Muzikál Čarodějka: Dvojitá dávka »zelené«

K muzikálu Wicked neboli Čarodějka jsem poprvé našla cestu díky dvěma písním z něj - Defying Gravity (v češtině Překonat zemskou tíž) a Popular (v českém překladu Budou tě milovat). Obě mě spolu s informacemi ohledně hlavní postavy Elphaby natolik zaujaly, že jsem si rovnou našla děj muzikálu a po jeho přečtení jsem věděla, že bych tento muzikál ráda jednou viděla a mohl by se mi zalíbit. Základní myšlenka udělat z klasické záporné postavy kladnou hrdinku a převyprávět obecně známý příběh - v tomto konkrétním případě Čaroděj ze země Oz (populární je ovšem spíše v Americe a ve světě, než přímo u nás), mi připadala velmi zajímavá. A to i přesto, že sama jsem asi nikdy původní pohádku neviděla. Ovšem vzhledem k tomu, že sleduji americké seriály, ani jsem nemusela. Často se v nich totiž objevují nejrůznější odkazy na děj pohádky a leckterý seriál ho dokonce zparodoval, a tak jsem už dobře věděla o Dorotce, kouzelných střevíčcích, plecháčovi, lvíčkovi i strašákovi. A o samozřejmě i o nějaké „zelené ježibabě“.

Ta dostala ve Wicked jméno Elphaba, těžký osud a dobré srdce k tomu. Už při čtení děje jsem jí hodně fandila, dokonce tak moc, že jsem si nutně potřebovala ověřit, jestli ji na konci čeká happy end či nikoliv. Zde to ale neprozradím, protože zpětně vím, že jsem si tím zmírnila to nádherné utrpení, které člověk prožívá, když při představení (nebo při sledování seriálu i čtení knížky) nezná konec a z celého srdce doufá v tu lepší variantu.

Když tedy přišla zpráva o tom, že se toto dílo bude hrát v Praze, začala jsem se docela těšit. A to i přesto, že jsem z různých stran slyšela zvěsti o tom, jak se česká verze nikdy nemůže vyrovnat originálu a jak české publikum, nepříliš znalé Čaroděje ze země Oz, toto dílo nemá šanci ocenit. A nakonec jsem ho vlastně neocenila já, a proto se mi názor na toto dílo nepíše zrovna snadno. Premiéra Čarodějky v Goja Music Hall, která se konala 14. září 2019, byla pro mě ve znamení práce (ač z redakce) a pak mi trochu trvalo, než jsem se do divadla odhodlala vypravit. Poprvé jsem představení viděla na konci listopadu, a ačkoliv jsem odcházela spokojená, nebyla jsem tak nadšená jako někteří kamarádi (i někteří ze 7 statečných), kteří Čarodějku zhlédli již přede mnou. V lednu jsem jí dala druhou šanci s trochu pozměněným obsazením, ale ani tehdy se jako mávnutím kouzelného proutku nestala jedním z titulů na mé pomyslné poličce oblíbenců.

---

Musím ale podotknout, že to není způsobeno českým provedením a rozhodně nikoho nechci odrazovat od návštěvy, jak se někteří lidé snažili nejprve zrazovat mě a tvrdili, že Čarodějka u nás je vlastně jen „Fantomem natřeným na zeleno“. Já si to nemyslím, ale chápu, že tato dvě díla k přirovnání svádí tím, že jedno vystřídalo druhé v tomtéž divadle a navíc v Goje je pořád k vidění nejen lustr z Fantoma opery, ale také zlaté kulisy právě ze stejného díla. Našla jsem navíc i nějaké podobnosti v samotných muzikálech - oba se věnují hrdinovi či hrdince s jistou vzhledovou anomálií, kvůli níž jsou více či méně vyloučeni ze společnosti. Dojde i na slavnostní bál, ačkoliv tentokrát není přímo Maškarní, Nessa mi zase v druhé polovině temným oblečením i svým chladem připomíná Madame Giry. A koneckonců i Fiyero je takový Raoul v zelené, rovněž takový floutek, který ale dokáže být i statečný, když na to přijde. Jen mi tedy napoprvé připadal sympatičtější a zajímavější než Raoul, ale to je asi jen tím, že mu v Čarodějce žádný tajemný a sexy Fantom nevypaloval rybník a nekradl mou pozornost k sobě.

Jenže jeden klíčový rozdíl tu pro mě je - hudba. Fantom mi ukradl srdce již prvním tónem a dodnes mi ho tak úplně nevrátil zpátky, zatímco Čarodějka mi zkrátka a dobře hudebně nesedla, což přiznávám, je velmi subjektivní. Vím, že jsou po celém světě lidé, kteří ji milují, ale já se k nim zkrátka přidat nemohu. A nezměnilo by na tom nic, ani kdybych ji viděla v cizině. Na začátku jsem zmínila dvě písně, které se mi zalíbily již předem, a bohužel musím konstatovat, že jsou jediné, co ve mně zanechaly hlubší stopu. Ještě se mi poměrně líbil duet Elphaby a Fiyera - Žij touto chvílí. Většina melodií kolem mě ovšem spíš jen proběhla bez povšimnutí a já se tak během představení chvílemi i nudila.

V dalších ohledech se mi přitom vlastně Čarodějka líbila. Kostýmy byly samozřejmě krásné, barevné a zdobné, vhodné do pohádkového Ozu. Glindě to podle mého názoru nejvíc slušelo v zářivě žluté a některé modely Elphaby bych si docela i vyzkoušela, protože černou taky můžu. Bohužel tím, že jsem se při muzikálu chvílemi nudila, na mě zdobnost kostýmů ve spojení s velkým jevištěm a značným využitím company působila trochu jako prázdná vata. Velké pozlátko, ale bez obsahu.

Stejně jako na kostýmy, bylo radost pohledět i na některé aspekty scény - vyzdvihla bych zejména prostředí školy, také pohled do minulosti Elphabiny rodiny byl udělán zajímavě - pomocí obyčejných dveří na levé straně jeviště bylo leccos naznačeno. V jiných pasážích byly použity spíše jen projekce, které dobře navozovaly atmosféru, ale působily na mě trochu odtažitě, a tak mě vlastně nezaujaly ani nenadchly.

Co se týče příběhu Čarodějky, byla jsem napoprvé spokojená a Elphabě a Fiyerovi jsem fandila až do konce. Dokonce i dvě slzičky se mi na závěr představení vydraly z očí. Ovšem rozjezd muzikálu mi připadal dost pomalý a při druhé návštěvě jsem se přistihla při tom, jak přemýšlím nad několika nelogičnostmi příběhu a přemítám, jak bych to v roli autora opravila a jaké scény bych vyhodila a které mi tam zase naopak chyběly. Například bych si přála vidět, jak probíhaly lekce Madame Morrible s Elphabou a Glindou coby studentkami. O tom, že Elphaba je talent, není pochyb, ale pokud mám Glindě fandit, ráda bych u ní viděla snahu - jak ze všech sil mává hůlkou a nakonec se jí třeba nějaké menší kouzlo přece jen podaří, tedy i když to nemá vyloženě v krvi, dohání to pílí. Místo toho se o její „neschopnosti“ jen mluví.

Tím pádem pro mě Glinda coby postava neměla dost velkou sílu a nejenže jsem moc nevěřila tomu, že by ji celý národ následoval jen díky sladkým řečičkám, ale ani jsem moc nechápala Elphabu, proč se s ní přátelí a „tahá ji za sebou jako ocásek“. Není to ale chyba obsazení, jelikož jsem viděla obě alternace a ani jedna mě nepřiměla tuhle „Barbie“ vzít na milost, ačkoliv se mi výkony Nikoly Ďuricové i Natálie Grossové (budu uvádět jména vždy v pořadí, v jakém jsem je viděla) líbily. Nikola, kterou jsem poznala poprvé v titulní roli muzikálové show Tři oříšky pro Popelku, coby Glinda působila jako princezna, byla vznešená a krásná, ale ač je mi herečka běžně sympatická, ve scénách ze školy mě Glinda rozčilovala a štvala (tak jako zpočátku samotnou Elphabu). Občas jsem se jejím kouskům ale přece zasmála a samozřejmě oceňuji i nádherný pěvecký výkon.

Při druhém představení jsem měla možnost srovnání s Natálií a přiznám se, že ač jsem neměla velká očekávání, musím též pochválit. Na hlase Natálie je znát čerstvá průprava v Londýně, jelikož od dob Sáry v Plesu upírů se opravdu hodně vyšvihla. Co se týče komických scén, Glinda v podání Natálie na mě víc působila jako roztomilé třeštiprdlo (myšleno v dobrém 😊) a bavila a rozesmívala mě popravdě o něco více. Zejména její „dramatické“ dopadnutí na postel během holčičího dýchánku nemělo chybu. Ve stejné scéně se navíc Natálie i její kolegyně Kateřina Herčíková malinko odbouraly, což i diváci ocenili smíchem. Věřím, že Natálie se na tuto úlohu i díky svému mládí hodí, a zdá se mi, že na jevišti se baví i ona sama.

Naopak postava Elphaby je mi sympatická, i když se přiznám, že při prvním zhlédnutí mě překvapilo, jak sebevědomě nastoupila před spolužáky a dala jim jasně najevo, že si rozhodně nenechá líbit šikanu a posměch jen proto, že je jiná. V podání Elišky Ochmanové mi připadala obzvlášť drsná a troufalá, ale ocenila jsem její sílu a trochu jsem jí záviděla, protože i když já sice zelená nejsem, někdy v dobách, kdy jsem byla školou povinná, jsem se tak docela i cítila. V podání Kateřiny Herčíkové mi byla Elphaba v těchto momentech přesto trochu blíže, protože mi nepřipadala tak sebevědomá, ale její drsné chování jsem chápala spíše jako masku nebo brnění chránící proti bolesti na duši.

Obě představitelky zelené čarodějky se mi moc líbily a myslím si, že každá přinesla do té úlohy něco svého a tím pádem jedinečného. Když Eliška „překonávala zemskou tíž“, naskočila mi husí kůže (neboli slovensky zimomriavky, což se mi jako výraz líbí daleko víc) a byla jsem nadšená. V případě Katky přišly zimomriavky ale ještě dřív, v podstatě hned v první písni a posléze se mé nadšení z jejího silného hlasu jen stupňovalo. Zajímala by mě také třetí z alternací, blondýnka Markéta Pešková. Tu jsem zatím vidět možnost neměla.

Také v postavě Fiyera jsem našla docela zalíbení a musím říct, že jsem jemu i Elphabě od začátku fandila. Jen mě tohle „princátko“ trochu rozčilovalo svou nerozhodností v lásce. Očividně si srdce zapomněl u jedné, ale s tou druhou, navíc její kamarádkou, se klidně stýká dál, jako by nic. Trochu mi připadalo, že hrál na obě strany a trochu ta čarodějná děvčata vodil za nos. Přiznám se, že více se mi v této roli zamlouval Tomáš Vaněk, můj oblíbený Raoul z Fantoma opery. Nejenže jsem mu více věřila Fiyerovu proměnu z frajírka ve statečného a odhodlaného muže, který brání pravdu i ženu, kterou miluje. Ale také chemie mezi ním a Elphabou v podání Elišky mě zasáhla až do sektoru E, a to už při jejich prvním bezděčném doteku. Jejich pozdější společný duet byl také moc krásný a procítěný a já jsem Elphabě přála, že má vedle sebe mužnou oporu.

Podruhé jsem měla možnost vidět Petra Ryšavého, na něhož jsem se těšila, jelikož v Mefistovi a též v Doktoru Oxovi mě nadchl. Ač jsem to nečekala, zůstal u mě ale až na druhém místě. Od prvních chvílí na scéně mě sice coby playboy a pařmen Fiyero bavil, ale jeho změna v hrdinu pro mě nebyla tak markantní a ani chemie jsem mezi ním a Kateřinou Herčíkovou už pro mě také nebyla natolik výbušnou směsí, jako v případě jejich alternací.

Na hraně mezi dobrem a zlem stojí postava Elphabiny sestry Nessarose, která je upoutána na invalidní vozík a její život je tím poznamenaný. Vozíček bere od začátku jako klec a má dojem, že kvůli postižení nikdy nebude jako ostatní a nezažije zábavu, přátelství i lásku. V první polovině příběhu je ještě mladou a naivní dívkou na škole s roztomilou tvářičkou, ovšem v druhém dějství se z ní stává již guvernérka města Mlaskalova a poměrně zahořklá a ledová žena, která si chce všechny k sobě připoutat. Neváží si přitom oddanosti své sestry a její pomoci, což mě mrzí. Její chování mi v lecčem připadá přes čáru, ale na druhou stranu ji nedokážu ani jednoznačně nenávidět. V obou případech jsem v této nelehké úloze viděla Moniku Sommerovou, jejíž výkon byl pro mě velmi povedený a přesvědčivý.

Při mé první návštěvě jsem v roli Elphabina otce měla možnost vidět a slyšet skvělého Jakuba Hübnera, který i na malém prostoru dokázal nadchnout svým pěveckým nadáním. Spolu s kamarádkou jsme si povzdechly, jaká je škoda, že ho nemůžeme v Goje vídat ve větších rolích. Při mé druhé Čarodějce už vystupoval někdo jiný a Jakub mi tam docela scházel.

Naopak, kdyby záleželo jen na mně, nejméně prostoru bych dala postavám Madame Morrible a samotnému Čaroději ze země Oz. Ani jedna z těchto figur mě vůbec nezajímala, ačkoliv chápu jejich smysl v ději. Co se týče paní profesorky a tiskové mluvčí se zvláštním nadáním na počasí, viděla jsem obě alternace - poprvé Světlanu Nálepkovou, která na mě opravdu působila jako nějaká kmotřička víla z pohádky, i když s trochu temnější a více ironickou náturou. Madame v podání Barbory Rajnišové jsem se zase více bála, jelikož byla opravdu drsná, zejména pak na Glindu.

Čaroděj ze země Oz je ve Wicked neboli Čarodějce také zamýšlen jako negativní postava, ovšem nejenže mi jeho kroky v lecčem připadají nelogické, ale navíc je to pro mě trochu „záporák sražený při praní“. Ne snad výškou, ale zkrátka tím svým naparováním, věčnými šaškárnami a zpěvem o tom, jak „je úúúúúžaasný“. (Mimochodem tato písnička a celé číslo je pro mě absolutně tím nejhorším aspektem Čarodějky.) On se za velkou hlavu schovávat musí, jelikož si tím nahání ego. Při obou návštěvách jsem v této úloze viděla Mariána Vojtka, jehož především herecký výkon mě neoslovil. Zejména proto bych byla zvědavá na jeho alternaci Josefa Štágra, ovšem přiznám se, že si nejsem jistá, zda Čarodějku vůbec chci vidět ještě potřetí.