Muzikál Shrek: Kouzelný souboj předsudků se sílou lásky

Pohádka, kterou někdo zapomněl cenzurovat. Příběh o síle lásky a přátelství a jednom zeleném osamělém „neotesaném špalku“. To je Shrek, jehož si filmoví diváci zamilovali již v roce 2001 (a vzniklo ještě několik více či méně povedených pokračování) a ti muzikáloví pak v roce 2008. Zatímco v zahraničí se toto dílo hraje ve známých divadlech, jeho české verzi se napoprvé nějak nepodařilo zakořenit a napodruhé jsme se dočkali pouze tří představení ve sportovních arénách v různých městech (Brno, Pardubice, Liberec), ale překvapivě ne v Praze.

---

Upřímně tomu moc nerozumím a připadá mi to jako škoda. Myslím si totiž, že Shrek by nějakému pražskému divadlu moc slušel a stejně tak muzikálu by uvedení na běžné scéně jen pomohlo, aby se usadil a působil stejně kouzelně a propracovaně jako jinde ve světě. U nás ho zařazení do velkých arén degradovalo na „zábavu pro děti“ a tedy takový typ představení, kde se jisté přešlapy přehlížejí, jelikož „dětem je to přece jedno“. Já jsem ale tedy byla náročná a kritická už jako dítě a všímala jsem si zvláštních věcí, stejně tak na Shrekovi za mnou v řadě seděl nějaký rozumbrada, který průběh představení opepřoval kritickým komentářem, a tak předpoklad, že dětský divák odpustí všechny chyby, je opravdu špatný a organizátoři akcí by na něj již měli přestat spoléhat. Já jsem navíc toho názoru, že Shrek není zas až tak dětské téma, ale záměrně cílí i na dospělé, a tak by i muzikálová verze podle toho měla vypadat.

Přiznám se, že ohledně muzikálu Shrek mě zarazilo hned několik věcí a řada z nich souvisí s produkcí. Raději s nimi začnu, už jen vzhledem k tomu, že to zatím na žádná přidaná představení nevypadá a já nemohu svými výtkami nikoho odradit od návštěvy. Dopředu ale podotýkám, že budu i chválit, i když to tak možná zezačátku nebude vypadat.

Za prvé propagace muzikálu mi připadala zvláštní, téměř až neexistující, jelikož kdyby mě na tento projekt neupozornili ostatní ze 7 statečných, nevěděla bych o něm. Přitom muzikál měl vlastní facebookový profil i webové stránky, kde se průběžně objevovaly rozhovory s hlavními představiteli a probíhala zde také pravidelná a velice štědrá soutěž o lístky. Ovšem jednotlivá kola soutěže a jejich výsledky byly vyhlašovány pouze na webových stránkách a na facebooku se upozornění vůbec neobjevovala, takže i když se člověk chtěl soutěži věnovat, bylo těžké mít o jejím průběhu pravidelný přehled.

Navíc, jak již zmiňovali ostatní stateční ve svých recenzích, při uvedení v Pardubicích zcela chyběla vývěska s daným obsazením, což zamrzí. V Liberci, kam jsem se na Shreka 22. února vypravila ještě s další dámou ze 7 statečných, byl tento nedostatek zažehnán, jelikož o pauze se na několika místech Home credit areny objevily vývěsky s obsazením, což jsme přijaly s potěšením, tedy popravdě - měly jsme pomalu až dětskou radost. Ještě s větším nadšením bychom jistě uvítaly možnost zakoupit si program a já bych se nebránila ani nějakému menšímu suvenýru s tématikou Shreka. Jenže nic z toho k dostání nebylo, což mi připadá jako obrovská škoda. Vzhledem k tomu, kolik rodičů svým ratolestem koupilo balonek s prasátkem Pepinou, myslím si, že na dračku by šlo i cokoliv zeleného a souvisejícího se zlobřím dobrodružstvím. Pořadatelé by na tom podle mého názoru mohli docela slušně vydělat.

Co se týče propagace, překvapilo mě i to, že web muzikálu se věnoval především představitelům hlavních rolí a režisérovi Romanu Štolpovi, zatímco představitele Pinocchia či Perníčka okatě ignoroval, navíc hodně prostoru dostal Jan Kříž, který měl původně odehrát pouze představení v Liberci, ale nakonec se neobjevil ani tam a vše tak odehrála jeho alternace Jiří Zonyga. Dokonce i coby Dračice se měla v Liberci objevit Marie Křížová, ale na jevišti místo ní stanula Renáta Podlipská. Pro mě to bylo překvapení a působilo to zmatečně.

Kromě toho se ani Shrekovi nevyhnul velký nešvar dětských představení ve velkých sportovních halách, a tím je špatné ozvučení. Nedávno jsem zhlédla v O2 areně Popelku na ledě, kde zvukaři dokonce pouštěli nahrávky jiných herců, než těch, co před námi stanuli. To mi opravdu kazilo dojem z krásného zážitku. Shrek byl na tom ve srovnání s Popelkou ještě dobře, ale zvukaři se ani zde nepředvedli v nejlepším světle a několikrát za představení se stalo, že postava chvíli hýbala pusou na prázdno, než ji někdo 'zapnul', aby byla slyšet. Nejvíc mě to rozčilovalo v samém závěru, jelikož nebyl slyšet kousek závěrečné písně a též ve scéně v kapli nebylo slyšet Fionu, jak popohání svatbu - místo toho jsem poslouchala nějaké technické hlášení, že je něco s rozetou na jevišti špatně. Nehledě na to, že Lord Farquaad musel dost dlouho čekat pod oním vitrážovým oknem, než se konečně objevila loutka draka. Je mi jasné, že musí být těžké s loutkou manipulovat a že se zkrátka všechno nepovede, ale celá scéna, která je ve filmu energická, těmi všemi zmatky ztratila na síle a tempu.

Tím pádem působil Shrek v některých momentech dost amatérsky a tento můj dojem podpořilo i to, že byl umístěn do sportovní haly. Kvůli její velikosti se musí každé představení trochu uzpůsobit a vše musí být veliké a výrazné, tedy i herci musí trochu přehrávat gesta, aby byla viditelná až do posledních řad. Kromě toho vše snímají kamery a rovnou dění pouští na dvou obrazovkách po stranách, aby nikdo o nic nepřišel. S tím vším sice počítám, ale nejhorší je na těchto prostorech způsob, jakým se chovají diváci.

Bohužel si asi pletou divadlo s hokejem, jelikož si nosili do hlediště i pití i jídlo (nejlépe v šustivých obalech) - včetně zmrzliny, popcornu, hranolek i párků v rohlíku a nutno podotknout, že dost z konzumovaných pochutin končilo i na podlaze, takže po skončení byl na zemi takový bordel, že se nad tím pozastavovaly dokonce i některé přítomné děti. Zřejmě byli diváci natolik očarováni Shrekem, že se sami proměnili v bandu prasat, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Nehledě na to, že z hlediště odcházeli i v průběhu představení a před začátkem i o pauze klidně stáli v dlouhých frontách na občerstvení i poté, co je podmanivý hlas Romana Štolpy dávno volal na místa a dokonce i potom, co se dění na jevišti pomalu rozbíhalo.

Zkrátka, jak už jsem zmiňovala, kdyby se Shrek hrál v divadle, dopadl by jistě líp. Snad by zmizelo i zvláštní úvodní číslo, které kombinovalo pohádkové vyprávění o jakýchsi typických princeznách, ale neřeklo nám nic klíčového pro děj, spolu s téměř diskotékovou hudbou a moderními rádoby tanečními kreacemi několika mladých dívek. Podle korunek se dalo soudit, že se jednalo o princezny, ale jejich šaty působily spíše jako oděvy maturitních studentek.

Jelikož jsem o tomto prazvláštním úvodu věděla díky recenzi od Cofeerun, nebyla jsem překvapená, ale tak trochu jsem doufala, že v Liberci ho přece jen vynechají. To se nestalo, ale skousla jsem to s tím, že některým dětem možná přece jen vykouzlí úsměv na tváři, když u nich v uličce „tančí princezna“, s níž se pak mohou o přestávce vyfotit.

Povzdechem nad tím, jak začátek nekorespondoval atmosférou se samotným představením, se ale moje kritická slova už chýlí spíše ke konci a já se dostávám k samotnému muzikálu, který mě velmi bavil a povedlo se mu rozzářit mou tvář a dobít mi energii. Právě proto bych se nebránila ani další návštěvě, pokud by se někdy uváděl v Praze (nejlépe v divadle).

Co se týče hudební složky, je pro mě geniální už filmový Shrek, který je od začátku do konce plný skvělých písniček (v prvním díle především All Stars, Hallelujah a I'm beliver). Dopředu jsem věděla, že v muzikálu tyto písně očekávat nemám, a tak když na samém konci přece jen zazněla česká verze I'm beliver s humorným textem „Já ji uviděl a hned jí na všechno kývnul“, měla jsem velkou radost a div jsem nezpívala spolu s herci. Nehledě na to, že po skončení představení Home Credit Arenou zaznělo i All Stars, což jsem také ocenila. Muzikál byl ale též plný zajímavých melodií, z nichž nejsilněji mě zasáhla píseň ukončující první polovinu - vyprávějící o Shrekových snech - „Mít víc štěstí“. Dále se mi líbil i terčet Den, kdy se vdám (v originále I Know It's Today), v druhé polovině jsem si docela užila Oslíkovu písničku o slepé lásce, ocenila jsem bojovnou písničku kouzelných postav začínající slovy „Vlajku na stožár“ a také mě zaujala skladba Mít vlastní příběh.

Celkově je hudba v muzikálu velmi energická a skvěle ji doplňují povedené texty. Originál zatím neznám, ale český překlad se podle mého názoru (až na slabší rýmy typu 'psaní je k mání') velmi povedl a byl svěží a hravý. Kolikrát se tam našel takový vtipný obrat, že jsem se zasmála i během písničky - například „dala tátovi přednost pod duchnou“ či povzdechnutí pohádkových postav, že jejich životy nejsou žádný ráj, a tak „přiveďte nám sem pitomce, co to psal“, což odlehčovalo děj. Na ten ovšem texty nezapomínaly a dobře ho posouvaly vpřed či ho nějakým způsobem doplňovaly. Až na výjimky jsem neměla dojem, že by nějaká píseň byla jen výplní času. V tomto směru tedy ode mě Shrek získává velkou jedničku.

O příběhu jako takovém se nebudu příliš rozepisovat, ostatně dost naznačuji později u hodnocení jednotlivých postav a jejich představitelů. Každopádně předpokládám, že děj Shreka je díky filmu dobře známý. Muzikál filmovou verzi v řadě věcí opisuje, a tak v muzikálu nechybí nic z toho, co nás na Shrekovi baví - především jsem ráda, že došlo na legendární scénu, kdy Fiona svým zpěvem a vysokými tóninami nechtěně „roztrhne“ nebohého ptáčka. V muzikálu je to vyřešeno výborně a velmi vtipně. Stejně tak je dokonale zpracovaný Perníček a nechybí ani můj oblíbený popěvek Vítá vás Duloc s nezapomenutelným rýmem „Kdo se tváří kysele, ten ať jde do prde**- háje“.

V muzikálu se dočkáme ale i několika drobnějších i zásadnějších změn vůči filmu, z nich některé se povedly a příběhu prospěly. Žádná navíc příběhu nijak zásadně neuškodila, což je důležité. Asi nejmarkantnějším rozdílem je úvod, kdy poznáme Shrekovy rodiče (ve filmu nefigurují) a zjišťujeme, že jeho dětství si v nedostatku lásky a péče nezadalo s dětstvím princezny Fiony, která ho trávila zavřená ve věži. Právě její opuštěnost a dlouhé čekání na prince, který by ji vysvobodil, dostává v muzikálu také větší prostor a díky tomu princeznu lépe chápeme a fandíme jí.

Velmi povedené jsou také kostýmy, hlavní postavy podle nich na první dobrou poznáte. Navíc zelené šaty princezně opravdu moc sluší. Co se týče masek, je na tom muzikálový Shrek o něco hůř - titulní postava není jen zelená, jak jsme zvyklí, ale na můj vkus je to trochu jedovatá zelená, která až moc září do dálky. Masku pak Shrekovi trochu hyzdí i porty, ale to chápu a počítala jsem s tím dopředu. Spíše mě zaskočilo, jak zvláštně působí maska Fiony po její „noční proměně“ - jelikož nemá na změnu moc času, má zelený snad jen nos a na hlavě jí přistane jakási podivná kudrnatá paruka, která Fionu moc nepřipomíná a má podle mě jen zakrýt její nedokonalou masku. Proto má dokonce i závoj, s kterým v jedné scéně neuvěřitelně šachovala, jako by jí snad chtěl sklouznout z hlavy. Ve výsledku mi ale nepovedené masky zas až tak nevadily a můj dojem nekazily.

Kladně hodnotím celkovou scénu, která se poměrně často měnila a působila opravdu jako vystřižená z pohádky. Na jednom jevišti jsme se stihli podívat nejen do luxusního paláce v Dulocu a Shrekovy bažiny, ale navštívili jsme i dračí sluj a Fionin pokojíček ve věži, který se mi líbil zpracováním asi nejvíce. Jelikož se jednalo o poměrně velkou kulisu, přejezd do popředí vždy chvilku trval, ale vůbec to nevadilo. Vypíchla bych také skvělý detail, kdy Shrek vylézá ven z kadibudky. Stejně tak mě nadchlo, jakým způsobem byla vyřešená výška lorda Farquaada. Zkrátka vše dobře navozovalo pohádkovou atmosféru, včetně animovaných projekcí.

Nejlepším prvkem byly ale především herecké a pěvecké výkony účinkujících, které navíc doplňovala živá hudba z orchestru.

Jak jsem již zmiňovala, s obsazením byly poněkud zmatky, a tak jsem do Liberce jela s přesvědčením, že Shreka odehraje Jan Kříž. Pak se ale na jevišti objevil statný chlap s chraplákem a já zůstala překvapeně koukat s otevřenou pusou. Každopádně pro mě to nebylo zklamání, jelikož já jsem si Jiřího Zonygu (kterého jsem si oblíbila v Johance z Arku i Robinu Hoodovi) docela přála vidět. Už jen proto, že Honzu Kříže jsem si vlastně nedokázala představit jako Shreka, zatímco Jiří Zonyga mi typově pro tuto úlohu připadá naprosto ideální. Stavbou těla i zdánlivě drsným zjevem. Stačilo ho natřít na zeleno a stál před námi opravdu Shrek, i přes ne zcela povedenou maskou. S postavou se sžil herecky i pěvecky a jeho výkon se mi nejvíc líbil v písni, která zazněla těsně před pauzou a uzavírala tak první polovinu představení. Měla jsem z ní hezké mrazení (zima mi rozhodně nebyla, protože jsem na sobě měla bundu).

V roli Fiony doslova zazářila Ivana Jirešová. Ačkoliv ještě donedávna bych si na ni při vyslovení jména Fiona nevzpomněla, musím uznat, že byla perfektní volbou. Byla velkým tahounem představení, plná energie a předváděla na jevišti pořádně odvázanou jízdu. V kostýmu jí to moc slušelo a opravdu dokázala skvěle vystihnout podstatu Fiony tak, jak ji všichni známe a milujeme - navenek něžná a křehká princezna, která sladkým hláskem odříkává naučené fráze a snaží se chovat dle královské etikety, ale uvnitř je to trochu třeštiprdlo nadšené z maličkostí a docela obyčejná opuštěná a smutná holka, která byla roky sama ve věži a po vysvobození se tak chce bavit a být sama sebou a užívat si slunce a zábavy - zkrátka doopravdy žít, nikoliv pořád na něco čekat a marně doufat. Vlastně tak jako řada z nás…

Nesmím ale opomenout ani dvě mladší představitelky Fiony, které pomáhají dokreslit její smutné dětství a dospívání ve věži. Celý nápad se zapojením vícero Fion mi připadá sám o sobě výborný a jejich krásný terčet byl jedním z nejsilnějších momentů první poloviny. Chtěla bych vyzdvihnout především skvělý výkon „prostřední Fiony“ Markéty Zdeňkové. Ráda bych její hlas ještě někdy slyšela, a tak doufám, že její talent nezůstane nepovšimnut. Nejmladší Fionky se zhostila Emily Ann Janečková a ačkoliv jí nelze upřít hezký hlas a dobrou průpravu, její výkon byl poznamenaný velkou trémou a nejistotou. Mám také dojem, že tři Fiony během jejich písně musely dost oslepovat barevné světelné kužely, jelikož všechny tak trochu mžouraly. V případě nejmladší Emily Ann to bylo ale nejvíc patrné a jak měla oči pořád přivřené, skoro jsem si říkala, jestli by třeba neměla nosit brýle.

Další postavou, chtělo by se pomalu říci - posledním trojlístkem hlavních postav, je samozřejmě všemi milovaný Oslík, jehož smysl ve filmech sice chápu a je v nich zdrojem spousty vtipných momentů a hlášek, ale ve výsledku mě vždycky spíše otravoval. Ten muzikálový mě bavil vlastně o něco více a připadal mi roztomilejší, takže Karel Zima za mě vítězí na celé čáře. Je nejen skvělým kamarádem Shrekovi i Fioně, ale navíc je tak trochu parťákem i nás všech v hledišti, jelikož jeho hlášky jsou často vtipnými narážkami na české i světové reálie a současné trendy. Ostatně jedna z jeho prvních replik „OMG WTF“ hovoří za vše. Naráží ale i na hnutí Me too, ze zoufalství prohlašuje, že se bude muset objednat k psychologovi a dokonce se v jedné písni proměňuje v „guru Oslíka“ 😀, který hovoří k Shrekově srdci a vyzývá ho, aby se Fioně vyznal ze svých citů. Přitom nezapomene zmínit, že láska je slepá a pozve na jeviště trio slepých myšek, které jsou podle něj ale „jen čirým výplodem jeho fantazie“. Jindy zase do textu míchá Ještěd či si stěžuje, že by potřeboval wellness. „Prý tady mají Babylon.“ To vše a řada dalších vtipných narážek je tak neustálým pomrkáváním směrem k divákům. Navíc vtipné a poměrně i nenucené, takže bez Oslíka by to opravdu nebylo ono.

Zasmála jsem se párkrát také díky skvěle nemožnému záporákovi a „velké osobnosti“ Lordu Farquaadovi, který v jedné písni zpívá, že všechno roste… ale on zrovna moc nevyrostl. Ostatně v muzikálu má o něco více prostoru než ve filmu a odhalí nám tak dokonce i jedno velmi pikantní tajemství svého původu a příčinu svého malého vzrůstu. Úlohy se skvěle zhostil Ondřej Bábor, který nejenže předvedl super pěvecký i herecký výkon (výborně mi lezl na nervy, jak by takový Farquaad měl), ale navíc se po jevišti producíroval celou dobu po kolenou a dokonce v této pozici i tančil. Smekám klobouček. 😊

Výraznou postavou, ač se objevuje v podstatě velmi málo a má jen jednu vlastní píseň, je Dračice, kterou představovala Renáta Podlipská společně s velkou loutkou (poměrně věrnou filmové podobě Dračice). Na rozdíl od filmové moc nenahání hrůzu, ale rovnou a bez okolků přiznává, že je osamělá a trápí ji, že všichni chtějí zachraňovat jen princeznu, ale ji samotnou nikdo. V podstatě je tedy taktéž vysvobozena ze svého prokletí a může být šťastná. Díky silnému hlasu Renáty Podlipské navíc na Dračici jen tak nezapomenete, je zkrátka výborná.

Větší prostor získali v muzikálovém pojetí Shreka také pohádkové postavičky (tedy vyhnanci z Dulocu), jejichž přítomnost v bažině je záminkou pro to, aby se Shrek vydal na svou dobrodružnou cestu a otevřel své srdce. Nejvýraznější z nich jsou dvě, uvedeny i jmenovitě v obsazení, tedy Pinocchio (podle muzikálu ale psaný Pinokio) a Perníček.

Prvního z nich - chlapce, který si nejdříve ani nepřipouští, že je dřevěná loutka, ztvárnil nezapomenutelným způsobem Filip Hořejš. Doposud jsem si ho nejvíce pamatovala ze Starců na chmelu, ovšem teď už pro mě bude asi navždy Pinocchiem, protože zkrátka neměl chybu! Byl vtipný a roztomilý a myslím, že kvůli tomu, jak vysoký hlásek nasadil, musel následující den zákonitě pořádně chraptět. Také způsob, jakým se mu prodlužoval nos, byl moc šikovně vymyšlený, i když možná na úkor toho, že Pinocchio měl obličej spíše jako plecháček než loutka.

Perníček byl ale vyřešen naprosto dokonale a úžasně. Rozesmává mě sice i ve filmu, ale v muzikálu jsem se opravdu smála pokaždé, když otevřel pusu - už jen proto, že ten „maňásek“ vypadal zkrátka naprosto přesvědčivě a otvíral hubičku skoro jako kapr. Plech s ním pak navíc držela krásná cukrovinková panenka v podání Kateřiny Herčíkové, která Perníčkovi propůjčila i svůj hlas. Krásně zvládla Perníčkovo kníkání v mluveném slově, ale když došlo na zpěv, ukázala jako vždy báječná Katka všem, zač je toho loket. Její hlas má neuvěřitelnou sílu, ale o tom už jsem mluvila i v jiných recenzích, takže nic nového. Přesto mě opět dostala, a to v poměrně malé roličce.

Kouzelných postaviček je ale mnohem více, a tak na jevišti vidíme v podání company opravdu přehršel postav, například Červenou Karkulku či ježibabu, tři prasátka (která ovšem vypadají spíše jako Maxim Turbulenc na výletě na Octoberfest) a vlka, který se netají tím, že se rád převléká do ženských šatů. Přiznám se, že v první polovině představení mě scény s těmito postavičkami nijak zvlášť nebavily, ale postupně jsem si je též oblíbila a nejvíc mě potěšilo, když se postavičky rozhodly spojit síly, postavit se nepříteli a vybojovat si své místo na světě. Moc se mi tak líbila myšlenka jejich společné písničky - i když jsou tak trochu jiní, „mají právo žít“.

Konec konců, celý muzikál oproti filmu více řeší otázku vyčlenění někoho z kolektivu kvůli jeho vzhledu či jiné zvláštnosti, respektive výjimečnosti. S předsudky se nepotýká jen Shrek a částečně i Fiona. Ale ani Oslík, Dračice a zbytek kouzelných postav to v tomto směru nemají jednoduché, ale všichni bojují o své místo na slunci, jelikož si ho zasloužíme všichni stejně, ať jsme zelení, nebo máme dlouhý noc. To mi připadá jako skvělé muzikálové téma a krásné moderní poselství, které by mělo platit nejen v pohádkách, ale i v životě.