Muzikál Mamma Mia!: Perfektně namíchaný letní koktejl

Letní a rozjásaný muzikál Mamma Mia! plný písniček od ABBY, navíc v srpnovém žáru a v Londýně, kde je prý každé představení skvělým zážitkem. Znělo to jako pohádka, ovšem než mohl nastat happy end, musela jsem se trochu prosekat pomyslným pohádkovým trním - na mé muzikálové výpravě do Londýna jsem totiž spolu s maminkou cestou na Mamma Mia! trochu bloudila. Věděla jsem, kde divadlo Novello Theatre hledat a dokonce i přibližně cestu k němu, jenže jsem byla na druhé straně Temže a zaboha jsem nemohla natrefit na ten správný most, který vedl nejen na druhou stranu, ale navíc přímo do divadelní čtvrti. Příznačně se jednalo o most Waterloo (písnička s tímto názvem se v muzikále objevuje - pozn. autorky), a tak se právě tento most stal málem mou největší londýnskou porážkou. Hlavně proto, že oslovený 'místní' člověk nás po dotazu poslal přímo na opačnou stranu, čemuž jsem se právě chtěla vyvarovat…

Procházka se tedy trochu protáhla, ale nebudu si tu stěžovat, protože každý turista by mi ještě řekl, že jsem měla štěstí, protože jsem toho vlastně tím pádem viděla o malinko víc, než jsem sama chtěla. A koneckonců i večeři jsme v rekordním čase s maminkou stihly a do divadla dorazily 'tak akorát' (což pro některé nejmenované ze 7 statečných znamená „šíleně pozdě“). Musím ale přiznat, že kdykoliv takový adrenalin cestou do divadla zažívám (ano, daří se mi takto pravidelně, dokonce i v rodné Praze 😀), představení si pak nesmírně užívám… Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré.

---

A to si možná říká i hlavní hrdinka muzikálu Mamma Mia!, mladá dívka Sophie, když se její život náhle obrátí vzhůru nohama. Má před svatbou, ale nejvíc ji trápí, kdo ji povede k oltáři. Nikdy totiž nepoznala svého otce. Ovšem díky deníku maminky Donny najde hned tři vhodné kandidáty, a tak jim napíše a pozve je na veselku. Jelikož matce samozřejmě nic neřekne a vzápětí skutečně dorazí všichni tři pánové - Sam, Harry i Bill, je o zábavu i pořádné zmatky a omyly postaráno. To je ve zkratce příběh Mamma Mia!, jenž si jistě řada z vás bez problémů vybaví díky hvězdně obsazenému filmovému zpracování z roku 2008. Já sama ho velmi dobře znám a viděla jsem ho nesčetněkrát, stejně tak moje maminka. Právě fakt, že obě dobře známe příběh muzikálu, ale především legendární songy od kapely ABBA, byl jedním z důvodů, proč jsem toto představení pro nás dvě zvolila. Jen já jsem se (jako obvykle) nedokázala ubránit drobnému srovnávání s filmovou verzí. V tomto případě ale muzikál dopadl velmi dobře, největší rozdíly jsem shledávala asi v obsazení, což později vysvětlím, ale jinak mi vlastně nic zásadního nechybělo. Alespoň atmosféru tohoto díla se v Londýně podařilo zachytit skvěle.

Pokud máte raději vážnější a umělečtější kusy, Mamma Mia! pravděpodobně nebude vaším šálkem čaje, jelikož je to jedna velká oddechovka a uvolněná a pořádně roztančená letní romantika. Takové rozptýlení, k němuž se uchýlíte, když se vám nechce moc přemýšlet a hlavně se ničím trápit. Lehce bláznivý děj je totiž zasazen na řecký ostrůvek, a tak na mě z toho dílka vždy dýchne atmosféra letní dovolené, rozpáleného sluníčka, příjemně osvěžujícího moře a vánku od pobřeží. Zkrátka jsou v něm poschovávány všechny ty věci, co mi teď, když o nich píšu, tak trochu chybí.

Mamma Mia! mi tak trochu připomíná letní koktejl, který vám namíchají právě někde v baru na pláži (a trochu podezírám autorku libreta Catherine Johnsonovou, že si možná nějaký koktejl při tvorbě též dopřála). Muzikál je stejně tak barevný a sladký a je namíchán z ingrediencí, které uvolní svaly i tvář, vykouzlí úsměv a možná vás i roztančí. To se v mém případě muzikálu podařilo i při uvedení na české scéně (viděla jsem jednou v Kongresovém centru a jednou v Divadle Hybernia) a v Londýně taktéž. Tam tančilo snad celé divadlo včetně pána vedle mě, který si během představení podupával nožičkou do rytmu.

A teď ke zmíněným magickým ingrediencím Mamma Mia! - tou základní je samozřejmě hudba - ale věřím, že hity skupiny ABBA jsou natolik známé po celém světě, že je nemusím nijak blíže představovat. Jejich hudba se mi líbila asi odjakživa a mám dojem, že je to především tím, že je velmi živá a rytmická, přesto s často emotivními a zajímavými texty. V muzikálu tak není v podstatě ani jediná píseň, která by se mi nelíbila, naopak si je užívám všechny - pravděpodobně nejvíc se vždy těším na titulní song Mamma Mia, který si pak ještě dlouho zpívám, ale favoritů je opravdu daleko víc - například The Winner Takes It All, Dancing Queen, S.O.S., Thank You For The Music či I Have A Dream. Speciální místečko v mém srdci má pak již řadu let především Our Last Summer.

Jelikož se jedná o hitmuzikál, je potřeba také zhodnotit, zda se písničky do jednotlivých scén muzikálu hodí, nebo jsou tam 'naroubovány' bez toho, aby to dávalo nějaký smysl. Podle mě v případě Mamma Mia! téměř všechny písničky do děje pasují skvěle a pomáhají vytvářet jednoduchý příběh. Snad jediná píseň, u níž mi její smysl není zcela jasný, a dokonce mě vždy v divadle překvapí, že se v muzikálu vůbec nachází, je The Name Of The Game. Zpívá ji Sophie s jedním ze svých potenciálních otců, a ač se mi píseň dobře poslouchá, s klidným srdcem bych ji vynechala. Stejně tak mě moc nebaví celé číslo Sophiina bláznivého snu, jímž začíná druhé dějství. Působí na mě spíše jako drobná připomínka děje divákům po pauze.

Další tajnou ingrediencí úspěchu muzikálu Mamma Mia! je dojem, že se před vámi odehrává neuvěřitelná show. Podpořen je nejen choreografií a skvělými tanečními čísly, ale třeba i důmyslným použitím světel - nejvíc patrné je to zřejmě ve scéně rozlučky se svobodou. Právě osvětlení též dotváří scénu, k níž nemám ani moc co říct. Byla podle mého názoru perfektně vytvořená a zároveň na pohled jednoduchá a nepřeumělkovaná. Na jevišti před námi opravdu stál starší a nepříliš udržovaný hotýlek někde v chudším koutku Řecka, který ještě nestihli turisté objevit a zničit svou přítomností. Nechyběla samozřejmě kombinace bílé a modré barvy, tolik typická pro řeckou architekturu. Vše pak již stačilo doplnit jen pár obyčejnými předměty všedního života, abychom byli uvedeni do děje - stolek a židle pro hosty, postel či toaletní stolek se zrcadlem v ložnici Donny, apod.

Naopak co se týče kostýmů, tam se o jednoduchosti už tolik mluvit nedá. Když pominu ikonické barevné a lesklé úbory či kombinézy ze samého závěru představení, oblékají se postavy do outfitů, které působí moderně i uvolněně, ale zároveň hrají všemi barvami. Mám pocit, že ať řeknete jakoukoliv barvu, někdo v Mamma Mia! ji na sobě měl. Výjimku tvoří snad jen obyčejné řecké ženy z vesnice, které chodí oděné jen v černé barvě. Upřímně si na ně ale skoro nepamatuji, jelikož je v mé hlavě odsunuly do pozadí daleko barevnější výjevy.

Zato si velmi dobře vybavuji, jak jsem doslova zírala, jak se někteří herci dokázali bleskově převlékat, například v předělech mezi scénami či dokonce během samotného výstupu. Vzpomínám si, jak Sophie zmizela jen asi na pár vteřin za nějakou kulisu a rázem se znovu objevila, ale už v jiném kostýmu. V takových chvílích jsem se opravdu divila, div ne s otevřenou pusou dokořán jako Kelišová ze Slunce sena.

Podobně jsem si 'sedla na zadek' i z představitelky hlavní role a myslím si, že právě ona byla pro mě hlavním tahounem celého večera a nejlepším prvkem obsazení - Mazz Murray, kterou jsem viděla právě tehdy poprvé v životě, mě zkrátka dostala. Byla jednoznačně nejlepší Donnou v mých očích. Filmová Meryl Streep je úžasná herečka a obdivovala jsem její energii, ale vždycky se mi zdála na danou roli již trochu stará. V českém uvedení jsem pak měla možnost vidět Danielu Šinkorovou, jejíž Donna byla především sexy ženská k nakousnutí. A Mazz Murray byla podle dokonalá kombinace obojího - jak fešné ženské, u níž věřím tomu, že se do ní pobláznili rovnou tři chlapi, tak i »herdek baby«, co má energie na rozdávání. Tak to má podle mě být. Kromě toho má Mazz Murray hlas jako zvon! Právě její výkon byl podle mě nejlepší.

Dále bych chtěla vyzdvihnout ještě Tanyu alias Kirsty Hoiles, Billa neboli Stephena Becketta a Rosie v podání Ricky Butt, kteří se do svých rolí typově také výborně hodili a dokázali skvěle bavit publikum. Postavu Tanyi moc ráda nemám, ale zde si mě dokázala získat. Rosie coby drobná spisovatelka s krátkým sestřihem je v podstatě moje oblíbená vedlejší postava a vždycky jí fandím, aby našla štěstí, o které v závěru tolik usiluje. Vlastně jsem se jí v londýnské verzi ani moc nedivila, že o Billa tak stojí, jelikož to byl velký sympaťák. A ocenila jsem, že i on vypadal, že se vlastně rád nechá 'lapit' (z filmového Billa Stellana Skarsgårda jsem takový dojem neměla).

V případě představitelky Sophie jsem byla tak trochu na vážkách - Lucy May Barker se mi docela líbila, především energií a hereckým výkonem. Nepůsobila na mě ale dostatečně jako naivní mladá holčina, jakou by Sophie podle mě být měla. Lucy May působila inteligentně a moc jsem tedy nevěřila, že by se chovala tak ztřeštěně, kdyby jí to nepředepisoval scénář. Pěvecky jsem byla spokojená až na některé vyšší tóny, které nebyly zcela lahodivé pro mé ucho, neboť se mi zdálo, že slečna trochu 'kváká'. Ale jiné písničky jí sedly mnohem líp.

Asi největší slabinou londýnské Mamma Mia! bylo pro mě ale obsazení mužských rolí, jak už jsem trochu naznačovala. Přitom pánské osazenstvo a jejich sex-appeal považuji také za jednou z potřebných ingrediencí letního koktejlu Mamma Mia!. Přece jen musíme Donně a její přelétavosti trochu rozumět, a tak by měli mít její tři exmilenci Sam, Harry i Bill mít jakési kouzlo. Snad každá žena by se do nich měla zamiovat Nemluvě o Sophiině snoubenci Skyovi, který je zamýšlen jako prvoplánový hezounek, kterého teprve láska k Sophie proměnila z proutníka ve věrného a chápavého (tedy jak kdy 😀) partnera. Jeho londýnský představitel Cameron Burt sice nebyl vlastně špatný, ale můj typ to vyloženě nebyl.

Samozřejmě vím, že tohle je už otázkou spíše vkusu a navíc - sto lidí, sto chutí, a tak by se mnou třeba leckterá dáma nesouhlasila, ale představitel Sama, kterého jsem měla možnost vidět, se mi (ani mojí mamince) nelíbil skoro vůbec. Z programu jsem po důkladném zkoumání zjistila, že herec se jmenuje David O'Mahony a je to pouze understudy Sama. (Soudě podle fotek by se mi možná oficiální představitel zamlouval o něco víc…)

Nejenže byl kudrnatý a měl trochu vysoké čelo (navíc často zbrocené potem), ale nebyl ani nijak statný, a tak vedle Donny působil trochu jako tintítko. Ani hlas neměl moc mužný, a tak nás zkrátka nepřesvědčil. „To snad už radši Brosnana, co mečí jako kozel,“ komentovala to drsně moje mamka a já s ní v podstatě souhlasím, protože na osobitý zpěv Pierce Brosnana už jsem si ve filmové verzi dávno zvykla. Navíc má takové charisma, že stačí jediný jeho pohled a ženské si z něj sedají na zadek…

Naopak Harry byl na divadle stejně tak okouzlující jako jeho filmový protějšek Colin Firth. Neil Moors byl shledán (mnou i maminkou) za fešáka, navíc s velmi silným a zajímavým hlasem, a tak nás trochu zamrzelo, že si role s představitelem Sama nevyměnili role. Hned bychom Samovi a Donně fandily o mnoho víc!

Každopádně tato drobná vada na kráse nám představení nezkazila. Naopak jsem z Novello Theatre jsem odcházela nadšená a plná energie, přesně tak, jak jsem čekala a doufala. Dokonce i maminka byla poměrně spokojená, písničky od ABBY si užívala, ale přiznala mi, že pro ni bylo utrpení sledovat scény, kde bylo pouze mluvené slovo.

Podle ní herci dost přehrávali a já uznávám, že občas jsem ten pocit měla tak trochu i já, ale poté, co jsem ten dojem nabyla už první večer na Fantomovi, mi došlo, že v Londýně jsou zkrátka zvyklí hrát pro velké publikum, tedy tak, aby jejich gesta a pohyby viděli i diváci v těch nejposlednějších řadách. A zatímco u Fantoma mi to spíše překáželo, u Mamma Mia! jsem to brala jako součást představení. Jelikož podle mě je i filmové zpracování podobně rozjásané - snad někdy až moc přehrávané a ukřičené (zvlášť když se Sophie či Donna vítají se svými kamarádkami, to bych vždycky ocenila špunty do uší). Skoro bych tedy řekla, že k Mamma Mia! se tento styl herectví skoro až hodí.

A tak jsem třetí večer v Londýně opět po divadle zalitovala, že se nejednalo o odpolední představení, po němž bych mohla ještě objevovat památky s nově načerpaným elánem. Místo toho mě čekala jen cesta na hotel a šipka do postele, která byla nakonec stejně zbytečná, protože rozpumpované tělo usnout stejně nemohlo. V hlavě mi ještě stále zněly písničky ABBY a já se toužila stát 'Dancing Queen'…