Muzikál Donaha!: Striptýz pánské duše

V amerických filmech se často setkáváme s motivem dámské jízdy za účasti rozlučky se svobodou. Dámy si potřebují »vyhodit z kopýtka«, a tak navštíví pánskou striptýzovou show a zatímco pozorují dokonalá mužská těla, hodnotí nedokonalosti mužské povahy. Posilňují se u toho alkoholem, a tak o trapasy a záchvaty smíchu není nouze. A tak nějak vypadala i výprava na Donaha! do Plzně, kde mi dělaly společnost Cofferun a Nikča ze 7 statečných. Žádná z nás se naštěstí/bohužel nevdávala, a tak se nejednalo o rozlučku se svobodou v pravém slova smyslu, ale spíš o jakési rozloučení se starostmi našich všedních dní. Všechny tři jsme potřebovaly nejen pokec s kamarádkami, ale hlavně způsob, jak vypnout a na vše zapomenout. A přesně to se nám tehdy dokonale podařilo.

Ostatně tomu napomohlo i samotné představení Donaha!, které v našem případě suplovalo zmíněný striptýz. Jak samotný název představení napovídá, na svlékání na jevišti přece jenom došlo… Jenže háček byl v tom, že se nesvlékali žádní prvoplánoví svůdníci a namakaní muži, ale parta obyčejných chlapů z ocelárny, kteří nemohou zavadit o pořádnou práci, a tak se uchýlí právě k nevšednímu způsobu obživy a dohodnou se, že nacvičí odvážné vystoupení a předvedou ho v místním klubu, aby to všem pořádně ukázali a dokázali i svým ženám (i těm bývalým), co v nich vězí.

---

Celá zápletka tak spočívá právě v humorném paradoxu, že se před publikem předvedou pánové, u nichž byste to asi nepředpokládali. Jeden má možná pár kilo navíc, druhý je zase střízlík a jiný už má pár vrásek a vlasy mu pomalu řídnou a šediví. Jenže právě v tom tkví podle mě největší kouzlo Donaha! - vždyť na jevišti se odhalí nefalšovaní chlapi, kteří jsou díky vadám na kráse … skuteční. A to je tedy mnohem víc sexy než nerealistická "perfektní" krása. Hlavní hrdiny Donaha! včetně jejich nedostatků si zkrátka zamilujete a budete jim coby diváci ze všech sil fandit. Obdivujete je za jejich odvahu a rozumíte jejich obavám, už jen proto, že ani nikdo z nás asi není dokonalý a nerad by se někde producíroval nahý. Já tedy rozhodně ne!

A zřejmě proto je podle mě nejsilnější stránkou muzikálu Donaha! právě děj i příběh, který sice obsahuje (vzhledem k zápletce celkem logicky) dost humorných chvilek, ale nejedná se jen o prvoplánovou »řachandu« beze smyslu, nýbrž dojde i na několik velmi procítěných momentů. Spolu s hlavními hrdiny totiž prožíváme nejen jejich neúspěchy a obavy, ale také lásku a často problematické vztahy - například se setkáváme s motivem otce (Jerryho), který se obává, že se synem netráví dostatek času a není mu dostatečným vzorem. Nebo též sledujeme dva ženáče (mladšího Davea a staršího Harolda), co velmi milují své manželky, ale nedokážou k nim v jistém smyslu najít cestu - ať už fyzicky (nedojde na sex), nebo psychicky (muž se nedokáže otevřít a přiznat pravdu).

Právě tyto dva zmíněné aspekty příběhu byly i mými nejoblíbenějšími momenty celého představení a zároveň podle mého názoru byly i emotivně nejsilnější (Coffeerun dokonce uronila i slzičky), k čemuž dopomohl i způsob, jakým bylo vše znázorněno na jevišti. Když si hlavní postava, rozvedený a nezaměstnaný Jerry, uvědomuje, jak rychle mu utíká mezi prsty život i dětství jeho syna Nathana, v horní části jeviště se objeví plátno, na němž se promítají Jerryho nostalgické vzpomínky na chvíle, kdy byl Nathan menší a vše bylo »tak nějak jednodušší«. Ve scéně, kdy duo ženatých mužů vyznává lásku svým spícím chotím, si zase na jevišti vystačili pouze s jednou manželskou postelí. Ta je pomocí barvy povlečení rozdělena vizuálně na dvě poloviny, aby bylo jasné, že představuje ve skutečnosti manželská lože hned dvě. Na jedné polovině uléhá mladší žena, na druhé starší, vždy je však osvětlena ta dáma, která je zrovna pro děj důležitá a které se zrovna týká pěvecký výstup zmíněných pánů manželů. V jiném momentu muzikálu se pak situace obrátí a na řadu přichází pěvecké vyznání obou dam. Také zde byl motiv manželských postelí k mé radosti zopakován.

Ostatně co se týče scény Donaha! celkově, byla jsem spokojená. Kromě těchto dvou zmíněných chvílí byla totiž většina prostředí zobrazena především pomocí jedné otočné podlouhlé falešné stěny, která byla z jedné strany "cihlová" a z druhé strany ji zdánlivě tvořil materiál jiný. Na stěně různě přibývaly a ubývaly buď lampičky či plakáty s reklamou na striptýzové vystoupení, a tak oko diváka nemuselo dlouho váhat, zda se nachází například na kurzech tance či před striptýzovým barem.

Horní část jeviště byla poměrně specifická v tom, že zde po celou dobu seděl a hrál orchestr, který byl nejen viditelný a nikde se neschovával, jak to občas u muzikálů bývá, ale v jedné chvíli se dokonce sám dirigent stal součástí děje, když si v muzikálu zahrál předáka z ocelárny a oznamoval nějakou důležitou novinu. Jindy zase hudebníky částečně zakryly barevné a veselé třásně, aby navodily slavnostní a uvolněnou atmosféru. A jak jsem již zmiňovala, v jistém momentu se tam objevilo také promítací plátno. Přeměny kulis tak téměř neprobíhaly a rozhodně nerušily hlukem či zdržováním divadelní zážitek. (A to dokonce ani ve chvíli, kdy se na jevišti v jedné scéně objevuje auto.)

Ačkoliv se dílo jmenuje Donaha!, samozřejmě byli herci po většinu času na jevišti oblečení. Všichni měli kostýmy poměrně soudobé a alespoň pánové i poměrně obyčejné, až na ten »úbor« poslední, který spíše odhaloval než kryl a hlavně zářil pomalu jako vánoční prskavky (naštěstí ne doslova, to by asi páni herci rádi nebyli). Čestnou výjimku také tvořil kostým profesionálního striptéra (v podání Pavla Režného) který měl sice maličkou roličku, ale vzhledem panáčka Kena, vycpaným rozkrokem a právě jasně bílým upnutým kostýmem se mi vepsal do paměti dokonale. Na druhou stranu některé ženské figury měly poměrně vyzývavé oblečení a vzpomínám si, že u některých mi to připadalo zbytečné. Jelikož to ale byly především návštěvnice striptýzového vystoupení, brala jsem to jako součást děje.

Jako slabší prvek muzikálu hodnotím paradoxně jeho hudební stránku. Především proto, že když teď píšu tuto recenzi, nedokážu si zpětně vybavit jedinou melodii z Donaha!, a to ani náznakem. Přímo v divadle mi žádná píseň v představení nijak zvlášť nepřekážela, ale zároveň mi ani neučarovala, abych si ji pak ještě někdy poslechla. Přesto se pěvecká čísla vždy dobře hodila do děje a doplňovala tak mozaiku pěkného divadelního zážitku.

Důležitým dílkem skládačky je ale i obsazení, s nímž jsem v Plzni byla též víceméně spokojená. Přiznávám se, že hlavní role Jerryho mě ve výsledku nenadchla, i když to pravděpodobně nesouvisí ani tak s představitelem Jozefem Hruškocim, jehož výkon se mi například v Elisabeth moc líbil, ale spíše s tím, jak byla daná figura rozepsaná ve scénáři. Pokud je zápletka postavena na tom, že striptýz je pro chlapy z ocelárny jediná možnost, měl by tomu divák věřit a protagonistovi fandit a chápat ho. Jerry měl sice silnou motivaci, jelikož se po rozvodu s Pam (kterou má asi stále trochu rád) bál, že tím ztrácí i jejich syna, ale dával to najevo velmi nešikovně. Bohužel tak na mě spíše působil jako obyčejný zamindrákovaný chudák, který má hluboko do kapsy a nic nedokázal, a tak si vztek vylévá na těch v životě úspěšnějších - mimo jiné i na novém partnerovi Pam. Navíc je Jerry přehnaně hrdý a ač dostává nabídky k práci, všechny se zaťatým výrazem odmítá. Zřejmě má dojem, že pracovat v bistru je pod jeho úroveň, zvlášť když by mu práci dohodila exmanželka. Pokud ale nemá na alimenty, měl by zkrátka vzít cokoliv, pokud mu na synovi záleží. Místo toho se upne na trochu bláznivý (ale samozřejmě vlastní) nápad se striptýzem a najednou je ochoten se veřejně zesměšnit a dokonce se nechat i zatknout. Chvílemi to vypadá, že vzdá i to, co si sám vymyslel, a své kamarády a kolegy v tom nechá samotné. Tím na mě působil jako srab a měla jsem tak opravdu problém si ho oblíbit.

Naštěstí vše vyvažovali ostatní chlapíci z ocelárny, kteří neměli chybu. Nejen Malcom v podání Adama Reznera, ale nezapomenutelná vtipná střela Pavel Klimenda coby trochu jednodušší Ethan, který se svlékáním nemá problém a navíc by rád předvedl i taneční umění, a tak stále dokolečka zkouší jeden náročný kousek a značně si přitom ubližuje. Richard Tesařík jako "Bejk" (přezdívka mluvící za vše) také bavil a vzhledem k jeho věku jsem ho obdivovala už jen za to, že do podobného představení šel.

Štěstí jsem přála především Romanu Krebsovi coby roztomilému Haroldovi, který by pro svou ženu Vicki v podání Stanislavy Topinkové Fořtové udělal cokoliv, ale asi nejvíc jsem fandila Daveovi, jehož skvěle ztvárnil Tomáš Savka. Právě v tomto představení na mě zatím Tomáš udělal zatím největší dojem a ačkoliv jsem v dobách první řady SuperStar rozhodně nepatřila do tábora jeho fanynek (ostatně já tehdy nefandila žádnému z kluků, to přišlo až s další řadou ), po jeho výkonu v Donaha! bych tam asi bez problému zapadla. Daveovi jsem zkrátka rozuměla nejvíc, možná částečně i proto, že je z party ocelářů nejvíc prostorově výrazným a všichni mu jeho kila navíc připomínají. To s sebou přináší jak humorné chvíle, kdy Dave na nácvik tanečních kroků nakráčí s kyblíkem kuřete ze známého fastf oodu a co chvíli se jím ve stresu láduje, tak i momenty vážnější - Dave trpí kvůli váze i kvůli nezaměstnanosti (ostatně asi právě kvůli ní také kila nabral) nedostatkem sebevědomí a sebeúcty a stále se kvůli tomu víc a víc odcizuje od své ženy Georgie v podání rovněž skvělé Evy Staškovičové. Z každého jejího pohledu i gesta je ale víc než jasné, že ona ho miluje bez ohledu na nějaké špíčky a jediné, co by si přála, je spočinout v jeho silné náruči.

Navíc u Davea jsem na rozdíl od Jerryho viděla i snahu se sebou něco dělat. Ačkoliv se mu do zaměstnání ochranky v obchodním centru zpočátku nechtělo (ačkoliv netuším proč), stejně si oblékl uniformu a šel to zkusit. Vážila jsem si ho za to, že bojoval za svou hrdost i lásku k Georgie. Vůbec jsem se jí tak nedivila, že ho má ráda. Dave se tak stal bezkonkurenčně mou oblíbenou postavou v Donaha!.

Na závěr zmíním ještě ty, kdo mě zaujali v menších úlohách - coby drsná pianistka pobavila vždycky skvělá a nezapomenutelná Venuše Zaoralová Dvořáková (viděla jsem ji předtím také v Duchovi a posléze i v Elisabeth), v roli Jerryho pubertálního syna Nathana (co byl stále podezřele nad věcí) se mi líbil šikovný mladík Miloslav Frýdl a coby jeho maminka Pam mi učarovala Soňa Hanzlíčková Borková (ještě před tím, než jsem ji viděla jako úchvatnou Elisabeth). Byla nejen uvěřitelnou milující maminkou, ale také byla natolik okouzlující, že jsem se Jerrymu ani nedivila, že ji má stále rád. Podle mého názoru i ona jeho a její pohledy tak často prozrazovaly, že kdyby se Jerry jen trochu víc snažil a dal si svůj život dohromady, možná by u ní měl ještě šanci.

Zda ji nakonec dostane či ne, už se v muzikálu nedozvíme. Pokud ale vy také váháte, zda máte na Donaha! vyrazit, ráda vám ho doporučím. Není to sice rozhodně žádné vrcholné umělecké dílo, které by měl za život vidět každý, ale minimálně v plzeňské verzi představuje příjemnou oddechovku a veselé rozptýlení, které ve správný životní okamžik dokáže spravit náladu. Vždyť Donaha! zvládlo rozjařit jednou ranou i "tři grácie" ze 7 statečných muzikálovců. Pokud byste nás ostatně ten večer cestou z divadla náhodou potkali, jistě jste si museli myslet, že jsme se zbláznily, nebo jsme se přinejmenším dost posilnily alkoholem, už jen díky našim záchvatům smíchu v tramvaji a pozpěvování písně Jsi můj pán z muzikálu Dracula při výstupu z ní. Ovšem opilé jsme byly pouze divadlem, jelikož jak jsme se shodly - Donaha! zkrátka dokáže zapůsobit stejně jako (přinejmenším jedna) vypitá láhev vína.