Muzikál School of Rock: Obrovská dávka energie z hudby

Bez nadsázky mohu říct (i když to bude znít přehnaně adoračně, ale na blogu to snad nevadí), že bez jména Andrew Lloyd Webber by muzikálový svět snad ani neexistoval. Tento britský hudební skladatel, jenž v březnu (2020 - pozn. 7 statečných) oslavil své 72. narozeniny, napsal za svůj život dvacítku muzikálů, z nichž dobrá polovina jsou celosvětové hity. Na tom by možná nebylo nic zvláštního, avšak každý z těch muzikálů se nese v jiném hudebním stylu - a to už se dá považovat za jedinečnost. Můžeme tak slyšet díla popová, kantilénová, operní, rocková, v duchu soulu, při poslechu objevíme obrovské hudební gradace naproti jednoduše znějícím písním, inspirace operními velikány i malými kapelami hrajícími v klubech, velké orchestrální či instrumentální melodie v protikladu s jemnými podmanivými nápěvy. Jen málokterému skladateli je blízký tak široký rozsah hudebních žánrů, s nimiž dokáže pracovat s přesností i citem, a do všech navíc nesmazatelně zapsat svůj osobitý autorský punc.

Měla jsem to štěstí vidět živě jevištní zpracování sedmi děl Lloyda Webbera (Fantom opery, Kočky, Sunset Boulevard, Jesus Christ Superstar, Pískání po větru, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Škola ro(c)ku), jeden další muzikál znám ze záznamu (Láska nikdy neumírá/ Love Never Dies) a jeden z filmového zpracování (Evita). Dnes bych ráda představila ten, který znám z Londýna a u nás se zatím nehrál.

---

Škola ro(c)ku (School of Rock) je zatím posledním muzikálovým počinem mistra Lloyda Webbera. Premiéru měl v roce 2016 na americké Broadwayi a o rok později v Londýně. Je inspirován stejnojmenným filmem z roku 2003 s Jackem Blackem v hlavní roli. Je to příběh nepříliš úspěšného rockera Deweyho Finna, který bydlí u svého kamaráda Neda Schneeblyho a jeho přítelkyně Patty Di Marco. Ned je snadno manipulovatelný, Patty naopak velice dominantní a náročná. Když Dewey dluží peníze za nájem a navíc ho vyhodili z kapely, omylem zvedne telefon a poslechne si nabídku práce pro Neda - má nastoupit jako učitel v místní škole Horace Green. Přijde do školy a představí se Nedovým jménem. Ředitelka Rosalie od Neda očekává vysoký standard, a tak má Dewey velice těžkou pozici. Dostane třídu asi desetiletých dětí, které má vyučovat, a zanedlouho si k nim vytvoří zvláštní vztah. Pozvolna zjišťuje přísnost, jaká panuje během školní výuky, kdežto děti by uvítaly raději volnější způsob. Dozvídá se o jejich rodičích, které je nechápou a nutí je do nezajímavých či nechtěných činností, aby naplnili své vlastní ambice bez ohledu na přání potomků. A tak Dewey pomalu začíná vyučování ve stylu hudby - rocku. Řekne dětem, že jsou součástí nové rockové kapely a připravují se na soutěž. Mezitím se Dewey blíž seznamuje s Rosalie, která svojí vnější přísností a neústupností skrývá své vlastní „já“ - dívku s něžnou duší, kterou se bojí projevit navenek. Několik dní před rockovou soutěží je podvodník Dewey odhalen, avšak děti a jejich rodiče se ho zastanou - pochopili totiž, že dětem nelze brát jejich sny a na soutěž kapel jdou všichni společně. Děti oceňují Deweyho za to, že splnil, co slíbil.

Tento jednoduchý příběh byl z hlediska zhudebnění a přenesení na divadelní prkna mistrovským počinem. Gillian Lynne Theatre je velice hezky řešené divadlo s půlkruhovým hledištěm, z něhož je na jeviště dobře vidět ze všech míst. Scéna je poměrně jednoduchá - tvoří jej hlavně velká točna, na níž se stylem „výměny několika prken“ mění prostředí z Nedova bytu na školu, třídu, bar a rockové pódium - a to je vlastně všechno. Víc není třeba. Na pravé straně se nachází ještě balkůnek s živou kapelou, z jejichž členů se v poslední části stávají také diváci - veškerý hudební zvuk totiž obstarají děti na zmíněné soutěži kapel. Celá inscenace sázela na jednoduchost a v ní byla možná její největší devíza - veškeré dění obstarali herci a hlavně děti. Co se týče hudby - písně zněly samozřejmě převážně rockově s tvrdším kytarovým soundem, ale mohli jsme slyšet také příjemné sborové písně dětí (velmi mi připomínaly některé hudební pasáže z muzikálu téhož autora Pískání po větru) a došlo i na operu, konkrétně na část árie Královny noci z Mozartovy slavné Kouzelné flétny. Většinu melodií si zapamatujete a z hlavy prostě nedostanete. I když nejsem vyloženě rocková duše, dobrým rockem nepohrdnu - ale ten rock, jehož jsem se dočkala na tomto představení, mě pronásledoval ještě několik týdnů.

Tím se dostávám k obsazení: v hereckém ansámblu se nachází kolem 13 dětí (věk odhadem 9-12 let), které jsou bezesporu těmi největšími hvězdami a nejhlavnějšími aktéry. Nejenže hrají, tančí a zpívají, ale také hrají na hudební nástroje - klavír, kytaru, baskytaru a bicí. A že umějí na své nástroje pořádně válet, to mohu potvrdit - bylo to ro(c)kování, jak se patří! V roli Deweyho jsem viděla Garyho Trainora, který byl jako vystřižený z knihy o zkrachovalých rockerech - svou vizáží připomínal tak trochu bezdomovce, ale hrál a zpíval s neuvěřitelnou energií a zápalem a děti na jevišti i v hledišti ho doslova žraly. Jeho role byla náročná v tom, že prakticky neslezl z jeviště a práce s dětmi na jevišti také není jednoduchá. Dokázal si však získat publikum hned v prvních momentech. Celé představení bylo nabité energií z výborné hudby a vypadalo to, že sám Gary se nechává pohlcovat celým tím rockovým nářezem stejně jako děti.

Další výraznou postavou byla představitelka Rosalie Rosanna Hyland - přesvědčivá každým coulem, navíc bravurně zvládající již zmíněný těžký operní part. Ostatní role jsou poněkud menší (Ned, Patty, rodiče a učitelé), buď čistě činoherní, anebo sborové.

Energie - to je to správné slovo pro vyjádření celkového dojmu z představení. A to nejen energie hudební, ale také emocionální. Mnoho rodičů neumí svým dětem naslouchat, a tak se pro ně škola stává mnohdy přítěží. Způsob výuky děti nudí a na koníčky nezbývá prostor. A koneckonců ani rodiče nemají na své ratolesti čas a myslí si, že dítě je ve škole šťastné, když tráví čas mezi vrstevníky. A stejný pohled na výuku mají kolikrát i samotní učitelé, ale ruku na srdce - ne každý, kdo je dobrý odborník, je i dobrý pedagog. Muzikál Škola ro(c)ku vtipnou formou poukazuje na to, co děti baví a jak je může víc bavit i běžná školní látka.

Škola ro(c)ku je muzikál, který si dost dobře umím představit i na některém českém jevišti. Již několik umělců dokázalo, že umí zpívat operně i rockově a také že jsme schopni sehnat dostatek skvěle připravených dětí. Doufám, že jednou se najde produkce, která se práskne přes kapsu a pod kvalitním režijním vedením zde uvidíme i tento výjimečný kus. Je bezesporu vhodný pro všechny generace, pobaví i poučí, a hlavně vlije do žil slušnou dávku rockové energie.