Muzikál Noc na Karlštejně: Dvě královny na Hrádku i v Tróji

Dvě ženy, jejichž láska je silnější než přísný zákaz císařův. Noc na Karlštejně je jistě dílem natolik známým, že ho nemusím dlouze představovat. Tento muzikál proslavilo především filmové zpracování z roku 1973 s obsazením plným hvězd, s nímž je jistě pro všechny současné herce nesmírně obtížné se měřit. Podle mě je dnes navíc velmi těžké pokusit se vytvořit pro diváka stejnou atmosféru, která na něj dýchne z filmové klasiky, již dobře zná.

Ovšem před lety jsem (jako dítě) viděla verzi Hudebního divadla Karlín (ovšem jak mi bylo připomenuto maminkou, hrálo se zrovna v Kongresovém centru), které se to povedlo vystihnout velmi obstojně. Došlo sice na jednu změnu, bez níž bych se asi obešla (přidaná postava trubadúra), ale všem aktérům, ač byli od filmových protějšků často typově velmi odlišní, se podařilo skvěle zhostit jednotlivých rolí. Toto představení se ale už nějaký ten pátek nehraje, i když by si jistě své diváky našlo. Soudě už jen podle toho, jaký je zájem o představení Noc na Karlštejně, která se každoročně odehrávají právě na stejnojmenném hradě.

Já sama jsem neodolala a divadelní zážitek přímo na Karlštejně jsem si dopřála v létě 2019 a odcházela jsem spokojená, respektive jsem se cestou z hradu na vlak spíše vznášela díky geniální hudbě Karla Svobody. Nějaké výhrady jsem měla, ale přesto jsem měla dojem, že to stálo za to. Uvažovala jsem, že bych si to ještě někdy v budoucnu zopakovala, na což došlo o rok později, kdy jsem byla po koronavirem vynucené divadelní pauze obzvláště lačná divadelních a muzikálových zážitků. Spolu s dalšími dvěma statečnými jsme v rámci turné Noci na Karlštejně (konaném kvůli rekonstrukci Karlštejna na různých místech po republice) vyrazili na Hrádek u Nechanic. V srpnu jsem pak »vyvedla« za kulturou maminku na derniéru tohoto představení v rámci této sezony. Ta se konala v prostředí zahrad Trójského zámku v Praze.

Obě návštěvy v roce 2020 provázely ale stejné nešvary - v první řadě jsme se dopředu nedozvěděli, jaké nás čeká obsazení. Co se týče programů, nebyly na místě k dostání, což nám bylo dvojicí slečen uvaděček na Hrádku u Nechanic vysvětleno tak, že v nejisté situaci ohledně koronaviru nebylo do poslední chvíle jasné, zda se turné bude konat či ne, a tak se programy nestihly vytisknout. Když pominu fakt, kolik firem se profesionálnímu tisku věnuje (a že i já jsem nakonec absolventskou práci vytištěnou měla, ač na poslední chvíli), někteří diváci by si jistě koupili i starší vydání programu z loňských ročníků, ale ani ten zkrátka nebyl k dispozici. To vše se dá ještě omluvit, ale co považuji už za takřka amatérský přešlap, je fakt, že obsazení nebylo nikde k dohledání ani pomocí obyčejné vývěsky. Reklamních bannerů s partnery představení zde bylo habaděj, ale připíchnout k nim někam obyčejnou A4 s tabulkou jmen už byl zřejmě problém. Nehledě na to, že ani uvaděčky nebyly informované, kdo v představení účinkuje. Při návštěvě v Tróji už jsem se ani neobtěžovala něco si dopředu zjišťovat, každopádně programy opět nikde a stejně tak žádná vývěska s obsazení, zato občerstvení a dokonce reklamních akcí (rozdávaly se sušenky) habaděj. Nejen chlebem živ je člověk, chtělo by se říci. Ovšem v tomto případě by to asi bylo trochu zbytečné.

Ač jsem ráda, že producent Janis Sidovský Noc na Karlštejně pro letní scénu připravil, mám z něj dojem, že pracuje tak trochu na jistotu - nejen tím, že pracuje s tak známým dílem, ale právě i tím, že některé věci, které by se mu nemusely finančně vyplatit, jsou pro něj zkrátka na druhé koleji. Na Hrádku u Nechanic měl k divákům před začátkem představení proslov, který byl v podstatě rovněž jen výčtem partnerů (a poděkováním zdravotníkům, což samozřejmě nekritizuji). Jistě by se ale mohla k proslovu přidat ještě jedna věta s výčtem obsazení. Ano, my „muzikálovci“ sice většinu herců poznáme, ale jsme v podstatě výjimkou. Není tedy divu, že v průběhu představení jsme si od diváků z řady za námi vyslechli, že krále (Daniel Bambas) hraje „asi ten Rous“. Nehledě na to, že kromě hlavních představitelů jsou součástí představení také zbrojnoši (mimochodem - všichni do jednoho jsou skvělí), kteří tímto pro publikum zůstali jen bezejmennými tvářemi. To na mě působí jako velká neúcta k nim a celkově ke všem účinkujícím, kteří by si za svou práci přece zasloužili nějaké uznání. 

V případě derniéry, jak už jsem předesílala, rovněž chyběl program či jakékoliv informace o obsazení, což dokonce nutilo divačky v řadě před námi, aby neustále hádaly, kdo to vlastně hraje (ale abych byla fér, tyto paní byly nevychované a kecaly by jistě i tak). Změna zde nastala v tom, že žádný slavnostní úvod se nekonal, ale pan producent se na jevišti objevil v závěru, kdy vyzval alternující herce, kteří se derniéry účastnili pouze jako diváci, aby přišli na jeviště. To bylo moc pěkné gesto, které jsem ocenila, a byla jsem ráda, že mohu potleskem poděkovat všem účinkujícím. Ovšem když už byli jmenováni ti umělci, kteří v daný večer nehráli, nechápala jsem, proč stejná čest nebyla prokázána i těm, kteří celý večer obíhali Trójský zámeček pomalu celý dokola a přesto zvládli udýchat následující výstup a třeba i písničku. Jistě i oni by si zasloužili ocenění jmenovitě a diváci by věděli, komu tleskají. 

Samotné představení na Hrádku i v Tróji pak bylo velmi podobné tomu, které jsem zhlédla rok předtím přímo na Karlštejně, ovšem na jisté změny přece jen došlo. V první řadě někteří herci dostali tentokráte nové kostýmy, což hodnotím velmi kladně, jelikož právě předchozí verzi jistých oděvů jsem minule dost kritizovala a zejména křiklavě fialové punčošky (navíc dosti průhledné) mě pak div nestrašily ve snech. Tentokrát se už nenašlo snad nic, co by mi na kostýmech tak zásadně vadilo. Celkově se mi zdály povedené, v lecčem podobné těm filmovým, ale přece jen trochu jiné a jaksi barvitější a výraznější, což sice není úplně můj šálek čaje, ale uznávám, že na letní scénu se to hodí. Císaři i jeho paní jejich úbory velmi sluší, pan purkrabí vypadá důstojně a zároveň dokáže s obyčejnou bambulkou na čepici dělat neskutečné divy a působit tak komicky. Snad jen pan arcibiskup působí kvůli tmavé čepičce se světlým vzorkem spíše jako černokněžník než představitel církve.

Stejně jako v předchozím roce jsem pak měla výhrady k jistým hereckým výkonům či možná spíše režijnímu pojetí některých postav a jejich vyznění. V jistých momentech si totiž tato „karlštejnská a letos putovní“ Noc na Karlštejně uchovává jakousi důstojnost a váženost původního díla, ale jindy se snaží humorné chvilky (o něž přitom ani v původním zpracování není nouze) umocnit a divákům připravit pořádnou „řachandu“, jak dnes bývá zvykem, jelikož Češi jsou na humor zvyklí a bez něj si asi (alespoň podle producentů) neumí divadlo ani představit. Sem tam se tak dočkáme i nějakého přidaného vtípku, dokonce dojde i na mírnou narážku na současnou politiku. Bohužel tomuto představení se tyto tendence v určitých chvílích podle mého názoru vymykají z rukou a přecházejí spíše do trapnosti a vše tak v daný moment působí spíše jako pitvoření a téměř parodie původní Noci na Karlštejně. Nejvíc je to podle mě znatelné ve scénách s postavou paní Ofky, čemuž se budu konkrétněji věnovat ještě později.

Naopak úpravy, které na mě působily poměrně citlivě a zdařile, se týkaly některých romantických aspektů. V samém závěru například paní Ofka padne do náruče jiného muže, než jsme z filmu zvyklí, ale s daným obsazením to takto dává větší smysl. Obzvláště kladně pak hodnotím vyznění scén s císařem Karlem IV. a jeho chotí Eliškou. Karel je zde oproti dřívějším adaptacím trochu omlazen (divák znalý historie tak buď musí předstírat, že je Eliška jeho první ženou, nebo že mu tři předchozí umíraly jako na běžícím páse) a mezi ním a Eliškou je zdařile vybudována chemie. Od prvního momentu mezi nimi cítíte napětí, které se stále stupňuje až do písničky Lásko má, já stůňu, kdy už je nad slunce jasné, že je Karel skutečně zamilován a připraven padnout své paní k nohám. Není proto divu, že dojde oproti filmu na více „posledních polibků na Karlštejně“. Coby romantická duše jsem to ocenila, jen mi tedy někdy připadalo, že herci s odtrhnutím od sebe čekají, aby diváky přiměli ocenit polibek potleskem. Přece jen tu platí, že méně je více, nemusíme zase Karlovi s Eliškou asistovat u všeho 😀.

K pár změnám vůči předchozímu ročníku došlo také z důvodů zcela logických - například scéna byla v jiných lokacích než na samotném Karlštejně vytvořená podobně, ale vzhledem k rozdílnému půdorysům staveb zkrátka vše přenést »jedna ku jedné« možné nebylo. Šenk Pešek se tak například v noci za polibkem své milované Alenky nevydává po laně z okna (tak tomu bylo na Karlštejně), ale na Hrádku u Nechanic třeba rychle schází ze schodů, protože pokus o původní kousek by tam vůbec nemusel dopadnout dobře. Stejně tak v Tróji na něj Alenka čeká, zatímco on musí rychle seběhnout dolů a vyběhnout ven ze zámečku. Úprava scény je zde udělána citlivě a působí i takto velmi humorně.

Diváci ale ani mimo zdi karlštejnské nejsou ochuzeni o příjezd krále na koni, stejně tak se zvíře objeví i na závěr po boku královny. Ta na něm tedy obvykle nebojácně a majestátně přijíždí a Hana Holišová se samozřejmě nebála ani letos, ovšem její alternace Marie Křížová kvůli jinému stavu raději neriskovala a tentokrát koně jen vedla, což bylo poměrně elegantním řešením, jak to obejít.

Právě Eliška Marušky Křížové byla ostatně také jednou z nejlepších aspektů Noci na Karlštejně. Obsazení na Karlštejně a na Hrádku jsem měla takřka identické a na Marušku jsem natrefila dvakrát, přičemž teprve potřetí se mi poštěstilo natrefit i na jiné alternace, abych mohla srovnávat. Začnu tedy Maruškou, když už jsem ji nakousla - byla jemná a milující, přesto odvážná a odhodlaná bojovat jako lvice za svou lásku a čest. Rovněž její pěvecký výkon byl strhující, píseň Lásko má, já stůňu patřila k vrcholům večera. Rovněž výkon Hany Holišové chválím, byla jsem ráda, že jsem ji mohla vidět už jen proto, že její Alena před lety v karlínské verzi byla vlastně první rolí, díky níž jsem ji poznala. Její Eliška byla rovněž velmi milující, ale zase trochu jiná - možná více tvrdohlavá a rozverná. Z paní Ofky si otevřeně dělala legraci od první scény a svého muže a císaře také zrovna nešetřila.

Nadšeně hodnotím i představitelky Aleny - v první řadě Sabinu Rojkovou a posléze i Ivanu Korolovou, kterou jsem poprvé viděla právě až na derniéře. Obě alternace jsou podle mě v tomto případě vyrovnané a ani jedné nemohu nic vytknout. Přiznám se, že Sabina pro mě byla vlastně milým překvapením, protože v civilu na mě působí velmi jemně a představovala bych si ji spíše do méně temperamentních rolí. Přesto se této úlohy se zhostila skvěle a s naprostým přehledem a uvěřitelně se měnila z něžné a zamilované dívčiny v rozverného„panoše“, kterého jen tak něco nepoleká. Její Hoja Hoj bylo energické a veselé, a tak není divu, že se tato píseň stala jakýmsi oficiálně neoficiálním přídavkem na závěr představení. 

Ivanu Korolovou, mimo jiné českou dabérku Lízy Simpsonové, znám přece jen trochu víc a vím tedy, že působí jako energetická střela, kterou asi nikdo a ničím nezabrzdí (ostatně na divadelní prkna se vrátila nedlouho po porodu 😊). Tušila jsem, že v roli Aleny se neztratí, naopak Ivana se nebála improvizace a diváky neustále něčím rozesmívala. V jistých momentech se dokázala svou milou drzostí velmi přiblížit filmové představitelce Aleny Daniele Kolářové. Stále tak říkám, že Eliška i Alena (ať již natrefíte na jakékoliv jejich představitelky) se společně staly královnami celého představení, ač korunu měla na hlavě v rámci děje jen jedna z nich. 

V těsném závěsu za nimi byly pak podle mého názoru jejich mužské protějšky - v první řadě skvělý Pešek v podání Tomáše Smičky. Při prvních dvou návštěvách jsem z jeho výkonu měla totožné pocity - v první scéně (když vypočítává jednotlivé karlštejnské katastrofy včetně vynálezu mandlu) se mi zdál snad až příliš škodolibý, jako by se ho nic z toho netýkalo. Jenže pak se setkal s Alenou a rázem se začal strachovat o svůj osud a stal se přesně takovým humorně zoufalým Peškem, jak jsem zvyklá. Navíc měl energie na rozdávání, působil vtipně, nebál se improvizovat a rovněž mu to slušelo. Při třetí návštěvě mi připadalo, že ještě trochu přidal, aby náhodou jeho šaškování při písni Je v tom něčí dcera nikdo nepřehlédl. Na derniéře se ale sem tam nějaký vtípek navíc samozřejmě snese 😊.

Potěchou dámského oka byl jistě i Daniel Bambas coby Karel IV., ale na jeho pojetí jsem si musela nějakou dobu zvykat, abych byla upřímná. Při prvním zhlédnutí představení jsem mu příliš nevěřila v momentech, kdy měl proslovy plné královské moudrosti, jelikož přece jen Daniel je ještě poměrně mladý a pokud je představitel císaře starší (což obvykle bývá), čiší z něj trochu víc přirozené moudrosti a je snazší mít k němu respekt, jaký tyto scény vyžadují. Ovšem podruhé jsem sama s překvapením shledala, že už nemám problém ani v těchto scénách. Ostatně souhlasím s rčením, že pánové zrají jako víno, a tak musím uznat, že Daniel Bambas do úlohy Karla s časem krásně dozrává.

Smíšené pocity jsem si odnesla z pojetí postav purkrabího (Miloslav Mejzlík) a arcibiskupa (Václav Knop). Jistá vážnost a důstojnost, která má obě tyto figury podle mě provázet, zde zmizela. V případě purkrabího mi proměna postavy ve více komickou ani tak nevadila, ale arcibiskup by měl být především laskavý a moudrý, zatímco v podání pana Knopa na mě chvílemi působil trochu moc jízlivě. Ačkoliv při druhé návštěvě už můj dojem byl lepší.

Zcela jiného vyznění se ovšem dočkaly tři další role, kde mi to vadilo asi nejvíce. Nejprve se zastavím u dua krále cyperského (Pavel Vítek) a vévody bavorského (Jan Kříž/Roman Tomeš). Pěvecky nic nevytýkám, ač je mi záhadou, proč do role vévody obsazovat dva skvělé muzikálové umělce Jana Kříže a Romana Tomeše, když nemá tato postava příliš prostoru ukázat pěvecký talent. Postava má úlohu spíše komediální, přičemž jsem se zasmála v obou případech, jen se mi zdálo, že Roman Tomeš trochu tlačí na pilu, dokonce i v jediné chvíli, kdy by mohl předvést pěvecký talent, to snad záměrně kazil a tak trochu jódloval. V tomto případě se mi v dané úloze víc líbil Jan Kříž, který se nebál vtipkovat v mluveném slově, ale zpěv předvedl bezchybný. A to říkám jako někdo, kdo se vám tu již v několika textech přiznal, že Romana Tomeše zbožňuje 😀. 

Král cyperský má na rozdíl od vévody pěvecký prostor v písni Do věží. To je oproti filmu nezměněno, ovšem jinak je tato dvojice pojata dost rozdílně - já je totiž vždycky považovala za vážené a urozené muže, kteří se navenek snaží působit klidně a rozvážně, ačkoliv jim občas ujede nějaká méně vhodná či rýpavá poznámka. Teprve ve chvilkách, kdy jsou sami, nebo si dopřejí příliš vína, jsou rozverní jako malí kluci. Jenže v této verzi Noci na Karlštejně jsou rozverní téměř neustále a působí tak spíše jako dva nedočkaví puberťáci, co se poprvé v životě dostali do blízkosti šlechty a neumí se chovat.

To vše zřejmě jen proto, aby se divák bavil, ale na mě to dojem příliš neudělalo. Přiznám se, že bych se s tím možná smířila o něco lépe, kdyby si aspoň zmínění pánové své role prohodili a Jan Kříž nebo Roman Tomeš by mě přesvědčovali o tom, že jsou poněkud přelétavým králem cyperským, jehož ve filmu ztvárnil sexsymbol své doby Waldemar Matuška.

Naprosto nejvíc ale v současné verzi představení utrpěla postava paní Ofky, která zde působí naprosto jinak. V původním filmu je to žena, náturou vynalézavá a rázná, k níž mají všichni respekt, ačkoliv se jí sem tam něco nepovede a způsobí to vtipné situace či zmatky. Postupně se stupňuje její zoufalství a může proto působit zmateně. Právě zoufalství a zmatečnost jsou ale v této verzi a v podání Reginy Rázlové silně umocněny a přehnány až do neuvěřitelných extrémů. Paní Ofka je již od začátku jakousi blábolící figurkou, která se chová naprosto nelogicky a snad až na pár ucelených vět v úvodu a na závěr představení jsou její repliky tvořené jen podivnými citoslovci a nesmyslnými výkřiky. Svou paní hledá na Karlštejně již od samého začátku (asi dost špatně a stejně by ji ani zastavit nedokázala, kdyby ji našla), na sobě má přilbici, kterou ve filmu nasazuje až na závěr. Stále si ji ale sundává, jako by vlastně chtěla, aby ji na Karlštejně objevili. Její výstupy působí naprosto zbytečně a pravděpodobně jsou jen jakousi rádoby zábavnou vatou, vyplňující předěly v představení, kdy je potřeba odlákat pozornost diváků jiným směrem, aby se mohli ostatní účinkující připravovat na další scénu a přesunout se či přebíhat jinam, tedy nejčastěji z nádvoří až na ochoz (či v případě Hrádku a Tróji na balkonek).

A to ani nemluvě o první scéně,´v níž se Ofka objevuje a císařovně vysvětluje, že na Karlštejn nesmí. Chce jí předat klíč od zámku Karlík, ale nejprve ho neúnosně dlouho loví ve výstřihu a předstírá, že není možné ho vytáhnout snadno. Ano, říkám „předstírá“, protože to, co může na první pohled působit jako skutečné zaškobrtnutí, je ve skutečnosti do představení zakomponováno schválně. Naprosto stejnému momentu jsem totiž přihlížela už třikrát a další kamarádka mi ho také líčila, přičemž ve všech případech se výjev odehrával naprosto stejné - marné lovení ve výstřihu a následná hláška: „To jsme klesli hluboko.“ Bohužel, souhlasím. Uznávám, že pokud k tomu někdy skutečně došlo omylem, působilo to vtipně. Ale potřetí, podesáté a postopadesáté už mi to opravdu vtipné nepřipadá. Jenže běžní diváci se smějí a tleskají a Noc na Karlštejně se tak tímto podivuhodným kouskem vlastně snaží pobavit a naservírovat tak vlastně zábavnou estrádu plnou známých písní. Kultura je tu upozaděna na úkor zábavy a zisku. 

Závěrem bych však chtěla říct, že Noc na Karlštejně patří k mým oblíbeným titulům už jen díky skvělé hudbě - v podstatě v muzikálu není jediná píseň, která by mě nudila. Všechny mě dokážou chytit za srdce či mi rozproudit krev v těle. Jsem proto velmi ráda, že se tento muzikál v nějaké podobě stále hraje a že ho můžu zhlédnout naživo. A to i přesto, že se tam objevily momenty, při nichž jsem si málem vytrhala vlasy, jak mi bylo trapně. Zejména pak letos na turné, kde se představení potýkalo i s tím, že se neodehrávalo přímo na Karlštejně, což přece jen muzikálu trochu kouzelné atmosféry sebralo.

Uznávám také, že tím, že snad všechny hlášky znám už díky filmu pomalu nazpaměť a mohla bych tak klidně hercům dělat nápovědku, jsem částečně ovlivněná, ale věřte mi, že když sedím v hledišti, snažím se tolik nesrovnávat. Jenže i tak si myslím, že když postavy působí úplně jako jiní lidé, než bylo původně zamýšleno, je něco špatně. Přála bych si tak, aby se tomuto muzikálu v budoucnu navrátil jeho původní lesk a důstojnost. Každopádně jsem ochotná sem tam přivřít očko (nebo rovnou obě) a Noc na Karlštejně si dokážu vychutnat. A pravděpodobně nejsem jediná, kdo to tak má. Věřím, že tato inscenace si vždycky diváky najde, ať už se bude hrát kdekoliv a pod taktovkou kohokoli.