Muzikál Fantom opery: Londýnské adieu jedné lásce

Těžko uvěřit, že 'hudba noci' mi v hlavě zní už téměř šest let. Za tu dobu se můj vztah k muzikálu Fantom opery stihl změnit stejně tak, jako jsem se změnila já sama. Navždy ale zůstává mou srdcovkou a nikdy na něj zcela nezanevřu. Vždy budu v srdci uchovávat své vzpomínky na něj a zážitky, které mi dal. Vše začalo ve chvíli, kdy se Fantom opery začal uvádět v Praze. Nehnala jsem se na něj úplně hned, ale v práci jsem se ochomýtla kolem řady fotografií a zajímavostí z příprav představení a už tehdy jsem si říkala, že bych to někdy ráda viděla naživo. To jsem ještě nevěděla v podstatě nic o ději a jen letmo jsem znala ústřední melodii (pomalu jsem ani nevěděla, že je právě z Fantoma), kterou mi už nějakou dobu předtím představilo jedno číslo ze StarDance, po němž jsem si tu melodii pouštěla pořád dokola, aby se mi lépe psalo (já píšu skoro odjakživa, ne jen tady na blog).

Vší silou mi Fantom vtrhl do života teprve o Halloweenu 2014, kdy jsme doma hledaly s mamkou nějaký film, na který bychom se společně podívaly a zahnaly nějaké tehdejší chmury, které už si ani nepamatuji. Našly jsme doma DVD s filmovou verzí Fantoma opery, tak jsme to zkusily a zažily jsme něco neuvěřitelného. Zamilovaly jsme se do něj. Sotva film skončil, byla moje duše ztracená a já věděla, že na toto představení do divadla opravdu musím vyrazit. Což se mi zanedlouho poštěstilo a pak jsem si tu návštěvu v pražské Goja Music Hall ještě několikrát zopakovala. Byla jsem tehdy naprosto nadšená a uchvácená a stále si pamatuju, jak se mě při prvních tónech zmocňovala neuvěřitelná síla a jak jsem závěr představení proplakala, jelikož mi bylo Fantoma strašně moc líto. A popravdě jsem se v něm dost dlouho i viděla - člověk, který žije sám a obklopuje se temnotou, trpí nedostatkem sebevědomí kvůli vzhledu, ale přesto touží po kráse a lásce. Je vám tím pádem asi jasné, že jsem z celého díla nejvíce fandila právě jemu a vždy jsem tajně doufala, že Christine zůstane s ním a vykašle se na pro mě nezajímavého Raoula. (Annie ve svém textu řeší, jaký by s Fantomem Christine čekal život, ale to mě v té chvíli nikdy nezajímá ani v nejmenším - já jen toužím Fantomovi splnit jeho největší přání a zmírnit tak neutuchající bolest v jeho srdci a nitru.)

---

Ještě bych chtěla krátce podotknout, že v divadle se mi muzikál líbil ještě o mnoho víc než ve filmovém zpracování. Pak jsem jednou zhlédla záznam z Londýna k 25. výročí Fantoma opery a podlehla jsem tomuto dílu zcela a úplně. Maska, která tam byla použita, se mi sice zdála trochu zvláštní, ale jinak bylo vše perfektní. Ačkoliv jsem předtím Sierru Boggess vůbec neznala, přísahám, že Christine jsem si představovala přesně takovou. Ramin Karimloo zase hrál Fantoma pro mě natolik přesvědčivě, že ho v něm stále nedokážu ani trochu rozpoznat - zkrátka je to Fantom, nikoliv herec. Byl tajemný, ale zároveň překypoval emocemi. V samém závěru mě rozplakal snad pokaždé. Navíc se mi líbilo i zpracování závěrečné scény a skoro to vypadalo, jako by Christine odejít nechtěla. Plakali snad všichni na jevišti a jistě i v hledišti, stejně tak já u televize. Posléze jsem záznam viděla ještě mnohokrát (zatímco film, který to vše odstartoval, už jsem nevyhledávala) a trochu jeho dokonalosti dávám za vinu, že v mých očích poškodil všechny verze ostatní. V Praze už jsem pak muzikál nikdy tak neprožívala, ale přesto jsem tak nějak doufala, že se moje nadšení vrátí. Jenže prvotní zamilovanost už byla zřejmě v nenávratnu a já si to nechtěla připustit.

Mým velkým snem se postupem času stalo - zhlédnout Fantoma právě v Londýně. Všichni, kdo tu čest měli přede mnou, o tom básnili jako o zážitku největším a nesrovnatelném s českým uvedením. Asi jsem tomu částečně uvěřila a přála si být též u toho a naživo - znovu se ponořit do hlubin příběhu a zažívat příjemné mrazení. Nějaký čas to zůstávalo jen nedostižným snem a stále jsem se neodvažovala objednat lístky do Her Majesty's Theatre a letenky do Londýna. V roce 2019 jsem si ale postupně plnila řadu svých snů, za což jsem zpětně velmi vděčná, a v srpnu došlo i na 'zpropadený' a dlouho odkládaný Londýn a s ním i Fantoma opery. Vzala jsem s sebou i mamku, s níž jsem Fantoma poprvé objevila, protože ač anglicky vůbec nemluví a nerozumí (a dokonce ten jazyk nemá ani ráda), Fantoma už zná natolik dobře, že jazyková bariéra v tomto případě nemohla být žádnou překážkou.

Seděly jsme v třetí řadě uprostřed a před námi se opět odehrál známý příběh plný kouzelných melodií. Samozřejmě vše bylo nádherné a magické, trikově i scénou dokonalé, navíc krásně odzpívané. Ale bohužel musím konstatovat, že se zase jednou ukázalo, že mít přehnaně vysoká očekávání se nevyplácí. A navíc jsem se na Fantoma opery asi zkrátka odvážila jet až moc pozdě, jelikož mezitím ten plamínek ve mně vůči němu trochu pohasl. S postavou Fantoma se již tolik neztotožňuji, protože jsem se přece jen v životě posunula trochu dál a ačkoliv problémy se sebevědomím mám stále, troufám si říct, že jsem na tom už o poznání lépe. A rozhodně o dost lépe než právě Fantom, kterého ale nadále lituji. Stále s ním soucítím a přeji mu štěstí a lásku. Jen už mě jeho příběh tolik nedojímá, a tak přiznávám, že v Londýně jsem konec neobrečela. Dokonce jsem ani nepociťovala žádné velké mrazení, snad jen v těch nejsilnějších momentech - tedy když se rozezní první tóny, poté při titulním duetu a také ve chvíli, kdy padá lustr. V těch okamžicích se mi srdce rozbušilo a já si připadala jako ve snu - jako bych nemohla uvěřit tomu, že jsem opravdu tam - skutečně v Londýně sedím v divadle a sleduju Fantoma opery. A lustr mi možná spadne na hlavu a já umřu dokonale šťastná (no, samozřejmě nespadl, ale pár vteřin jsem ten pocit měla. 😀

Jsem si jistá, že kdybych si do Londýna víc pospíšila, asi bych nadšením spadla na zadek. Jenže to se nakonec nestalo, a tak jsem vlastně nakonec z divadla odcházela trochu smutná - bylo mi líto, že moje fantomovská fáze je zřejmě již nenávratně pryč, když ani Londýn nepomohl. Ale zpětně nelituji, naopak - bylo to zkrátka perfektní zakončení jedné velké divadelní lásky a mé poslední »adieu« Fantomovi...

A vzhledem k tomu, že ačkoliv jsem byla s řadou aspektů londýnského Fantoma spokojená, jiné věci na mě dojem neudělaly, a tak alespoň můj názor nebude jen plný superlativ a rozjásaný. A tak vlastně budu více méně objektivní, pokud je to tedy v případě muzikálové srdcovky vůbec trochu možné. Nejprve přece jen trochu těch pozitiv - nádherná byla scéna včetně všech kulis, například Christinina šatna v divadle působila opravdu jako jeden samostatný pokojík. Stejně tak, pokud jsme byli zrovna svědkem nějakého představení v Opeře Populaire, bylo to skutečně 'divadlo na divadle' a nic nechybělo. Tím pádem se často mohlo divákovi zdát, že vlastně nesedí v divadle, ale sleduje skutečné dění. Bylo v každém případě poznat, že Fantom opery je zkrátka klenot, jenž si Her Majesty's Theatre hýčká s největší péčí.

Nic nemohu vytknout ani v oblasti kostýmů - ačkoliv už si s odstupem času už nevybavuju vše přesně do detailů, vzpomínám si, že jsem byla spokojená. Vše bylo podle mých představ - nevinná bílá Christine i tmavý Fantom. Barevný maškární bál... Rozhodně se bylo v tomto směru na co dívat. Samozřejmě mě oslnily i některé kouzelné triky, které k představení patří, ale v Praze se od nich muselo postupně upustit kvůli bezpečnosti. Na očarování mé duše to už ale tentokrát nestačilo.

Musím ale říct, i když s tímto názorem asi u leckterého čtenáře nepochodím, že ztvárnění některých scén se mi zkrátka líbilo více v jiných verzích a dokonce i v té pražské. Například právě ikonická scéna na maškarním plese. Vždy bez výjimky je to nádherná podívaná a jakási výkladní skříň tohoto díla. Sice trochu pozlátko, ale přiznám se, že v tomto případě mi to vůbec nevadí. Asi je to tím, že pak jim tam dramaticky vtrhne Fantom a do rytmu hudby sestupuje ze schodů, což je podle mého názoru geniální moment. Ovšem ještě předtím se vesele tančí a oslavuje a já musím říct, že v Londýně pojali tuto scénu skutečně megalomansky a na jevišti bylo v daný moment neuvěřitelné množství lidí, které navíc doplňovala i řada jakýchsi figurín (jejich význam objasňuje ve svém textu Little Lotte) - zkrátka aby byl taneční sál plně zaplněn. Jenže se v něm pak už nedalo moc hýbat. Můj názor je, že to výrazně ubíralo na dynamičnosti scény, a tak preferuji, když je účinkujících na scéně o něco méně, ale zato předvedou choreografie, díky níž navodí iluzi davu.

Přece jen divadlo by mělo podle mého názoru sem tam i podněcovat naši fantazii a nějakým drobným náznakem ji přimět, aby si zbytek domyslela. Ve Fantomovi bylo naopak ale vše natolik dotaženo do poslední drobnosti, že to na mě působilo už trochu přehnaně. Rozpaky jsem pociťovala také z toho, že herci na jevišti se zdáli být po celou dobu představení v pohybu, jako by se nemohli ani na chvíli zastavit. Například v dramatických chvílích, kdy se divadlo snaží přijít na to, jak zastavit řádění Ducha Opery, všichni herci stále chodili - skoro jako by pochodovali vstříc nějaké popravě či jinak truchlivé budoucnosti. Stejně tak při písni 'Think of Me' Christine hodně pohybovala tělem a dokonce to vypadalo, že snad propukne v baletní kroky. To mě poměrně rušilo, protože obvykle se v té chvíli už snažím vyčíst z Raoulovy tváře, zda svou kamarádku z dětství poznal či nikoliv a co na její výkon říká.

Pravděpodobně v obou případech, které jsem zmínila, se jednalo o nějaký režisérův záměr, ale zřejmě mi jeho pojetí v tomto směru zcela nesedlo. Poměrně mě zklamalo i jinak mé velmi oblíbené číslo 'The Point of No Return'. Textem i melodií je to velice vášnivá a takřka až erotická píseň, a tak při ní obvykle cítím napětí a ráda sleduji, zda to mezi hlavními představiteli jiskří či nikoliv. Už jsem mockrát slyšela, že pražské verzi je vyčítána přehnané erotično a fakt, že Fantom se Christine zbytečně moc dotýká. Přiznám se, že mi to nikdy nevadilo, ale uznávám, že to může působit už jako extrém. Ovšem v Londýně pro mě nastal extrém zcela opačný - nejenže se Christine a Fantom vůbec nedotýkali, ale skoro mi připadalo, jako by ani nestáli na jednom jevišti. On se v jednom koutku div nemodlil, jak lomil rukama, ona se zase kroutila, jako by tancovala břišní tance. Tedy nebyli na sebe nijak navázáni a vzájemně propojeni, zkrátka vůbec na sebe nereagovali. To mi připadalo trochu zvláštní. Opět je to ale výtka mířená možná spíše režisérovi, než představitelům hlavních rolí.

Tím se dostávám k samotnému obsazení, které jsem měla možnost v Londýně vidět. Podotýkám, že pěvecky jim rozhodně není co vytknout, všichni byli výborní a bylo poznat, že do představení dávají skutečně vše. Co se týče ústředního dua, možná bych ale preferovala někoho typově jiného. Fantom v podání Tima Howara se mi vlastně líbil i herecky, ovšem chybělo mu podle mě (čistě subjektivní pohled jedné ženy jednoho vkusu) to tajemné a sexy charisma plné nebezpečí. Zrovna za ním bych se zkrátka asi do zrcadla a do podzemí nehrnula. Přitom v programu má herec civilní fotku, kde vypadá docela dobře. Ale na jevišti na mě působil jako kombinace Viléma Čoka a úlisného čaroděje Skeletona v podání Karla Rodena z pohádky Pták Ohnivák. Z třetí řady mi připadal také poměrně malého vzrůstu a asi jsem si už z Prahy trochu rozmazleně zvykla na vysokého a silného Fantoma, 'co má ruce jako lopaty'. To mi v Londýně trochu chybělo.

Co naopak zůstává pro mě ve Fantomovi stejné jak u nás, tak i v cizině, je moje pozornost při scéně na střeše divadla. Kdykoliv ji sleduji, nemůžu si zkrátka pomoct a celou dobu pokukuji, kdy už se objeví Fantom. V té chvíli mě moc nezajímá duet Christine a Raoula 'All I Ask of You' (ač je krásný) a vůbec ne jejich polibky (ač jsem velký romantik), ale potřebuji nutně sledovat to, jak jejich láska drásá na duši Fantoma. V Londýně jsem tak co chvilku pokukovala nahoru (v podstatě přímo nad sebe), jestli už ho nezahlédnu. A když se objevil a zazpíval, opět mě zamrazilo. V ten moment jsem mu bolest na duši věřila až do poslední hořké kapky.

Byla bych šťastná, kdybych teď mohla napsat, že jsem stejně tak věřila i představitelce Christine - Kelly Mathieson, ale bohužel se mi zdálo, že v některých částech přehrávala - například již ve zmíněné písni 'Think of Me'. Vzhledově mi navíc Kelly připomínala porcelánovou panenku, a tak si Christine zrovna nepředstavuji. Ale opět se jedná jen o subjektivní názor. Náhodou vím, že Kelly viděli i jiní ze 7 statečných a moc se jim líbila.

Naopak v Londýně mě velmi zaujal představitel Raoula, což je postava, která mě obvykle vlastně skoro nezajímá. V případě záznamu z 25. výročí mi sice Raoul v podání Hadleyho Frasera připadal poměrně charismatický, ale zbytečně se na Christine mračil a nechoval se k ní moc láskyplně, a tak si moje sympatie také zcela nezískal. Dlouho byl jediným vikontem de Chagny, kterému jsem fandila, pouze Tomáš Vaněk z pražského uvedení. Ovšem v roce 2019 se k němu připojil právě i londýnský Raoul Jeremy Taylor. Až na kudrlinky na hlavě to pro mě byl naživo docela fešák a rozhodně mě zaujal, především tím, jak se choval ke Christine. Když mu jeho přítelkyně líčila nějakého prapodivného Fantoma, v nějž nevěřil, kroutil sice trochu otráveně očima, ale vždy ji pak utěšil a snažil se, aby zapomněla na prožité trauma. Byl jí oporou a vždy ji jemně objímal a líbal na vlasy. Takovou něžnost jsem u Raoula docela ocenila. V takovém případě se ani nelze divit, že ho má Christine ráda.

Zbytek obsazení tu již nebudu vypisovat, jen bych chtěla podotknout, že se mi snad již všichni do svých rolí typově hodili. Ráda bych 'vypíchla' především Carlottu, kterou ztvárnila Katy Hanna. Podle mého názoru se na roli hodila skutečně perfektně, nejenže byla roztomile vtipná, ale především jsem jí vše věřila. Nepochybovala jsem o tom, že je prima donna v divadle a kromě toho též fešná ženská, za kterou jdou chlapi kamkoliv. Zároveň byla trochu silnější, což mi k operní pěvkyni pasuje. Katy Hanna byla tak pro mě konečně zlatou střední cestou mezi českým pojetím prvoplánově prsaté divy (například v podání Terezy Mátlové) a Carlottou z 25. výročí (Wendy Ferguson), která byla velmi prostorově výrazná a komická, ale nedá se říci, že by byla nějak zvlášť oslnivá a půvabná femme fatale.

Jedinou slabou stránkou Katy Hanny coby Carlotty bylo její 'kvákání', když zásahem Fantoma přijde o hlas. Zvuky, které se jí draly z hrdla, byly nanejvýš vtipné, ale připomínaly spíše bučení než kvákání žab. Nejlepší kvákání tak zatím stále 'v mých uších' předvedla Monika Sommerová, která roli Carlotty v Praze párkrát odehrála (jinak byla též výborná Christine).

Tímto se dostávám k samému závěru své recenze. Své dojmy po představení jsem již nastínila, ale zkrátka jsme už asi s Fantomem opery došli „tam, odkud zpět nelze jít“ a ani návštěva Londýna už nevzkřísila moji prvotní zamilovanost. Naopak jsem zjistila, že člověk by neměl mít přehnaná očekávání (ani na West Endu) a utvrdila jsem se v tom, že na divadle platí „méně je někdy více“. Den nato jsem totiž zhlédla muzikál Come From Away a byla jsem z něj vlastně daleko nadšenější než z Fantoma. Už bylo pravděpodobně zkrátka na čase, aby Fantom přestal „zpívat v mysli mé“ a přenechal místo jinému dílu - abych si zase mohla vymyslet jiný bláznivý sen a jednou si ho vyplnit.