Muzikál Billy Elliot: Sólo až k nebesům

 

Boxerské rukavice, nebo baletní špičky? Vydá se jedenáctiletý chlapec cestou, kterou mu vnucuje jeho táta, nebo vyhraje jeho vlastní sen a talent? A má vůbec právo snít o lepším životě, když všechny z jeho okolí čeká naopak pořádný pád? Když se vše známé rozplývá a nevyhnutelné změny přicházejí? Takové otázky v sobě nese britský muzikál Billy Elliot, který vznikl v roce 2005 podle stejnojmenného filmu, který je o pět let starší. Jeho děj je ovšem zasazen do první poloviny 80. let a opírá se o skutečné historické a politické události té doby.

V Anglii zrovna vládne železná lady Margaret „Maggie“ Thatcherová a probíhá velká stávka dýdžejů… tedy horníků, samozřejmě 😊. Téměř všichni horníci, včetně Billyho otce a bratra Tonyho, bojují jako jeden muž, ovšem peněz opravdu nemají nazbyt. Přesto se každý týden najde 50 pencí, aby Billy mohl chodit na hodiny boxu. Ten ho ale strašně nebaví… Jednou se po hodině zdrží v tělocvičně a omylem se ocitne na lekci baletu, pod vedením svérázné paní Wilkinsonové, která se s ničím moc nemaže, a tak chlapce mezi své malé svěřenkyně rázem přibere. Možná šlo nejdříve jen o zpestření hodiny, nebo snad chtěla dalších 50 pencí týdně? Učitelka ovšem následně pozná, že Billy má potenciál. Chlapec tak v tanci pokračuje i nadále a před svou rodinou to tají.

Není divu - když se vše provalí, moc pochopení pro něj zprvu nemají. V drsné krajině plné silných a sprostých chlapů tak Billy se svým něžným uměleckým talentem v podstatě vyčnívá. Jak takové „sólo“ může skončit a zda se mu podaří si svůj sen obhájit, vybojovat proti všem a jít si za ním, už prozrazovat nebudu. Pokud jste už teď napnutí, tak není nic snazšího, než vyrazit do plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla, kde měl tento muzikálový kousek premiéru v květnu 2019.

Já na něj poprvé vyrazila v roce 2019, a to v podstatě „nezkažená věděním“, protože jsem filmové zpracování nikdy neviděla. Jen jsem znala základní zápletku, ale jelikož box ani balet nejsou mým šálkem kávy, dál jsem se po ničem nepídila. Naočkovali mě až stateční! 😀 Nedlouho po české premiéře jsem se na Billyho „nechala zatáhnout“ a rozhodně jsem nelitovala, spíš naopak. Pravda je, že hudebně mi napoprvé až tak nesedl, i když už tehdy mě nadchla píseň Electricity / Jako nabitý, stejně tak jsem ocenila, že byla v jistých momentech do originálních skladeb Eltona Johna zakomponována i hudba Petra Iljiče Čajkovského, jelikož tu považuji za geniální a nadčasovou. Zároveň, když se řekne balet, vybaví se mi právě tóny z jeho Louskáčka či Labutího jezera. Chvíle, kdy se Billy díky tanci zasní a na vlnách Čajkovského melodie se v duchu vznese k výšinám, patří pro mě k nejsilnějším v celém muzikálu. 

Při druhé návštěvě na mě dojem udělala i velkolepá hudba, doprovázející úvodní i závěrečné scény, točící se kolem horníků a jejich osudu. Pořádně mě rozpumpovala také skladba, v níž stávkující horníci zpívají: „Já, anebo ty, já, anebo ty, táhneme za jeden provaz!“ Ta se tedy taky zařadila k písničkám, které si ještě ráda poslechnu. Velmi efektně pak působí, že scény s demonstracemi a boji proti policii se prolínají i se scénami z Billyho života a z jeho tanečních hodin. 

Na chvíli se tak v ději spojí dětský i „dospělácký“ pohled na věc, přičemž tím ještě více vynikne jejich kontrast. A zrovna příběh, je to, co mi na Billym Elliotovi učarovalo nejvíce – je silný, dojemný a rovněž nadčasový. Já jsem z něj totiž měla původně dojem, jako by vznikl již o pár desítek let dřív. Na druhou stranu by se děj muzikálu stejně tak dobře mohl odehrávat i v dnešní době, snad jen kdyby byla tehdejší britská premiérka nahrazena jinou osobností. Přece jen na politiku nadáváme stále a něco mi říká, že se to nezmění ani v budoucnu. Ale pojďme zpátky k něčemu příjemnějšímu – k muzikálu.

Co se týče kostýmů, které měl na starosti Dave Benson, budu snad docela stručná – byla jsem naprosto spokojená. Líbí se mi, že oblečení bylo vesměs civilní, přičemž pánové z řad stávkujících ho měli každý trochu v jiném stylu. Billyho tatínek mi z nich připadal nejvíc „zanedbaný“, což nám samo o sobě může naznačit, že rodina nemá moc peněz. Je to navíc vdovec, takže o sebe asi ani moc nedbá – úplně vidím, že pokud má nějaké peníze navíc, tak je radši utratí za své syny. Starší Tony už má ale vlastní příjem, a tak je jeho oděv přece jen o něco modernější. Naopak barevnou smršť si na sebe navlékla paní Wilkinsonová, snad aby trochu přebila nudu a šeď svého života a práce, která ji zřejmě zcela nenaplňuje. Také její kolega, pianista (hraje ho Ondřej Baumrukr), má na sobě dost podivný úbor (a k tomu ještě dredy a dlouhé vousy), ale tam to slouží především komediálnímu účelu, jelikož nás v jednom čísle poctí i striptýzem  😁. Ale nebojte, mravní výchova mládeže zůstane neohrožena 😊. 

Trochu víc bych se ale pozastavila u krásně vytvořené scény, rovněž z dílny Dave Bensona. Představení začíná v šedém prostředí dolů a vlastně celou dobu něco z nich zůstává i v pozadí jako věčná připomínka doby a prostředí. V popředí se pak střídá míst vícero – především tělocvična, kde paní Wilkinsová vládne své taneční škole, a hospoda, kde se všichni místní schází na „válečné porady“ i na vánoční večírek. Vždy naznačeno jednoduchým a přesvědčivým způsobem.

Samozřejmě často navštěvujeme i domácnost rodiny Elliotovy, která se mi líbila úplně nejvíc. Byla krásně propracovaná do nejmenších detailů a působila na mě tak trochu jako domeček pro panenky. První patro, které vyjíždělo na jeviště zespoda, tvořila roztomilá staromódní kuchyňka se skříňkami, které mi malinko připomínaly ty, které jsme měli doma, když jsem byla malá. Po pravé straně (z pohledu diváka) pak vedou schody nahoru. Druhé patro, které sjíždělo naopak ze shora, zase tvořil dětský pokojíček – království Billyho. Hlavní „slovo“ měla jeho postel, ale zaujala mě i barevná tapeta s motivem autíček a dekorace v podobě plakátu k filmu E.T. – Mimozemšťan. Mimochodem tento film mě také vždycky dokázal spolehlivě rozplakat.

Stejně tak Billy ve mně umí probudit emoce. Po prvním „rande“ s tímto představením jsem byla jen trochu načatá a měla jsem v jedné scéně na krajíčku, ale zároveň jsem věděla, že chci tomuto dílu určitě dát ještě další šanci a že by můj zážitek mohl být napodruhé třeba i silnější. Jenže přišel covid a vše tak trochu odsunul, a tak „repete“ přišlo až v září 2021. V té době už s novým obsazením dětských rolí, jelikož čas letí jako bláznivý a na dětech je to holt vždycky vidět nejvíce. Než budu jmenovat i konkrétní představitele, musím říct, že se plzeňskému divadlu podařilo hlavního hrdinu vybrat zatím vždy skvěle – a hlavně díky tomu rozhodně stojí za to Billyho vidět. 

Poprvé jsem v titulní roli viděla Miloslava Frýdla a už jemu se povedlo pomyslnou laťku nasadit dost vysoko. Moc se mi líbil, ocenila jsem jeho talent a budu ráda, když ho ještě někdy v něčem uvidím, ale je pravda, že už tehdy bylo z jeho hlasu malinko znát, že dospívá. Při druhé návštěvě se tak nakonec „novému“ Billymu Ondřeji Kapustovi podařilo neuvěřitelné – laťku ještě o kousek přeskočil a naprosto mě dostal. Pěvecky byl podle mě perfektní a náročné taneční choreografie zvládal s lehkostí a zasněným výrazem, což se mi k dané postavě, která tanec teprve objevuje a má ho vlastně jako jakýsi únik z reality, výborně hodilo.

A co se týče hereckého výkonu? Stačí asi říct, že mě dokázal ve scéně s dopisem od maminky „rozbít“ a rozplakat jedinou větou, a to ještě před začátkem písničky, která mě pak už „dodělala“ úplně. Ve scéně, kdy se jeho otec dozví pravdu o jeho zájmové činnosti po škole a jaksepatří mu to zatrhne, jsem čekala ještě o něco větší puberťácký výbuch vzteku, ale nakonec bylo dobře, že se Ondra v ten moment ještě „držel“ – vše ze sebe nakonec geniálně vydal v závěru první poloviny představení. Jeho křik byl perfektně procítěný, jako by snad promlouvalo přímo jeho srdce a oslovovalo ty naše – srdce divácká.

O tom, že mě bude dojímat Billyho pohádkově něžná a milá maminka v podání Soni Hanzlíčkové Borkové, jsem neměla pochyb. Už při první návštěvě jsem z ní byla nadšená a považovala jsem ji za jednu z největších hvězd v obsazení. I podruhé mě okouzlila.

Spíše mě ale překvapilo, jak jsem vnímala Billyho bratra Tonyho. Lukáš Ondruš je skvělou volbou a mám pocit, že má díky němu Tony vlastně více „vrstev“, které si diváci mohou odkrývat sami. Můj první dojem byl jasný – je to grázl 😁. V první polovině představení jsem totiž soucítila hlavně s Billym, a tak mi jeho velký brácha připadal jako pořádný bídák, co mladšího sourozence dokáže leda vydeptat a ztrapnit. Chvíli jsem ho tedy vyloženě nesnášela a obviňovala jsem ho v duchu z toho, že bráškovi jen závidí. V druhé půlce mě ale několikrát také dojal (no, slzavé údolí all the way! 😊) – například hned po přestávce, když na večírku tančil se svou „bábi“ a bylo vidět, že ji má moc rád. Posléze mi tak docházelo, že i on v poměrně mladém věku přišel o maminku, a tak je celkem logické, že se brání dalším větším změnám v rodinném pořádku. Zkrátka nechtěl, aby se jeho svět zase trochu roztříštil. Možná se i bál, že tak svým způsobem ztratí i bráchu. Jeho závěrečné loučení s Billym pro mě bylo také emotivně náročné, zvlášť když Tony řekl, že je Billy jeho sluníčko. 💖 

Již zmíněnou babičku ztvárnila Monika Švábová, v kostýmu a masce připomínající trochu herečku Ninu Divíškovou. I když si „bábi“ schovává po domě svačinky a občas se jí to už v hlavě trochu plete, je to pořád dobrá parťačka pro Billyho. Mám ráda její vlastní číslo, v němž vzpomíná na svého manžela a místo sentimentu přiznává, že její muž byl sice okouzlující tanečník, ale bohužel i alkoholik a hrubián. Proto by chtěla vrátit čas zpátky – tančila by pak raději životem sólo. Zdálo se mi to jako velmi realistické a dokázala jsem takový přístup k životu dobře pochopit 😊. Zajímala by mě i alternace Ludmila Molínová, jelikož myslím, že by byla také kouzelná.

Z Billyho rodiny je pak potřeba zmínit ještě jeho tatínka. V této úloze jsem zatím vždy měla možnost Martina Davídka. Odvedl výborný výkon, nemám, co bych mu vytkla, ale bohužel jsem vždycky (pro něj trochu nespravedlivě) doufala, že narazím na alternaci – Martina Stránského. Ten patří k mým oblíbencům a už jsem ho viděla v řadě dramatických rolí, které vyžadovaly hlasité či obhroublé vystupování, a tak vím, že mu to „řvaní“ krásně jde. V očích má ale i cosi jemného, co by mi pomohlo Billyho tatínka víc pochopit. Moc bych si přála ho v této roli ještě vidět.

Důležitou postavou je samozřejmě i paní Wilkinsonová, kterou jsem zatím viděla pouze v podání Ivany Chýlkové. Ačkoliv ji ztvárnila skvěle, tato postava mi nijak zvlášť k srdci nepřirostla. Je to na první „dobrou“ trochu drsňačka, ale zkrátka se také snaží protlouct životem a nic moc si nepřipouštět. O tom, že srdce má na pravém místě, ale jasně svědčí to, že Billymu dala šanci a pomáhala mu od začátku až do konce.  I zde jsem malinko zvědavá, jak by na mě působila alternace – tou je Lucie Dolejšková (dříve Zvoníková).

Zapomenout nesmím ani na druhou výraznější dětskou roli – Billyho kamaráda a parťáka Michaela. Myslím, že i on má svůj podíl na tom, že se Billy nebál vydat trochu jinou cestou. Přece jen to byl právě Michael (který mimochodem miluje převleky a nošení ženských šatů), kdo ho naučil, že není na škodu se uvolnit a zkrátka projevit své pravé já. Při mé první návštěvě Michaela nezapomenutelně ztvárnil Jaromír Dezort. Byl naprosto kouzelný, nohy mu tancovaly snad samy od sebe a ještě ke všemu mu nechyběl komediální talent. Skoro se zdálo, že se na jevišti Michaelem skutečně stal. Podruhé jsem měla možnost vidět Adama Seidla – typově je zase jiný, na první pohled takový zamyšlený klučina, ovšem na jevišti také zazářil a pořádně to rozjel.

V představení se objevilo i mnoho dalších skvělých herců, například Kateřina Falcová, Karolína Jägerová, Radim Flender, Radek Antonín Shejbal, Kateřina Herčíková či Jozef Hruškoci, kteří by si jistě také zasloužili zmínit, ale jejich role nebyly nikterak velké, a tak je nebudu rozepisovat jednotlivě. Každopádně opravdu „táhli za jeden provaz“, jak slibovali, a navíc dokázali i na malém prostoru zaujmout a pobavit.

Snad neprozradím moc, když na závěr řeknu, že je krásné, když se parta dokáže semknout a bojovat jako jeden muž – a to platí nejen o hercích ze souboru DJKT, ale také o stávkujících hornících z příběhu Billyho Elliota. Tančit sólo může být sice někdy příjemné, ale přece jen je skvělé, když se má člověk na koho obrátit – třeba ve chvíli, kdy jste na dně. Pokud ovšem máte kolem sebe dobré přátele, může se vám také stát, že se nakonec vznesete až k nebesům.😊 A kdyby náhodou ne, přijďte se inspirovat právě Billym 😉. 

Svůj pohled na tento muzikál před časem sepsala i Eric, která ho viděla nejen v plzeňském DJKT, ale také v Londýně. „Je to muzikál po všech stránkách přesvědčivý, skutečný, povznášející a vybroušený jako diamant. Je průnikem do sociální sféry a představuje, jak důležitá je víra ve vlastní svět,“ napsala mimo jiné. Celý její text si pak můžete připomenout ZDE.