Muzikál Cikáni jdou do nebe: Na vlnách emocí

Když píšu tato slova, je to už skoro den, co jsem viděla předpremiéru představení Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí, ale pořád mi ještě v hlavě zní melodie z představení a honí se mi tam i řada otázek. Patřím totiž mezi jedince, kteří se cítí jistě a bezpečně, pokud mají věci pečlivě naplánované – tedy ví, co je čeká, a nemusí improvizovat. Tím pádem naprostý opak postav z tohoto představení. Celková myšlenka na mě proto působí o to silněji, když si uvědomím, že existují lidé, jejichž mentalita je mi tak vzdálená, že už to vlastně ani víc není možné.

Jejich příběh o svobodě, vášni a lásce se mi doslova jeví jako zjevení. Od první minuty jsem se nechala naprosto pohltit dějem a měla pocit, že sleduji něco, čemu vlastně tak úplně nerozumím, ale neskutečně mě to fascinuje.

Na dvě hodiny jsem se ocitla v úplně jiném světě a mohla být svědkem příběhu zloděje koní Zobara, jehož život je osudově spjatý s krásnou a tajemnou Radou. Jsme svědky života jejich táborů a můžeme obdivovat soudržnost a spontánnost s jakou žijí, kdy svoboda a nezávislost jsou jejich hlavními motory a smyslem života.

To vše je dokreslené temperamentní a podmanivou hudbou, kdy vzhledem k tomu, že textům nerozumíme, můžeme nasávat emoce a procítit celý výstup. Nejsilnější stránkou představení jsou ale především fantastické herecké a hlavně pěvecké a taneční výkony, kdy skutečně každý z představitelů dal do představení kus sebe. Emotivnost jejich výkonů byla neskutečná.

V hlavní roli Zobara se představil Peter Pecha, který mě naprosto očaroval svým zpěvem a prakticky okamžitě přesvědčil, že se na danou úlohu neskutečně hodí. „Asistovali“ mu též charismatičtí kumpáni v podání Ondřeje Bábora a Tomáše Smičky.

Nejsilněji na mě ale zapůsobily představitelky ženských rolí, tedy Rady (Kateřina Marie Fialová), Zobarovy milenky Julišky (Felicita Prokešová), jeho sestry Rusalindy (Adriana Bessogonov) a cikánky Márii (Mária Bikárová). Přestože se příběh točil především kolem tajemné, krásné a nezávislé Rady, i ostatní dámy měly svůj prostor a jejich společné taneční výstupy byly skutečně dechberoucí. Nejvíce mě zaujala Felicita Prokešová, jejíž Juliška, nešťastně milující Zobara, mě velmi dojímala. Moc se proto těším i na její výkon v roli Rady, již s Kateřinou Marií Fialovou alternuje.

V důležité roli staré cikánky Izergil vystoupila Ludmila Molínová. Ve chvílích, kdy se na jevišti objevila, dokázala na sebe okamžitě strhnout veškerou pozornost. Jedná se v podstatě o průvodkyni a vypravěčku celého příběhu, která je ale do děje zároveň začleněna.

Samostatnou kapitolou je pak postava Buči, již hraje Filip Kaňkovský. Jeho úkolem je emotivně vypjatý příběh trochu odlehčit, což se mu dařilo s naprostým přehledem. Nicméně také Buča se objeví i ve vážnější poloze a v závěrečné části mě nejvíce dojal.

V dalších rolích vystoupili Zdeněk Žák a Petr Pospíchal, coby otcové Zobara a Rady, ale také Josef Vrána a Martin Kubačák v rolích poručíka Siládiho a jeho pobočníka. V neposlední řadě pak naprosto skvělí představitelé dětských rolí Josef Fečo, Veronika Heráková a Beáta Strohnerová.

Cikáni jdou do nebe je jedinečné představení, na němž jsem se ani na chvilku nenudila, přestože děj není nijak složitý a stojí hlavně na emocích. Už teď vím, že nutně musím příběh Zobara a Rady prožít znovu, a pevně věřím, že ne pouze jednou.