Zvídavé otázky 7 statečných: Kateřina Pechová

(Foto: Lucie Dvořáková)

Kdybychom měli charakterizovat Kateřinu Pechovou jednou větou, asi bychom se řádně zapotili. 🙂 Herečka a milovnice knih se sympatickým úsměvem, kterou mimo jiné charakterizuje hříva plná kudrlin, totiž vystupuje v řadě muzikálů (vidět ji aktuálně můžeme třeba jako Milunu ve Slunce, seno, jahody nebo coby Brooke v Maminách) a činoher, ba dokonce ji každé ráno můžeme slýchat v rádiovém vysílání. 😊 A přece se jedno souvětí podařilo. 😃🙂 A skutečně jsme si o tom všem povídali! Sedm otázek od statečných a odpovědi statečné Katky Pechové už čekají na vaše přečtení. 🙂

Annie: Nově vás můžeme vidět v Divadle Lucie Bílé v roli právničky Brooke v představení Maminy. Pro tu je charakteristická jednak naprostá organizovanost a schopnost sladit svou práci se soukromím tak, aby ani jedna strana neutrpěla, ale také posedlost nakupovat, a to především v akcích. 😊 Máte některé z těchto rysů společné, nebo byste se označila spíš za naprostý protipól? Čím je vám Brooke sympatická a čím naopak méně?

K roli Brooke, kterou hraju v Maminách, jsem, myslím, spíš protipól. Já jsem spíš takovej zmatkář a nemám věci tolik zorganizovaný... I když se snažím si všechno zapisovat, nejsem schopná v takové míře jako ona propojit soukromý život s pracovním, aby všechno šlapalo. Naopak se mi často stává, že třeba na něco zapomenu nebo přijdu někam pozdě, protože nestíhám, což se prostě Brooke stát nemůže, ta si na tohle potrpí. Takže v tomhle jsme opravdu rozdílné.

Určitě se mi na Brooke líbí, jak je vzdělaná a jak si dokáže prakticky poradit s každou situací, ale na druhou stranu se mi zas tak moc nelíbí právě to, že se příliš hlídá. Je taková škrobená a neumí se uvolnit. Ale jak můžeme v muzikálu Maminy vidět, stačí kapka alkoholu a je z ní veselá holka, kterou, aspoň myslím, bývala třeba na střední. Vzhledem k těm povinnostem a postavení, kterého dosáhla, je víc taková „konzerva“, řekla bych (smích).

Ale přesně proto mě tato role hrozně baví. Když si Brooke dá s holkami skleničku, uvolní se a hned je vidět, že je taky jenom člověk a fakt není robot (smích), který zvládá jak práci, tak rodinu a ještě dokáže myslet na to, aby měl manžel něco k večeři. Má tedy víc poloh, je všestranná a hezky barevná - prostě si ji můžu pořádně užít.

Little Lotte: Vy i váš manžel Peter Pecha jste muzikáloví zpěváci. Přestože spolu v žádném muzikálu nevystupujete, pomáháte si nějak vzájemně při zkoušení nových rolí?

Pravda, teď už spolu v muzikálu neúčinkujeme. Chvilku jsme spolu vystupovali v muzikálu Čas růží, i když paradoxně jsme se na jevišti skoro nepotkali. Ale jinak spolu hrajeme, máme spolu dvě činohry, a to Intimní příběhy z ráje plus teď nově Svatební cestu do Jiljí, takže se s manželem na jevištích potkáváme, jen tedy ne přímo na muzikálové scéně. Moc dobře se mi s ním hraje, jsme na sebe skvěle napojení. Někdy je samozřejmě výhodou, když si ty texty můžeme opakovat doma a učit se spolu, což s jinými kolegy moc nejde.

A když každý z nás zkouší jiný muzikál, určitě to spolu doma konzultujeme a povídáme si o tom. Myslím ale, že rady jako takové si nedáváme, neříkáme si, jak kterou roli zpracovat. S tím si obvykle poradíme sami. Spíš se snažíme naslouchat jeden druhému. Když ale společně pracujeme na představení, například na nějaké té činohře, tak určitě konzultujeme. Ale to je tím, že tam spolupracujeme, takže je to na místě a hodí se to tam.

Eric: Znám vás spíše z komediálních rolí než vážných a musím říct, že pokaždé to byly výborné komedie. Zejména 50 ODSTÍNŮ! byl hodně odlehčený rozverný muzikál, což při tomto tématu jinak ani nejde. Láká vás také vážné dramatické umění? Je nějaká postava (nebo typ postavy), kterou si toužíte zahrát, ať už ve filmu, nebo na divadle?

Účinkuju především v komediích, to je pravda. A jsem za to, musím říct, nesmírně ráda, protože komedie je můj nejoblíbenější divadelní žánr.

Na druhou stranu, už jsem si zahrála i dramatičtější postavy. Třeba v plzeňském divadle jsem hostovala v muzikálu Liduschka (Baarová), kde jsem si zahrála Magdu Goebbelsovou, což tedy rozhodně komediální poloha nebyla. A ještě na JAMU jsem ve čtvrtém ročníku hrála Marii Stuartovnu, což mě neskutečně bavilo a musím říct, že mě to i velice zasáhlo. Nastudovala jsem si tehdy příběh Marie Stuartovny a tato role byla zkrátka jedna z těch, co se zapsaly do mého srdce.

Popravdě ale asi ani nemám žádnou konkrétní vysněnou dramatickou postavu, kterou bych si chtěla zahrát, protože si po tomto žánru nijak nestýskám. Ale kdybych si někdy v životě mohla zahrát v muzikálu Chicago, užila bych si to. Vždycky jsem si strašně chtěla zahrát Roxie Hartovou. Uvidím, jestli se mi to splní, nebo ne. Přece jen věk je v tomhle taky trošku neúprosný (smích), tak budu doufat, že se to třeba ještě do té čtyřicítky podaří. Pokud by se to povedlo, byl by to takový můj malý splněný sen.

Džejňulka: V muzikálu Slunce, seno, jahody vás můžeme vídat coby servírku z hospody Milunu. Znala jste předtím filmovou předlohu a baví vás, nebo je to spíš něco, co jste předtím nevyhledávala? A je třeba v této trilogii ještě jiná postava, kterou byste si s chutí zahrála, případně která by to byla a proč? 😊

Samozřejmě že Slunce, seno, jahody už jsem znala předtím. Musím přiznat, že jsem velkým fanouškem téhle trilogie (smích). Znám ji, dá se říct, prakticky nazpaměť. Hlášky z toho filmu používám strašně ráda. Takže, když přišla nabídka od Ondry Brzobohatého na roli Miluny, tak jsem fakt neváhala ani vteřinu.

Spíš jsem byla překvapená rolí, kterou mi nabídli, protože co se týče typologie, myslela jsem si, že bych se víc hodila buď na Evíka, nebo na Blaženu. O to víc mě ale právě Miluna potěšila, protože mám ráda výzvy. Miluna je úplně jiná než já v reálu - a to jak povahově, tak i energií, prostě absolutně celá. Tím pádem mě ta práce moc bavila. Byla to výzva, něco jiného. A hudba Ondry Brzobohatého mě naprosto nadchla.

Ale pokud bych si měla sama vybrat, jakou z postav bych si chtěla zahrát v muzikálu či obecně ve filmech Slunce, seno, třeba kdyby se jednou točil remake (smích), tak bych rozhodně chtěla Evíka. Případně, kdybych už byla starší, taky by se mi neskutečně líbila role paní Růžičkové, Škopková. To by bylo super.

Eponine: Vyjma různých rolí vás také můžeme každý všední den ráno slýchat po boku Dominika Vršanského na Hitrádiu. Často vznikají skvělé hlášky a vtipné situace. Vznikla někdy taková, kterou byste nejradši v nějaké ze svých divadelních rolí použila? A umíte si představit muzikál z prostředí rádiového vysílání? Jaký by byl podle Katky Pechové?

Musím říct, že teď slavíme rok od vysílání - 1. listopadu to byl rok od chvíle, co jsem ve Snídani šampionů s Dominikem Vršanským a neskutečně mi to změnilo život. Je to úplně jiná práce než divadlo. Zprvu jsem si říkala: ‚Uvidíme jak mi to půjde a jak to budu zvládat skloubit s divadlem’. Přece jen je to úplně jiné nastavení - tady musím vstávat každý ráno před pátou, ale z divadla se vracím domů třeba kolem půlnoci. Musím přiznat, že někdy to jde skloubit jen horko těžko a jsem často velmi unavená, ale tak moc mě ta práce baví a naplňuje a natrefila jsem navíc na skvělýho parťáka, takže to vše tu únavu vždycky přebije.

Co se týče muzikálu z rádiového prostředí, pravda je, že si úplně neumím představit, jestli by to bylo zajímavé. Ovšem opravdu v tomto prostředí často vznikají tak vtipné situace, co píše sám život, stejně tak jsou výjimečná často i ta setkání s různými interprety, zpěváky, kapelami, apod. Spíš než muzikál bych si uměla představit seriál z prostředí studia rádia. (smích)

Na druhou stranu, jelikož písničky se v rádiu hrají a hudba zde má důležitou roli, tak by se to možná dalo zpracovat i jako muzikál, tedy kdyby to téma zvolil nějaký zkušený autor. V takovém případě proč ne…

A ještě se vrátím k hezké otázce, jestli je nějaká vtipná situace, která vznikla a chtěla bych si ji i zahrát na jevišti. Tím, jestli bych ji chtěla zahrát, si nejsem jistá, ale možná by bylo zajímavé tento můj zážitek nějak zpracovat. Sotva druhý či třetí týden od začátku mého vysílání se mi stala noční můra každého moderátora. Zapomněla jsem si totiž po vstupu vypnout mikrofon. To znamená, že posluchači slyší úplně všechno, co se potom odehrává ve studiu. Naštěstí žádný průšvih nenastal, ani jsem neřekla nic sprostýho a nikoho jsem nepomluvila. Ale musím říct, že jsem se teda pěkně zapotila. Najednou jsem viděla, že mi zvoní telefon a volají mi kolegové. Nechápala jsem, co se děje. A oni mi říkali: ‚Okamžitě si vypni mikrofon, jede to všechno ven.’ (smích)

Umím si představit, že by se tahle historka dala dobře zpracovat buď divadelně, nebo filmově, a že by to bylo hezký. A je to určitě zajímavé i pro ty posluchače, kteří vlastně nevědí, co se ve studiu děje v době mimo ty naše vstupy.

Nikča: Musím se přiznat, že úplně nejvíc mi na vás vždy učarovaly vaše kudrnaté vlasy, o jejichž péči jste vydala i příručku. Brala jste tento druh vlasů vždycky spíš pozitivně, či někdy nastala situace, kdy byste byla ráda spíše za vlasy rovné?

Svoje vlasy mám ráda vlastně odjakživa. Nikdy jsem s nimi neměla problém a asi nikdy jsem neměla stavy, že bych toužila po rovných vlasech. To asi ne. Spíš jen nastalo období, kdy jsem nevěděla co s nimi. V pubertě jsem měla třeba období, kdy jsem si vlasy nechtěla upravovat, protože byly věčně suchý, a tak jsem je často nosívala stažené do drdolu.

Zkrátka jsem si moc nevěděla rady s tím, jak se o kudrnaté vlasy, které jsou samy o sobě dost specifické, starat. Ta péče je úplně jiná a nějakou dobu to trvá, než člověk přijde na to, co mu vyhovuje a co ne.

Musím říct, že mně osobně strašně moc pomohla Renata Stiborová, s níž jsem napsala Kudrnatou příručku. Renata má svůj e-shop a dokáže vám poradit absolutně s čímkoliv, co se týká kudrnatých vlasů. Je to fakt profík na svém místě. Do té doby jsem zkoušela všechno, co mi kdo různě poradil. Zkoušela jsem různé přípravky, různé kadeřníky a opravdu to byla až ona, kdo mě přivedl na metodu CGM, což je zkratka pro Curly Girl Method. Tam vám přesně detail po detailu řeknou, jak se o vlasy starat. Ten, kdo tuto metodu jednou zkusí, tak už pak nikdy nechce jinak. Ty vlasy opravdu ožijí a mají nádherný prstýnky - je to ohromný rozdíl. Všichni, co máte kudrliny, to musíte vyzkoušet na vlastní kůži…

Marťa: Znám vás coby herečku, zpěvačku, vokalistku, moderátorku, kudrnatou autorku knihy, milovnici humoru, rajské polévky a v neposlední řadě vášnivou čtenářku knih. Jaké jsou sny a přání zajímavé Katky Pechové? Našla jste právě v některé knize postavu, kterou byste z ní nejraději vylovila a pokecala si s ní? A je nějaká kniha, kterou byste si přála vidět na divadle, či by vám poskytla lákavou roli?

Tahle otázka okolo knížek je super, děkuji za ni. Já fakt miluju knihy a v poslední době jsem si dost oblíbila české autory a autorky. Určitě by mě strašně zajímala filmová nebo divadelní podoba knihy Šikmý kostel od Karin Lednické, i když možná spíš filmová, protože je to opravdu velmi obsáhlá knížka, má tři díly. Karin Lednická nyní píše třetí a poslední díl. Nesmírně by mě lákalo tohle vidět na plátně. Kdybych mohla, tak bych si ráda popovídala právě s postavami Šikmého kostela a zeptala se jich na spoustu věcí. Další krásné knihy jsou pak ty od Aleny Mornštajnové. A ještě mám ráda autorku Jakubu Katalpu. Knihy všech zmíněných autorek bych si přála vidět zfilmované nebo na divadle, protože by to rozhodně stálo za to.

Pak jsem také milovníkem Harryho Pottera, takže bych si samozřejmě ráda někdy zahrála i v něm - třeba kdyby se dělal muzikál Harry Potter, tak to by mě nesmírně bavilo a úplně bych se díky tomu vrátila do dětství (úsměv). Hned bych kývla na to zahrát si Hermionu, ale lákaly by mě popravdě i mužské role (smích). Moje nejoblíbenější role z celého Harryho Pottera je Ron Weasley. Takže kdybych byla kluk, nebo bych se za něj mohla přestrojit, tak bych si chtěla zahrát Rona Weasleyho. Tak uvidíme, třeba na to někdy dojde.

Co se týká snů a přání, moje největší přání je být zdravá a plná energie a vitality. To samé platí pro celou mou rodinu, protože zdraví je opravdu na prvním místě. Člověk to ale většinou pozná právě až ve chvíli, kdy zdraví trochu schází. Strašně moc si ze srdce přeji, abychom celá moje rodina, včetně mě, byli zdraví, a to co nejdéle to půjde.

Dál mezi moje sny patří cestování, miluju poznávat nová místa a lidi, ochutnávat nová jídla a nasávat vůně míst, kde jsem předtím nikdy nebyla. Bohužel to nejde úplně dobře skloubit s mojí prací. Dala jsem si sama v sobě takovou výzvu, že se budu snažit aspoň dvakrát, třikrát do roka navštívit nějaké místo, kde jsem ještě předtím nebyla, a vždycky si to zkrátka pečlivě dopředu naplánovat, a to kvůli práci v divadle i rádiu. Doufám, že si tyhle sny budu opravdu postupně plnit.

Jinak se snažím od života nic moc neočekávat, ale spíš se radovat z toho, co mi sám nabízí a být vděčná za to, co mi přináší. Žádné velké sny radši nemám, abych pak nebyla zklamaná. A myslím si, že je to lepší varianta, stejně jako s vysněnými rolemi, kdy jsem si říkala, že lepší je žádnou konkrétní vysněnou roli nemít. Co kdyby třeba za celý život nepřišla? Takhle člověk není tolik zklamaný a naopak se může těšit z toho, co přijde. A nechat se takto unášet životem dál a dál. (úsměv)