Muzikál Čas růží: Na kolotoči slz a smíchu

Každý z nás si v sobě nese ten svůj „čas růží“, tedy chvíle bezstarostného dětství, kdy věřil pohádkám o krásném světě plném barev a kouzel. Malý chlapec Honza, co rád kreslí obrázky, ten svůj „čas růží“ zažije ve chvíli, kdy na pouti pozná dívku Anetu - svou první a největší lásku. V dospělosti, kdy se snaží prorazit jako zpěvák s kapelou, ji potká znovu. Příběh jejich osudové lásky vypráví právě muzikálový Čas růží - dílo Sagvana Tofiho, složené z písní, které za svého života nazpíval Karel Gott.

---

Přiznám se, že jsem spíš „Matuškovka“ než „Gottovka“, tedy nikdy jsem nepatřila mezi fanynky našeho Slavíka. Ačkoliv mu jeho kvality nelze upírat, moje preference jsou zkrátka jiné. Dřív jsem navíc hit muzikály přímo nevyhledávala, a tak když jsem všude vídala billboardy s nápisem „Muzikál s písněmi Karla Gotta“ (já navíc omylem četla „s příchutí“), všem jsem tvrdila, že toto dílo raději vynechám.

Jenže události roku 2019 mě nakonec přiměly vše přehodnotit, jelikož když Karel Gott v létě slavil 80. narozeniny, jeho písničky se hrály opravdu všude. Stejně tak v říjnu, když podlehl akutní leukemii a celý národ se s ním velkolepě loučil. Díky tomu jsem si uvědomila, kolik z jeho písní si vlastně jednou za čas ráda poslechnu. I když často třeba v podání někoho jiného, například když kolegové Mistrovi nazpívali k narozeninám skladbu Stokrát chválíš čas (původně Stokrát chválím čas), byla jsem z výsledku nadšená.

Postupně mi tak došlo, že Čas růží je pro mě vhodné dílo, jelikož řadu písní budu znát, a na rozdíl od věrných fanoušků Karla Gotta asi nebudu zklamaná, že nezní přesně jako originální podání. Poprvé jsem muzikál zhlédla v únoru 2020 a musím přiznat, že ačkoliv jsem neměla přehnaná očekávání, odcházela jsem odtamtud nadšená. A pravděpodobně si návštěvu do Hudebního divadla Karlín ještě někdy zopakuji.

Jistou roli v tom možná sehrála kouzelně připravená scéna, která zejména v úvodu představení dokázala upoutat a očarovat už jen tím, jak se měnila. Z baru jsme se ocitli v lese u opuštěného domu starce (to je oficiální označení postavy, ale já bych raději tuto roli zvala umělcem, což zní lépe), a jakmile tento stařec začal mladému hudebníkovi a tak trochu i zloději Dannymu vyprávět o tom, jak „byl tenkrát kluk“, přesouváme se všichni do dávných časů a starcových dětských let, kdy je největší radostí, že „Přijela pouť“. A to se vším všudy, jelikož nechybí střelnice, maringotka, houpačky i kolotoč, vše krásně barevné, veselé a hravé, včetně kostýmů.

V druhé polovině už není kladen takový důraz na scénu a ta se sice stává jednodušší, zůstává však funkční a dobře doplňuje příběh. A barevnost kostýmů zůstává i ve chvíli, kdy pouť opustíme. V duchu písně Lady Carneval jedeme na barevné karnevalové vlně, a to nejen ve scéně s maškarním plesem, ale i na koncertech Honzy, kde mu křoví dělá trio krásek v rudých flitrovaných šatech (ovšem zde, na rozdíl od Kvítku mandragory, trio opravdu zůstává křovím). A on sám pak nosí zdobná saka, z nichž mi některá rázem připomněla slavnostní úbory Karla Gotta na jeho koncertech z posledních let. Na druhou stranu to nebyla podobnost taková, aby člověka hned praštila do očí.

A stejně to bylo i se samotným dějem, jenž se točí kolem hlavní postavy zpěváka Honzy. Je slavný po celém světě, vystupuje i v Las Vegas, ale zároveň volné chvíle tráví u malířského plátna a nemá v životě stálou partnerku, jako by jeho srdce patřilo všem fanynkám. Je vám to povědomé? Ano, někdo v tom může hledat spojitost se samotným životem Karla Gotta. Není to ale do očí bijící snaha o životopisný příběh, spíše jakási variace či jemné pokynutí hlavou směrem k umělci. Největším pojítkem reality a divadelní fikce je samozřejmě obraz krásné brunetky s okrovým či zlatým šálem. Toto plátno hraje v představení klíčovou roli a jeho skutečným autorem je sám Karel Gott. Tím pádem divák může snadno uvěřit tomu, že se muzikál inspiroval ve skutečném životě, každopádně být tomu tak vůbec nemusí. Dílu tato menší záhada dodává jednu tajemnou vrstvu navíc.

Právě děj ve spojení s krásnou hudbou byl hlavním důvodem, proč se mi Čas růží vlastně zalíbil. Někoho možná příběhy kolotočářů nelákají, ale jak se dozvídáme v příběhu - na pouti se prodávají iluze, a to samé platí i pro divadlo jako takové. Muzikál měl podle mě navíc dobrý spád, jelikož jsem se vlastně skoro nestihla ani nudit. Pomohl tomu jistě i fakt, že řadu písniček, které zazněly, už jsem znala z dřívějška. Díky tomu jsem si mohla vychutnávat známé hity prověřené časem, tentokrát v podání živého orchestru Hudebního divadla Karlín. Přiznám se, že nejvíc mě zasáhly především písně z dílny Karla Svobody (Včelka Mája, Lady Carneval, Krev toulavá, Jdi za štěstím, Kávu si osladím, Je jaká je), avšak ráda jsem si poslechla například i Trezor, Dám dělovou ránu, Pojď, ukážu ti cestu rájem, Stokrát chválím čas, Když muž se ženou snídá, To musím zvládnout sám, Zvonky štěstí (velmi vtipně zasazené do děje) či C'est la vie a Být stále mlád. A písní zazní ještě víc, z nichž některé jsou známé více a některé méně.

Jak už to u hit muzikálů ostatně tak bývá, v hudbě problém není. Ovšem stává se, že písničky působí »naroubovaně« a v ději nemají žádný smysl, což jsem vytýkala například v recenzi na Vodu (a krev) nad vodou. A byla to i jedna z věcí, která mi vadila na Kvítku mandragory, co je složen z písní Heleny Vondráčkové. V Času růží jsem ale tento pocit neměla, naopak mi připadalo, že příběh je s nimi propojen velmi dobře a emotivně. Rozpustilá a slavnostní píseň Přijela pouť navozuje krásnou atmosféru první poloviny představení, což je v dokonalém kontrastu s melancholickým dojmem z písně Krev toulavá, která první část představení ukončuje a do příběhu skvěle sedí. Z této skladby mě vždy tak trochu mrazí, a tentokráte na mě zapůsobila ještě silněji. Především tedy, když píseň zpíval jen jeden mužský hlas, než se připojili ostatní.

Už v tomto momentě jsem byla tedy trochu nakřápnutá směrem k pláči a slzám, což se v druhé polovině ještě stupňovalo. Tuším, že definitivně jsem se přestala držet zpátky u scény, kdy za Honzou přichází jeho tatínek. Zazní ostatně jedna z mých oblíbených písní, Jdi za štěstím. Poté se atmosféra trochu uvolňuje a některé písničky nejsou úplně součástí děje, fungují jako příběhové zkratky a náznak úspěchů Honzovy pěvecké kariéry. Připadalo mi to ovšem poměrně přirozené a ani toto rozhodnutí nehodnotím negativně. Ovšem berte mě s rezervou, jelikož ke konci už jsem pomalu přes slzy neviděla na jeviště a plakala jsem tak nějak bez ustání. Když už jsem si při závěrečné medley plné veselejších melodií myslela, že jsem zachráněná, přišla závěrečná pomyslná ťafka přímo do srdíčka. Součástí děkovačky je totiž ještě poslední scéna a závěrečná píseň, což jsem nečekala.

Čas růží ale vůbec není žádné slzavé údolí, jak by se vám teď mohlo zdát. Nechybí ani vtipné momenty, kdy se člověk zasměje - například scénka s televizním hlasatelem, který dělá s Honzou a Bohoušem rozhovor - výborná sonda do minulosti. Seznámení s Honzou a jeho tatínkem v úvodu je také poměrně vtipné, i když někomu by tato scénka mohla připadat už příliš laciná. Podle mě to sice bylo již trochu na hraně, spíš bych vytkla, že bylo takovéto »zapojení diváků do děje« už moc natahované.

Snad jediná píseň, u níž bylo očividné, že byla do děje nacpaná trochu »násilím«, je Dám dělovou ránu. Ovšem vzhledem k poměrně bláznivému textu písničky a výslednému zasazení do děje byla scéna nakonec natolik humorná, že mi to vůbec nevadilo. A naopak jsem ocenila vynalézavost autora.

Ačkoliv nepatřím mezi fanynky Sagvana Tofiho, jsem toho názoru, že si na tomto dílu dal skutečně záležet, a co se příběhu týče, nic nepodcenil. Svědčí o tom i to, že v mluveném slově se občas objeví nějaká nenápadná narážka na text písničky, a některé vedlejší motivy z písní dostávají v ději více prostoru: Například celá Anetina metafora s lampářem, přičemž slovo lampář se pak objevuje o poznání později v písni Hrátky s láskou. Ani nemluvě o tom, jakou roli hraje v ději samotná růže, která se dostala až do názvu samotného muzikálu.

Tím se dostávám k další věci, která mě trochu zarazila. Právě píseň Čas růží, podle níž se muzikál jmenuje, se do samotného děje nakonec výrazněji nedostala a objevuje se pouze její drobný náznak v podobě zvukového záznamu (v podání samotného Karla Gotta). Čekala bych, že alespoň při děkovačce by na ni mohlo dojít… Ale nedošlo a popravdě mi zase až tak moc nescházela.

Čas růží tedy je tedy podle mého názoru jedna z růží mezi trny (pardon, to se nabízelo 😀) v oblasti hit muzikálů. Zasáhl mě podobně jako Osmý světadíl (a možná i o něco více) a líbil se mi víc než Voda (a krev) nad vodou, a již zmiňovaný Kvítek mandragory by se z Času růží mohl hodně naučit.

Pozitivně hodnotím i samotné obsazení muzikálu, jelikož mezi účinkujícími vlastně nebyl nikdo, kdo by na jevišti byl navíc či tam neměl co dělat. Naopak budu především chválit. V hlavní roli zpěváka a malíře Honzy jsem si přála vidět Romana Tomeše, což se sice (zatím) nepoštěstilo, nicméně můj zážitek z Času růží to neovlivnilo. Jan Kopečný všechny písně zazpíval nádherně. A zatímco v recenzi Muže se železnou maskou jsem jeho herecký výkon neocenila, tentokrát musím chválit, jelikož Honzovi jsem věřila vše - zamilovanost, zoufalství i snahu vybalancovat slávu a ohlas s normálním životem. Je vidět, že Honza si své úlohy v Času růží velmi váží a dává do ní vše.

Jeho doslova vysněnou dívku Anetu (nevím proč, ale pořád jsem měla pocit, že to jméno se k ní nehodí a měla jsem dojem, že je spíše Eva) ztvárnila skvělá Markéta Procházková, nádherně křehká a přesto svůdná, živoucí a plná energie. Nedalo se do ní nezamilovat. Krásný pěvecký výkon, bravo. Alternuje se navíc s dalšími skvělými dámami - Evou Burešovou a Veronikou Vyoralovou.

Zmínit je potřeba také roli umělce/starce, kterou jsem viděla v podání Petra Dopity. Vlastně jsem ho vůbec neznala a viděla ho poprvé, přesto na mne zapůsobil krásně tajemně. Během jeho prvních pár minut na jevišti jsem přemítala, kdo to je - a jak je možné, že má tak zajímavý hluboký hlas, ale já o něm přitom nevím. Opravdu se do dané úlohy hodil a i jeho výkon mě v samotném závěru rozplakal. Jeho alternací je Josef Vojtek a jako understudy je uveden také Josef Štágr. Pro oba tyto pány mám jistou slabost, takže věřím, že by se mi též moc líbili. Navíc, pokud se vám povede chytit obsazení Kopečný - Vojtek, iluze bude dokonalá, jelikož tito dva pánové působí díky podobnému typu skoro jako příbuzní.

Ač je Honzův kamarád Bohouš vedlejší postavou, rovněž jeho představitel Ladislav Korbel se dočkal velkého potlesku. Nejenže měl poměrně dost prostoru a Mistrovy písně zazpíval vskutku mistrně, ale navíc v jedné scéně dokonce zaperlil, když velmi přesvědčivě jednou větou imitoval legendární styl mluvy samotného Karla Gotta. Působilo to samozřejmě velmi vtipně a diváci to náležitě ocenili. Alternací je v tomto případě Martin Písařík, jehož si upřímně nedokážu moc představit.

Děj navíc Honzu, Anetu a Bohouše sleduje už od dětství, a tak nechybí ani jejich dětští představitelé - tedy v mém případě Jan Bačkovský, Natálie Němcová (oba ale už působí spíše jako teenageři než děti, zřejmě od premiéry již trochu vyrostli), a ač znatelně nejmenší, tak pro mě nejlepší, nejpřesvědčivější a nejroztomilejší Viktor Antonio. Musím podotknout, že právě Viktor má velký potenciál do budoucna, ale potlesk samozřejmě patří všem třem.

Na pouti se Honza setkává ale i s Anetiným strýčkem Barnabášem, který svou rodinu i řemeslo za každou cenu chrání, ale navíc stíhá na každé štaci nalákat nějakou tu půvabnou maminku do své maringotky na „pravé Beaujolais“ a příslib lekce francouzštiny k tomu. A to i za cenu toho, že ho nachytá jeho věrná družka Hortenzie a pořádně ho za to vytrestá. V této roli jsem viděla Sagvana Tofiho a měla jsem z něj trochu smíšené pocity. Pěvecky nic nevytýkám, ale přiznám se, že z jeho hereckého výkonu jsem měla dojem, že je Barnabáš prachobyčejný bídák bez kouska citu, když brání lásce Anety a Honzy.

Jenže v druhé půlce přichází scéna (nebudu ji blíže popisovat, abych nevyzradila děj), co vše mění. Barnabáš ukazuje, že má pod tvrdou slupkou velké srdce, což mě mimo jiné také rozplakalo. Sice mi díky tomu připadá, že jeho postava je trochu nekonzistentní, ale na druhou stranu je to zajímavý zvrat, který na mě dobře zafungoval. Upřímně jsem zvědavá, jak by na mě v této úloze působil alternující Jiří Langmajer.

Zvlášť, pokud by byl v tandemu se svou skutečnou partnerkou Adélou Gondíkovou coby Hortenzií. Já tedy viděla Ivanu Jirešovou, která si s ní energií nezadá. Její žárlivé výstupy i smutné oči plné proseb o „zvonky štěstí“ mě moc bavily. Coby světské jí to navíc i slušelo.

Podobný zlom jako u Barnabáše jsem pozorovala i u Honzova tatínka, kterého hrál Milan Malinovsky. Ten v prvních scénách působí jako cholerik, který synovi stále jen všechno zakazuje, včetně jeho záliby v kreslení. Teprve až když je Honza dospělý a zapíjí svůj žal, doceníme skutečně charakter jeho tatínka, jeho starostlivost a pravou otcovskou péči. Také jemu se povedlo mě rozbrečet.

Poslední, koho chci zmínit, je Ondřej Bábor, který sice v roli Dannyho nemá příliš prostoru, ale i tak ve mně jeho postava zanechala silný dojem. Na začátku je trochu floutek, který je protivný a neštítí se ani zločinu, jenže jedno setkání s moudrostí stáří a jeden příběh o lásce ho dokážou změnit k lepšímu.

Stejně jako on bychom si všichni měli z Času růží vzít ponaučení, že ačkoliv bychom byli rádi „stále mladí“, tak to není možné, jelikož čas nelze zastavit. Zkrátka „C'est la vie“...