Muzikál West Side Story: Milostná tragédie v dechberoucím provedení

Muzikál West Side Story jsem poprvé viděla ve filmové verzi již jako dítě někdy v porevoluční éře v devadesátých letech. A již tehdy jsem doslova nasávala každý tón a prožívala každou vteřinu děje. Velmi se mi líbil představitel Tonyho, a o to víc jsem příběh, a hlavně jeho konec, prožívala. Teprve s postupem času jsem si začínala uvědomovat spojitost se shakespearovskou klasikou, kterou dílo Romeo a Julie bezpochyby je. Až o řadu let později jsem se, již jako dospělá, k West Side Story několikrát vrátila v Hudebním Divadle Karlín, a když v Karlíně toto představení skončilo, musela jsem opět řadu let čekat, dokud do Prahy nezavítalo toto představení v rámci broadwayského turné v roce 2017. To, že jsem tehdy o Vánocích našla vstupenku pod stromečkem, byl doslova splněný sen, a přestože zastávám názor, že pražské Kongresové centrum není ideální prostor pro muzikál, odnáším si pouze samé hezké vzpomínky. Později jsem viděla ještě velmi zdařilé provedení v plzeňském divadle J. K. Tyla, broadwayské zpracování však pro mě zůstalo nepřekonané.

Když jsem tedy minulý rok objevila, že v Berlíně lze v průběhu léta vidět několik broadwayských představení v rámci evropského turné, věděla jsem, že tuto příležitost nesmím promarnit a musím West Side Story znovu vidět.

---

Už jenom skutečnost, že se představení hrálo ve velmi krásném divadle - opeře, slibovalo silný zážitek. A toto moje očekávání bylo zcela naplněno. Naplněno bylo dokonce natolik, že jsem se o dva týdny později vypravila do Německa znovu, tentokrát do Drážďan, abych viděla West Side Story ještě jednou.

Nejsilnější stránkou West Side Story je hudba Leonarda Bernsteina, která je jednoznačně rozpoznatelná a nelze ji zaměnit s žádným jiným dílem. Připadá mi tak trochu „na hranici“ mezi hudbou vážnou a populární, kdy každý okamžik je skutečně geniálně hudebně dokreslen, ať už ve scénách vysloveně romantických, nebo dramatických pouličních bitkách. Už jenom při předehře mám vždy pocit, že mě každý tón doslova nabíjí další a další energií a řada melodií mi zůstává v paměti ještě týdny potom.

Děj snad ani není třeba rozepisovat. Dokazuje nám, že se od dob Williama Shakespeara vlastně nic moc nezměnilo a příběh, který vznikl před několika sty lety, se může odehrávat i ve zcela jiném prostředí a době. Nejsme tedy svědky rozepří znepřátelených rodů, ale šarvátek mezi pouličními gangy a namísto italské Verony se ocitáme na předměstí New Yorku. Zde proti sobě bojují Tryskáči a Žraloci a zakázaná láska vzkvétá mezi Tonym, bývalým členem Tryskáčů, a Mariou, sestrou vůdce Žraloků. To, že to celé nemůže dopadnout dobře a idylicky, je bohužel víc než jasné.

Toto zpracování mě však nadchlo i po vizuální stránce. Velmi se mi líbí, jakým způsobem je pojata scéna, jedná se vlastně o takové obrovské pojízdné lešení, které lze různým způsobem přemísťovat, a v kombinaci s vhodným různě barevným osvětlením a projekcemi se proto velmi rychle ocitáme na hřišti, střeše nebo pod viaduktem. Velkolepě působí hlavně taneční scény, z nichž mezi moje nejoblíbenější patří "Cool", "America" a pak provedení scény, v níž se Tony a Maria seznámí. Krásně barevně sladěné jsou také kostýmy, zejména nápadnější oblečení Žraloků, které se mi k přistěhovalcům z Portorika hodí. Vše je krásně sladěné do nejmenšího detailu a celkový efekt je skutečně dechberoucí.

Co se týče hereckých výkonů, musím konstatovat, že všichni zcela naplnili moje představy. Bylo až fascinující, s jakým nasazením se svých rolí zhostili a okamžitě mě vtáhli do děje. Velmi mě zaujalo, že většina herců, zejména v hlavních rolích, byla skutečně velmi mladá, což dodávalo příběhu na věrohodnosti. Vybavovalo se mi v tu chvíli, jakým způsobem jsem uvažovala a jak černobíle jsem vnímala svět kolem sebe, když mi bylo 18. Nedovedu si představit, že bych v tomto věku prožívala to, co Tony a Maria, a o to víc se mě to celé dotýkalo. Stávalo se mi, že jsem se dojímala i v některých scénách již v první půlce představení, protože jsem věděla, jak to celé nakonec dopadne.

Představitel Tonyho, Todd Jacobsson, mě oslovil zejména svojí určitou naivitou a dychtivostí, které se mi k této postavě hodily. Od Tonyho mám nejradši hned jeho úvodní číslo „Something's Coming“, ale i ta všeobecně známá - „Maria“ nebo „Tonight“.

Sophie Salvesani v roli Marii byla naprosto dokonalá zejména pěvecky, a to především v duetu „Tonight“ nebo v mém oblíbeném, trochu odlehčeném čísle „I Feel Pretty“. Velmi působivé bylo její „dospění“ v duetu „A Boy Like That“ a samozřejmě v závěrečném „Somewhere“ a v celém finále představení. Mojí oblíbenou scénou, která mě vždy spolehlivě dojme, je ale scéna v krejčovském salonu, kdy si Tony a Maria „hrají“ na to, že mají svatbu. Je krásné sledovat jejich bezprostřednost a hravost v kombinaci se zamilovaností, která je zjevná.

Zmínit musím také Chloé Zuel v roli Anity. Její temperament byl obdivuhodný zejména v písni „America“, a kdykoliv se objevila na scéně, získala si okamžitě všeobecnou pozornost. V závěru také sklidila asi největší a zasloužený potlesk.

Nemůžu vynechat ani představitele Tryskáčů a Žraloků - Riffa (Noah Mullins) a Bernarda (Lyndon Watts), i když skutečně všichni byli naprosto dokonalí a přesvědčiví a nenapadá mě jediné slabé místo tohoto představení.

West Side Story zkrátka vždy byla moje srdcovka a dobré obsazení a působivá scéna mohou moje dojmy jedině umocnit. V tomto případě se to jednoznačně povedlo. Jsem proto ráda, že jsem toto zpracování mohla vidět, a to dokonce opakovaně.