Muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť: Vždycky může být lépe
Muzikály Kočky a Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť patří mezi mou neoblíbenější tvorbu Andrewa Lloyd Webbera. Pro obě tato představení je typické střídání hudebních žánrů a mnohem větší míra hravosti a poetiky nežli u jiných žánrově vyhraněnějších děl. V případě Josefa je to ještě možná více umocněno skutečností, že autoři hudby i libreta byli v době psaní muzikálu velmi mladí a původní verze byla tvořena pro školní představení. Jedná se o muzikálové ztvárnění biblického příběhu v takové podobě, aby byl zapamatovatelný a pochopitelný i pro dětského diváka. Důležitou složkou tohoto představení je početný dětský sbor, který je částečně do příběhu začleněn.
Vypravěčka, která je zároveň jednou z hlavních postav, dětem vypráví příběh početné rodiny Jákoba, jenž měl ze všech svých synů nejraději toho dvanáctého - Josefa. Svoji náklonnost mu dával najevo různými dary, včetně krásného pestrobarevného pláště. Josef má navíc schopnost vykládat sny, podle nichž právě jej čeká lepší a zářivější budoucnost nežli jeho bratry, kteří tyto předpovědi velmi špatně snášejí. Narůstající nevraživost vyvrcholí rozhodnutím bratrů se Josefa zbavit. Prodají ho proto do Egypta jako otroka a zoufalému otci namluví, že zemřel. Josef se dostane do služeb Putifara, který si ho záhy oblíbí. Stejně tak bohužel i jeho žena, která se pokouší Josefa svést, při čemž ji přistihne její manžel a uvrhne Josefa do vězení. Jeho situace se zdá být bezvýchodná, nicméně jiskřičky naděje i zde zažehnou a o Josefových schopnostech vykládat sny se dozví Faraon, kterého zrovna zvláštní noční můry tíží. Josefovi se na jejich základě podaří Faraona připravit na blížící se období hladomoru a ten ho za to jmenuje svým vrchním rádcem. Mezitím Josefovi bratři strádají a rozhodnou se hledat útočiště právě v Egyptě, kde se znovu s Josefem setkávají. Na to, jak to celé dopadne, a zda se Josef bude ke své rodině znovu hlásit, se již ale musíte zajít podívat do divadla.☺
Dění na jevišti se tedy odehrává ve dvou rovinách, kdy děti ze současnosti sledují biblický příběh Josefa. V některých případech se tyto roviny propojují a děti jsou přímo součástí Josefova příběhu. Ten je, na rozdíl od reálného a trochu šedivého světa, plný barev, a prostředí je v něm výtvarně zpracované tak, jako by se jednalo o zhmotnění představ dětí, které Josefův příběh poslouchají.
Hlavní myšlenka, kterou si z představení vždy odnáším, je, že by se člověk neměl vzdávat za žádných okolností, protože vždy je naděje, že se situace (tedy pokud tomu a sami sobě věříme) může otočit tím správným směrem. Síla této myšlenky je pro mě velmi nabíjející, přestože já sama mívám spíše tendence se vzdávat poměrně brzy. Když se cítím opravdu špatně, písně „Brány jsou zamčené“ nebo „Každý má svůj sen“ mě vždy dokážou dostat ze špatné nálady a vyvolat ve mně pocit, že nic není zase až tak zlé a určitě bude zase o něco lépe.
Televizní/filmovou verzi Josefa z roku 1999 jsem viděla opravdu mockrát, znám ji prakticky nazpaměť a obsazení hlavních dvou rolí, tedy Josefa a Vypravěčky (Donny Osmond a Maria Friedman), mi připadá nepřekonatelné a v divadle se nikdy nevyhnu srovnávání. Stejně tak jsem viděla snad všechny verze Josefa, které byly k vidění v Čechách, tedy brněnskou, ostravskou a naposledy i plzeňskou.
Nejstarší, brněnská verze, mě oslovila nejméně, příliš mě totiž nenadchl tehdejší představitel Josefa, Jakub Uličník, který nenaplňoval mé (zjevně filmovou podobou ovlivněné) představy a nedařilo se mi ho jako Josefa akceptovat. V neposlední řadě mě u brněnské verze mrzelo, že dětský sbor byl pouze nahraný a viditelný na projekci, což částečně ochudilo představení o jeho kouzlo a náboj. Oproti tomu v Ostravě jsem byla z Josefa nadšená naprosto. Byl to přesně ten typ představení, kdy jsem odcházela z divadla a už věděla, že tohle musím vidět znovu (bohužel se jednalo o derniéru). Josefa tehdy hrál Roman Harok, který mi typově vyhovoval, stejně bych si dovedla velmi dobře představit i alternujícího Tomáše Novotného. V roli Vypravěčky se představila výborná Vendula Příhodová. Měla jsem ze všech účinkujících pocit, že je to strašně baví a pozitivní atmosféra a nadšení se tak rázem přeneslo i na diváky. Velmi krásné a dojemné bylo i závěrečné medley, kdy došlo i na sólové výstupy dětí z dětského sboru a dočkali jsme se i duetů „malého“ a „velkého“ Josefa nebo Vypravěčky. Má pomyslná laťka byla tedy nastavená hodně vysoko a byla otázka, zda se ji v Plzni podaří překonat či nikoliv...
V Plzni jsem představení viděla hned dvakrát. Poprvé již v roce 2019 a podruhé v létě roku 2020. Plzeňské kostýmy jsou do určité míry podobné těm, které znám již z filmové verze. Také u scény je zachována hravost, která je u Josefa nezbytná. Těšila jsem se ale hlavně na obsazení, kdy jsem u Kateřiny Falcové (kterou jsem znala již dříve z West Side Story) byla přesvědčená, že svým milým a laskavým projevem bude ideální vypravěčkou Josefova příběhu. V této roli mě vůbec nezklamala a zcela naplnila veškerá má očekávání. Podruhé jsem jako Vypravěčku viděla Michaelu Noskovou a musím říct, že její podání bylo možná ještě o trochu energičtější a mně osobně o něco bližší. Obě dámy nicméně odvedly fantastický výkon a ani v jednom případě nebudete zklamáni.
Nejvíc jsem nicméně byla zvědavá na Pavla Klimendu v roli Josefa. O jeho talentu není rozhodně pochyb, nicméně z fotek a jiných představení na mě vždy působil hodně dětsky a měla jsem proto trochu strach, že by mi to u Josefa mohlo vadit. Tato obava nicméně byla zcela zbytečná a jeho charisma v dané roli bylo mimořádné. Velmi rychle si získal mé sympatie a držela jsem mu palce. Líbil se mi obzvlášť v první části představení, kdy je Josef ještě značně spontánní a bezstarostný. Jeho přerod v dospělého jedince, jenž řeší, zda se znovu přihlásit ke své rodině, byl nepochybně hereckou výzvou, ale myslím, že i v této poloze byl dost přesvědčivý. Zejména na druhém představení mě jeho výkon nadchl natolik, že začínám uvažovat, že se na Josefa ještě jednou vypravím.
V ostatních menších rolích se představil snad celý muzikálový soubor a s veškerými sólovými výstupy Josefových bratrů jsem byla maximálně spokojená. Zmínit také musím skvělý dětský sbor, který má, jak už jsem zmínila dříve, v tomto muzikálu významný prostor. Děti zpívaly úplně fantasticky!
Určitým zklamáním pro mě bylo v Plzni pouze obsazení role Faraona Petrem Vondráčkem. Nezpochybňuji, že je Petr Vondráček velmi dobrý zpěvák a žánr rock and rollu je mu blízký, nicméně Faraon je v tomto představení do určité míry i komická role a já měla pocit, že se v této poloze úplně nenašel. Celkově mi do sehraného souboru nezapadl a příliš mě jako Faraon neoslovil. Na druhém představení se v roli Faraona představil Jan Kopečný, který naopak zcela naplnil moji představu. Přesně vystihl míru nadsázky, jakou tato postava podle mě vyžaduje.
Nejdůležitější ale je, že v Plzni byla zachycena celková nálada tohoto představení a to, kvůli čemu mám Josefa tak ráda, jsem zde našla. Nechyběla mi potřebná hravost, určitá naivita ani krásně barevně vytvořená a přitom jednoduchá scéna. Pokud bych tedy měla zhodnotit, zda plzeňský Josef moji pomyslnou laťku nastavenou v Ostravě překročil, nedokážu jednoznačně odpovědět. Obě tato představení byla dost vyrovnaná a budu moc ráda, pokud ho v Plzni ještě uvidím.
Vypravěčka, která je zároveň jednou z hlavních postav, dětem vypráví příběh početné rodiny Jákoba, jenž měl ze všech svých synů nejraději toho dvanáctého - Josefa. Svoji náklonnost mu dával najevo různými dary, včetně krásného pestrobarevného pláště. Josef má navíc schopnost vykládat sny, podle nichž právě jej čeká lepší a zářivější budoucnost nežli jeho bratry, kteří tyto předpovědi velmi špatně snášejí. Narůstající nevraživost vyvrcholí rozhodnutím bratrů se Josefa zbavit. Prodají ho proto do Egypta jako otroka a zoufalému otci namluví, že zemřel. Josef se dostane do služeb Putifara, který si ho záhy oblíbí. Stejně tak bohužel i jeho žena, která se pokouší Josefa svést, při čemž ji přistihne její manžel a uvrhne Josefa do vězení. Jeho situace se zdá být bezvýchodná, nicméně jiskřičky naděje i zde zažehnou a o Josefových schopnostech vykládat sny se dozví Faraon, kterého zrovna zvláštní noční můry tíží. Josefovi se na jejich základě podaří Faraona připravit na blížící se období hladomoru a ten ho za to jmenuje svým vrchním rádcem. Mezitím Josefovi bratři strádají a rozhodnou se hledat útočiště právě v Egyptě, kde se znovu s Josefem setkávají. Na to, jak to celé dopadne, a zda se Josef bude ke své rodině znovu hlásit, se již ale musíte zajít podívat do divadla.☺
Dění na jevišti se tedy odehrává ve dvou rovinách, kdy děti ze současnosti sledují biblický příběh Josefa. V některých případech se tyto roviny propojují a děti jsou přímo součástí Josefova příběhu. Ten je, na rozdíl od reálného a trochu šedivého světa, plný barev, a prostředí je v něm výtvarně zpracované tak, jako by se jednalo o zhmotnění představ dětí, které Josefův příběh poslouchají.
Hlavní myšlenka, kterou si z představení vždy odnáším, je, že by se člověk neměl vzdávat za žádných okolností, protože vždy je naděje, že se situace (tedy pokud tomu a sami sobě věříme) může otočit tím správným směrem. Síla této myšlenky je pro mě velmi nabíjející, přestože já sama mívám spíše tendence se vzdávat poměrně brzy. Když se cítím opravdu špatně, písně „Brány jsou zamčené“ nebo „Každý má svůj sen“ mě vždy dokážou dostat ze špatné nálady a vyvolat ve mně pocit, že nic není zase až tak zlé a určitě bude zase o něco lépe.
Televizní/filmovou verzi Josefa z roku 1999 jsem viděla opravdu mockrát, znám ji prakticky nazpaměť a obsazení hlavních dvou rolí, tedy Josefa a Vypravěčky (Donny Osmond a Maria Friedman), mi připadá nepřekonatelné a v divadle se nikdy nevyhnu srovnávání. Stejně tak jsem viděla snad všechny verze Josefa, které byly k vidění v Čechách, tedy brněnskou, ostravskou a naposledy i plzeňskou.
Nejstarší, brněnská verze, mě oslovila nejméně, příliš mě totiž nenadchl tehdejší představitel Josefa, Jakub Uličník, který nenaplňoval mé (zjevně filmovou podobou ovlivněné) představy a nedařilo se mi ho jako Josefa akceptovat. V neposlední řadě mě u brněnské verze mrzelo, že dětský sbor byl pouze nahraný a viditelný na projekci, což částečně ochudilo představení o jeho kouzlo a náboj. Oproti tomu v Ostravě jsem byla z Josefa nadšená naprosto. Byl to přesně ten typ představení, kdy jsem odcházela z divadla a už věděla, že tohle musím vidět znovu (bohužel se jednalo o derniéru). Josefa tehdy hrál Roman Harok, který mi typově vyhovoval, stejně bych si dovedla velmi dobře představit i alternujícího Tomáše Novotného. V roli Vypravěčky se představila výborná Vendula Příhodová. Měla jsem ze všech účinkujících pocit, že je to strašně baví a pozitivní atmosféra a nadšení se tak rázem přeneslo i na diváky. Velmi krásné a dojemné bylo i závěrečné medley, kdy došlo i na sólové výstupy dětí z dětského sboru a dočkali jsme se i duetů „malého“ a „velkého“ Josefa nebo Vypravěčky. Má pomyslná laťka byla tedy nastavená hodně vysoko a byla otázka, zda se ji v Plzni podaří překonat či nikoliv...
V Plzni jsem představení viděla hned dvakrát. Poprvé již v roce 2019 a podruhé v létě roku 2020. Plzeňské kostýmy jsou do určité míry podobné těm, které znám již z filmové verze. Také u scény je zachována hravost, která je u Josefa nezbytná. Těšila jsem se ale hlavně na obsazení, kdy jsem u Kateřiny Falcové (kterou jsem znala již dříve z West Side Story) byla přesvědčená, že svým milým a laskavým projevem bude ideální vypravěčkou Josefova příběhu. V této roli mě vůbec nezklamala a zcela naplnila veškerá má očekávání. Podruhé jsem jako Vypravěčku viděla Michaelu Noskovou a musím říct, že její podání bylo možná ještě o trochu energičtější a mně osobně o něco bližší. Obě dámy nicméně odvedly fantastický výkon a ani v jednom případě nebudete zklamáni.
Nejvíc jsem nicméně byla zvědavá na Pavla Klimendu v roli Josefa. O jeho talentu není rozhodně pochyb, nicméně z fotek a jiných představení na mě vždy působil hodně dětsky a měla jsem proto trochu strach, že by mi to u Josefa mohlo vadit. Tato obava nicméně byla zcela zbytečná a jeho charisma v dané roli bylo mimořádné. Velmi rychle si získal mé sympatie a držela jsem mu palce. Líbil se mi obzvlášť v první části představení, kdy je Josef ještě značně spontánní a bezstarostný. Jeho přerod v dospělého jedince, jenž řeší, zda se znovu přihlásit ke své rodině, byl nepochybně hereckou výzvou, ale myslím, že i v této poloze byl dost přesvědčivý. Zejména na druhém představení mě jeho výkon nadchl natolik, že začínám uvažovat, že se na Josefa ještě jednou vypravím.
V ostatních menších rolích se představil snad celý muzikálový soubor a s veškerými sólovými výstupy Josefových bratrů jsem byla maximálně spokojená. Zmínit také musím skvělý dětský sbor, který má, jak už jsem zmínila dříve, v tomto muzikálu významný prostor. Děti zpívaly úplně fantasticky!
Určitým zklamáním pro mě bylo v Plzni pouze obsazení role Faraona Petrem Vondráčkem. Nezpochybňuji, že je Petr Vondráček velmi dobrý zpěvák a žánr rock and rollu je mu blízký, nicméně Faraon je v tomto představení do určité míry i komická role a já měla pocit, že se v této poloze úplně nenašel. Celkově mi do sehraného souboru nezapadl a příliš mě jako Faraon neoslovil. Na druhém představení se v roli Faraona představil Jan Kopečný, který naopak zcela naplnil moji představu. Přesně vystihl míru nadsázky, jakou tato postava podle mě vyžaduje.
Nejdůležitější ale je, že v Plzni byla zachycena celková nálada tohoto představení a to, kvůli čemu mám Josefa tak ráda, jsem zde našla. Nechyběla mi potřebná hravost, určitá naivita ani krásně barevně vytvořená a přitom jednoduchá scéna. Pokud bych tedy měla zhodnotit, zda plzeňský Josef moji pomyslnou laťku nastavenou v Ostravě překročil, nedokážu jednoznačně odpovědět. Obě tato představení byla dost vyrovnaná a budu moc ráda, pokud ho v Plzni ještě uvidím.
Komentáře
Okomentovat