Muzikál Šakalí léta: Rudošedá energická smršť

 

„Táhněte do háje - všichni pryč!“ je tak trochu mé motto už dávno (ačkoliv já tam zpívám – já chci mít klid 😀), ovšem jinak mě Šakalí léta vlastně obloukem obešla a nikdy jsem je jako film neviděla. Respektive, pokud ano, tak jsem byla tak malá, že si z toho stejně nic nepamatuju. Ovšem moc dobře si vzpomínám, že jsem asi v pěti letech trsala po pokoji právě na písničku Na kolena 😀. Jinak jsem příběh Šakalích let moc dobře neznala, i když úplný základ jsem tak nějak vždycky tušila – objeví se Bejby a všechno obrátí vzhůru nohama. A víc jsem vlastně nakonec ani dopředu vědět nepotřebovala 😊.

Děj muzikálu se odehrává v 50. letech, tedy pro naši zemi nelehkém a bouřlivém období. Zatímco starší generace žije ve strachu a snaží se na sebe neupozorňovat, aby neskončila špatně, tak parta mladých „pionýrů“ naopak rebeluje a hledá svou vlastní identitu. Mladík Eda touží po lásce Aleny (a zejména té fyzické😉), ta zase chce v životě něco dokázat a neomezit své sny jen na kuchyni a péči o rodinu. Vše rozvíří příjezd Pavla Juřičky alias Bejbyho, který vzhlíží k Americe a nehodlá to skrývat. Nebojí se být svůj, ačkoliv to většinou znamená hlavně problémy. Jeho přítomnost změní některé vztahy v partě, ale zároveň ovlivní i osudy rodiny Zachových – Aleny, jejího bratra „Kšandy“ a jejich otce Prokopa. Do problémů se dostane i atraktivní zpěvačka Milada, doposud jen nešťastná manželka vysoce postaveného komunisty. Závěr prozrazovat nebudu, ale vzhledem k tomu, kdy se Šakalí léta odehrávají, je asi jasné, že úplný happy end to nebude…

Když jsem se dozvěděla o tom, že Šakalí léta uvádí Divadlo Na Fidlovačce, přiznám se, že mě to hodně lákalo, jenže mi bůhvíproč dost trvalo, než jsem se odhodlala vyrazit. Mezitím už mě dokonce předběhli Annie a George, kteří si „drze“ do divadla odskočili, když já měla pracovní víkend. Oba mi pak ale shodně líčili, že se jim muzikál sice líbil, ale odnesli si z něj dost chmurné pocity – v podstatě depresi. Trochu mě to polekalo, ovšem poté, co Annie sepsala svou recenzi, jsem se konečně rozhoupala a koupila lístky.

V září 2020 přišel den D a já jsem stylově v červené roušce vyrazila na představení „na Fidlovačku“, kam jsem také chodila hlavně jako malá holka, a tak jsem vzpomínala a srovnávala, jak moc se divadlo stihlo za zhruba dvacet let pozměnit. Z toho mi trochu smutno bylo, ale na druhou stranu mě bavilo, jak na mě odevšad útočila červená barva, jako by se celé divadlo sladilo v rámci představení. Usedla jsem na červený polštářek v druhé řadě s červeným programem v ruce a před mýma očima se začal odehrávat příběh, jemuž vévodily barvy dvě – kromě červené ještě šedá. Můžeme jen polemizovat o tom, která z nich vlastně dobu komunismu vystihuje více – rudá záře pionýrských šátků a spojenectví se Sovětským svazem, nebo šeď nudy, strachu a oprýskaných budov, co sice patřily všem lidem, ale starat se o ně nechtěl nikdo?

Podle toho vypadá také scéna Šakalích let, v podstatě jen řada šedých kostek připomínajících řadové garáže, a z každé strany žebřík, aby účinkující mohli lézt nahoru a zase dolů. Na veškeré dění pak ze zadní části jeviště shlíží kapela GREEN MONSTER, na první pohled parta drsných chlapíků, co to ve vteřině dokážou skvěle rozbalit! Za nimi můžeme vidět také plátno a projekci leckdy trochu zvláštních výjevů – někdy jsou to jen hvězdy na nebi, jindy ale vidíme podobizny komunistů, třeba v podobě „matrjošek“ 😀. V jistých momentech je nám tam připomenut i slavný film z roku 1993 – často je to v momentech, kdy poznáváme Bejbyho. (Na konci dokonce dojde i na závěrečné titulky filmu 😊) Představení tak film zcela neignoruje, ale naopak mu přiznává jeho status legendy. Zároveň na tyto projekce není kladen žádný přehnaný důraz, a tak muzikál zůstává svůj. 

Navíc se divadelní Šakalí léta nebojí si s různými motivy pohrávat a vtipkovat tak, že by to za minulého režimu jistě neprošlo jen tak. Například - jelikož bodyguardům se lidově říká „gorila“, nečekejte v této úloze na jevišti obyčejného vazouna, ale opravdu gorilu, tedy alespoň její masku. Takových momentů se najde víc a ostatně i postava staré tetičky je tu vyhnaná do extrému – hraje ji totiž mladý a vysoký chlap se strništěm, zřejmě tanečník, takže „babča“ je neuvěřitelně mrštná. Zároveň díky červenému šátku na hlavě a typické chůzi vesnických babiček s rukama založenýma za zády, máte dojem, že před vámi opravdu trsá a šaškuje nějaká stará paní. V minulém režimu by cenzoři jistě namítali, že je to zneuctění a zesměšnění „socialistického důchodce“ a možná že i v dnešní době mohou některé fórky v Šakalích letech působit už trochu na hraně. Jak jsem tak ale pozorovala diváky v sále, všichni jsme se dobře bavili a nikdo o přestávce neutekl. 😊

Ostatně je podle mě dobře, že se Šakalí léta v divadle neberou přehnaně vážně a pokud už skrze příběh hodnotí politiku, nepůsobí to křečovitě. Pomáhá to i trochu rozjasnit tu depresivní šeď, kterou v sobě nese děj muzikálu. Na rozdíl od Annie a George jsem asi i díky tomu necítila žádné chmury, naopak jsem byla plná elánu díky skvělým a energickým tanečním číslům a celkově řadě parádních výkonů.

Co se týče hudební složky, tvorba Ivana Hlase mě sice nikdy nijak zvlášť neoslovila, ovšem v divadle mi „kápla do noty“, zřejmě částečně i díky hudebnímu nastudování Matěje Vody a Zbyňka Polívky a již zmíněné skvělé kapele GREEN MONSTER. Závěrečná píseň „Na kolena“, na níž jsem se těšila asi nejvíc, se mi sice líbila, ale vzhledem k tomu, jak dobře ji znám v originální verzi, mi nakonec nepřipadala jako nejsilnější a nejrozjetější číslo. Vlastně to ale nevadilo, protože se našlo mnoho dalších písní, při nichž jsem měla velký problém zůstat sedět na zadku a netančit spolu s herci 😊. „Jednou mi fotr povídá“ byl parádní nářez a velice zvláštní zážitek jsem si odnesla z čísla „Rock Rock'n'rollová modlitba“, kdy jsem měla opravdu pocit, že je Bejby nějaký novodobý mesiáš, co rozdává žvýkačky místo hostií při přijímání.

 Zaujaly mě také některé texty, plné takových nenápadně ukrytých velkých životních pravd. Především v písni „Na počest hrdinům“ mě trochu zamrazilo, jak se pasáž „Před zhoubnou nákazou, necháme vyklidit sál“ hodí i k dnešním reáliím, ačkoliv zase zcela jinak. V tom jsou právě texty Šakalích let zajímavé – občas tam sice narazíme na nějaké specifické odkazy na danou dobu, ale jinak jsou spíše nadčasové a tak trochu nad věcí. Leckteré písně se tak zdánlivě k ději nevážou přímo, ale přesto dokážou navodit potřebnou atmosféru.

Tu správnou šťávu Šakalím létům ale dodaly hlavně skvělé výkony mladých umělců, nejen pěvecké a herecké, ale především taneční. V roli Bejbyho, která je jistě nejvýraznější figurou, se alternují Lukáš Adam a Marek Lambora. Dopředu jsem ani moc neřešila, koho z nich chci vidět spíše, ale v den D jsem tak nějak tušila, že se dočkám druhého ze jmenovaných, jehož jsem ještě naživo snad v ničem neviděla, a tak jsem byla zvědavá. Jeho příchod na scénu je mimořádně efektní a jako posilu má ještě za sebou na projekci filmového představitele Martina Dejdara. Jak se posléze dozvíme, Bejby prý „vypadá úplně jako Dejdar“, což mě pobavilo. Podobu tedy nevidím, ale jakousi drzou rozpustilost v sobě mají oba dva. Přiznám se jen, že se mi moc nezdál Bejbyho účes, protože mi připomínal kreslenou postavu Tin Tina.

Ovšem ani s takovým „rádobyčírem“ nepůsobil Marek Lambora nijak trapně. Stačí, aby nasadil téměř kohoutí či paví chůzi, přezíravý úsměv, a má vás v hrsti. Na první pohled tak působí především jako nesnesitelný frajer, co mu prý „v žilách koluje coca-cola“, z žehlicího prkna dokáže v mžiku vytvořit skateboard a nosí u sebe kečup místo koltu 😀. Přesto mu fandíte, zvlášť když si všimnete, jak je ve skutečnosti citlivý a empatický. Brání každého, na kom mu záleží, dokáže své přátele vyslechnout a snaží se jim zlepšit náladu, i když má zrovna sám těžkou chvilku. Odmítá lži a přetvářku a nebojí se postavit všem, kteří to tak nemají. Ocenila jsem především velkou energii Marka Lambory, navíc vše skvěle zazpíval a jeho taneční pohyby byly neuvěřitelné, skutečně působil trochu jako z gumy, podobně jako filmový Bejby.

Zaujala mě i Magdalena Kuntová, představitelka Aleny. Jejímu výkonu nemám co vytknout, naopak mi byla sympatická, ačkoliv její postava se občas chovala tak, jako by sama nevěděla, co chce. Postupně si ale začala jasně uvědomovat, že touží po jiném životě, než do jakého ji tlačí okolí - v čele s partnerem i vlastním otcem. „Já se o sebe postarám sama,“ říká a jasně tak naznačuje další, ač možná malinko upozaděné, téma Šakalích let – emancipace a odmítání tradičního rozdělení genderových rolí. Poměrně náročný motiv, přesto je zde vytvořen nenásilně a pro diváka zajímavě.

Stejně tak se mi zamlouval i Eda v podání Vojtěcha Vodochodského – nejenže je poměrně fešák, ale po celou dobu jsem mu vše věřila. Myslím si, že jeho vystoupení v závěru mohlo být ještě o něco energičtější, ale i tak jej hodnotím vysloveně kladně.

Pěvecky i herecky se předvedla také Vanda Chaloupková coby Milada, která v úvodu představení sice nastoupí v nudném kostýmku a s trochu otráveným výrazem, následně ale doslova rozkvétá a rozjede pořádnou show, navíc v často velmi sexy úborech. Zdánlivě je to lvice, která dostane vše, co si zamane, a hlavně každého, po němž zatouží. V nitru skrývá ale spoustu bolesti a výčitek, a tak když je odhalí, zapomenete rázem i na to, že vypadá na roli možná trochu mladě. Respektive mně to tak připadalo, obzvlášť ve srovnání s Jiřím Rackem, jenž hraje jejího manžela Ivana. Ten je v dané úloze rovněž přesvědčivý, s plnovousem a výrazným kabátem na mě působil trochu jako Rasputin, navíc z jeho pohledu šel strach. Vzhledem k tomu, že právě on je v muzikálu představitelem komunistické strany a symbolizuje její hrůzy, je to na místě.

Z mladších tváří musím ještě krátce vypíchnout představitele „Kšandy“ – Adama Kraloviče. Je na první pohled velmi mladý, přesto působí na jevišti „jako doma“ a dokáže publikum skvěle bavit – ať již v úvodu u rodinného stolu či pozdějším průšvihem s donesením „plzeňského piva“.

Coby „okrskář“ patří na stranu komunistů zdánlivě i Prokop, tedy otec Aleny a „Kšandy. Také on by tedy mohl vyznívat negativně, zvlášť proto, že je přísný a neústupný. Ovšem sám nakonec pozná na vlastní kůži, jak takové chování „chutná“. V podání Josefa Poláška každopádně nepochybuji o jeho dobrých úmyslech a je mi ho vlastně po celou dobu líto. Představuje podle mě spíše protipól k Ivanovi - věřím, že se jen zoufale snaží ochránit obyčejný život sebe a svých dětí. Jak se v muzikálu dozvídáme, před lety přišel o chuť, ovšem téměř v závěru ji částečně znovu nalézá – jenže cítí jen vše kyselé a hořké. Myslím si, že jsou jeho problémy z velké části i psychosomatické, jelikož se na všechno dívá černě a se strachem – tedy, jak podotýká Bejby, „zapomíná žít“.

Právě takových Prokopů, co „drželi hubu a krok“, bylo vždycky na světě hodně a za minulého režimu ostatně tímto stylem žili skoro všichni obyčejní lidé. Já sama si rozhodně nepřipadám jako hrdina ani rebel, a tak si myslím, že bych na tom nebyla jinak. V průběhu muzikálu mě tak často napadalo, jak jsem vlastně ráda, že jsem dobu, kterou muzikál popisuje, sama nezažila, ale naopak můžu žít ve svobodném světě. Po představení jsem si tak dopřála veskrze kapitalistickou a zápaďáckou večeři ve fast foodu a pochvalovala jsem si, že za moje „blbé kecy“ mě snad nikdo nezavře 😊. Naopak se slovem živím a neumím si představit, co bych mohla dělat jiného. 😊