Muzikál Starci na chmelu: Výprava do minulosti za nadčasovou romancí

 

„Ten příběh, který uvidíte, ten mohlo prožít vaše dítě. A nikoli jen na chmelu,“ zpívá se trefně v textu písně, která zahajuje představení Starci na chmelu, známý muzikál, jenž ve filmové podobě vznikl již v roce 1964. Na prkna, která znamenají svět, jej posléze převedlo Studio DVA a od roku 2019 »Starce« uvádí nejen na Letní scéně na Vyšehradě, ale také na Tvrzi Divice. Já měla tu čest vidět toto představení v jeho první sezoně vidět hned dvakrát - respektive jednou v Divicích s naší statečnou partou a následně ještě na Vyšehradě s kamarádkou. V červenci 2020 jsem pak neodolala a znovu si zážitek na Vyšehradě zopakovala. 

Musím podotknout, že ani při jedné návštěvě jsem se nenudila, naopak jsem »Starcům« přišla na chuť postupně snad ještě víc, a to i přesto (nebo možná právě proto), že slavnou filmovou verzi jsem dosud neviděla ani jednou, jelikož se přiznám, že zhlédnutí některých starších snímků, co jsem dosud nezhlédla, tak trochu odkládám. Alespoň mě tedy v divadle tentokrát nesvazovala žádná očekávání a nesrovnávala jsem. Dokonce si myslím, že kdybych film nyní zhlédla, divadelní verze by se mi stejně líbila o něco víc. Podařilo se jí totiž vytvořit úžasnou atmosféru, která se přibližuje 60. létům i s řadou náležitostí života v komunistickém režimu, ale zároveň přiznává, že už jsou to doby minulé a nebojí se na toto téma vtipkovat (a to v takové míře, že by si jistě tvůrci za komunistů koledovali o pořádné problémy), čímž dílo přibližuje zmlsanému modernímu divákovi, jakým jsem třeba já.

Podle mě jsou ale Starci na chmelu na letní scéně šancí, jak podniknout výpravu časem (já všechno o cestování časem zbožňuji 😊), a to téměř se vším všudy. Iluze začíná vlastně ještě před začátkem představení, jelikož se vám po příchodu do hlediště naskytne první pohled na scénu, kdy vás na první pohled jistě upoutá opora ze zelených lístků, jež navazuje atmosféru chmelové brigády. 

Pohled ale jistě padne i na výrazný nápis nad jevištěm - „Chmel, národa je tmel“. Ten je navíc vyveden velkým světlým (a snad i záměrně vybledlým) písmem na rudém pozadí, což je dokonale příznačné pro minulý režim. Elegantní způsob, jak nám naznačit časový úsek, ale zároveň netlačit na pilu - nikde se neobjevují žádné obrázky komunistických papalášů (naštěstí!), místo toho si ještě před začátkem samotného muzikálu vyslechneme pár dobových hitů - například Boty proti lásce. Takový schody do nebe, Zlaté střevíčky a Babičko, nauč mě Charleston, ale také Hvězda na vrbě, která mi shodou okolností při třetí návštěvě začala hrát v hlavě už cestou na Vyšehrad (aniž bych si pamatovala, že ji zanedlouho uslyším).

Mně osobně se takové navození atmosféry moc zamlouvalo, i když podle toho, co jsem vyslechla od ostatních diváků, mohlo to mít i matoucí účinek, protože někteří se ptali, zda jsou to písničky „z toho filmu“ a možná čekali, že v muzikálu samotném pak také zazní. Ostatně mám takový mlhavý dojem, že jsem se na to možná před rokem ptala také 😀.

Pokud přejdu rovnou k hudební stránce muzikálu Starci na chmelu, asi nejznámějšími hity z něj jsou Den je krásný a Milenci v texaskách (z nichž druhá zmíněná píseň zazní víckrát, ovšem pokaždé s pozměněnými texty), které jsem samozřejmě znala už před první návštěvou. Jsou natolik chytlavé, že si je budete jistě zpívat ještě cestou domů, navíc se mi moc zamlouval i způsob, jakým byla písnička Den je krásný zapojena do děje. V podstatě se totiž jednalo o snovou sekvenci, čemuž podléhaly veškeré detaily a náznaky, včetně trochu na pohled uvolněnějších pohybů účinkujících. Vše ale přesto mělo svůj řád a přesné místo.

Následně mě oslovila i skladba Bosa nova, která v sobě kombinuje smyslnost a napětí s humorem a odlehčeností. Přiznám se, že další melodie ze »Starců« (autory hudby jsou Jiří Bažant‎, ‎Jiří Malásek‎ a Vlastimil Hála) se mi vždy při poslechu přímo v divadle moc líbily, ale brzo se mi vzpomínky na ně rozutekly. Zřejmě pro mě nejsou zcela dobře zapamatovatelné, ovšem při každé návštěvě jsem je znovu a znovu nadšeně objevovala – oceňuji především hravost jednotlivých melodií, které se vzájemně neopakují (snad až na zmíněné Milence v texaskách).

Stejně vychytané mi připadají i texty písní, jejichž autorem je Vratislav Blažek. Mají v sobě víc než špetku moudrosti a navíc perfektně pracují s českým jazykem – například v jedné skladbě je část textu vyhláskovaná a v písni Hodní hoši je zase geniálně využito skloňování, z čehož by jistě cizincům při pokusu o překlad vstávaly vlasy hrůzou. Také spojení „protivo, děláme to pro pivo“ mi připadalo výborné a vtipné. Ostatně i celé úvodní číslo Chmel je naše zlato mě neskutečně bavilo, což je samozřejmě zásluhou také všech účinkujících – mladých talentů, jejichž energie a humor na vás okamžitě dýchnou. A to nejen v úvodu, kdy s koši ze sklizně procházejí mezi diváky.

Neuvěřitelné kousky totiž pokračují i posléze na jevišti a všichni aktéři zvládají náročné a zároveň rozpustile veselé choreografie zkrátka na jedničku s hvězdičkou. Navíc s úsměvem a grácií. Kromě tanečních a pěveckých výkonů zaujmou i komediálním talentem, jelikož Starci na chmelu jsou plní vtipných hlášek a narážek. Někteří se pak nebojí chvílemi improvizovat, a tak myslím, že žádné představení není úplně do puntíku stejné, což se mi líbí.

Dojem, že jste na výpravě do minulosti, vám jistě nepokazí ani kostýmy, k nimž nemám ani moc co říct. Podle mého názoru odpovídaly dané době a zároveň nepůsobily nijak obzvlášť „prehistoricky“, snad až na zástěru, kterou Hanka v jedné chvíli dostane, ale tam je to samozřejmě záměrné. Jinak jí to v každých šatech moc sluší, zejména v těch červené barvy. 

Slušelo by se říct asi také pár slov k ději, i když věřím, že většina z vás ho již zná. Jedná se o poměrně nadčasový milostný příběh dvou mladých lidí, jejichž citům okolí moc nepřeje. Mohl by se snad odehrát i dnes, ovšem to by parta studentů zřejmě odjela na školu v přírodě místo na chmelovou brigádu, jak je tomu právě ve Starcích na chmelu. Přes den všichni sklízí chmel a více či méně aktivně se předhání, kdo nasbírá více věrtelů, v noci se musí mačkat jeden vedle druhého na žíněnkách v tělocvičně. Na přísné oddělení dívek od chlapců dohlíží přísná profesorka, které žáci podle »učitele národa« Komenského přezdívají Jana Ámosa. Jenže neuhlídá vše a všechny, protože samotář a intelektuál Filip si zařídí vlastní útočiště na půdě a navíc si ho zútulní »vypůjčenými« předměty z JZD. Pak jeho doupě najde jedna z dívek – Hanka, které se rovněž kolektivní nocování (navíc nedůstojné stolování s ešusy a nedostatek hygieny) příčí. Přestěhuje si tedy věci k Filipovi, který je do ní už delší dobu zamilovaný až po uši. Společně tam spolu přespávají a marně se snaží všechny přesvědčit, že mezi nimi není »něco víc« a že mladí lidí nejsou nutně „jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet“. Potýkat se kromě předsudků musí také s intrikami spolužáka Honzy, schopného brigádníka, mazánka jejich paní profesorky, ale též oblíbence předsedy JZD.

Příběhu je uzpůsobená i scéna, kdy hlavní část jeviště slouží většinu času coby tělocvična a jednoduchými a rychlými přestavbami pár rekvizit se mění na noclehárnu dam či chlapů a posléze jídelnu či společenský sál, určený k pořádné tancovačce. Po pravé straně (z pohledu diváka) je pak menší část jeviště – v podstatě takový drobný vyvýšený domeček s barevným závěsem místo dveří. Tato část představuje zmíněnou půdu – tedy hnízdečko Hanky s Filipem. Díky tomu, že závěs se dá i zatáhnout, může v určitých chvílích dojít dokonce i na náznaky stínohry, což je vkusné a moc pěkné zobrazení toho, že na půdě se odehrává něco, u čeho nemusíme jako diváci zaclánět a asistovat.

Poměrně specifická je tato část scény také tím, že nahoru a dolů se herci dostávají po žebříku (což je rovněž příležitost pro různé skopičiny a vtípky), přičemž v prostoru pod „půdou“ je pak schovaný (ale přiznaný) orchestr. Divák se tedy dočká živé hudby, což je třešničkou na dortu skvělé atmosféry letní scény. To pak člověk s klidem přetrpí i rozmary počasí a stále odchází z představení se spokojeným úsměvem na tváři.

Ten vám spolehlivě vykouzlí především výkony jednotlivých účinkujících. První a poslední slovo ve Stracích na chmelu má samozřejmě trio kytaristů, které celým dějem provází a několika krátkými výstupy pomocí písně hodnotí dění na jevišti, vyslouží v podstatě coby obhájci hlavní dvojice Hanky a Filipa a zároveň mládeže jako takové. Apelují na rodiče v diváckých řadách, aby počkali s kritikou a opovržením a vyslechli si příběh bez předsudků. Jedná se pro mě o velmi osvěžující prvek (ačkoliv samozřejmě vznikl už pro film) a nejenže kytaristé skvěle navozují danou náladu, ale navíc se na ně i výborně dívá, což jistě ocení především dámy. Jelikož jsem muzikál navštívila již třikrát, pravděpodobně jsem viděla coby kytaristy snad všechny alternace, ale nejvíc mě zaujali ti pánové, které už znám z jiných rolí – tedy především Petr Ryšavý, Pavel Režný a Peter Strenáčik. Doplňují je ovšem rovněž skvělí Vojtěch Havelka a Kryštof Mende.

»Milence v texaskách« Hanku a Filipa ztvárňují Berenika Kohoutová (alternuje ji Petra Kosková, ale tu jsem neměla možnost vidět) a Ivan Lupták. Moc jim to spolu sluší a tvoří hezký pár, každý se však své úlohy zhostili trochu odlišně. Co jsem tak odposlechla od dalších diváků, výkon Ivana Luptáka se vám buď bude líbit velmi, nebo vůbec – nic mezitím. V roli Filipa se totiž inspiroval výkonem svého filmového protějšku Vladimíra Pucholta a v některých momentech se tak může zdát, že možná trochu moc tlačí na pilu. Ovšem mně tedy připadal neuvěřitelně roztomilý, k čemuž přispívá nejen fakt, že je tento herec v mých očích opravdový fešák, ale má i zajímavě posazený hlas, kterým mi chvílemi připomíná Jana Hartla zamlada. Ten také hrál podobné typy rolí, a tak mi to zkrátka všechno do sebe správně »pasuje«. Navíc když Ivan Lupták v jedné scéně prochází mezi diváky a recituje přitom následující verše: „Manon, Manon z Arrasu! Manon je moje, umřít pro krásu“, dokáže mě vždy očarovat natolik, že beru na chvíli na milost i dílo Vítězslava Nezvala Manon Lescaut, které mě přitom po přečtení absolutně neoslovilo. 😊

Naopak Berenika Kohoutová Hanku ztvárňuje zcela po svém, což diváky znalé filmu jistě vede k porovnání. Já srovnávat nemůžu, ale Berenika coby Hanka na mě působila jako přidrzlá „primadonna třídy“, k níž méně oblíbené dívky vzhlíží a do níž jsou všichni kluci zamilovaní. Je trochu rebelka a bojuje proti tomu, co se jí nelíbí, i když možná sama ani neví proč. Díky Filipovi a jeho vlivu se ale v průběhu muzikálu mění a dospívá v mladou ženu se střízlivým pohledem na svět, ale touhou nedat se spoutat „jízdními řády“.

Antagonistou příběhu a v podstatě představitelem všeho, proti čemu Filip bojuje, je Honza, kterého jsem zatím vždy viděla v podání pro mě jinak nepříliš známého Jana Meduny (alternací je Petr Ryšavý, jenž by mě také velmi zajímal). Honza se řídí pravidlem, které nám představuje i píseň Život je kolotoč – „hloupej ať roztáčí a chytrák ať se veze.“ Je to mladík, který se záhy naučil velmi dobře proplouvat životem, je rozhodnutý to v životě daleko dotáhnout a tomu podřizuje veškeré své jednání. Podlézá těm, u nichž to má cenu a vyvíjí snahu především tam, kde mu z toho může něco kápnout. Neštítí se násilí ani úskoků, aby dosáhl svého. Zkrátka skvěle zahraný záporák, kterému rozhodně nefandíte, ale zároveň musíte uznat, že něco zajímavého a podmanivého na něm přece je. 

Honza spoléhá také na pomoc svých dvou kumpánů – Vény (Jan Fanta / Richard Pekárek) a Pepy (Lukáš Adam / Filip Hořejš), kteří většinu času platí za komické figurky pro odlehčení. Zajímavé je, že pokaždé jsem v těchto rolích viděla stejnou dvojici – tedy Filipa Hořejše, který dokáže i v malé roli dobře upoutat pozornost (a právě díky Starcům na chmelu jsem si ho pořádně zapsala do paměti), a Jana Fantu. Ten pravděpodobně za uplynulý rok změnil účes (ten nový se dobově ke »Starcům« zrovna moc nehodí), protože jsem ho letos nepoznala a připadal mi jako někdo jiný. Každopádně po třetí návštěvě už na něj asi nezapomenu, jelikož se mu několikrát podařilo diváky pořádně rozesmát. Jeho urputnou snahu schovat před paní profesorkou láhev s alkoholem do vlastních kalhot a následné sušení určitých partií pyžama budu mít asi ještě dlouho před očima 😀

Z mládežníků musím jmenovat též postavu Božky, baculatou holku, která dost vzhlíží k Hance a zřejmě by byla ráda její nejlepší kamarádkou, přičemž do ní neustále cosi hučí a otravuje ji, ale navíc je to pořádné číslo a umí to naprosto parádně rozbalit na tanečním parketu. V této roli se střídají dvě skvělé dámy - Andrea Holá a Vendula Příhodová. Obě jsou velmi talentované, a tak nezáleží na tom, na kterou z nich zrovna natrefíte. Ovšem přece jen je každá jiná – mně osobně se více líbila Andrea Holá, jelikož se podle mého názoru na Božku vizuálně víc hodí. Andrea se totiž pyšní plnějšími křivkami a zároveň má v sobě neuvěřitelnou energii a taneční nadání. Na taneční zábavě je tak nekorunovanou královnou a diváci se na její neskutečné kousky dívají takřka s otevřenou pusou. Není divu, že v ten večer, kdy ztvárňovala Božku ona, měla z účinkujících zaručeně největší potlesk. Vendula je postavou více křehká, a tak i když ji kostyméři nacpou a schovají do pytlovitých kalhot, stejně tím diváka neoklamou. Ovšem na druhou stranu, Vendula zase ve scénách s Hankou působila trochu přirozeněji a člověku její »dolejzání « za Hankou nešlo tolik na nervy.

Vše doplňují ještě tři postavy ze světa dospělých – předseda JZD, jeho manželka Kateřina a v neposlední řadě profesorka „Ámosa“. V roli předsedy se alternují Josef Carda a Oldřich Navrátil a oba si dokážou s figurou pohrát a vytvořit vlastní verzi nepříliš bystrého a zároveň nepříliš komunisticky zapáleného muže. Díky nim padá jedna hláška za druhou a zejména jedna mě vždycky zaručeně pobaví, o to víc mě ale překvapilo, že při mé poslední návštěvě toto rýpnutí do minulého režimu nezaznělo. Naštěstí se snad nejedná o žádnou novodobou cenzuru, ale právě specialitku jednotlivých alternací. (Menší spoiler hlášky, případně přeskočte na následující odstavec: Zatímco Josef Carda svádí nečistotu na holínkách na domácí zvířata, Oldřich Navrátil jde o něco dál a tvrdí, že „včera vstoupil do strany“.)

Menší prostor má Linda Fikar Stránská coby předsedova žena, ale i tak dokáže herecky i pěvecky zazářit. Výborná je především ve snové „sekvenci“ při písni Den je krásný. Na závěr si nechávám profesorku Ámosu v podání Zlaty Adamovské, kterou mám ráda a vždycky jsem proto ráda, když na ni natrefím i v divadle. Ačkoliv působí v dané kantorské úloze přísně a skoro až úzkoprse, není se čemu divit, když má na povel celou třídu rozjívených puberťáků a funguje tak spíše jako krotitelka divé zvěře. 

Vzhledem k tomu, jak paní profesorka protežuje Honzu a naopak Filipa plísní za to, že přemýšlí a nenásleduje pouze slepě smýšlení jiných, může na diváka působit negativně. Ovšem Zlatě Adamovské se povedlo postavu zjemnit, a tak musím přiznat, že já bych takovou profesorku klidně brala. Jistě by mi totiž dala jedničku, kterou zase já naopak můžu s klidem dát představení Starci na chmelu.