Muzikál Fantom opery: Na výpravě za londýnskými muzikály
Tento text píšu přesně rok poté, co jsem se konečně odhodlala splnit si svůj dlouholetý sen a využila velikonoční volno (v roce 2019 - pozn. 7 statečných) pro výlet do Londýna spojený s návštěvou několika muzikálů. Jedním z mých přání bylo vidět některý z muzikálů Andrewa Lloyd Webera, návštěva Fantoma opery se proto nabízela jako ideální volba. Toto představení jsem si nakonec naplánovala jako poslední v rámci výletu a moje velikonoční dobrodružství, tedy Fantom uzavíral.
Pro někoho, kdo není v cestování za muzikály zběhlý, se celkově jednalo o zážitek plný odlišností oproti českému divadelnímu prostředí.
Už samotná budova Her Majesty's Theatre mě nadchla, protože mám pro stará klasická divadla slabost a k muzikálu Fantom opery se tento typ budovy vysloveně hodí. Samostatnou kapitolou všech londýnských muzikálů jsou ale suvenýry. Je jich hodně, jsou krásné, a myslím, že skutečně každý si tam ten svůj najde. Připadala jsem si jako malé dítě před cukrárnou, které touží po všem, co v ní vidí, ale může si vybrat jenom jeden kousek. Už i samotný program mi připadá jako malé umělecké dílo a ráda se k němu i po delší době vracím a listuji v něm.
Smutnějším poznatkem, který jsem si z Londýna odnesla, jsou pak samotní diváci. I u nás mívám někdy pocit, že chování diváků překračuje hranice určité slušnosti, nicméně v Londýně je polohlasné mluvení nebo jídlo při představení téměř samozřejmostí. Po skončení na mě hlediště plné odpadků působilo podobně jako v kině. To vše mě mrzelo o to víc, že všichni na jevišti odváděli skutečně fantastické výkony, které si rozhodně plnou pozornost zasloužily.
Samotný příběh snad ani nebudu do detailu představovat. V zásadě jde o milostný trojúhelník, kdy na jedné straně máme velmi mladou a talentovanou Christine, která musí volit mezi tajemným Fantomem opery a mladým přítelem z dětství Raoulem.
Na první dojem mě ještě před představením překvapilo poměrně malé jeviště, později se ale ukázalo, že to bylo pouze zdání, protože provedení je skutečně mimořádně výpravné a celkové ztvárnění, ať už jednotlivých oper, scén v podzemí nebo na střeše, je skutečně velkolepé. Působivá je také scéna s padajícím lustrem, který zde "padal" velmi rychle a chvíli jsem měla pocit, že přímo na mě do první řady. Zmínit musím i nápadité kostýmy, zejména v tanečních číslech. Je snadné se okamžitě ponořit do děje a prožívat jej s hlavními hrdiny. To vše umocňuje skutečně krásná hudba a fantastické pěvecké výkony. Zde musím vyzdvihnout především výbornou představitelku Christine (Kelly Mathieson) a Fantoma (Scott Davies), z jejichž ústředního duetu jsem byla skutečně očarovaná.
U tohoto díla narážíme i v rámci 7 statečných na odlišné názory, kdy část z nás zastává názor, že Fantom a Christine patří k sobě a představení by tak mělo také skončit. Patřím do druhé skupiny, kdy je mi sice Fantoma líto, ale i přesto si myslím, že Christine by s ním šťastný život nečekal a měla by proto zůstat s Raoulem. V Londýně jsem měla nicméně trochu problém v tomto názoru vytrvat, protože mě představitel Raoula (Jeremy Taylor) nijak zásadně nezaujal, a to především typově. V mých představách by z Raoula mělo vyzařovat určité charisma, které mi zde trochu chybělo. Po pěvecké stránce jsem však byla spokojená na maximum a celkový dojem z představení byl více než dobrý.
Fantom opery pro mě tedy byl rozhodně povedeným závěrem mé výpravy za londýnskými muzikály a jsem rozhodně velmi ráda, že jsem jej viděla. Pevně věřím, že se brzy dočkáme lepších časů, kdy bude opět možné si podobný muzikálový výlet zopakovat a načerpat nové zážitky z West Endu.
Komentáře
Okomentovat