vždycky to vyvážila něčím, co mi vehnalo slzy do očí. A získávala si mě na svoji stranu krůček po krůčku. Nikolin hlas je krásně zvonivý ve chvílích mladické nevinnosti a naopak v dramatických situacích dokázala přitlačit. Nakonec z toho vzešel krásně barevný výkon.

Katka Herčíková pak disponuje hlasem, který vás zatlačí do sedačky. Takže ve finále první části, když spustila Defying Gravity, jsem asi zapomněla nejen zavřít pusu, ale myslím, že i dýchat. To byl výkon, který se nezapomíná. A stejně tak píseň No Good Deed, která mě asi z celého muzikálu baví nejvíc. Po ní jsem dala najevo své nadšení dost hlasitě. Katčina Elpha má v sobě obrovskou zarputilost, neústupnost, ale zároveň křehkost a zranitelnost. Jiné obsazení jsem neviděla, ale Katka nastavila pomyslnou laťku hodně vysoko a myslím, že ji jen tak někdo nepřekoná. Díky ní bych Čarodějku určitě ještě jednou ráda viděla, až to bude možné.

Fiyero, kterého ztvárnil Petr Ryšavý, má charisma a na jevišti se pohybuje sebejistě. A když poprvé do čarodějnické školy dorazí, opravdu si řeknete: 'Óó jóo… to je fešák'. Pokud zpívá sám, nelze mu nic vytknout. Ale musím bohužel konstatovat, že v duetu s Katkou Herčíkovou jeho hlas trochu zaniká. Ovšem není to nic, co by vám bránilo si milostný duet užít naplno.

Kartami příběhu nemálo zamíchá také sestra Elphaby - Nessarose. Osud k ní nebyl úplně štědrý a přiřknul jí invalidní vozík, který ji omezuje a znemožňuje jí, aby žila naplno a plnila si svá přání. Ale i tady čeká diváka nejedno překvapení. V našem případě ztvárnila ochrnutou Elphabinu sestru vynikající Monika Sommerová. Sice tady nemá tolik prostoru jako v jiných projektech, nicméně kdykoliv se na jevišti objeví, všimnete si jí. Její role není velká, ale klíčová rozhodně. A Moničin hlas můžu poslouchat stále dokola. 😊

Velmi jsem si také užila výkony Josefa Štágra, který se ujal role Čaroděje ze země Oz, a jeho pravé ruky Madame Morrible v podání Felicity Prokešové. Na jevišti společně moc dobře fungovali. Charakter role Madame Morrible se mi také líbil - byla to taková ta 'andělská mrcha', což člověka baví.

Pokud bych měla zhodnotit představení jako takové, v podstatě mu není co vytknout. Buď máte tenhle typ děl rádi, nebo ne. Musím říct, že jsem byla ve finále příjemně překvapená, že ačkoliv jsem se v první části chvílemi nudila, odcházela jsem z divadla spokojená a s pocitem, že zhlédnout Čarodějku ještě jednou by mi asi nevadilo. Kostýmy jsou totiž krásně a je pořád na co se dívat. Je fakt, že co se týká scény, pár kousků tam zanechal Fantom a Čarodějka je jen přečarovala na zeleno, ale to přestanete během představení vnímat. 😊

Orchestr šlape, i když kdo do Goji chodí, tak asi ví, že hraje možná až trochu moc nahlas, ale i na to si v průběhu představení zvyknete. Každopádně živý orchestr je prostě nenahraditelný a je fajn, že Goja jako jedno z mála muzikálových divadel, tenhle standard pořád drží.

Čarodějka asi nebude patřit do mých Top 5, ale každopádně stojí za to 'Goju oděnou do zelené' navštívit a nechat se skvělými výkony vtáhnout do pohádkového děje, kde láska, intriky a čáry mění děj každou minutou.