Muzikál Evita: Nesmazatelná stopa na celý život

Nacházíme se v době, která je pro mnohé z nás velmi složitá a divadlům bohužel vůbec nepřeje. To zasahuje do životů nejen účinkujícím, ale všem lidem, jejichž život je s divadlem nějakým způsobem spjatý – zaměstnancům divadel, ale i fanouškům. Ti druzí se snaží zkrátit si čekání sledováním různých divadelních záznamů, online koncertů či vzpomínáním na to, co hezkého již v divadle zažili, a připomínáním toho, na co se můžou těšit, až to bude zase možné. Také já jsem se rozhodla ponořit do svých vzpomínek a přenést se v čase o mnoho let zpět - do doby, kdy jsem coby velmi mladá slečna viděla v divadle svůj první muzikál. 

Přenesme se tedy do roku 1999 do Divadla Spirála, kam mě mí rodiče vzali na představení Evita. 😊 Nejednalo se pro mě o první setkání s muzikálem jako takovým. Ve filmové podobě jsem jich viděla celou řadu, ale příležitost vidět muzikál v divadle naživo ve mně zanechala nesmazatelné stopy na celý život. Také to byl důvod, proč jsem po čase chtěla vidět Evitu ještě jednou a získala tak možnost porovnat alespoň nějaké alternace.

Divadlo Spirála již pouze svými dispozicemi slibovalo, že představení bude skutečně nevšední a je velká škoda, že takto zajímavou stavbu se po jejím zničení povodněmi v roce 2002 již nepodařilo opravit. Nejedná se totiž o klasické divadlo, kdy je jeviště umístěno na jedné straně sálu a hlediště na straně druhé. Zde bylo jeviště uprostřed kulatého prostoru, který byl ze všech stran obklopen diváky, a to dokonce v několika patrech. Připomínalo tedy tak trochu „cirkusovou manéž,“ kdy se pohledu diváka, zejména v předních řadách, skutečně nedalo nic ukrýt. Zázemí bylo proto pod jevištěm. Herci při představení částečně využívali i hlediště a poměrně často se pohybovali i mezi diváky. Scéna tedy musela být řešena velmi jednoduše, zcela bez kulis a pouze s minimem dekorací. Oživovala ji však možnost využití dvou točen a také vysunutí části jeviště nahoru, např. pro potřeby vytvoření balkonu. Obsazení včetně company mi nepřipadalo příliš početné, ale vše bylo odvedené tak, že jsem skutečně měla pocit, že vidím pod balkonem zfanatizované davy Evitiných příznivců.

Vybavuje se mi hned úvodní číslo „Requiem“ a následný „To je mi cirkus,“ kdy mě úvodní tóny a sbor v kombinaci s nesmírným charisma představitele Che zasáhly natolik, že se ve mně zrodila láska k muzikálu na celý život. Hudebních čísel, která jsem si oblíbila, je zde však skutečně mnoho. Tím hlavním je pro mě asi snový „Valčík,“ duet z prvního setkání Evy a Peróna „Nestojím o večer při svíčkách,“ dále pak „Buenos Aires“, sborové scény „Veď nás, Argentino“ a „Morálka a čest“ a v neposlední řadě pak „Závratný let.“ Jediná píseň, která mě v tomto představení příliš neoslovila, byla, nejspíš trochu překvapivě, „Utiš se, má Argentino“, což si vysvětluji tím, že v té době jsme ji mohli v podání filmové Evity – Madonny slyšet prakticky všude. K této písni jsem si našla cestu až mnohem později - v aktuálně hraném nastudování v Českých Budějovicích v podání Michaely Štikové (za svobodna Gemrotové). V Divadle Spirála se Evita hrála v překladu Jiřího Bryana. Následná uvedení tohoto kusu již však byla přeložena Michaelem Prostějovským. Přestože mi text pana Prostějovského zní lépe, mám toto dílo natolik naposlouchané a zažité v původním překladu, že si na nový překlad nedokážu příliš zvyknout a v hlavě mi stále zní text původní. 😊

Co se týče obsazení, v roli Evy jsem pokaždé viděla Terezu Sloukovou. Alternující Radku Fišarovou tedy znám pouze z dostupných fotografií a také z nahrávky na kazetě, kterou jsem si tehdy v divadle zakoupila. Tereza Slouková se mi na Evitu velmi hodila, a to nejen pěvecky, ale i typově.  Dle záznamu na mě ale Radka působila např. v „Buenos Aires“ o něco temperamentněji. Radku Fišarovou jsem měla možnost jako Evitu vidět až později ve Studiu DVA, kdy se v této roli představila v novém nastudování a i na základě tohoto výkonu jsem přesvědčená, že bych z ní byla nadšená i ve Spirále.

Hlavní postavou v Evitě pro mě ale byl vždy Che, kterého jsem tehdy měla tu čest vidět v podání dvou mimořádně zajímavých osobností – Martina Havelky (který byl za tuto roli nominován na cenu Thálie a bohužel nedávno zemřel) a Dana Bárty. Z obou dvou v této roli vyzařovalo neskutečné charisma a ve chvíli, kdy byli tito pánové na scéně, nebylo zkrátka možné se rozptylovat něčím jiným. Jejich výkony se pro mě staly nesmírně silným zážitkem z celého představení a i jedním z důvodů, proč se k tomuto dílu dnes znovu vracím.

V dalších rolích si dále vybavuji Karla Černocha (Magaldi), Josefa Štágra i Petra Spáleného coby Peróna, kdy každý pojal tuto postavu po svém, ale oba se mi v této roli líbili. Vzpomínám si také, že se v menší roli v představení objevil např. Michal Kavalčík. Bohužel již nevím, kdo si tehdy zahrál Perónovu milenku (Kateřina Nováková / Karolína Pospíšilová), ale také její píseň „U dalších dveří...“ se rozhodně řadí mezi mé oblíbené.

Evitu jsem následně viděla ještě ve dvou dalších, velmi povedených zpracováních - v pražském Studiu DVA a v DK Metropol v Českých Budějovicích. Evita ve Spirále je však pro mě nesmírně důležitá. Mám ji spojenou s celou řadou osobních prožitků a pro mě tak vždy zůstane Evitou č. 1, na níž budu ráda vzpomínat. 😊