Muzikál Rebecca: Enigmatická skládačka z temných střípků
Boj nejen o lásku a štěstí, ale i o vlastní postavení ve společnosti. Temné tajemství a přízrak osoby, ve vzpomínkách ostatních, snad až příliš živé. Takový je muzikál Rebecca, který jsem v roce 2019 navštívila v ostravském Divadle Jiřího Myrona hned dvakrát, v březnu 2020 jsem si na něj zajela potřetí v rámci naší Tour de Ostrava a ještě minimálně jednu cestu si umím představit, zvlášť poté, co jsme se s dalšími statečnými v březnu paranoidně vyděsili, že jsme na derniéře, jelikož z představení vznikal záznam a závěrečný potlesk byl tak bouřlivý, jako bychom se snad měli už s tímto kusem loučit. A to by byla škoda.
Přitom moje očekávání ohledně Rebeccy nebyla nijak závratná, ačkoliv jsem ode všech slyšela jen nadšené ohlasy. Ano, mám tendence být takto nedůvěřivá a raději se přesvědčuji sama. Tentokrát ale dávám všem kamarádům a minimálně dvěma ze sedmi statečných, kteří viděli představení dříve než já, jednoznačně za pravdu. Do Rebeccy jsem se opravdu zamilovala na první dobrou.
Hudebně mi toto dílo skutečně káplo do noty, kromě titulní melodie, jež je ke slyšení v průběhu děje hned několikrát a má pro mě asi největší sílu, jsem si oblíbila i úvodní píseň Mně sen se zdál o Manderley, dále Maximovo vyznání Půvabná a čistá a rovněž trýznivá skladba Smích její byl chladnější než mráz či duet Proveď mě tmou. Často jsem měla dokonce pocit, že jsou mi tóny vlastně už docela známé a lahodí nejen uším, ale i mé dušičce - podobně, jako když se člověk dívá na nějakou pohádku, na kterou už málem zapomněl.
A ačkoliv obvykle nehodnotím překlad, jelikož nemívám srovnání s originálem, v tomto případě musím učinit výjimku, jelikož zatímco u některých muzikálových textů (českých i překladů) si v duchu říkám, že jsou buď moc umělecké a neříkají nic k ději, nebo jsou naopak moc polopatické a zbytečně šustí papírem, v případě Rebeccy slova a hudba plynuly (pro mě) v naprosté harmonii. Říkala jsem si to již při první návštěvě, ještě předtím, než jsem se dozvěděla, že autorem českého přebásnění je Michal Prostějovský.
Stejně tak děj, který mi v něčem připomněl Janu Eyrovou a v jedné chvíli dokonce jednu konkrétní dějovou linku telenovely Manuela, mě nadchl a v lecčem mi připadal jako pohádka, ačkoliv možná trochu strašidelná a temná. Stačilo pár minut představení a už jsem hltala každé slovo a z celého srdce fandila postavám, které jsem si už stihla oblíbit.
Příběh je ovšem trochu specifický v tom, že titulní postava Rebecca v muzikálu vlastně fyzicky vůbec nevystupuje, jelikož je dávno mrtvá. Tuto informaci jsem měla i před první návštěvou a jelikož jsem si dopředu nic moc nezjišťovala, žila jsem v domnění, že Rebecca bude duch a celé dílo bude jako nějaká temná detektivka, kde mrtvola pomůže odhalit vlastního vraha a odvypráví vše divákům. Ovšem tak to není a podle mého názoru je to tak dobře, jelikož skutečný děj Rebeccy je daleko lepší.
Zápletka se točí v podstatě kolem tria hlavních postav, jejichž životy nějakým způsobem ovlivnila či stále ovlivňuje zesnulá Rebecca neboli paní de Winterová a někdejší paní sídla v Manderley. Sledujeme příběh vdovce Maxima, jeho nové ženy (jejíž jméno není uvedeno a je označována pouze jako „Já“) a hospodyně jejich sídla, paní Danversové. Zatímco „Já“ se snaží zvyknout si na novou a nezvyklou roli paní domu, paní Danversová, která měla k zesnulé Rebecce velmi blízko a chovala k ní velkou úctu, jí to v žádném směru neulehčuje, ale naopak škodí a snaží se „Já“ psychicky vydeptat. Kromě toho vychází postupně najevo i další okolnosti ohledně Rebeccy a její náhlé smrti. Divák tak prožívá poměrně dost napětí a rozkrývá spolu s postavami skládačku, která nepřestává být tajemnou ani ve chvíli, kdy je kompletní. Když jsem byla na Rebecce poprvé, seděla jsem jako přikovaná k židli a byla jsem jako na trní, jaká je pravda a jak může celý příběh dopadnout. Podruhé i potřetí jsem pak mnohem více vnímala propracované detaily a hodnotila vnitřní rozpoložení postav a jejich motivace. Ale v podstatě jsem stále nedokázala najít na muzikálu Rebecca a jejím českém uvedení nějakou chybu či věc, která by mi tam vadila či neseděla.
Vše je zkrátka perfektní skládankou. Velmi působivá je i scéna, která výborně doplňuje příběh a pomáhá vtáhnout do děje. Podle mě v ní nic nechybí ani nepřebývá, nic není jen tzv. pro forma, ale vše má svůj účel a smysl. V úvodu muzikálu je scéna skromnější a postupně se stupňuje, jelikož z přepychového venkovského sídla v Manderley vidíme hned několik různých místností a dokonce i část z přilehlého okolí domu. Závěr pak patří především monumentálnímu otočnému schodišti a dojde i na jisté speciální efekty, které přitáhnou pozornost diváka jako magnet. V menší míře jsou v průběhu celého muzikálu použity i projekce, které dokreslují atmosféru a vypadají dobře, aniž by na sebe zbytečně poutaly pozornost. V jednom případě se pak projekce dokonce mění v krátký „film“, který slouží jako dějová zkratka. Mně se tento prvek velmi zamlouval, jelikož video natočené přímo s herci z představení bylo roztomilé a došlo v něm i na zvířátka. Zatímco já ocenila štěňátko, kamarádka vedle mě zase kočičku. Zkrátka každý si přišel na své 😀.
Kostýmy a masky byly podle mého názoru také v pořádku a dobře dokreslovaly rozdělení rolí i povahy jednotlivých postav. Hlavní figury byly často oděných do tmavých barev (paní Danversová) či myší šedé („Já“), při třetí návštěvě Rebeccy mě navíc nadchl i kontrast mezi těmito dvěma ženami ve scéně z ložnice Rebeccy - zatímco „Já“ byla oděna v bílé a v ruce držela černé desky s kresbami, paní Danversová byla naopak zcela tmavě černá a v rukou svírala bílou noční košilku zesnulé Rebeccy. Navíc musela vzniknout i velká řada kostýmů pro početnou company v rolích služebnictva, hotelových hostů i smetánky sezvané na maškarní bál. Myslím, že převleků muselo proběhnout hned několik, takže v tomto směru klobouk dolů. Také bych ráda ocenila kostým „Já“ na maškarním bále, který mi evokoval bílou barvou a zdobností v kombinaci s hnědou parukou císařovnu Sissi. Ve zbytku představení má ovšem „Já“ paruku jakéhosi blond mikáda, které jejím představitelkám příliš nedodává na půvabu. Ovšem chápu, že to koresponduje s postavou a její osobností.
„Já“, kterou v Ostravě ztvárňují Martina Šnytová a Veronika Prášil Gidová (uvedeny v pořadí, v jakém jsem měla možnost je vidět), se totiž uvede coby šedá myška, snadno ovlivnitelná osůbka, které chybí sebevědomí. Dokáže se ale změnit a prosadit si své názory, a tak nakonec působí jako silná a zajímavá žena. Obě představitelky se role zhostily výborně a přesvědčivě, ale mně osobně se více líbila Martina Šnytová, držitelka Thálie za hlavní roli v představení Děj se co děj. Možná proto, že jsem ji viděla jako první, ale zkrátka si mě získala již v první scéně a celou dobu jsem jí pak ze všech sil fandila.
Zřejmě za to mohla i její skvělá chemie s představitelem Maxima de Wintera Lukášem Vlčkem. Vzhledem k tomu, že ve skutečnosti spolu tvoří partnerskou dvojici (což jsem se dozvěděla až později), není vůbec divu. Lukáše Vlčka jsem poznala poprvé právě v Rebecce a naprosto mě uchvátil a dalo by se říct, že jsem se díky němu do Maxima zamilovala stejně jako „Já“. Charismatický fešák s velkým talentem a nádherným hlasem, kvůli němuž jsem vyrazila do Ostravy posléze i na Jesus Christ Superstar.
Podruhé a potřetí jsem v roli viděla Tomáše Novotného, kterého jsem už znala z jiných představení, a stihl mě uchvátit už v nich. Jeho výkon byl také naprosto v pořádku, dokonce bych řekla, že v jeho podání dostal Maxim ještě vrstvu tajemnosti navrch, a tak mě donutil přemýšlet o tom, zda Maxim skutečně říká celou pravdu, nebo se přece jen všechno odehrálo trochu jinak. Po třetí návštěvě musím sama přiznat, že Maxim je skutečně pořádná 'záhada hlavolamu'.
Představení ale především vévodí Katarína Hasprová coby paní Danversová, která je úchvatná pěvecky i herecky a jde z ní opravdu strach. Jelikož „Já“ dost zatápí, záhy jsem k ní začala pociťovat hlubokou nenávist, která se stále stupňovala a v jedné chvíli jsem dokonce na její otázku „Můžu vám poradit?“ bezděčně a dost podrážděně odpověděla za „Já“, že ne. Trochu moc jsem to prožívala, tak snad to nebylo slyšet až na jeviště 😊. Alternující Michaelu Horkou jsem bohužel zatím neměla možnost vidět a docela by mě zajímalo, zda by na mě měla podobné účinky.
Nenávist jsem silně pociťovala i k vedlejší postavě Favella, kterého výtečně ztvárnil Tomáš Savka. Jindy slušně působící zpěvák a herec zde působil naprosto odporně a jako dokonalý hnusák, o kterého by si nikdo neopřel ani kolo. Jeho výkonu patří opravdu velký potlesk. Potřetí jsem natrefila i na alternaci v podobě Romana Haroka. Ačkoliv i jeho Favell byl úlisný, stejně zde pro mě Tomáš Savka vítězí na celé čáře.
Moje sympatie si pak okamžitě získal Libor Olma v roli blázna Bena. Neměl nijak velkou roli, ale malý prostor dokázal maximálně vytěžit a pomocí jednoduchých pohybů a gest přesvědčit diváky, že je retardovaný, ale hodný a nevinný, v podstatě jako naivní děcko neznalé světa. Měla jsem možnost už vidět i alternujícího Jana Vlase, ale jeho podání bylo naprosto jiné, což mě překvapilo. „Jeho“ Ben byl pro mě tak trochu Otíkem z Vesničko, má středisková, který má ale takový zvláštně zastřený pohled, že působil tajemně a trochu nebezpečně.
V menších rolích pak zářili i Juraj Čiernik, Tereza Kavecká a především Lenka Bartolšicová coby drsná „American Woman“- Paní Van Hopper, která byla tak vtipně nesnesitelná, že by to bez ní nebylo ono. Rolí by se v Rebecce našlo více, ale přiznám se, že těm už nepřikládám v ději velký význam. V Rebeccce je také navíc opravdu velká company, která vynikla především ve sborových scénách. Moc se mi líbilo také použití choreografického prvku - temných stínů, které v klíčových momentech obklopují Manderley a jeho obyvatele. Sama jsem tomu začala věnovat pozornost až při třetí návštěvě, a tak mám dojem, že Rebecca zkrátka diváka nemůže hned tak omrzet.
Komentáře
Okomentovat