Muzikál Touha: Dávné mávnutí motýlích křídel

 

Na úvod musím přiznat, že napsat další „muzikálovou srdcovku“ pro mě představovalo poměrně náročný úkol – absolutně jsem totiž nevěděla, jaké představení zvolit. Přece jen většinu muzikálů, co už se nehrají, ale natolik mě oslovily, aby si tento titul v mých očích zasloužily, jsem zhlédla už jako dítě. Moje zážitky jsou sice velmi silné, ale konkrétní vzpomínky tak trochu chybí – spíše mám vždy před očima jen mlhavé dojmy. Těžko by vás oslnily moje texty třeba o Rebelech, kde nejsem schopná si ani vzpomenout na kompletní obsazení, nebo o Zpívání v dešti, kde si zase vybavuji jen trio hlavních hrdinů (v čele s tehdejší hvězdou Karlína Terezou Duchkovou), ale sama jsem musela po letech uznat, že z příběhu jsem si zapamatovala jen opravu malinko.

Nakonec mi ale v mysli vytanulo jedno dílo, do něhož jsem se zamilovala už trochu později a díky němuž jsem vlastně poprvé viděla jednoho ze svých oblíbených zpěváků - Romana Tomeše. Řeč je o muzikálu Mirjam a Daniela Landových Touha, co vznikl podle filmu Kvaska. V Divadle Kalich měla Touha premiéru již v roce 2008 (ovšem v té době jsem ještě žila asi někde v jeskyni a o tehdejších muzikálech neměla ani šajna) a posléze se dočkala i comebacku a derniéru si odbyla v roce 2014. Shodou okolností se má zanedlouho v nové verzi opět vracet na prkna, která znamenají svět (tedy pokud osud a korona dovolí). Zmíněnou filmovou verzi jsem znala již před návštěvou divadla a zaujala mě romantickým příběhem (jo, slaďáky, to je moje 😊) s hořkosladkým nádechem a též po hudební stránce. „Touha, je zázrak, kámo, zázrak,“ jsem byla schopná zpívat pořád dokola. Tato písnička se rázem připojila na pomyslnou poličku mých oblíbených skladeb. Takže je vlastně docela pochopitelné, že i muzikál mě nakonec oslovil.

Původně jsem se na něj ale dostala vlastně úplnou náhodou (i když já si pak vždycky zpětně říkám, že to musel být osud 😊). Myslím, že to mohl být rok 2014, ale ruku do ohně bych za to nedala – zdánlivě obyčejný víkend, kdy se nemělo dít nic zvláštního, ale všechno změnil nečekaný telefonát od kamarádky. Prý dostala lístky do divadla a jestli nechci jít – a to já vždycky chci 😂. Jenže se jednalo opravdu o rychlovku a představení se konalo už odpoledne, takže bylo potřeba se okamžitě vypravit (rozumějte – udělat ze sebe člověka) a vyrazit. Navíc jsem měla malinko smůlu, protože autobus zkrátka nejel a nejel… Dodnes si živě vybavuji ten adrenalin, jak jsem udýchaná dorazila ke Kalichu, kde už kamarádka čekala. Měly jsme pár minut zpoždění, ale hodná paní uvaděčka nás s baterkou usadila někam dozadu a divadelní kouzla začala. Po pauze už jsme si navíc mohly přesednout na právoplatná místa, která byla navíc snad v první řadě či někde opravdu blízko jevišti, což tehdy pro mě byla opravdu výjimka (chápejte, studentka bez peněz 😀), a tak jsem si připadala jako Alenka v říši divů.

Touha mě očarovala a já jsem se na ni stihla ještě jednou vrátit, než se odehrála derniéra. Chtěla jsem pak do Kalichu začít chodit pravidelněji a hlavně zase vidět Romana Tomeše, ale přiznám se, že pak to nějak nevyšlo a já se zapomněla jinde a u jiných muzikálových lásek. Kdykoliv mi ale vzpomínky zalétly k Touze, byly vždy jen krásně nostalgické, jak se na „srdcovku“ zkrátka sluší.

Přiznám se, že hudební stránka v tom paradoxně sehrála roli možná vůbec nejmenší. Písnička, kterou jsem znala z filmu, se v muzikálu samozřejmě objevuje a je v podstatě písní titulní, dokonce její melodie zazní víckrát, ač třeba s pozměněným textem. Dočkáme se ale i dalších skladeb, ovšem přiznávám, že žádná mi neutkvěla v hlavě až dodnes. Když jsem si je ale při psaní tohoto textu pouštěla, vzpomněla jsem si, jak se mi tehdy zdála zajímavá píseň Vosková figurka, v níž si hlavní ženská postava Karin stěžuje, že nad svým osudem vlastně nemá kontrolu a cítí se jen jako loutka. Vybavily se mi trochu i její pohyby na jevišti, co se k písni skvěle hodily. Také jsem si při poslechu písniček po letech uvědomila, jak v textech poctivě kopírují či popisují děj, tedy rozhodně to nejsou jen žádné výplňové songy, ale příběh posouvají a vytvářejí, což mám ráda.

Ostatně právě příběh je podle mě rozhodně nejsilnějším prvkem muzikálu Touha a už jen kvůli němu se těším na návrat tohoto díla. Ústřední linka je samozřejmě ta milostná, jak už to tak bývá, ovšem v případě Touhy je výjimečná tím, že se na ni je možné dívat různými způsoby. Hlavní postavou je mladý trestanec Ben, který se už za mřížemi na dálku zamiluje do hvězdy showbyznysu Karin Lippertové a na snění o jejich vztahu se natolik upne, že uteče z vězení a zkusí štěstí v konkurzu nového muzikálu Můra a Motýl, aby se dostal ke Karin blíž. A to i přesto, že ona má mnohem zámožnějšího partnera…

V reálném životě bychom asi někoho takového považovali za nebezpečného stalkera a blázna a drželi bychom se od něj co nejdál, ale muzikály mají tu moc nahlížet na všechno trochu jinak, a tak se nám Ben představuje spíše jako romantická duše a věčný snílek, který se nebojí sladkou fantazii proměnit v realitu, ač ta v sobě nese vždy i trochu hořkosti. Karin se zase může na první pohled zdát jako namyšlená a povrchní hvězdička, která se zajímá jen o sebe, ale do jisté míry je to jen maska. Ve skutečnosti je křehká jako motýl, co urputně mává křídly, aby se dostal ze skleněné nádoby, kam ho kdosi zavřel. Ráda by volně vylétla a žila podle svých vlastních představ, a ne tak, jak se od ní očekává. To se jí do jisté míry podaří ve chvíli, kdy se zamiluje do Bena.

Oproti filmu je ale v muzikálu Touha kladen daleko větší prostor i na vedlejší postavy a také jejich osudy tak tvoří mozaiku výsledného příběhu. Nemyslím teď ani tak policejní vyšetřovatele (co pátrají po Benovi, který uprchl z vězení), protože ač si na ně vzpomínám, brala jsem je vlastně jako „záporáky“, a tak jsem jim zase tolik pozornosti nevěnovala. Daleko důležitější mi připadal celý cast fiktivního muzikálu Můra a Motýl. Nejprve totiž sledujeme konkurzy, kde každý účinkující má tak trochu svůj příběh, ovšem všichni mají společnou jednu věc – touží zazářit. (Mimochodem, snad každý člověk na světě po něčem touží, a tak je název Touha podle mě rozhodně lepší než podivně znějící slovo Kvaska.) Posléze sledujeme zkoušky muzikálu a společně s účinkujícími se chystáme na premiéru – jsme tak s nimi během všech vzestupů a pádů a možná tak trochu nahlížíme i pod pokličku toho, jak to v divadle chodí a jak se při přípravách nového díla (jen v některých kolektivech samozřejmě) rodí taková „muzikálová rodinka“, kdy se všichni navzájem znají a drží za jeden provaz, ať už se jedná o hlavní hvězdu divadla či jen někoho, kdo řekne jen: „paní, nesu vám psaní“.

Na muzikálové Touze oceňuji také skvělý humor, protože právě ten mi v paměti i po letech utkvěl nejvíce. Skvělý Roman Pomajbo, který se v roli ukřičeného a téměř hysterického režiséra objevuje i ve filmu, si tuto úlohu na divadle vychutnal snad ještě víc. Rozhodně se nebál improvizace a žádné představení tak asi nebylo na chlup stejné. Navíc byl neuvěřitelně přesvědčivý, protože si vzpomínám, že při mé druhé návštěvě se slečně či paní šatnářce neudělalo dobře (nakonec nic vážného), a tak právě pan Pomajbo hledal mezi diváky nějakého lékaře. Ovšem zvládl to naprosto rychle a elegantně a snad ani na moment u toho nevypadl z role, takže ačkoliv nějaký pán z hlediště odběhl a po chvíli se vrátil, představení nebylo narušeno. Kamarádka, kterou jsem na Touhu dotáhla s sebou, nakonec vůbec nepochopila, že to nebyla součást děje 😀. Už jen ta vzpomínka mě baví dodnes.

Z vážnějších momentů v muzikálu jsem si pak nejvíc zapamatoval (ač trochu mlhavě, uznávám) scénu, v níž herci v rámci zkoušení muzikálu přehrávají scénu s jakýmsi soudem – pořád před sebou vidím, jak Roman Tomeš padl na kolena. Tehdy mi navíc melodie, co tento výjev doprovázela, nepřetržitě hrála v hlavě, ale po letech si ji nejsem schopná vybavit a nepovedlo se mi ji ani dohledat. Touha se tím tak pro mě stává malinko tajemnou. Stále ve mně ale přetrvaly emoce, kdy jsem si téměř jistá, že jsem ji v obou případech obrečela. Poprvé mi také vyrazila dech některými triky, na které jsem pak při druhé návštěvě už čekala s téměř zatajeným dechem a očima „na šťopkách“ – především si vzpomínám na moment, kdy jednu postavu zavřou do dřevěné bedny. Ta před našima očima stoupá vzhůru, pak se ozve rána a najednou je jasné, že bedna je prázdná. Právě tehdy mi pořádně zamrazilo a byl to jeden z momentů, který předurčil mou vášeň pro divadlo, které už se asi nikdy zcela nezbavím.

Touha je pro mě výjimečná (jak už jsem naznačovala) také tím, že jsem díky ní poznala skvělého Romana Tomeše. Já vždycky obdivovala spíše starší a zkušenější herce a Roman, který je jen o pár let starší než já (v podstatě skoro vrstevník), by tak za běžných okolností zkrátka spadal do kolonky ‚mladé ucho‘, jenže už tehdy mě okouzlil a naprosto mě přesvědčil o svém charisma a talentu. A tehdy dokonce ještě bez vousů či strniště 😁. Logicky tak trochu doufám, že by si Roman roli Bena mohl zopakovat i v novém nastudování, ale jelikož mám dojem, že dojde na nové a neokoukané tváře, nedávám tomu moc nadějí.

Naopak v případě Karin Lippertové jsem vlastně otevřená všemu, protože si upřímně moc nepamatuji, koho jsem před lety viděla (ano, paměť mě zradila, omlouvám se 😊) – jen si vybavuji, že bylo evidentní, že má slečna blond paruku, co k ní moc neseděla, jelikož bylo evidentní, že ve skutečnosti má vlasy jiné a možná i tmavší. Mám tušení, že se mohlo jednat o Markétu Procházkovou, ale jistě to nevím, protože jsem ji tehdy ještě neznala (ano, stydím se 😂).

Dál na mě udělal dojem, jak už jsem ostatně zmiňovala, Roman Pomajbo. Upřímně si v roli režiséra už nedovedu představit nikoho jiného a byla bych proto moc ráda, kdyby byl znovu osloven. Jako náhradu si umím představit možná Petra Šudomu, který mě o svém humoru přesvědčil například v muzikálu Voda (a krev) nad vodou, kde spolehlivě vyvolává záchvaty smíchu nejen u diváků, ale hlavně občas i u kolegů na jevišti 😁.

Vybavuji si ještě Rudolfa Hrušínského nejmladšího, který si zopakoval svou filmovou roli boháče Oskara Tomana, partnera Karin. Přiznám se, že zde bych se vůbec nebránila tomu, kdyby roli tentokrát už hrál někdo jiný. On jediný byl pro mě totiž před lety slabším článkem v obsazení. Ačkoliv ve filmu Kvaska se mi do dané role výborně hodil a dokonale vystihl „slizouna“, co má dojem, že může všechno na světě, v divadle se mi bohužel zdál trochu prkenný. S kamarádkou jsme se tehdy shodly, že měl po celou dobu „poker face“ a ačkoliv se tam před ním odehrával pomalu striptýz, on zdánlivě nehnul ani brvou a působil jako socha. Možná to byl i tehdejší režijní záměr, ale tato postava mě zkrátka trochu nudila. Daleko působivější by pro mě bylo, kdyby byl Oskar Toman ztvárněn trochu jinak a já ho mohla nenávidět třeba i za nějaký jeho úšklebek.

Každopádně, jakmile jsem si začala s Touhou při psaní lámat hlavu a oživila si vzpomínky, musím říct, že se opravdu už nemůžu dočkat, až ji znovu uvidím a tak trochu ji podruhé objevím. Přece jen teď mi v hlavě poletuje jako ten neposedný a neposlušný motýl, co se nedá chytit, a tak mi jen dál proklouzává mezi prsty. Doufám, že až Touhu znovu zhlédnu, konečně si ten pomyslný motýlek na chvíli sedne a já si budu moci prohlédnout detaily na jeho barevných křídlech.