Muzikál Lazarus: Surrealistický obraz střetu dvou světů
Pravda je, a to vám nebudu zastírat, že tomuto druhu umění zkrátka nerozumím. Co se týče třeba malířství, já se zasekla u impresionismu, a tak všechny moderní styly pro mě zůstávají trochu záhadou, ačkoliv jsem se o nich učila v hodinách dějin umění. Podobně to mám i v oblasti muziky, konkrétně absolutně nerozumím asi tak 90 procentům hudebních videoklipů. Bývají pro mě zmatené a plné symbolů, které mi nejsou jasné a nevidím u nich ani návaznost k textu písničky. Tak takový dojem jsem si odnesla i z muzikálu Lazarus Davida Bowieho, jenž jsem zhlédla v srpnu 2020 v Divadle Komedie. Jako bych sledovala jeden obzvlášť dlouhý a obzvlášť podivný klip.
Chvílemi jsem si říkala, že už snad děj chápu, když mi zase »hodili klacky pod nohy« a zamotali mě třikrát dokola, že jsem nevěděla pomalu ani to, jak se jmenuju a jak jsem se dostala do divadla. Rozhodně to ale nebylo jazykovou bariérou, jelikož mluvené dialogy byly v češtině (přičemž byla možnost si číst anglické titulky) a pěvecké party v angličtině byly zase opatřeny českými titulky. Zatímco slova jsem vstřebala, celkový dojem mi tak nějak unikal. V posledních pár minutách se mi přece jen maličko rozjasnilo, ale to, k čemu jsem došla, vám tu stejně napsat nemůžu, abych vám nenarušila váš dojem a vaše vlastní hledání pravdy.
Jen tedy nastíním základní linku příběhu – sledujeme příběh Thomase Newtona (Igor Orozovič), který žije v ústraní od světa a většiny lidí. Původně pochází z jiné planety, nebo tomu alespoň věří. Poté, co poznal krutosti a bolesti našeho světa, by se nejraději vrátil domů, jenže ostatní ho považují jen za šílence. Těžko říct, kde je vlastně pravda – ocitl se tu Thomas opravdu z hvězd, nebo je to vše jen součást bludů psychicky nemocného člověka? Odehrává se na jevišti skutečný příběh lidí z masa a kostí, nebo je to snůška iluzí a Thomasových halucinací a přeludů? Nebo od obojího trochu? To už musíte posoudit vy sami.
Jedná se zkrátka o ten typ představení, který vás překvapí a možná vyvede z míry, přičemž pravděpodobně na konci vyskočíte i ze sedačky – buď proto, abyste byli co nejrychleji pryč, nebo naopak abyste se připojili k potlesku vestoje a ocenili tak jedinečný kousek. Pro někoho může být lákadlem v případě Lazara samotná hudba Davida Bowieho. Přiznám se, že mě úplně na první poslech neoslovila, což částečně způsobil i fakt, že jsem nebyla spokojená s ozvučením – hudba byla na můj vkus nastavena na příliš vysokou hlasitost, a tak se mi zdálo, že ji herci musí překřikovat (to je ovšem nešvar řady muzikálů a produkcí). Našly se ale i skladby, které jsem si užila – v první řadě píseň Changes (kterou už jsem znala z dřívějška a mám ji moc ráda), následně píseň Absolute Beginners (která ukončuje první polovinu) a závěrečnou skladbu Heroes, co mi ještě cestou domů hrála v hlavě.
Zvláštní dojem z představení podtrhují i netradiční kostýmy a masky, které hrají všemi barvami – asi nejvíc na mě působily oranžová, fialová, zelená, svítivě bílá, jasně modrá a na závěr jemně růžová. Dámy za představení vystřídají několik dost výrazných paruk a k jistým převlekům z pracovního pláště do kalhotového kostýmu (a zpět) dochází i přímo na jevišti. Svatba je naznačena světle fialovými chlupatými a huňatými kousky látky, jedna postava zase běhá po jevišti v šatech, vyrobených zdánlivě z igelitu či nějakého průhledného materiálu, kterým přikryjete na zahradě lavičku, aby vám v dešti příliš nezmokla.
To vše na poměrně tmavém jevišti, které je rozděleno do dvou částí – kromě té hlavní, která je nejprve potemnělá a prázdná, ale postupně se tam přesouvá většina děje i kulis (a v druhé půlce jí dokonce dominuje jakási pavučina šňůr), je v horní části jakýsi čtvercový výklenek. Ten je v úvodu jediným osvětleným místem a znázorňuje pokoj Thomase, kde ho vidíme sedět na posteli (zády k nám) a zírat na televizi – hned na několik kanálů zároveň. To vše dohromady vytváří téměř surrealistický obraz, který už jen tak z hlavy nevymažete.
Každopádně Igor Orozovič, jehož jsem díky Lazarovi viděla naživo úplně poprvé, mě nadchl. Byl pro mě skutečně králem a královnou byla zase Erika Stárková, jak spolu ostatně tato dvojice zpívá v závěrečné písni představení. Jejich výkony byly skutečně jedinečné a přesvědčivé a u Eriky mě překvapilo, jak dokáže pracovat s hlasem. Dokázala ho chvílemi skutečně zjemnit natolik, že dokonale navodila iluzi, že je malou dívenkou.
Stejně tak jsem ráda, že jsem mohla vidět Ninu Horákovou v roli Elly, zaujmout dokázali ale i Pavol Smolárik či Michael Vykus. Potlesk patří i kapele a též tzv. „stínům“ (Tomáš Bareš a Martin Klapil), tedy tanečníkům a tak trochu i dublérům hlavní postavy, kteří ze sebe na jevišti vydali snad opravdu vše.
Pro mě osobně zůstává Lazarus trochu záhadou a rozhodně to není žádné oddechové představení, ale poměrně náročný kousek, který asi nebude úplně pro každého. Rozhodně ale nutí k zamyšlení a úvahám o tom, jaký život je vlastně lepší a stojí za to – ten, kdy se uměle „utlumujeme“ a uzavíráme se před světem, aby nás nedostihly bolesti či naše vlastní minulost? Nebo spíš možná svět, který si sami utváříme v naší mysli a plníme ho nadějí a vírou ve šťastný konec? Na to už si odpovězte sami…
Komentáře
Okomentovat