Muzikál Čarodějka: Zelená se k růžové hodí!

Muzikál Čarodějka můžeme nyní navštívit v Goja Music Hall v Praze. Když se na veřejnost dostala informace, že zahraniční muzikál Wicked spatříme zanedlouho i v našem českém rybníčku, rozpoutala se mezi fanoušky muzikálů velmi živá diskuze s naprosto odlišnými názory. Pro někoho to byla úžasná zpráva, někdo měl výhrady, a pro jiného byl tenhle muzikál velkou neznámou. Přiznám se, já osobně byla trochu skeptická, ale naštěstí se mé obavy nepotvrdily.

Kouzla, láska, přátelství i lidská hamižnost, přesně v tomto duchu se celý příběh nese. Ústřední postavy jsou dvě dívky, které si k sobě dokázaly najít cestu i přesto, že jsou každá úplně jiná. Elphaba, slečna se zelenou kůží, zato ale skvělou přátelskou povahou a srdcem na správném místě, a Galinda (později Glinda), roztomilá blondýna.

Scéna Čarodějky byla a je největším terčem kritiky. Jeden můj kamarád ji dokonce ohodnotil jako Fantoma opery natřeného zelenou barvou. Dle mého názoru se sice nepovedla, ale protože na vizuální provedení nekladu zas až takový důraz, neshledávala bych scénu jako velký průšvih. Kostýmy se mi líbily všechny, jen bych měla menší výhradu u postavy doktora Dillamonda, který má být kozel, kdežto v našem uvedení je to spíše beran.

Protože jsem měla tu čest zhlédnout muzikál Čarodějka hned dvakrát (a trochu vám naznačím, že se nejspíš chystám ke třetí návštěvě), půjde tedy v mé recenzi hlavně o srovnání výkonů jednotlivých představitelů.

---

Jako Elphabu jsem viděla nejprve Markétu Peškovou a poté Kateřinu Herčíkovou. Obě dámy předvedly zcela srovnatelný výkon a byly vskutku skvělé (další alternací je zpěvačka Elis Ochmanová - pozn.autorky).

Dokonalá Galinda je vlastně synonymum ke jménu Nikola Ďuricová. Pokaždé, kdy se zjevila na jevišti, na všech tvářích zavládl úsměv, následovaný hromadným výbuchem smíchu. O komické momenty totiž u Galindy není nouze. Natálii Grossovou, alternaci Nikoly, jsem neviděla, takže nemohu porovnat.

Fiyero, hlavní mužská postava, je neuvěřitelný floutek, u kterého ale také časem zvítězí srdce nad pýchou. Skvěle ho ztvárnili Petr Ryšavý a Tomáš Vaněk, u nichž jsem také nenalezla preferenci.

Sestra Elphaby, Nessarose, sice není zelená, má však jiné postižení - je odkázána na invalidní vozík. Právě také u ní proběhne v průběhu díla jeden z největších přerodů, ale víc zatím prozrazovat nebudu. Zde se mi zdála lepší Monika Sommerová, ale Felicita Prokešová také předvedla výkon, za který se nemusí stydět.

Role Boqa, nešťastně zamilovaného mládence, se zhostili Jan Franc a Lukáš Randák, kteří vynikali každý v něčem jiném. Jan Frac mě více oslnil v první polovině jako takový roztomilý šmudla, Lukáš naopak dominoval v půli druhé.

Zákeřná a vypočítavá ředitelka univerzity Shiz, Madame Morrible, má také dvě představitelky, a to Barboru Rajnišovou a veřejnosti možná známější Světlanu Nálepkovou. Opět musím použít větu, že u každé si každý najde něco. Světlana měla v hlase větší zlost, Barbora však lépe ovládala hereckou stránku.

Bájný Čaroděj ze země Oz má docela málo prostoru, i tak si však publikum dokáže získat. Zde bude mé hodnocení stručné, rozhodně mě více oslnil Josef Štágr než Marián Vojtko.

Blížíme se ke konci, máme tu poslední postavu, již v úvodu zmíněného doktora Dillamonda, který na univerzitě Shiz přednáší historii. Této role se ujali pánové Petr Matuszek a Jindřich Nováček, kteří byli také velmi vyrovnaní.

Co říci na závěr? Ač jsem měla velké obavy a téměř nulová očekávání, toto dílo mě naprosto pohltilo, a i když nepatří mezi mé top muzikály, ráda poslouchám právě písničky z Čarodějky a budu ráda, pokud zavítám na tento muzikál ještě potřetí.