Muzikál Pět let zpět: Jedna (ne)obyčejná love story

Představení Pět let zpět (anglicky The Last Five Years) je jedinečné a je jasným příkladem, jak mocná čarodějka je divadelní hra (ale jo, i ta láska samozřejmě 😉). Na malinké scéně ostravského Divadla „12“ totiž nepotřebují totiž žádnou složitou scénu ani dav herců zvučných jmen. Bohatě stačí náznak newyorského metra včetně cedulí i typického osvětlení, dva herci v téměř civilním oblečení a pár drobnějších rekvizit - přesto je iluze dokonalá a divákům před očima probíhá velmi realistický milostný příběh jednoho páru, ovšem poměrně netradičně pojatý.

Konec příběhu je nám totiž představen již na začátku a posléze se vracíme v čase zpět v průběhu těch pěti let, o nichž je řeč v titulu díla. Na přeskáčku tak sledujeme jednotlivé momenty vztahu mladého manželského páru spisovatele Jamieho a nepříliš úspěšné herečky a zpěvačky Catherine čili Cathy a vzlety i pády společného života těchto dvou umělců a protipólů. Tedy jejich seznámení, žádost o ruku i různé hádky, které odhalují jejich slabosti i běžné kompromisy a vyvažování soukromí s kariérou. Postupně se nám tak rozvíjí celý jejich příběh, který si sami musíme tak trochu dát dohromady coby skládačku, kde nám pár dílků uniká mezi prsty... asi je vzal čas. Tento dojem je navíc podpořen i „projekcemi“ na dvou menších obrazovkách, kde sledujeme fotografie z 'rodinného alba' našeho páru - skoro jako bychom jim prohlíželi časovou osu na Facebooku.

---

Blíže již děj a závěr nebudu popisovat, ale téměř celý příběh je řečen pomocí písní a mluvené slovo téměř není slyšet. Hudební složka je moderní, dobře se poslouchá a rozhodně není jednotvárná. Objevují se v ní i zajímavé a netradiční momenty (například židovský motiv a jindy zase jakýsi 'gong') a navíc kapela, která seděla v Ostravě přímo na jevišti, byla vskutku výborná.

Ovšem na druhou stranu se zase nejedná přímo o výrazné melodie, které si člověk zapamatuje. V popředí je tedy děj, který písničky posouvají a v podstatě i vytvářejí. Tímto aspektem mi Pět let zpět připomnělo například díla Ne/Normální, Tick, Tick... Boom! či představení Thrill me (Vzruš mě!), které se stejně jako Pět let zpět hraje v Ostravě. Snad právě díky souladu děje s hudbou, jsem příběh od začátku až do konce hltala a hercům pomalu až visela na rtech. Díky tomu jsem měla pocit, že představení utíkalo jako voda. Ovšem připadalo mi, že skoky v čase nebyly pro diváka vždy zcela přehledné a musela jsem se hodně soustředit, abych pochopila časovou souslednost. Ovšem o to silnější byly některé chvíle, když si člověk uvědomil jejich skutečnou podstatu.

V samém závěru jsme se pak vrátili znovu v podstatě do úvodní scény, což působilo velmi silně. Líbila se mi i scéna s vánočním dárkem, kdy muzikál pomocí povídky o krejčím a jakýchsi starých hodinách krásně vytváří metaforu o čase a jeho plynutí. Mimochodem Jamieho vyprávění v této scéně (která mi připadala jako jedna z nejlepších celého představení) bylo tak barvité, že moje fantazie zapracovala a rázem jsem před sebou viděla staré pendlovky. Stejně tak mi nechyběly ani kulisy, vše jsem si dokázala v dané chvíli představit, jako by to skutečně stalo přede mnou.

Zásluhy za skvělý zážitek patří v případě Pět let zpět především jediným dvěma hereckým účinkujícím, kteří zaslouží obdiv už jen za to, že hodinu a půl (bez přestávky, jak nás ještě při příchodu svědomitě informoval hodný pan uvaděč) prakticky neslezou z jeviště a oporu mají snad jen v hudebnících. S tím souvisí i fakt, že tato dvojice za celou dobu nezmění kostýmy, protože na převleky zkrátka není čas. Změny probíhají pouze v detailech - Cathy, oblečena do kostkované sukénky a halenky lososovité barvy, si opakovaně nasazuje a sundává brýle, Jamie v kostkované košili si zase obléká a svléká temně černý kabát a má k němu i stejně barevný široký klobouk, který mi sice do moderního představení příliš nepasoval, ale zase mi trochu evokoval mého zamilovaného Fantoma opery.

V rolích Cathy a Jamieho jsme měli během naší návštěvy (3 ze 7 statečných s 'externí posilou') možnost zhlédnout Martinu Šnytovou a Tomáše Novotného, což je pro mě v podstatě ideální obsazení. Alternují se s Klárou Jelínkovou a Tomášem Savkou, kteří by také byli jistě zajímaví, ale zase úplně jiní. Dokonce jsem posléze zjistila, že i kostýmy mají zcela jiné, jelikož si účinkující sami vybrali, v čem jim a postavě, kterou ztvárňují, bude dobře.

Já jsem ale opravdu ráda, že jsme zhlédli právě tuto dvojici. Martinu Šnytovou mám totiž velmi ráda, zatím se mi líbila v každé roli, kde jsem ji viděla (tedy coby "Já" v Rebecce i jako Reno v Děj se co děj). Užívala jsem si tedy její přítomnost na scéně i její skvělé pěvecké výkony včetně scény, kdy záměrně pěvecký part vyzpívá „špatně“, jelikož předvádí nepodařený konkurz na roli. Opět jí to nesmírně slušelo a tentokrát konečně bez paruky. Herecky jsem jí věřila jak naivní zamilovanost, tak zklamání, skepsi, žárlivost i jistou míru neutuchající naděje.

Tomáši Novotnému jsem se ostatně už i naživo přiznala, že mě uchvátil především v nemuzikálových rolích ve Veteránovi a Teroru. I jeho hlas se mi krásně poslouchá, a tak muzikály s ním jsou pro mě téměř zárukou kvality. Asi nejvíc mě oslovil v Galileovi, ale také coby Jamie si mě dokázal získat. Díky jeho procítěnému výkonu (včetně zjemnění hlasu v klíčové chvíli i lesku slz v pohledu) jsem dokázala odpustit všechny chyby a prohřešky postavě, která mi přitom zpočátku byla nesympatická. Rozuměla jsem tedy Jamiemu a jeho důvodům a stejně tak jsem věděla, proč ho Cathy tolik miluje a nechce o něj přijít.

Bylo mi blízké i to, že Jamie je spisovatelem, takže v něčem jsem mu rozuměla a fandila. Proto mě velmi bavila scéna s autogramiádou, kdy Jamie v podání Tomáše s dokonale profesionálním úsměvem (jenž vždy zase rychlostí blesku mizí) rozhazuje kolem sebe podepsané fotografie. Jelikož zůstaly na kraji jeviště ležet až do samého konce, naše partička neodolala a fotky si odnesla. Ostatně paní z první řady je ochotně podávala všem zájemcům, respektive zájemkyním.😊 Tak doufejme, že jich mají v divadle zásobu a nebudou příště chybět.

Každopádně tento drobný suvenýr byl krásným bonusem výborného divadelního zážitku, na který jen tak nezapomeneme. Pět let zpět hodnotím coby herecký i pěvecký koncert obou účinkujících a též jako krásný příběh o lásce, jenž ale není romanticky naivním, nýbrž představuje výpověď o tom, že vztah je potřeba neustále budovat a starat se o něj jako o květinu, která bez péče chřadne a umírá. Je to též svědectví o tom, že když se v lásce nedaří, není situace černobílá, ale mohou za to do jisté míry oba partneři. Připadá mi to jako poměrně poučné poselství, a proto bych představení vřele doporučila všem párům (především z uměleckého světa) a nejen jim.