Muzikál Šakalí léta: Příběh o síle svobody

Šakalí léta jsem viděla jako film velmi dávno - ještě jako dítě, a to v podstatě hned, jakmile se dostal do kin. Vybavovala se mi úplně základní zápletka, Martin Dejdar jako Bejby, oblečený do výrazných barev a asi dvě písničky, které tenhle muzikál proslavil. A celkově jsem vnímala a akceptovala spíš nadšení mého okolí, než abych si na Šakalí léta tehdy vytvořila vlastní názor. Pravděpodobně proto, že jsem příběhu v té době ještě nemohla zas až tak úplně rozumět.

Když jsem se však dozvěděla, že je možné toto dílo zhlédnout v jeho divadelní podobě v Divadle Na Fidlovačce, byla jsem zvědavá a přála jsem si toto představení vidět. Hlavní roli v něm měl hrát pro mě neznámý Marek Lambora, který se mi podle ukázek na YouTube jako Bejby zamlouval, v alternaci s Lukášem Adamem, o jehož talentu vůbec nepochybuji, a věřila jsem, že tuto roli s přehledem zvládne. Skutečnost, že jsem si toho z filmové verze mnoho nepamatovala, byla určitě ku prospěchu. Vše pro mě totiž bylo nové a spoustu věcí jsem s odstupem let vnímala zcela jinak.

Šakalí léta se odehrávají v 50. letech 20. století v pražských Dejvicích. Děj se točí kolem rodiny ovdovělého policisty Prokopa, který má dvě děti - dospělou Alenu a mladšího syna, přezdívaného Kšanda. Alena chodí s číšníkem hotelu International Edou, jenž vede místní partu, pro niž je určitým idolem. Pro atmosféru dané doby bylo typické splynout s davem a hlavně nijak nevybočovat. Poněkud stojaté vody však rozvíří příjezd mladíka Bejbyho, který svým nespoutaným a svobodomyslným projevem a láskou k rock and rollu ovlivní životy místní mládeže, včetně Edy i Aleny, a přiměje své okolí alespoň na krátkou chvíli ctít svobodu a nevnímat jinakost jako něco nežádoucího.

Přestože postava Bejbyho přináší do muzikálu určitou míru naděje a optimismu, představení jako takové na mě působilo spíše depresivně. První půlka má trochu pomalejší spád, po přestávce děj poněkud vygraduje a pocit a beznaděje z dané doby stále sílí. Představení mě nicméně přimělo přemýšlet nad tím, že vlastně řada věcí, které nyní vnímáme jako naprostou samozřejmost, ještě poměrně nedávno samozřejmá vůbec nebyla. Měli bychom si více vážit doby, v níž žijeme a uvědomovat si sílu svobody a fakt, že nám vlastně nic moc nechybí.

Poněkud pochmurnou atmosféru dokreslují barevně nevýrazná scéna i kostýmy většiny účinkujících, kdy jediným oživujícím prvkem jsou červené doplňky. Výrazně barevné oblečení Bejbyho pak působí doslova jako zjevení.

Co se týče obsazení, Bejbyho hrál v našem případě Lukáš Adam, který se mi pro tuto roli vysloveně hodil. Předvedl se v trochu jiné poloze, než jsem ho měla zatím možnost vidět, okamžitě si získal moje sympatie a moc jsem si přála, aby to s ním dobře dopadlo. Už jen kvůli němu jsem ráda, že jsem Šakalí léta viděla. Líbila se mi také Magdalena Kuntová v roli Aleny. Tuto slečnu jsem zde viděla poprvé, nicméně budu ráda, pokud budu mít možnost ji vidět i v jiných rolích. Poněkud rozporuplné dojmy jsem měla z představitele Edy, Daniela Krejčíka. Byly momenty, kdy mě opravdu nezaujal, ale ve finálovém „Na kolena“ byl skutečně perfektní, že jsem na předchozí slabší momenty skoro až zapomněla. V dalších rolích se pak představili Karel Zima (Prokop), Aneta Krejčíková (Milada), Jiří Racek (Ivan) nebo Adam Kralovič (Kšanda). Vyzdvihnout musím také výbornou živou hudbu v podání kapely Green Monster.

Mám-li to celé shrnout, jsem ráda, že jsem Šakalí léta v divadle viděla. Chce to ale být na představení ve správné náladě a počítat s tím, že může vyvolat pocity smutku až beznaděje z doby a prostředí, v němž se příběh odehrává. Láká mě i představa v roli Bejbyho vidět Marka Lamboru, ale zda k tomu skutečně dojde a na Šakalí léta znovu vyrazím, prozatím nedokážu jednoznačně říct.