Muzikál Dracula: Nesmrtelná závislost

Dnes již všem známá klasika, první původně český muzikál (představen na divadelních prknech). Ano, správně, dnes bude řeč o Draculovi. K tomuto muzikálu mám specifický vztah, pokud jste si přečetli kolonku O nás, víte proč. Geniální hudba Karla Svobody, moudré texty pana Borovce, dechberoucí choreografie Richarda Hese a režie legendy Jozefa Bednárika. Přesně díky těmto pánům se mohla 13.10.1995 odehrát premiéra muzikálu Dracula v tehdejším Paláci kultury, dnešním Kongresovém centru.

Je samozřejmé, že původní verzi žádná nepředčí, pokud bychom ale takto nahlíželi na všechna díla, nemohli bychom si užít žádné. Navíc já jsem poněkud později narozená, takže spoustu starších muzikálů jsem viděla až v obnovených premiérách.

---

Muzikál Dracula se stal legendou nejen pro české diváky, ale jako jeden z mála českých muzikálů také překročil hranice. Příběh o muži, který přes svou pýchu a hamižnost neviděl pravé hodnoty lidského života a objevil je až ve chvíli, kdy o ně přišel. Díky němu si uděláme výlet v čase, protože je nesmrtelný.

Velkou pochvalu uděluji scénografům, scéna je totiž přesně taková, jaká má být, jakou si ji představíte. U kostýmů razím heslo méně je více. Původní jsou jednoduše krásné a s divákem si pohrají natolik, že si nestihne všimnout, že hlavní hrdina má na sobě například jen košili, kněžna zase jednoduché bílé šaty a šašek zvládá upoutat pozornost jednou jedinou rekvizitou. V obnovené verzi jsou sice kostýmy bohatší, ale nevykouzlily už takový efekt jako jednoduché původní.

Hudba je kapitola sama o sobě. Je dokonalá, bohatá, díky čemuž má člověk pocit, jako by objevil nový žánr, zároveň ale jednoduchá o pár tonech.

V hodnocení účinkujících budu hodně srovnávat, jelikož jsem tento muzikál viděla vícekrát.

V titulní roli nesmrtelné krevsající bytosti účinkuje přes dvacet let naše nesmrtelná stálice Daniel Hůlka. Přesto, že už věk trochu zbarvil jeho husté dlouhé vlasy šedí a nemoc se podepsala na jeho vzhledu, je Dan stále a vždy bude naším úžasným Draculou. Víc tady ale ocením Mariána Vojtka, protože ať mi Marián promine, vždycky lépe zvládal hlasový projev než herecký. U Draculy se mu tato dvě odvětví ale konečně podařila spojit a nebylo nic, co bych mu vytkla. Vzácně se vám může stát, že v roli Draculy narazíte na Lukáše Kumprichta, který je understudy pro tuto roli a hraje opravdu velmi málo. Mně se ho zhlédnout zatím nepodařilo.

Dámskou dvojroli kněžny Draculovy ženy Adriany a Sandry, dívky z dnešní doby, během mých návštěv bravurně zahrála Eva Burešová. Přechod mezi něžnou kněžnou a drsňačkou skrývající romantickou duši zvládla na jedničku. Alternuje se s Kamilou Nývltovou, kterou jsem viděla pouze jako Lorraine, což mi bohatě stačilo.

V tomto muzikálu existuje dokonce i trojrole, a to šaška, sluhy a profesora. Neztvárňuje ji nikdo jiný než velmi oblíbený, nadaný a všestranný Tomáš Trapl, který je všem znám jako velký profesionál a zkušený zpěvák. Za svou kariéru nám toho v muzikálovém světě zanechal mnoho, stejně jako v téhle trojroli. Asi vás tedy nepřekvapí, že odvádí perfektní výkony.

Další ženský element je postava Lorraine. Leona Machálková ji zvládá lépe než kdejaká „dvacítka“, a i když mají mnozí výhrady, že věkově už roli neodpovídá, já odporuji. Leona je totiž stále skvělá. Totéž se nedá říct o její alternaci, Kamile Nývltové. Prakticky pokaždé, když jsem v něčem Kamilu viděla, bylo to naprosté fiasko. Dle mého názoru hlas nemá pod kontrolou, herecky také nijak zvlášť nevyniká. Po několika představeních se jí pokud možno vyhýbám a zatím se mi to daří.

U postavy Stevena, bratra Lorraine, obsazení nemusíte extrémně řešit. Oba dva představitelé hrají svojí roli perfektně, takže si nemusíte lámat hlavu s tím, pokud narazíte na Petera Strenáčika či Josefa Vágnera.

Stejný názor zastávám u tria nymf - je jedno, zda zpívá Hanka Křížková, Jana Zenáhlíková, Renata Drössler nebo Sylva Schneiderová, pokaždé vám dámy nachystají nezapomenutelný zážitek. Moc co podotknout není ani u rolí kněze a Nicka.

Taneční složku nám tu tvoří tři Krvinky. Odvádí krásnou práci a diváci nad jejich pružností jen žasnou. Jejich líčení dodává na efektu, takže každý by chtěl tančit jako ony, ale ne se s nimi setkat, v Draculovi totiž setkání s Krvinkami nevěstí nic dobrého.

Když se spojí všechno tohle dohromady s atmosférou karlínského divadla, živým orchestrem a náladou diváků, vznikne nezapomenutelné dílo. Dracula je zkrátka nesmrtelný a nikdo už ho nedokáže vymazat z naší paměti a našeho srdce. Na závěr se sice sluší shrnout, já bych však chtěla spíše poděkovat tvůrcům, kteří se o toto dílo zasloužili a už bohužel nejsou mezi námi, pánům Zdeňku Borovcovi a Karlu Svobodovi.

Přesto, že jsem ještě životem poměrně nezkušená, několikrát mi ve svízelných situacích pomohly právě texty pana Borovce plné pravdy a krásných slov. Hudba Karla Svobody mi ukázala směr, jen díky němu a jeho dílům jsem vlastně taková, jaká jsem. Pánové, mávám vám nahoru, tam do věčných bran.