Muzikál Legenda jménem Holmes: Kouzelná show plná iluzí i dvojníků

Alenka potřebovala projít zrcadlem, aby poznala nový svět, ovšem Arthur Conan Doyle na to v muzikálu Legenda jménem Holmes potřebuje pouze obyčejný psací stroj. Pomocí písmenek, slov a vět vytváří příběh legendárního detektiva Sherlocka Holmese a leckdy se inspiruje svým vlastním životem. Geniální vyšetřovatel zločinů se tím tak stává jeho alter egem, jenže posléze mu začne přerůstat přes hlavu - zatímco on získává na síle, Arthur slábne a ztrácí pomalu sám sebe. Naštěstí má ale přece jen někoho, komu na něm záleží - nejen přítele a psychologa dr. Freuda, ale i půvabnou dámu Louisu Hawkinsovou.

A tak není vše ztraceno. Zatímco fiktivní Sherlock se s „Pátkem“ (já vím, jiná klasika 😂) Johnem Watsonem snaží porazit zákeřného profesora Moriartyho a kromě záchrany světa tak možná udělat i dojem na krásnou dámu Sherlockova srdce - Irene Adlerovou, spisovatel Arthur se pokouší ubránit intrikám nakladatele Cromwella a získat lásku krásné Louisy. Jelikož fikce v podobě románu se odráží v životě autora téměř jako v zrcadle, mají hlavní představitelé v muzikálu nesnadný úkol ztvárnit přinejmenším dvě role - obvykle jednu v „reálném světě“ (tedy více či méně fiktivní verzi života spisovatele Arthura Conana Doyla) a „světě fikce“ (příběhu Sherlocka Holmese).

Právě dvě dějové příběhové roviny, z nichž ani jedna nepůsobí pouze rámcově, spolu s úchvatnou a propracovanou scénou, jejíž jednotlivé aspekty se snad ani nedají popsat, jsou podle mého názoru hlavními přednostmi muzikálu Legenda jménem Holmes, a tedy i hlavními důvody, proč na představení do Hudebního divadla Karlín zavítat. Právě HDK, které očividně na tomto díle skutečně nešetřilo, ale naopak se muselo dost plácnout přes kapsu, je ideálním domovem pro tento kousek a nedokážu si moc představit jinou pražskou scénu, kde by se mohl Sherlock tak dokonale vyřádit jako tady.

Do karet mu tu hraje nejen živá hudba v podání skvělého orchestru, ale především i velké a prostorné jeviště, kam se vejde nejen velká řádka členů company, ale i až překvapivě velký počet kulis, jejichž proměny jsou bleskurychlé. Skoro jsem měla pocit, jako by se jednalo o pokus předvést na prknech, která znamenají svět všechno to, co dokáže obvykle jen film. Tedy všechny proměny kulis a scény, které by u filmu vyřešil střih, ale i masky a převleky hlavních hrdinů, které by u filmu zabraly věčnost, musely být vyřešeny extrémně rychle, přesto velmi přesvědčivě. Vše navíc doplňují i velmi propracované projekce, dokreslující v lecčem zvláštní atmosféru díla.

Často jsem si tak připadala jako v říši divů či na vystoupení nějakého iluzionisty, jehož triky a efekty vám napoprvé vezmou dech. Jelikož jsem zavítala shodou okolností (více či méně dobrovolně 😊) na toto dílo hned třikrát, už jsem některé efekty zvládla trochu „prokouknout“, přesto jsem jimi byla i nadále unesena. Především bych chtěla vyzdvihnout scénu s vlakem, v níž máme dojem, že snad vidíme dvojmo. Stejně tak magicky působí i ultrarychlá proměna Irene v Louisu za stromem, kdy se mění sen Sherlocka v noční snění spisovatele Arthura. Takových momentů je sice ještě víc, včetně samotného závěru muzikálu, ovšem jestli vám mohu poradit, běžte si do divadla žasnout sami!

Na druhou stranu jisté úskalí může představovat samotný děj Legendy jménem Holmes, neboli libreto, za nímž autorsky stojí Ondřej Gregor Brzobohatý. Vyslechla jsem si totiž už vskutku rozporuplné ohlasy a moje švagrová, která se na muzikál velmi těšila, odcházela zklamaná a dokonce se vyjádřila ve smyslu, že je to „slátanina“. Já sama jsem měla zpočátku jiná očekávání, a tak jsem po první návštěvě byla trochu zmatená a nebyla jsem si jistá, co si o představení myslet. Musím ale konstatovat, že s každým dalším představením, které jsem viděla, jsem byla spokojenější. Možná i proto, že už jsem věděla, do čeho jdu a co mohu čekat.

Částečný problém podle mého názoru představovala dříve především první polovina představení, která je dost dlouhá a dojde v ní v podstatě pouze k představení všech postav z obou světů. Děj se tak rozhýbe především až v druhé polovině. Ovšem zajímavé je, že tato moje výtka (kterou jsem ventilovala doposud především mezi přáteli) už vlastně neplatí, jelikož představení bylo lehce zkráceno a z první poloviny byly vystřiženy přesně části, o nichž jsem měla dojem, že byly naprosto zbytečné a zcela výplňové.

Při mé třetí návštěvě jsem tak s radostí pozorovala, že byla zkrácena Arthurova „halucinace“ v rámci hypnózy, což jsem ocenila, jelikož scéna nám sice leccos objasňuje a působí i vtipně a hravě, ale myslím si, že bez duetu dvou přízraků v mysli, které si u toho ještě pinkají s míčem na pláži, se jistě obejdeme. Stejně tak mi nechybělo ani vystoupení dvou tanečníků (ač velmi krásné) v rámci víceméně milostného duetu v závěru první poloviny. Představení dostalo pocitově lepší spád a celkově hodnotím tuto změnu velmi pozitivně.

V druhé polovině, která vždy ubíhala lépe, se pak podle mého názoru některé věci zbytečně opakují - například příprava na cestu vlakem probíhá podobně v obou světech a možná by neškodilo to v jedné verzi něčím pozměnit, i když je pravda, že právě o to se zřejmě snaží „sexy etuda“ paní Hudsonové, která má za úkol především pobavit. Ostatně humorných momentů je v muzikálu celá řada, nechybí ani v řadě děl typická „přitroublá“ postava - v tomto případě inspektor Lestrade. Ale i samotným hlavním hrdinům dávají dialogy dost příležitostí k vtipným obratům a zábavným kouskům, dokonce nechybí ani prostor pro mírnou improvizaci. A jelikož divadlo je v podstatě živým organismem, vzpomínám si, že při první návštěvě se v jedné scéně Holmes a Watson dost odbourali a zapomněli text, načež si na něj nějakou dobu museli vzpomínat a mezitím diváky trochu bavili svou rozpačitostí. Při třetí návštěvě se zase jedna divačka (přísahám, že já to nebyla 😂) snad příliš angažovala ve scéně, kdy si Louisa s Arthurem vymění první políbení. On pak poprosí, zda by ho nemohla štípnout, aby se ujistil, že se mu to jen nezdálo. „Kamkoliv!“ zahlásila jakási dáma z hlediště a pobavila tím pomalu celé divadlo, přičemž herce na jevišti malinko vyvedla z míry. Ale ustáli to a celá scéna, už sama o sobě roztomilá, byla zase něčím ozvláštněná.

Také za hudbou (a dokonce i texty písní) stojí Ondřej G. Brzobohatý a myslím, že je to z některých tónů rozpoznatelné. Celkově bych hudební stránku ohodnotila spíše pozitivně, jelikož je svižná i romantická, nepůsobí podbízivě ani se nesnaží být za každou cenu ultramoderní, ale naopak mi v atmosférou připomíná starší muzikály či dokonce operetky, též hrané v HDK. Nevidím ale autorovi do hlavy, a tak nedokážu posoudit, zda je to snaha přiblížit nás hudbou blíže k časům Sherlocka Holmese, nebo spíš jakýsi pokus parodovat starší muzikálové kusy. Druhá možnost by navíc připadala v úvahu i vzhledem k několika vizuálním odkazům na klasická díla v čele se zcela jasným 'rýpancem' do známého Fantoma opery, který mě popravdě docela pobavil.

Ačkoliv melodie použité v Holmesovi se mi z většiny velmi pozdávaly a nenašla se snad žádná, která by se mi vyloženě nelíbila, bohužel musím konstatovat, že po odchodu z divadla mi vždy okamžitě odlétly z hlavy a doma už jsem nebyla schopná si žádnou vybavit, což je podle mě škoda. S velkým úsilím a teprve napotřetí jsem si byla schopná zapamatovat alespoň část písně, v níž Sherlock zpívá, že je „Mistr dedukce“. Speciální místo v mém srdci si pak pokaždé znovu a znovu vybojovala píseň téměř z úvodu druhé poloviny, v níž Arthur za doprovodu múz zpívá: „Chci zas začít psát a za svým si stát!“ Může za to především povedený text, který jako by mi mluvil z duše 😊. Přiznám se, že bych velmi ocenila, pokud by k představení bylo vydáno oficiální CD (nebo v dnešní době i playlist na Spotify), abych si mohla jednotlivé písně víc naposlouchat a oživit. Rozhodně bych koupi zvážila a měla bych z nákupu větší radost než z běžných suvenýrů, jakými jsou například magnetky či placky.

Musím také zmínit, že hudba je poměrně dost hlasitá, což jak si vzpomínám, bylo velmi rušivé při první návštěvě, kdy si několik diváků, kteří seděli v mém okolí (nepatřili ale ke mně) stěžovali na příšerný rámus a muzikál označili za představení pro hluché, načež se po přestávce už do hlediště ani nevrátili. Vzhledem k tomu, že tak vyhrocená situace už pak nikdy nenastala, zřejmě se jednalo jen o nějaký problém s nastavením zvuku právě v onen konkrétní večer, který se posléze podařilo opravit. Druhá návštěva Holmese pak byla výjimečná pro změnu v tom, že se ještě před začátkem zasekla železná opona, na níž jsou promítány reklamy na ostatní muzikály. A než se závada opravila, na jeviště byla vyslána osoba, aby zachránila situaci, divákům vysvětlila, co se děje a trochu je zabavila. Ovšem vtipné bylo, že se nejednalo o nikoho z herců, ale vystoupil před nás přímo pan dirigent Chuhei Iwasaki, který se tedy snažil ze všech sil a patřil mu tak za těch zhruba deset minut čekání zdaleka největší a nejzaslouženější potlesk večera.

---

Já nyní tleskám i všem těm, které jsem měla možnost v rámci Legendy jménem Holmes vidět. Sluší se samozřejmě začít představitelem titulního hrdiny - tedy Sherlocka Holmese. Jak lze poznat z plakátu k představení, programu a dalších propagačních materiálů, hlavní postavu hraje Vojta Dyk, pro něhož byla ostatně role i napsaná. A musím říct, že je to z některých hudebních pasážích i poznat, například při scéně s jódlováním se mi vždy Vojta okamžitě vybaví před očima a jelikož znám jeho pěvecké možnosti a téměř až překvapivé výšky, je mi jasné, že se na danou roli samozřejmě hodí. Ovšem já jsem ho ani jednou během tří návštěv divadla neměla možnost vidět, což se mi zdá už trochu podezřelé 😉. Netuším, kolik termínů hraje, ale já na něj zkrátka nenatrefila.

Vlastně je to ale tak trochu „štěstí v neštěstí“, jelikož alternující a leckým opomíjený Lukáš Janota je výborný jak pěvecky, tak i herecky. Coby Sherlock je mi chvílemi sympatický, a to i přesto, že je známý detektiv v díle zobrazen spíše jako drzý floutek a namachrovaný a přehnaně sebevědomý narkoman a šílenec, než inteligentní a dedukující génius. Přiznám se, že jsem očekávala, že pokud o sobě Sherlock zpívá, že je „mistr dedukce“, tak to v muzikálu i nějakým způsobem předvede a podá nám tak důkaz o své vychytralosti. Svými převleky a zálibou v boji se zdánlivě neporazitelnými protivníky působí spíše jako nějaký akční hrdina.

Mnohem bližší je mi tak jeho druhá podoba - spisovatel Arthur Conan Doyle, který je nesebevědomý a nejistý 'ňouma', který ale zároveň působí roztomile. Od začátku až do konce mu z celého srdce fandím a malinko se s ním díky naší společné vášni pro vytváření příběhů i ztotožňuji. Lukáš Janota zvládá i tuto polohu dokonale a myslím si, že kdybych místo něj viděla v roli někoho jiného, asi by mi Arthur zdaleka tak k srdci nepřirostl.

Stejně tak v hlavní ženské dvojroli Irene a Louisy jsem viděla naživo pouze Annu Fialovou, a tak její výkon s alternací Kristýnou Daňhelovou nemohu porovnat. Anna Fialová, kterou znám již od první řady televizní show Tvoje tvář má známý hlas, se mi ale v obou rolích moc líbila, pěvecky podala skvělý výkon a i herecky se jí podařilo postavy dobře rozlišit a zatímco Irene je tak trochu femme fatale, která nestrpí žádné hlouposti, Louisa je jemná, dobrosrdečná a obětavá. Obě pak mají ale v sobě netušenou sílu.

Každý hrdina potřebuje svého protivníka a jelikož je nakladatel Cromwell vlastně inspirací pro bídáka Moriartyho, jsou oba jako přes kopírák (snad až na paruku a oděv). Záporáci, z kterých si můžete s klidem dělat i legraci. Viděla jsem obě alternace - Petra Vaňka i Jana Sklenáře a oba byli výborní a uměli si s dvojrolí dobře pohrát. Pokud bych měla vybrat, kdo mě víc bavil, byl to Petr Vaněk, jehož jsem viděla jako prvního. Při výstupech Moriartyho dokázal lépe udržet mou pozornost, možná i netypickým vzhledem a pronikavým pohledem a ve scéně na pláži bylo zase neuvěřitelně komické sledovat jeho hubené tělo v kontrastu s vycpaným pupkem.

Podobně rovnocenně s osobní preferencí k prvnímu představiteli, kterého jsem viděla, hodnotím doktory Watsony a Freudy - tedy Marka Holého a Dennyho Ratajského. Měla jsem dojem, že lepší chemii s Lukášem alias Sherlockem a Arthurem měl právě Marek, jehož znám také z dabingu, a tak jsem byla ráda, že jsem ho mohla jednou i vidět, nejen slyšet.

Druhou ženskou rolí je paní Hudsonová, Sherlockova hospodyně, což je pro mě poměrně zbytečná postava, slouží spíše k pobavení. V této úloze vévodí Jaroslava Kretschmerová, energická a zábavná smršť. Obdobný, jen možná trochu větší prostor, má inspektor Lestrade, nablblý policista, který má v Sherlockovi vzor. Jeho výstupy jsou vtipné i poněkolikáté, a to díky skvělému Jaromíru Dulavovi, jehož jsem viděla při každé návštěvě. Popravdě nikoho jiného si v roli nedokážu ani představit.

A závěrečný potlesk v tomto případě patří všem, kdo se na představení podílí a dohlíží na jeho perfektní fungování včetně přestavby kulis, jelikož bez nich by to jistě nešlo. Oceňuji také veškeré členy company nejen za veškeré rychlé převleky. Obdiv jim patří i za to, jak se v Legendě popraly s poměrně velkým prostorem ve sborových scénách i s povedenými sóly (například ve scéně z restaurace).