Muzikál Doktor Faust: Přívaly nadšení i vystřízlivění

Na muzikál Doktor Faust jsem se neskutečně těšila. Zajímalo mě totiž, jak dopadne další dílo s faustovskou tematikou, s živým orchestrem a od mladých autorů. Byla jsem přítomná na tiskových konferencích, vypravila jsem se hned na slavnostní premiéru a jednu reprízu. A jak se mi muzikál vlastně líbil? Upřímně, líbil, ale ne tak docela. Stále jsem totiž z Doktora Fausta poměrně zmatená…

Prvním pozitivem ale je, že mi Doktor Faust nedá spát, což je jednou z věcí, které na divadle oceňuji.

Příběh doktora Fausta, jenž zaprodal svou duši ďáblu, zná snad opravdu každý. Na Maninách jsme se ale dočkali inovace - Mefistofeles, démon, který Fausta láká do svých spárů, má mužskou i ženskou podobu. Mezi jeho věrné služebníky patří čarodějka Iklil a slouží mu i těla lidí, kteří se rozhodli jít stejnou cestou jako Faust. 

Největším plusem představení je bezpochyby hudba. Místy rocková, místy tajemná, zkrátka taková, jakou jsem čekala. Kromě toho je také poměrně chytlavá, ale ne ve špatném slova smyslu. Písničky z hlavy nedostanete, jenomže to byste vlastně ani nechtěli. Skladateli Vojtěchu Adamčíkovi patří hluboká poklona.

Začátek představení na mě působil vlažně a stále jsem si říkala: Proboha, snad se to ještě rozjede. A rozjelo! Od momentu, kdy Faust podepíše smlouvu s Mefistofelem, je muzikál hotová jízda. Duo Mefistofelů nám při pokoušení Fausta přichystalo nevšední zážitek. První jednání vyvrcholilo čarodějnickým sabatem, což je dle mého názoru vůbec nejpovedenější scéna. A je to právě role čarodějky Iklil, která mi neustále krade myšlenky. Je tak trochu nevyužitá, tudíž její představitelky v mezičase přebíhají do company. Hodně lidem by na tom nepřipadalo nic zvláštního, já si ale začala představovat, jak herečku nalíčí na roli v company, před koncem první půlky na čarodějku, pak zase na company a na závěrečnou děkovačku opět na čarodějku. A říkám si - nepřidělává si tvůrčí tým práci zbytečně? Není to škoda, že má Iklil tak málo prostoru? Ano, dějově je sice tato postava relativně postradatelná, na druhou stranu, když bych se takhle moc „patlala“ s kostýmem a líčením, snažila bych se, aby tam ona role nepobyla pouze pět minut. Kromě toho, dámy, které Iklil ztvárňují, by si to rozhodně zasloužily. Naopak přechod Lukáše Randáka / Filipa Antonia z company do role Jindřicha Fausta je vymyšlený geniálně a dává mi větší smysl.

Dalším aspektem, nad kterým zas a znova přemýšlím, jsou samotné texty. Většinu času jsem užasle poslouchala, jak krásně do hudby sedí a těšilo mě, že se nejedná o prázdné obraty bez významu. Pak ale nastaly asi dva momenty, kdy jsem se zarazila a bez legrace se sama sebe zeptala: „To jako vážně? Jsem jen já divná, nebo tohle bylo šíleně nastavované a rádoby vtipné?“ 

Druhá polovina představení utekla snad rychleji než ta první. Fascinující konec mě dostal do kolen. Zaradovala jsem se, že se konečně našel muzikál, který nemusí nutně končit happy endem, ale zanechá v nás trochu temné atmosféry. Jenže kupodivu se atmosféra proměnila děkovačkou a já jsem si díky Doktoru Faustovi potvrdila, co mi na divadle vadí. Pokud muzikál skončí šťastně, je na místě, aby na děkovačce zazněla nějaká veselá píseň. Když tomu tak není, vesele laděná píseň mi tak akorát zkazí tajemnou náladu. Jednou už jsem na tuto skutečnost narazila v muzikálu Doktor Ox, podruhé nyní u Doktora Fausta. Kdyby v závěru znovu zazněla například píseň Vlastní osud piš nebo Čarodějnický sabat, byla bych přímo nadšená, ale když začala děkovačka, jen jsem si povzdechla a říkala si, že teď už s tajemným nádechem domů rozhodně neodejdu. 

Přímo nadšená jsem ale byla především z obsazení. Doktora Fausta na premiéře ztvárnil Tomáš Trapl, u kterého se mi ještě nestalo, že by nepodal excelentní profesionální výkon. Jinak tomu nebylo ani zde. V rámci reprízy jsem naopak viděla v roli Zbyňka Frice, který svou roli skutečně prožil. Zde nebudete zklamaní ani z jedné alternace.

Mladého Jidřicha Fausta zahrál Lukáš Randák. Hlasově i herecky si získal celé publikum a právem mu patřil obrovitánský potlesk.

Jako Markétku jsem měla tu čest zhlédnout Natálii Grossovou, která rolí vyloženě žila. Něžná, naivní a dobrosrdečná panenka, starající se o svou nemocnou matku, taková přesně Natálka byla. Chvílemi mě ale scény s Markétkou přestávaly bavit, protože mě začínala nudit. To se ale nestalo u Lenky Stejskalové, ta mě nenudila ani vteřinu.

Nejvíce si mé srdce získali oba Mefistofelové, Ladislav Korbel a Nikola Ciprová. Byli neuvěřitelně ďábelští, záhadní, pokoušející, vlastně i zábavní, zkrátka a dobře dokonalí. Ale ještě o malinko víc si mě získala Nikola. Ta je pro mě novým objevem a naprosto mě okouzlila. Pokud by si někdo v tomto představení zasloužil zvlášť velkou pochvalu a ocenění, je to právě ona.

Zaujala mě také již výše zmíněná čarodějka Iklil v podání Kateřiny Herčíkové a Kateřiny Michejdové, jež báječně zakončila první půlku a navnadila nás na druhou

Dita Hořínková neměla v roli matky tolik prostoru, dokázala ho ale nádherně využít.

Skvělou práci odvedla také company, jmenovitě Viktorie Tandlerová, Leila Selyshcheva, Dagmar Hladíková, Natálie Vyhlídalová, Vojta Řehák a Jiří Šup. 

Tento muzikál je za mě hudební bomba, ale nemůžu nezmínit, že některé věci se mi v představení nelíbily. Největším kamenem úrazu je pro mě nevyrovnanost jednotlivých čísel. Naleznete zde opravdu božské výstupy (hlavně u obou Mefistofelů), pak ale následovaly momenty, kdy jsem se prostě nudila. Proto u mě vede hudební stránka věci, ale jakožto divadelní představení na mě »Faust« nezafungoval na sto procent.

Představení Doktor Faust ve mně zanechalo hlubokou stopu, a přes všechna ta ALE se mi moc líbilo. Stále mám však v sobě rozporuplné pocity, které se možná časem ukotví, když na tento muzikál vyrazím ještě jednou. Nejsem ale schopna odhadnout, zda na nedostatky zapomenu, nebo pro mě ještě zesílí.