Muzikál Les Misérables (Bídníci): Věčná láska v srdci mém

O muzikálu Les Misérables neboli Bídníci by se daly psát romány stejně dlouhé, jakým je samotná literární předloha od Victora Huga. Bez nadsázky se dá říct, že je to jeden z nejkrásnějších muzikálů na světě, a to nejen svým silným příběhem, ale také hudbou, která je krásná, podmanivá, zkrátka po všech stránkách výjimečná. Je to také muzikál se světovým prvenstvím - je nejdéle hraným muzikálem na světě. Premiéru měl v roce 1980 v Paříži a od roku 1985, kdy měla jeho přepracovaná anglická verze premiéru v Londýně, se hraje dodnes. Jeho autory jsou Claude-Michel Schönberg (hudba) a Alain Boublil (libreto). V roce 1992 byli Bídníci poprvé uváděni i v České republice - nejdříve v Praze ve Vinohradském divadle, později v roce 2003 v Goja Music Hall, v roce 2009 v Městském divadle Brno a v roce 2012 se opět vrátili do GMH.

Není snad nikdo, kdo by neznal velké románové zpracování Bídníků od V. Huga. Je to nesmírně napínavé a emocionálně silné čtení, založené na skutečných událostech začátkem 19. století ve Francii. Životní příběh galejníka Jeana Valjeana jenž byl odsouzen za krádež chleba a z vězení propuštěn po dlouhých 19 letech, je o to silnější, že se opravdu mohl stát. Ocitáme se tak v prostředí odsuzování bývalého vězně, jenž touží po normálním životě. Toho dosáhne, až když se odváží změnit svoji identitu a porušit tím zákon. Za tento zločin ho dlouhá léta pronásleduje inspektor Javert z galejí. Potkáváme i mladou ženu Fantine, která ve snaze utajit svou nemanželskou dceru, pracuje v továrně a malou Cosette dá do výchovy hospodskému páru Thénardierových, kteří se k ní nechovají zrovna vzorně. V době předsudků, kdy byly svobodné matky odsuzovány a zavrhovány, ocitá se Fantine na ulici a je nucena k prostituci. Z beznadějné situace ji dostane až Valjean, který je paradoxně částečně zodpovědný za její vyhazov z práce, zachránit ji už však již nedokáže. Proto alespoň vysvobodí její dceru z rukou nenasytných Thénardierových. Po letech skrývání se však osudy Thénardierů, Valjeana, Cosette a Javerta opět protínají, a to na pozadí studentských povstání a demonstrací. Důležitými postavami dalších částí příběhů se stává vlastní dcera Thénardierových Éponine, student Marius a vůdčí skupiny demonstrantů Enjolras.

---

Oproti románu i několika velice pěkným filmovým zpracováním je samozřejmě děj muzikálu značně zkrácen. I tak však muzikál trvá tři hodiny a není o nic méně napínavý než kniha. Můžeme tak sledovat příběh ve sledu několika desetiletí, stárnoucí postavy a jejich měnící se charaktery. Smrt Fantine, později Éponine a potlačená revoluce na barikádě patří k nejemotivnějším momentům příběhu, můžeme však prožít i veselou scénku s Thénardierovými v jejich hospodě. Prožíváme příběh lásky naplněné i nenaplněné a také procitnutí inspektora Javerta. Ten poté, co zjistí, že se mýlil, volí vlastní smrt. Tolik různých emocí během jednoho představení vám nabídne málokterý muzikál. K českému provedení bezesporu výrazně prospěl i kvalitní překlad Zdeňka Borovce, jenž si vskutku brilantně pohrál s jazykem, dodal údernost razantním melodiím, romantiku něžnějším kantilénám i zvukomalebnost v kontrastu s napětím ve scénách vypjatých, kdy člověk nedýchá a jen prožívá vše spolu s aktéry na jevišti.

Já jsem se s Bídníky setkala poprvé v knižní podobě někdy ve svých 13 letech. Tenkrát to bylo pro mě velice náročné čtení, a to nejen délkou románu, ale také obsahem a prostředím odehrávající se revoluce. Přiznávám, bylo to asi moc brzo, číst tak velký román v tomto věku. Později jsem se k Bídníkům vrátila až poté, co jsem slyšela 3CD muzikálu v češtině, viděla dvě různá filmová zpracování a těšila se na divadelní podobu v roce 2012 v GMH. Už cédéčko se stalo mou láskou a úplně stačilo k tomu, abych si živě představila celý příběh na jevišti. Po půlroce se mi povedlo vidět Bídníky i v Londýně, později i koncertní verzi v podání brněnského souboru a po několika letech opět v Londýně. Nesmím opomenout také velmi zdařilé filmové zpracování muzikálu režisérem Tomem Hooperem, který velmi citlivě přistoupil ke všem hereckým i pěveckým projevům herců - a to tím, že všichni herci zpívali před kamerou živě pouze na klavírní doprovod, a orchestrální základ se nahrával až po natočení filmu právě na pěvecká čísla přímo z filmu. Tím dostali herci velkou svobodu v provedeních svých písní, kdy nebyli vázáni předem natočenou hudbou. Zejména představitelka Fantine Anne Hathaway této možnosti využila vrchovatě a její výkony patří k těm nejlepším.

Bídníci jsou muzikál, kde není malých rolí. Každá z devíti hlavních figur se dá považovat za velkou a důležitou, s množstvím sólových výstupů a značného prostoru pro herectví a projev velkých či menších emocí. A to jak tělem, tak i hlasem. Po hudební stránce je prostě celý muzikál tak skvěle napsaný, že pro herce/zpěváky musí být radost ztotožnit se s kteroukoli postavou a předat ji kus svého "já". Můžeme být svědky zoufalství Fantine, nešťastné zamilovanosti Éponine, komediálních výstupů obou Thénardierů, naivity Cosette, víry ve spravedlnost u Maria či Enjolrase. A zejména též proměn a vývoje charakterů obou hlavních rivalů Valjena a Javerta a jejich několika náhodných setkání během různých situací. Jejich konfrontace v různých momentech příběhu patří k nejvypjatějším scénám z celého muzikálu.

V Londýně patří tento muzikál spolu s Fantomem opery k nejnavštěvovanějším. Je to příběh, jenž nikdy nezestárne, bude se vždy přimlouvat ke všem generacím a připomínat, že svoboda, kterou máme dnes, nebyla vždy samozřejmostí. Kdybych měla srovnat londýnskou inscenaci s českou z GMH z roku 2012, největší rozdíl je ve zvuku. Goja Music Hall je velký prostor, kde ze začátku uvádění velice zadrhával zvuk a v některých místech divadla nebylo hudbu či zpěv dobře slyšet. Druhá věc je to, že v tomto divadle se vzhledem k velkému prostoru klade značný důraz na nazvučování herců, což je pochopitelné a nevidím to jako nevýhodu či něco, co k muzikálu nepatří. Mezi českými a londýnskými Bídníky byl však rozdíl ve způsobu nazvučování. V ČR měli aktéři při zpěvu ve svých mikroportech kupu "efektů", což jim jistě pomohlo zvládnout těžké party, z nichž některé hraničí s potřebou operní průpravy. V Londýně těch efektů nebylo tolik, zpěv byl přirozenější, ale také syrovější, a tím možná na první poslech méně zajímavý. Nejsem v tomto směru znalec, takže nechci hodnotit, která cesta je ta správná, zmiňuji to čistě jako postřeh. S efekty je zvuk líbivější a navíc zvukař dokáže pomoct zpěvákovi s případnou indispozicí, bez efektů byl ale zážitek o něco jiný, možná víc emocionální, opravdovější a v některých scénách mrazivější. V Londýně je ovšem menší divadlo, kde je podobný pěvecký nárok na herce možný.

Muzikál Bídníci stojí za zhlédnutí, ať se hraje kdekoliv. Nechci v tomto případě do detailů srovnávat obě jevištní provedení (pražské a londýnské), protože obě byla plná emocí a na samotných dekoracích představení nestojí. Stojí na výkonech, pěvecké i herecké připravenosti a dobrém zvuku. Pokud v českém uvádění bylo u některých aktérů herecké pokulhávání, v Londýně mě zase někteří nezaujali hlavně pěvecky (a nebylo to jíž zmíněnou absencí efektů). V Londýně představení technicky lépe šlapalo, což však není divu, když se hraje v jednom divadle několik desetiletí, a tak je představení vyšperkované do detailů. Hlavně stavba barikády byla blesková a také sebevražda Javerta byla provedena o něco působivěji. Na velkoleposti či naopak minimalismu některých dekorací opravdu v tomto případě nesejde, proto je ani dál nechci srovnávat a rozvíjet. Odcházíte-li z divadla se stoprocentním zážitkem, v slzách a několik dní o něm přemýšlíte, tak to bylo zkrátka dobře zahrané.

Snad se k nám Bídníci opět vrátí. A až bude opět možnost vycestovat, doporučuji londýnskou návštěvu všemi deseti. Možná by někdo namítal, že londýnští Bídníci se spolu s Fantomem opery stali pouze výnosnou atrakcí pro turisty a již dávno ztratili svůj lesk, není to pravda. Toto dílo jen tak nezanikne a vždy bude mít co říct nejen milovníkům hudby, divadla či historie, ale i mladé generaci, která si prostřednictvím umění může snáz uvědomit životní hodnoty a víc si jich vážit.