Muzikál Fantom opery: Životní láska

Fantom opery... Po světě chodí asi jen málo lidí, kteří, pokud jen trochu přičichli k divadlu, nikdy neslyšeli o Siru A. L. Webberovi a jeho Fantomovi. U nás v Čechách bylo a je toto dílo v posledních už téměř šesti letech skloňováno velmi často. Ano, v září to bude už šest let, kdy se podařilo Fantoma opery uvést na českou hudební scénu. Za tu dobu jsem toto představení viděla opravdu mnohokrát. A když se český Fantom s Goja Music Hall vloni v červnu nadobro rozloučil, bylo mi jasné, že teď je ten pravý čas se vydat za Fantomem "domů".

Už je to skoro půl roku, co jsem si splnila sen a vydala se do Londýna. A jsem ráda, že se díky tomu, že jsme si se "7 statečnými" vymysleli náš londýnský speciál, můžu alespoň ve vzpomínkách vrátit k tomuto úžasnému hudebnímu dílu.

---

Fantom opery byl de facto první muzikál, který jsem měla možnost v zahraničí zhlédnout. Takže ode mě asi nečekejte moc objektivní recenzi, protože mám pocit, že nemám co vytknout a moje nadšení a emoce byly tak velké… I když drobnému srovnání českého a londýnského provedení se zřejmě neubráním.

Již zjara londýnská produkce avizovala změnu obsazení v titulní roli. Příslušného pěvce, jakéhosi Australana Joshe Pitermana, jsem okamžitě podrobila pátrání, abych se ujistila, že existuje naděje, že Josh splní moje nároky, a to jak pěvecké samozřejmě, tak i vizuální. V těchto obou ohledech mě Youtube a Google více než uklidnily. Bylo jasné, že ani tentokrát Londýn prostě nesáhl vedle. Ovšem v ten samý moment jsem začala spekulovat o tom, jak rozervaného zohyzděného muže dobře vypadající mladý mladík pojme. Byla to i jedna z věcí, která byla v Čechách hodně diskutovaná a mnohdy docházelo k opravdu hodně vyostřeným slovním soubojům mezi jednotlivými přívrženci toho či druhého představitele Fantoma. Tady mi prostě nezbylo nic jiného než počkat. A nebyla jsem zklamána.

Josh Piterman svoji postavu nastudoval opravdu excelentně. V první části vidíte nesmělého a nezkušeného muže, který pro své znetvoření zůstává skryt v podzemí a když se poprvé setkává tváří v tvář s Christine, je na něm vidět, jak je nervózní, má vůči ní respekt a vůbec neví, jak se ke své žákyni a ženě, kterou hluboce miluje, má chovat. Cítíte, jak se jí chce dotknout a zároveň má strach. Takže chvílemi působí trochu pomateně. Všechno dokáže Josh promítnout i do svého zpěvu. Sebedůvěru, kterou Fantom nabývá až při Hudbě noci, když vidí, jak je jím Christine okouzlena a plně se mu oddává, tehdy Josh dává vyniknout svému krásnému hlasu naplno. Zároveň v hlasu slyšíme i zlost, když chce Christine ukojit svoji zvědavost a strhne Fantomovi masku. Zlost mísící se se smutkem nad svým osudem i odhodlanost, s níž se pouští do boje o svoji lásku. Do boje, který, jak se zdá, je dost nevyrovnaný. Má vůbec šanci uspět?

Christine v našem případě ztvárnila understudy Corinne Cowling. Understudy může znít poněkud pejorativně, ale to tedy jen na papíře. Byla totiž naprosto luxusní. Nádherný zvonivý hlas, s nímž pěvecké party, které jsou psány na hranici lidských možností, zvládala s neskutečnou lehkostí. Křehká baletka toužící po kariéře zpěvačky, naprosto oddaná svému Andělovi hudby a zároveň bláznivě zamilovaná do svého ochránce a přítele z dětství Raoula, vikomta de Chagny.

Raoul nám tento milostný trojúhelník doplňuje. Z mého pohledu má všechno o dost jednodušší než jeho sok v lásce Fantom. No posuďte - mladý, bohatý, pohledný, přítel z dětství a proti němu stojí starší, znetvořený, byť téměř geniální Fantom, který má vlivem svého životního příběhu i dost nevyrovnaný postoj k životu a často se uchyluje k násilí, aby dosáhl svého cíle.

V našem případě se skvostně Raoula ujal typický anglický gentleman s kouzelným hlasem Danny Whitehead. V jeho podání mě Raoul přesvědčil, že Christine miluje a opravdu s ní chce sdílet každou chvíli a život svůj. A snad poprvé jsem se i chvílemi přikláněla k tomu, že bych mu před Fantomem taky dala přednost. Ale to trvalo opravdu jen chvíli. Jsem zkrátka "fantomačka" tělem i duší. 😊

Vrcholem večera pro mě opravdu bylo samotné finále Fantoma. Od skladby The Point of no Return se napětí stupňovalo a všichni tři protagonisté zaměstnali moje nervy stejně, jako kdybych tohle drama viděla poprvé. Fandila jsem Fantomovi, bylo mi ho líto, zároveň jsem chápala Christiinu volbu a slzy tekly proudem. Zvlášť, když Christine Fantomovi odpouští a ukazuje mu pravou tvář lásky …Bůh mi dal sílu ti předvést to, že nejsi sám… Fantom si uvědomuje pošetilost svého chování a dává Christine největší důkaz své lásky a nechá ji odejít s Raoulem….Jděte…Jděte…Chci být sám. …..Skryj si tvář, ať tu tvou pravou svět nezná….

Mottem představení by mohl být terčet Fantoma, Raoula a Christine…Jsi tam, odkud zpět nelze jít…Ať zvolíš, co chceš, nezvítězíš. Získal každý z nich skutečně to, po čem opravdu toužil?

Velmi výraznou postavou, bez níž si představení neumím představit, je prima donna Carlotta Giudicelli, kterou opravdu skvostně v HMT hraje Britt Lenting. Tato žena má velký operní hlas. Oplývá velkou dávkou komediálního talentu, který na jevišti beze zbytku zúročí. Baví vás každý její výstup. Ovšem jako "žába" v Il muto je naprosto geniální. Na jevišti na vás pod tou spoustou líčidel Carlotta (Britt) působí jako dáma, která už leccos v životě zažila. Takže o to větší překvapení zažijete, když u stage door potkáte nádhernou mladou dámu, která srší humorem a je velice příjemná.

Carlotty by bylo ale jen půl bez jejího jevištního partnera Ubalda Piangiho - ztvárnil ho Paul Ettore Tabone, muž, který stál na jevišti vedle takových velikánů jako Plácido Domingo nebo Andrea Bocelli. Už dříve účinkoval ve Fantomovi opery i v Love Never Dies v australské produkci. Paul Ettore disponuje výjimečným hlasem a i vizuálně se na italského tenoristu velmi dobře hodí. Určitě by mě zajímal v nějaké z klasických operních rolí.

Celé představení svými výstupy krásně orámovali představitelé menších, ale pro děj velmi důležitých rolí, ředitelé Opery Populaire a Madame Giry, která je jakousi spojkou mezi podzemním Fantomovým světem a světem Opery. Je to striktní dáma, která na první dojem působí chladným dojmem, ale z jejích činů můžeme vidět, že jí city přeci jenom nejsou cizí.

Londýnské představení je v mnohém podobné tomu pražskému, respektive to pražské londýnskému. A obě dvě jsou krásně provedená. Přeci jenom je poznat, že právě Fantoma opery si pan Webber opravdu hodně hlídá. Snad největším rozdílem, který hraje ve prospěch Londýna je "scéna s lustrem". V Praze se lustr opravdu velmi rozvážně šine nahoru i dolů a o dramatickém pádu nemůže být řeč. V Londýně, obzvlášť v první řadě uprostřed, máte dojem, že lustr padá rovnou na vás a dost velkou rychlostí.

I v jevištním provedení najdeme drobné rozdíly. Ale abych také vyzdvihla Prahu…Například scéna na střeše divadla se mi v českém provedení líbila víc a také kostým Christine. A poslední malé srovnání, které si neodpustím, je maskování Fantoma. U nás bylo dost…jak bych to řekla… "levné". V Londýně zase nešetří make-upem, takže Fantom trochu vypadá jako vosková figurína. Ale asi je to správně. Však světlo světa nespatřil již léta.

Celkovou atmosféru představení umocňuje nádherné prostředí klasického divadla Her Majesty's Theatre. Jde o opravdu monstrózní budovu s dlouhou historií, což atmosféru děje jen podtrhuje. A je prostě vidět, že Fantom opery je tady doma.

Moje srdce Fantom zasáhl naprostou náhodou již někdy v roce 1994, kdy jsem zaslechla ústřední duet v televizi a od té doby se v mém srdci usídlil zřejmě natrvalo - když uvážím, že už tam vydržel přes 25 let. 😊 A už teď se těším, až zas budu stát před Her Majesty's Theatre, držet v ruce vstupenku a nervozitou a nadšením nebudu skoro dýchat, než se budu moct nechat opět unášet na tónech Hudby noci.