Muzikál Čarodějka: Pohádkové překvapení ze země Oz
Muzikál Wicked bylo první muzikálové představení, které jsem kdy viděla v zahraničí, a to už před více než 10 lety. Mám ho tedy spojený s celou řadou osobních zážitků a dojmů. Vybavuje se mi především mimořádná výpravnost, působivé efekty a skvělé pěvecké i herecké výkony.
Když jsem se tedy dozvěděla o připravované české verzi, muzikálu Čarodějka, měla jsem trochu pochybnosti. Bála jsem se, že se české představení nemůže londýnské verzi příliš přiblížit a že se nepodaří najít vhodné představitelky hlavních rolí. Navíc se mi české texty u prvních videí, která se dostala na internet, nelíbily. Naštěstí jsme se později dočkali zdařilého přebásnění od Michaela Prostějovského.
Děj vychází z určité znalosti příběhu o Čaroději ze země Oz, který je pohádkovou klasikou v anglicky mluvících zemích. Myslím ale, že i bez této znalosti se dá v ději zorientovat, nějaké základní povědomí ale může být ku prospěchu.
Od přestavení jsem příliš nečekala. Byla jsem do určité míry zvědavá, ale neměla žádné preference v obsazení a zkrátka jsem do divadla šla s tím, že se nechám překvapit a nebudu odsuzovat věci předem. O to víc mě překvapilo, jak rychle jsem se nechala pohltit dějem a prožívala jsem příběh obou hlavních hrdinek.
Co se týče obsazení, řekla bych, že vše stojí na hlavních dvou představitelkách. V našem případě to byly Elis Ochmanová v roli Elphaby a Nikola Ďuricová v roli Glindy. Příběh zahrnuje delší časové období, kdy obě hrdinky, pod vlivem svého přátelství, projdou proměnou. Elphaba, z počátku poněkud nejistá a opomíjená, najde svou vnitřní sílu a rozhodnost a nebojí se postavit zlu i za cenu, že sama zůstane nepochopená. Oproti tomu značně naivní, vždy oblíbená a poněkud zpovykaná Glinda, po čase pochopí, že obliba není vše a občas je třeba přehodnotit, co je v životě skutečně důležité a učinit i nepopulární kroky. Právě díky tomu, že se postavy vyvíjejí, mohou se jejich představitelky předvést v řadě poloh od vysloveně komických nebo úsměvných až po dojemné a smutné. Obě dámy na sebe strhly veškerou pozornost a odvedly opravdu fascinující výkony.
Zmínit musím také Fiyera v podání Petra Ryšavého. Přestože já osobně jsem si k této postavě nenašla cestu, nemyslím si, že jde o Petrovu chybu, ale je to spíš tím, jak Fiyera celkově vnímám. Pro samotný příběh je důležitý, protože je středem zájmu obou hlavních hrdinek. Také on v průběhu děje prochází určitou proměnou a z poněkud namyšleného floutka dospěje k uvědomění, co skutečně chce a jde si za tím. U Fiyera mi vadí právě jeho nerozhodnost a neschopnost se vyjádřit a bohužel tento dojem z něj mám po většinu představení. Nemám z něj pocit, že by pro Elphabu nebo Glindu mohl být životní oporou.
Z ostatních postav zmíním ještě dva záporáky, a to Madame Morrible v podání Světlany Nálepkové, a Čaroděje ztvárněného Marianem Vojtkem. Světlana Nálepková využila svůj poměrně malý prostor na maximum a stala se pro mě jednou ze zapamatovatelných postav tohoto představení. Přestože o Marianu Vojtkovi nemůžu říct totéž, jeho výkon v této roli byl podle mě naprosto v pořádku, jedná se ale o postavu, která mě nijak nezasáhla.
Závěrem musím zmínit velmi zdařilé kostýmy, ať už obou čarodějek, tak i ostatních postav, které zcela naplňovaly moje pohádková očekávání. Neméně spokojená jsem byla i se scénou, na které můžeme sice zaznamenat zbytky po dříve uvedených kusech, nicméně žádná z těchto "recyklací" nebyla nijak rušivá, a proto mi nevadila.
Po delší době jsem tedy v Praze, poněkud nečekaně, narazila na muzikál, ke kterému se chci vrátit, a vím, že jsem ho neviděla naposledy. Je možné, že po několikáté získám trochu větší nadhled, ale v tuto chvíli jsem z divadla odcházela naprosto nadšená.
Komentáře
Okomentovat