Muzikál Muž se železnou maskou: Láska bez důvodu

Muž se železnou maskou, neboli opět muzikál čerpající z díla Alexandera Dumase. Myslím si, že toto volnější pokračování Tří mušketýrů je jistě řadě z vás známo, především díky četným filmovým zpracováním, především verzemi z roku 1977 s Richardem Chamberlainem a z roku 1998 s Leonardem DiCapriem v titulní roli. Muzikál se opírá (především co se děje týče) částečně o oba tyto filmy, rozhodně víc než o samotnou knižní předlohu Tři mušketýři ještě po deseti letech.

Francii vládne zpovykaný a rozhazovačný vládce Ludvík XIV., kterého nezajímají protesty hladovějícího lidu a dokonce ani nářky vlastní manželky, o kterou ani v nejmenším nestojí. Mnohem víc se zajímá o půvaby krásné Louisy. Zatímco Athos a Porthos již koruně neslouží a jsou na odpočinku, přičemž z Aramise se stal jezuitský kněz, D'Artagnan je až překvapivě věrný svému králi a jeho matce královně. Když Athos přijde kvůli královým intrikám a zuřící válce o syna Raula, začne toužit po pomstě a mušketýři opět musí spojit své osudy a zkřížit kordy na znamení svého přátelství, aby pomohli Francii dát takového vládce, jakého si zaslouží. Nejprve ale musí rozkrýt několik dávných tajemství a dostat z vězení záhadného muže se železnou maskou a pomoci mu tak naplnit jeho osud.

K Muži se železnou maskou mám zvláštní vztah, a proto se mi tato recenze nepíše zcela snadno. Když jsem se poprvé dozvěděla o tom, že se dočkáme pokračování mých milovaných Tří mušketýrů, měla jsem ohromnou radost a začala jsem se velmi těšit. Jenže velká očekávání se mnohdy nevyplácí, a to se mi potvrdilo i v tomto případě, kdy jsem po první návštěvě „Muže“ odcházela poměrně zklamaná (důvody se níže pokusím nastínit). Jenže posléze mi muzikál tak nějak přirostl k srdci a zejména chytlavá hudba Michala Davida mi při opakovaném poslouchání na YouTube i na Spotify vlezla pod kůži, takže jsem dala Muži druhou šanci a už jsem to měla zpečetěné. Od té chvíle jsem byla ztracená a raději vám ani nebudu říkat, kolikrát jsem toto dílo vlastně viděla. I když znám lidi, co na něj chodí pomalu každý víkend, takže zdaleka nejsem největší nadšenec. Přitom vlastně nedokážu říct, čím si mě Muž se železnou maskou natolik získal. Asi na mě písničky Michala Davida působí stejně jako mýtické Sirény na námořníky. Víte, je to podobné, jako když se zamilujete do člověka, aniž byste k tomu měli rozumný důvod, naopak hlava vás pořád upozorňuje na jeho chyby, ale srdce si nedá říct. Tak stejně to mám i s Mužem se železnou maskou.

Divadlo Broadway už totiž řadu let sází na jistotu a muzikály připravuje podle stejného mustru. Vybere si známou předlohu, aby každý aspoň trochu znal zápletku a nebylo tak potřeba nijak horoucně vysvětlovat divákům děj či je seznamovat s postavami a jejich charaktery. Nejlépe, aby dané dílo mělo hodně postav, protože pak se dá obsadit větší počet hvězd a známých jmen a tváří, aby si každý přišel na své a mohl pak doma vyprávět, že viděl toho a toho naživo... A pokud je s dílem už spjatá nějaká melodie, je potřeba na ni sehnat práva a zapojit ji do klíčové scény muzikálu a doplnit původní tvorbou. A samozřejmě, že tahle taktika se vyplácí, jelikož diváci tak už dopředu ví, do čeho jdou, nemusí si nijak zvlášť namáhat hlavu a ani být jako na trní, jak to asi dopadne. Jdou totiž do divadla na něco, co už dopředu vlastně tak trochu znají a mají rádi, a tak je úspěch minimálně z části zaručen. Vždyť i já jsem vždycky zvědavá, jak se povede známý film přenést na prkna, která znamenají svět, a vždycky už tak trochu očekávám, že tam zazní píseň, kterou mám s dějem spojenou. Například k Někdo to rád horké patří písnička I Wanna Be Loved By You a k Pretty Woman zase It Must Have Been Love od Roxette.

S Mužem se železnou maskou sice žádná píseň takto spjatá není, ale muzikál se rozhodl využít známý hit Bryana Adamse (Everything I Do) I Do It For You. Písnička vskutku krásná, i když české přebásnění a zasazení do děje jí trochu uškodilo. Objevuje se ve scéně mušketýrů s Filipem v druhé polovině představení, ale není na ni kladen nijak zvláštní důraz, a tak by dílo fungovalo stejně i bez ní. Na rozdíl od Tří mušketýrů (či Angeliky), kde jsou převzaté melodie stěžejní. Ovšem právě i v Muži dojde k zopakování motivů z Mušketýrů, částečně uslyšíme slavnou melodii All for Love tentokrát s textem: „Nezrazuj přátelství natřikrát“ a rovněž píseň Jediná, kterou tentokrát D'Artagnan nezpívá Constance, ale s pozměněným textem královně. Zřejmě tak patří k mužům, pro které je 'jediná' každá žena, která se kolem něj ochomýtne. Muž se železnou maskou ale představil také velké množství nových písní, z nichž podle mého názoru minimálně Bože, masku sejmi mou, Můj buď dál či Já léta toužím jsou podle mě natolik silné, že by mohly být samostatnými hity, hranými v rádiích. Postupně jsem si ale oblíbila snad všechny použité melodie včetně Sílu vládnout, To se stává, Jen poslouchám, Muž se duše křehká, Pár nepřátel či Černá a bílá.

Zároveň ale je potřeba říct, že některé hudební motivy se v díle až přespříliš opakují a některé písničky tím tak trochu splývají. Stejně tak mám jisté výhrady tentokrát i vůči textům, ačkoliv mám práci Lou Fanánka Hagena moc ráda a i v tomto díle se mu řada věcí podle mě hodně povedla (například To se stává má podle mě výborný text, ale takových písní by se našlo víc). Na druhou stranu, jak už jsem předesílala, česká verze písně Bryana Adamse, se mi moc nelíbila. Především pasáž „jó, králem stát...“ zní dost roubovaně na děj muzikálu.

Panu Fanánkovi jsem ale ochotná pár slabších veršů typu „svítá - skýtá“ (použito např. v Angelice) odpustit. V Muži asi za nejslabší považuji: „S maskou muž, zbavil se jí už“. Trochu humorné je i „Málem šla s králem“, což se ale v kontextu skvěle hodí a působí to vtipně. Pokaždé, když Muže poslouchám, mě ale také tahá za uši, jak moc je v textech nadužíváno slovo král. Ano, asi se na to hledají dobře rýmy a dlouhé 'á' se účinkujícím dobře zpívá, ale v tomto případě už toho bylo až moc a bylo by zajímavé spočítat, kolikrát za celé představení toto slovo padne.

Spíše jsem ale slyšela, že se někteří diváci z řad muzikálových fanoušků snažili spočítat, kolikrát se mezi jednotlivými obrazy na chvíli úplně zhasne. Já se přiznám, že ačkoliv je tam těchto „"zatmívaček“ opravdu hodně, vlastně jsem si na ně už zvykla a mám už docela i přehled, která je delší a která kratší, takže se v těchto prostojích zvládnu aspoň napít vody. Ale upřímně stále tomu nerozumím, proč je tolik zatmívaček potřeba, protože scéna, ačkoliv je funkční a dobře navozuje atmosféru, není nijak závratně složitá. O tom, že přestavby se dají udělat rychle a bez toho, aby rušily zážitek, jsme se přesvědčili již v řadě jiných představení, tak by mě zajímalo, co je zrovna na Muži se železnou maskou výjimkou. Pokud pominu tento detail, tak ke scéně nemám žádné další námitky. Kulis není použito přehnaně mnoho, ale přesto se jim daří navodit prostředí a atmosféru. Líbí se mi i obří železná maska, která slouží i jako žalář, stejně tak zlaté slunce, které naznačuje 'krále slunce' a jeho trůn, který spatříme na samém konci. Oceňuji i celou scénu z Filipova vězení a »trik«, kdy zatímco vidíme na kavalci ležet vězně v železné masce, za ním se objeví skutečný představitel Filipa bez masky a zpívá, jelikož samozřejmě zpívat s železnou maskou na obličeji by byl nesmysl.

Kladně hodnotím i kostýmy Romana Šolce, které jsou velmi půvabné a především v případě Ludvíka také neuvěřitelně zdobné. Slyšela jsem výtky na podobnost s Mušketýry, ale nesouhlasím, protože i uniformy jsou zde jiné, trochu tmavší, ale samozřejmě jsou vytvořené v podobném stylu, což je podle mě v pořádku.

Asi největší problém jsem při první návštěvě Muže se železnou maskou měla ale se samotným dějem a přiznám se, že mě některé věci mrzí stále a myslím na ně, kdykoliv se jdu na Muže podívat. Připadá mi, že muzikál se až přespříliš zabývá Ludvíkem na úkor Filipa. Rozumím tomu, že je potřeba ukázat, jaký je král zkažený zmetek, ale já to pochopila hned a nepotřebuji o tom důkazy ještě v řadě dalších výstupů. Raději bych si přála vidět víc, jak se Filip vyrovnává s tajemstvími, která se na něj po útěku z vězení valí neuvěřitelnou rychlostí. To je ale naopak v muzikálu spíše upozaděno a vyřešeno jednou scénou. Myslím, že by bylo vhodnější posunout 'výměnu krále' o něco dříve, abychom měli možnost spatřit i to, jak se Filip v nové roli chová a jak je například laskavější k manželce krále Marii Tereze.

Naopak bych vynechala pohřeb Louisy, jenž mě vůbec nezajímá a je jen opět dalším důkazem toho, jak je Ludvík zlý. Také mi připadá zbytečné řešit vztah Porthose a Cecile a jejich věkový rozdíl tak dopodrobna, ačkoliv je to samozřejmě příležitostí k vtipným hláškám a uvolněné atmosféře. Humorné chvilky mi v muzikálu nevadí, ovšem představovala bych si větší spád zhruba tříhodinového představení a větší důraz na hlavní zápletku, která sice v závěru dramaticky graduje, ale není podle mě zvládnutá tak, jak by mohla být. Myslím si, že diváci chápou, že představitel Ludvíka a Filipa se neumí rozdvojit, a tak by dvojník nemusel být jen 'do počtu', ale měl by se nějak projevit a říct víc než jen pouhé 'NE'.

Muže se železnou maskou mám ale ráda také díky obsazení, jelikož právě díky tomuto muzikálu jsem objevila některé pro mě dosud neznámé talenty. Jelikož jsem představení viděla víckrát, měla jsem možnost porovnat výkony jednotlivých alternací.

---

Nejdůležitější je v ději samozřejmě dvojrole Ludvíka a Filipa, v níž jsem postupně zhlédla všechny tři jeho představitele. Myslím si, že každý má něco do sebe, ale mě nejvíce nadchl Vojta Drahokoupil, kterého jsem poznala poprvé právě v Muži (ještě před jeho účastí v Tvoje tvář má známý hlas). Ačkoliv čistě podle jeho typu bych ho do role neobsadila, získal si mě hned v úvodu a obdivovala jsem, jak skvěle dokázal rozlišit obě postavy. Když coby Ludvík urážel svou ženu, měla jsem chuť ho pořádně proplesknout, zatímco Filipovi jsem ze všech sil fandila. Když jsem měla možnost sedět v první řadě, ocenila jsem Vojtův smysl pro detail především ve scéně, kdy mu mušketýři sundají masku a Porthos mu podá zrcadlo. Právě v odrazu byl vidět jeho překvapený výraz a skutečně jsem mu věřila, že svou tvář spatřil v zrcadle po dlouhé době.

Nedávno jsem měla možnost vidět Davida Gránského a mile mě svým výkonem překvapil. Bylo jasné, že vzhledem k předešlým zkušenostem (například v Ohnivém kuřeti) mu role zmetka Ludvíka půjde dobře, ale věřila jsem mu i vyděšeného a hodného Filipa. Pěvecky byly oproti jeho kolegům slyšet drobné rezervy, ale poznala jsem, že dal do zpěvu vše. Na druhou stranu pěvecky se nedá absolutně nic vytknout Janu Kopečnému, který mi navíc skutečně vzhledem připomíná Ludvíka XIV., ale svým hereckým výkonem mě tak úplně nepřesvědčil.

Klíčovou postavou je v představení také D'Artagnan, kterého rovněž představují hned tři herci a tentokrát každý roli pojal úplně jinak. Jak jsme se s kamarádkami minule v divadle shodly, je to samozřejmě o osobních preferencích a vkusu, ale nejslabším z D'Artagnanů je pro mě Marián Vojtko, ačkoliv má úchvatný hlas a především v písni Sílu vládnout podává výborný výkon, tak kámen úrazu je pro mě mluvené slovo. D'Artagnan je v jeho podání takovým bodrým strýčkem, který je nad věcí a všechny dějové zvraty bere s naprostým klidem. Jelikož jsem Mariána viděla jako prvního, D'Artagnan mi nejdříve nebyl skoro vůbec sympatický. Kdybych to měla trochu vyhnat ab absurdum, tak je mu vlastně jedno, že mu skorosynovec odchází do války a že našel druhého syna.

Většině diváků bych tak doporučila spíše D'Artagnana v podání Josefa Vojtka, kterému věříte, že byl před lety mladým mušketýrem. Stejně tak i to, že věrně slouží koruně, i za cenu vlastního života. Co se týče pěveckého výkonu, musíte ale počítat s jeho charakteristickým chraplákem.

Já osobně dávám přednost jinému typu hlasu, a i když Pepu mám v jiných rolích moc ráda (především coby Athose v Mušketýrech) a i zde ho hodnotím velmi kladně, nejvíc jsem si D'Artagnana zamilovala v podání Josefa Štágra. A to i přesto, že je nejstarším z jeho představitelů a jeho věk mi nekoresponduje s tím, že D'Artagnan byl původně nejmladším z mušketýrů. Vzhledem k elánu pana Štágra je ale snadné přivřít trochu oko a představit si, že roky tajné lásky ke královně mu asi přidaly nějakou tu vrásku navíc. Pana Štágra jsem před Mužem se železnou maskou příliš neznala (i když jsem ho jistě už předtím v něčem viděla) a zaujal mě nejen úchvatným hlasem, ale i hereckým výkonem. Jeho D'Artagnan byl pravý gentleman a rytíř každým coulem, který je nejen oporou královně, ale dokonce i Filipovi ve chvíli, kdy zpívá, že 'touží spatřit matku svou'. Hned ho totiž uklidňuje, že spatří, což na mě působilo velmi dobře.

V roli Athose se alternují oficiálně Petr Kolář a Bohouš Josef, které mám oba moc ráda a jejich výkony jsou pro mě v této roli rovnocenné. Oběma věřím jejich bolest, žal i touhu po pomstě. Když ale v jedné písni Athos zpívá „jak po nás šel Richelieu“, v podání Bohouše Josefa se vždycky trochu pousměji, protože v Mušketýrech hraje právě pana kardinála a je s touto úlohou dost spjatý.

Na několik nedávných představení kvůli zdravotní indispozici Bohouše Josefa v rekordním čase roli Athose nastudoval jeden z představitelů Raula - Peter Pecha. Přiznám se, že na jeho výkon jsem byla velmi zvědavá, ale bohužel se mi nepoštěstilo ho vidět.

V roli Raula jsem ho viděla a byla jsem spokojená. Stejně tak s výkonem Josefa Vágnera, připadali mi poměrně vyrovnaní. Vojtu Drahokoupila jsem neviděla, zato naposledy mě coby Raul překvapila nová tvář (a během zatmívačky jsem honem lovila mobil, abych si na vyfoceném obsazení zjistila jeho jméno) Jakub Machulda. Typově je zajímavý a ráda bych ho viděla v nějaké jiné roli, ovšem na Raula se mi vzhledově příliš nehodil.

V roli Aramise jsem viděla všechny tři alternace v podání zkušených matadorů, jejichž výkony byly velmi vyrovnané. Do role se mi hodili jak Oldřich Kříž, tak Jaromír Adamec, kteří působili velmi charismaticky a tajemně, ale nebáli se ani představení trochu odlehčit vtípky. Daniel Hůlka s jeho neuvěřitelně hlubokým hlasem, zvládal sice lépe spíše vážnou polohu, ale jinak mu nemohu nic vytknout.

Posledním z mušketýrů je Porthos, který je v příběhu spíše do počtu a muzikál ho využívá především coby komickou figurku, a tak ho hrají spíše herci s komediálními sklony - tedy Václav Vydra či Václav Svoboda, kteří v roli nezpívají. Střídají se s nimi ale také Bronislav Kotiš a Juraj Bernáth, a tak je Porthos v podstatě pokaždé trochu jiný a je zde i prostor pro improvizaci jednotlivých představitelů.

Jeho o mnoho let mladší milovanou slečnou je Cecile, kterou hrají Františka Stropnická, Nelly Řehořová a Berenika Suchánková, přičemž všechny měly něco do sebe. Nejvíc »jistá v kramflecích« byla podle mého názoru ale Berenika. Bez této postavy a její písně bych se ovšem obešla a stejně tak bych asi oželela i šaška, který ve scénáři dostane rovněž jedno hudební číslo, které je pro děj naprosto zbytečné. Pokud šaška ztvárňoval pan Josef Laufer, byla jsem ochotná na to zapomenout a obdivovat, jak se ve svém věku dokázal energicky pohybovat a ještě zpívat. Michal Kavalčík je zase neřízená střela a nebojí se přidat pár vtípků (i když hlášku „Budeme na Primě!“ bych už vynechala), takže s ním se také nudit nebudete. Přiznám se, že moc mě neoslovil Martin Schreiner, který se navíc v některých pasážích pokouší o francouzské r, ale zní to spíše jako obyčejné ráčkování, což mě tahá za uši a zbytečně ruší.

Naopak role Fouqueta mě baví velmi, a to především v podání skvělého Martina Šemíka, kterého jsem rovněž poznala až díky Muži se železnou masku. Má ale neuvěřitelný hlas a dokáže mě zaujmout v jakékoliv roli (od té doby jsem ho viděla mimo jiné coby Terka v Tarzanovi, v roli P.T. Barnuma v Greatest Show či jako krále v Třech mušketýrech). Jeho alternacemi jsou rovněž výborní Tomáš Trapl a Josef Štágr.

Nyní už zbývají jen ženské role, z nichž mám asi nejraději Ludvíkovu manželku Marii Terezu. Jelikož se jednalo o sňatek z rozumu a španělská kráska kyprých tvarů podle všeho není Ludvíkův typ, Marie Tereza trpí nedostatkem lásky a vášně. Přiznám se, že s ní velmi soucítím. Zhlédla jsem postupně obě její alternace Leonu Černou Stříbrnou i Pavlínu Ďuriačovou a myslím, že jsou svými výkony vskutku vyrovnané. Také v případě Louisy, tedy Raulově snoubence, žádná z dam nezaostává - Michaela Gemrotová, Alžbeta Bartošová i Marianna Polyáková jsou všechny tři krásné dámy s krásnými hlasy. Nejvíc mě asi v té roli dojímá Betka, ale to už je čistě osobní preference.

Stejně tak u královny Anny musím přiznat, že nejvíce se mi na danou roli hodí Radka Fišarová. Přece jen královnu hrála již v Mušketýrech, a tak je s ní pro mě velmi spjatá. Poprvé jsem viděla Ivu Marešovou, která je rovněž úžasná a v jejím podání můžete dobře vidět, jak ledová královna pod tíhou nových informací roztává a odhaluje své slabiny. V roli královny se pak objevují i Helena Vondráčková a Michaela Gemrotová, ale ty jsem neviděla, a tak je nemohu hodnotit.