Muzikál Divotvorný hrnec: Kouzlo kdesi za duhou
Troufla bych si také tvrdit, že v případě tohoto díla se podařilo něco velmi nevídaného – česká verze, která od originálu tak trochu utekla, se povedla tak skvěle, že by nám ji mohli v Americe i závidět. Tedy, pokud by se nezhrozili, co jsme jim to vlastně s tím jejich příběhem natropili 😂. Původně totiž muzikál s hudbou Burtona Lanea a libretem Freda Saidyho a E.Y. Harburga, který měl premiéru na Broadwayi v roce 1947, vypráví o leprikónovi (irský skřítek – pozn. 7 statečných) Ogovi. Právě jemu zmíněný hrnec zlata původně patřil, než si ho od něj „vypůjčil“ postarší Ir Finian McLonergan, který se spolu se svou dcerou Sharon vydá do Ameriky, aby tam v oblasti nedaleko Fort Knox zlato na nějaký čas zakopal. Věří totiž, že tamní půda má čarovnou moc a zlatou investici mu mnohonásobně oplatí. Og je ale následuje a vysvětluje mu, že zlato je sice kouzelné, jenže v rukou lidí splní jen tři přání a hotovo. Kromě toho, bez hrnce, vyprchává magie i z něj samotného a on se tak postupně stává smrtelníkem a hlavně… obyčejným chlapem.
Ovšem v české verzi se nám některé skutečnosti mění. Kdo by to ještě nevěděl, tento muzikál totiž v roce 1948 do Československa přivezla známá dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich. Byla to jejich poslední divadelní spolupráce, než první jmenovaný nadobro emigroval do USA a druhý z nich zůstal ve vlasti. Právě Voskovec a Werich stáli za úpravami v příběhu a vlastně ho proměnili na příběh českých emigrantů, ale já myslím, že udělali dobře. V dnešní době, kdy jsme si díky moderní technologii všichni blíž a informace jsou také mnohem dostupnější, bychom asi už neskousli, kdyby nějaká produkce uvedla zahraniční muzikál a přenesla ho do českých reálií – třeba kdyby ve Wicked nefigurovala země Oz, ale místo ní třeba „naše“ Puntanela.
Ovšem na přelomu 40. a 50. let v Česku asi jen málokdo věděl, cože je to ten leprikón… U nás se tak Og proměnil na Čochtana, vodníka z třeboňského kraje. Stejně tak z Finiana a Sharon se stali Josef a Káča Maršálkovi a do Ameriky se vydali z našich luhů a hájů. Nejenže divákům se tím podařilo tyto postavy přiblížit, ale navíc dostalo představení tak trochu i nový podtext a ve své době silné poselství.
České kořeny místo irských pak dostává i postava sympatického hrdiny Woodyho a z Mahoneyho se tak stává Rychtarik neboli Rychtařík, který v Americe už o ty háčky a čárky tak nějak přišel. Jeho němá sestra je pak místo Susan Zuzanou a místnímu malému chlapci se navíc říká Honza místo Henry. Další dění už ale vlastně zůstalo zachováno – obyvatelé Štědré Doliny se potýkají s bídou a ústrky, zatímco senátor Randall by jim nejraději zabral půdu. I když je Woody, s Káčinou pomocí, zachrání, je to jen dočasné řešení. Randall totiž vůbec nechápe, jaký je život chudého a černošského lidu. Brzy to ale pozná na vlastní kůži (doslova), a to díky přání, které Káča vyřkne, aniž by tušila, že je nedaleko schován divotvorný hrnec se zlatem, který ho může splnit. Bohužel na Káču pak padne podezření, že je čarodějnice, což pro ni nevěstí nic dobrého. Jak to dopadne, už nebudu prozrazovat, ať nekazím překvapení těm, kdo Divotvorný hrnec třeba ještě neznají. Ovšem nemusíte se bát, konec je šťastný jako v každé správné pohádce.
Právě pohádku mi Divotvorný hrnec připomíná nejvíce, zejména svou rozverností a atmosférou plnou kouzel. Ostatně poprvé jsem toto dílo zhlédla právě jako malé dítko, a to v pražském Divadle Na Fidlovačce – o tom, že je to už opravdu dávno, svědčí i moje dřívější slova z textu o Šakalích létech, jelikož než jsem se na tuto scénu zase po letech vrátila, nezůstal tam pomalu ani kámen na kameni. Moc si tak z toho prvního setkání s tímto muzikálem nepamatuji – nejvíc mi utkvěli Václav Svoboda v roli Čochtana a Iva Pazderková coby němá Zuzana. Vzpomínám si, že jsem této dvojici velmi fandila. Právě pan Svoboda se tak stal jakýmsi mým předobrazem pro Čochtana, ještě spolu se samotným panem Werichem, jehož jsem sice v té roli nikdy neviděla, ale tak nějak jsem tu jeho přítomnost v ní vždycky alespoň podvědomě cítila.
Po letech mě tak překvapilo, že stejnou úlohu hraje i Josef Dvořák. Ten si toto dílo ještě dále upravil a pod názvem Čochtan vypravuje ho se svou společností hraje na různých scénách. V mém případě to bylo v Divadle Horní Počernice. „Nejslavnější český vodník“ Josef Dvořák se předvedl jako kulomet na vtipy a musím říct, že bylo skvělé vidět, jak panu Dvořákovi zasvítila očička pokaždé, když se dočkal smíchu publika či potlesku – očividně mu právě tohle dodává energii, které má ve svých letech na rozdávání. Ovšem zbytek příběhu byl přece jen v této verzi dost upozaděn a celková atmosféra byla posunuta úplně jinam.
Snad proto jsem pak stihla zase poměrně rychle vypustit detaily děje Divotvorného hrnce z paměti, a tak vůbec nevadilo, že jsem si toto dílo „střihla“ i potřetí – tentokrát v létě 2021 na Otočném hledišti v Českém Krumlově, v režii Jihočeského divadla. Naopak, mě tento muzikál zastihl nepřipravenou a opět mě v mnoha ohledech překvapil. Zkrátka, jak by řekla jedna moje kamarádka – při téhle návštěvě divadla jsem se divila o sto šest. 😊
Znovu a znovu tak poznávám a objevuji krásné melodie Burtona Lanea, které mi zní jemně, hravě a často i romanticky – především má nejmilejší skladba Tam za tou duhou. Přísahala bych, že všechny ty písničky mohly vzniknout k nějaké české vodnické pohádce, a ne k americkému muzikálu. Přiznám se, že mě příliš nebaví píseň Nedostatek (Necessity), ale jinak mi Divotvorný hrnec brnká na ty správné noty. Pravděpodobně v tom velkou roli hraje i geniální české přebásnění, plné drobných perliček, které do písničky padnou jako ulité a ještě vám vykouzlí úsměv na tváři. Texty jsou prošpikované humorem, který navíc každé uvedení muzikálu posouvá trochu jinam. V Českém Krumlově jsme se dočkali i narážek na současné dění, které ale překvapivě zněly, jako by tam byly snad odjakživa.
Mému pohádkovému vidění Divotvorného hrnce pak odpovídaly i kostýmy – Káča měla zdánlivě obyčejné vesnické šaty, ale zato krásně žluté, takže zářila jako sluníčko. Woodymu to také moc slušelo a celkově všem jejich úbory skvěle sedly. Snad jen oblečení Čochtana jsem si představovala trochu odlišně a rozhodně by mě nenapadlo, že pokrývkou hlavy vodníka může být rozstřižená síťovka 😁. Bylo pak pro mě o trochu těžší v Čochtanovi hledat charismatického chlapíka. Ale to byl jen takový můj subjektivní dojem a navíc se jednalo o maličkost, která mě nemohla rozházet. Hlavní je, že měl na sobě něco zeleného, díky čemuž bylo hned jasné, odkud vítr vane… nebo tedy spíše voda teče.
A jak už to tak v pohádkách bývá, došlo i na kouzla a triky. Teď nemám na mysli jen náročné a rozpustilé choreografie, co herci zvládali bez jediného zalapání po dechu a s úsměvem, jako by o nic nešlo. Ale například jsme se dočkali vskutku bleskové proměny z bělocha na černocha – opravdu jsem zírala jako blázen a pořád nevím, jak se to mohlo tak rychle povést. Nejsem si jistá, zda v budoucnu bude ještě vůbec možné v rámci představení herce pomocí líčidel proměňovat na černochy, nebo se od takových věcí bude spíše upouštět, ale za sebe můžu říct, že v Divotvorném hrnci to bylo podle mě provedeno velmi přesvědčivě a zároveň uctivě. Ostatně muzikál řeší i otázky segregace a rasismu, a tak je podle mě na místě herce nějak vizuálně odlišit pro zjednodušení a nestrkat před těmito tématy hlavu do písku.
Kouzelnou atmosféru pak dodávalo i samotné otáčivé hlediště. Divadlo samo o sobě je plné triků, nad kterými ráda žasnu. Ovšem, když se místo měnících se kulis a odbíhajících herců, zkrátka otočilo přímo s námi diváky, byl to pro mě zase nový a úplně jiný zážitek. Maličko jsme se „projeli“ a hned se před námi objevilo jiné prostředí či jiná situace. Jindy zase herci podél jeviště šlapali po svých, jako by nás vyprovázeli na nějaké naší kouzelné cestě. Případně si rovnou naskočili k nám a nechali se svézt. 😊 A nebo k hledišti přijeli v džípu! Celé to působilo netradiční a magickou atmosférou, ostatně stejně jako samotný Český Krumlov.
Na závěr si nechávám jako obvykle obsazení, kde mě rovněž čekalo pár překvapení – naštěstí většinou to byla překvapení milá. Například jsem poznala pana Miloslava Veselého coby Josefa Maršálka. Musím říct, že se do role hodil naprosto fantasticky, jako by vyskočil přímo z pohádky, nebo rovnou z mých představ. Kromě toho mu nechyběl humor, všechny vtípky a narážky v textu dokázal podat humorně a zároveň s lehkostí, jako by snad ani nehrál. V podstatě se tak pro mě Maršálek stal hlavním hrdinou, byl mi totiž ještě o ždibec sympatičtější než Čochtan, kterému většinou fandím asi nejvíce.
Skutečně velkým překvapením pak pro mě byl Lukáš Randák v roli Woodyho. Lukášovo jméno bylo vlastně v obsazení jediné, které jsem už dopředu poznávala – přiznám se, že jsem byla ráda alespoň za jednu povědomou tvář. Pravda je ale taková, že Lukáš ukázal nakonec tvář úplně jinou, než jakou jsem dosud znala. 😊 Zřejmě jsem ho vídala zatím v pro mě nevýrazných rolích, kde předvedl spíše svůj smysl pro humor, než nějaké kouzlo osobnosti. Woody z Divotvorného hrnce je ovšem frajer chlap, za kterým se neotočí jen jedna holka, ale klidně celý houf naráz. Celá osada v něm má podporu a tak trochu i hrdinu, který je prostě ve štychu nenechá. A Lukáš Randák tuto úlohu zvládl naprosto skvěle, moc mu to slušelo a opravdu byl frajer. To jsem zůstala koukat… Bravo 😊.
Partnerkou Káčou mu v představení byla Iva Hošpesová. Přiznám se, že na první pohled jsem si všimla, že je o něco starší, než by Káča v mých představách být měla. Zdálo se mi tak, že to s tatínkem asi tentokrát vzali z Čech do Ameriky dost oklikou. Musím ale ocenit, že paní Hošpesová herecky svůj věk znát nedala, fyzičku má lepší než já, takže pobíhala a tančila vskutku jako mladá cácorka. Osobně bych ale preferovala jednu z alternací a nejraději Marušku Křížovou. Sice jsem dopředu věděla, že ji v Krumlově nezastihnu, ale chvílemi jsem ji tam málem i viděla. Ale ráda bych ji bývala i slyšela. Věřím, že by byla skvělá 😊.
Z dalších rolí mě ještě zaujal představitel politika Randalla František Brantalík – na první pohled mi připadal jako zajímavý typ, a i když je jeho role vyloženě nesympatická, nelezl mi na nervy 😅. Na sobě měl sněhobílý oblek, který mu slušel, ačkoliv tato barva nesvědčí každému. Když se pak z něj stal černoch, líbil se mi ještě víc – ta paruka keříčkovitých vlasů mu neuvěřitelně sedla! A scéna, kdy si ho Čochtan vzal tak trochu do parády, také pěkně fungovala. Jenom jsem se divila, ale to je spíše otázka scénáře jako takového, že na samém konci jsme jeho proměnu zpátky na bělocha už neviděli. Vše proběhlo tzv. „mimo obraz“, jediné zvolání nám naznačilo, že je zase vše při starém a všechno dobře dopadlo. Ale přitom to bylo dlouho tak napínavé, že mi ten konec najednou připadal zbytečně uspěchaný.
Poslední slova pak svěřím němé Zuzaně neboli Susan Rychtarikové, kterou výborně ztvárnila Žaneta Prollová. Ač nemám ráda role, které jsou spíše tanečního rázu, zde mi to vůbec nevadilo a naopak to do děje skvěle zapadlo. Zuzaně navíc fandím a jsem vždycky ráda, že najde lásku, i když tedy na můj vkus, trochu moc zelenou 😁. Jen jsem byla překvapená, že jsme ji nakonec slyšeli říkat jen jedinou repliku, sice krásnou a důležitou, ale čekala jsem něco trochu jiného. Nevím, zda se jednalo o rozdíly v různých verzích představení, nebo jsem si to jen špatně pamatovala, ale byla bych přísahala, že má Zuzana poté, co se jí vrátí hlas, pořádnou vyřídilku. Až takovou, že Čochtan skoro až lituje toho svého vyřčeného přání…
Ať je to jakkoliv, Divotvorný hrnec je dílo, které stojí za to vidět – a klidně i několikrát za život. Skoro si myslím, že jsem ho neviděla naposledy… a stejně tak na otáčivé hlediště do Českého Krumlova se jistě ještě někdy v budoucnu ráda vrátím. Tak doufám, že se tam potkáme 😉😊.
Komentáře
Okomentovat