Muzikál Golem: Příběh legendy

Snažím se lovit v paměti, kolik českých původních muzikálů vypráví nějaký „ryze český“ příběh. Ať už by se jednalo o nějakou českou osobnost, pohádku či legendu, mnoho jich zřejmě nebude. Náměty na životy českých historických osobností najdeme spíš v operním světě než v tom muzikálovém – Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast či opera Libuše jsou nadčasová díla, která není nutné zvlášť představovat. A našla by se i další… Z muzikálů mě napadá počin Michala Davida Kat Mydlář, dále oratorium skladatele Richarda Pachmana Mistr Jan Hus, historický muzikál Milana Levého, Pavla Holého a Jana Krůty Kladivo na čarodějnice, zhudebněná pohádka Petra Ulrycha Radúz a Mahulena a dvě díla Karla Svobody Noc na Karlštejně a Golem. Možná je jich ale víc…

Když se řekne Golem, většina si představí dvoudílnou komedii s historickým námětem Císařův pekař / Pekařův císař z roku 1951 s Janem Werichem v hlavní dvojroli. Golem zde představoval hliněné monstrum, které mělo sloužit k ovládnutí světa císařem Rudolfem II. Skutečná legenda o pražském Golemovi je však zcela jiná…

Golem byl stvořen koncem 16. století židovským rabbi Löwem, aby ochránil pražské židovské ghetto před ničivými útoky křesťanů. Byla to socha z hlíny, která díky zaříkacím formulím z kabaly, knihy židovské mystiky, dokázala oživnout a plnit příkazy svého stvořitele. Dělo se tak za pomoci šému vloženého do úst Golema. Pokud však nebyl šém včas vyjmut, Golem víc škodil, než sloužil, a když jeho běsnění nebralo konce, rabbi Löw ho opět pomocí zaříkání zničil a uchoval na půdě dnešní Staronové synagogy. Tam byl dlouhá staletí zakázán vstup, a pokud prý někdo náhodou na půdu vstoupil, vrátil se vyděšen a nebyl schopen slova. Ve 20. století byl vstup povolen dvěma badatelům, ti však Golema ani jeho zbytky nenašli. Tolik legenda…

Muzikál z pera Karla Svobody se z větší části opírá právě o tuto legendu, celkově však vykresluje daleko závažnější téma, a to spory mezi židy a křesťany, které na přelomu 16. a 17. století vyúsťovaly v ničivé pogromy. Vláda Rudolfa II. je označována jako „zlatý věk, po němž přišla doba temna“, skutečnost však byla trošku jiná. Císař byl zhýralec a zajímala ho jen alchymie. Na svém dvoře shromažďoval kromě lehkých děv také učence z celého světa, kteří měli za úkol vyrobit například zlato či elixír mládí. Pro věčné boje mezi židy a křesťany pochopení neměl. Proto se rabbi Löw rozhodl pro stvoření Golema, aby ghetto chránil. Toť základ příběhu.

Praha byla v tomto období rozdělená a křesťané se s židy neměli nikdy v lásce. Když v Praze vypukl mor, křesťané podezírali židy, že tráví studny. Mor totiž překvapivě postihl pouze Staré město pražské, kde sídlili křesťané. K nenávisti mezi nimi již zbýval jen krůček. 

V čele víry křesťanské stojí kněz Štěpán Skotnica a jeho synovec Vojta, víru židovskou představuje rabín Löw a jeho schovanka Rebeka. Když křesťanská dívka Mariana přichází kvůli moru o ženicha, rozhodne se na židy zaútočit a postaví se za ni i ostatní křesťané. Jediný Vojta se tomu brání, a když křesťané napadnou ve městě Rebeku, zachrání ji. Zrodí se mezi nimi láska, musejí se však setkávat tajně – na půdě synagogy. V té době nastává hromadné vraždění židů v ulicích, z čehož je rabbi Löw v koncích. Poté, co císař odmítá židům pomoci, požádá rabín ve svých snech o radu praotce Abraháma a právě ten mu vnukne myšlenku stvořit Golema. 

V noci se tedy vydá za město se svými učenci Samuelem a Jakobem a po vyslovení zaříkadel z kabaly se zrodí velká oživlá socha z hlíny, která má být němá, bez citů, vždy poslušná svému pánovi a schopna na sebe brát podobu člověka. Rabín ho ukryje na půdě synagogy – přesně v místech, kde se tajně setkávají Vojta s Rebekou. Zaříkání však neproběhlo přesně podle kabaly – Samuel a Jakob totiž ve strachu formulky popletli. Golem tak není němý ani bez citů. A co víc – zamiluje se do Rebeky. Vojta s Rebekou se rozhodli svou lásku již netajit a požádat své duchovní o požehnání. Setkají se však s odporem – rabín i kněz jsou stejného názoru, že křesťan s židovkou spolu žít nesmí. Rebeka a Vojta se tedy rozhodnou utéct, na příkaz rabína jim v tom má zabránit právě Golem. Ten využije své schopnosti brát na sebe podobu lidí - nejprve se promění v Rebeku, která Vojtu odmítá, posléze na sebe vezme podobu Vojty a zavraždí jednoho z křesťanů. Skutečného Vojtu tak čeká soud…

Nápad pro vytvoření muzikálového Golema se zrodil v hlavě režiséra Filipa Renče poté, co toužil původně podle stejného scénáře natočit film. Pravděpodobně finance byly důvodem, proč od této myšlenky  upustil a rozhodl se raději pro muzikál na divadle. Spolu s producentem Oldřichem Lichtenbergem, scenáristou Zdeňkem Zelenkou, textařem Lou Fanánkem Hagenem, skladatelem Karlem Svobodou a choreografem Richardem Hesem začali ve značném časovém presu psát a tvořit Golema pro jevištní podobu.

Karel Svoboda dostal úkol napsat hudbu k muzikálu Golem jako zakázku. Byl to jeho již 4. a zároveň poslední muzikálový počin a na tvorbu měl pouze 9 měsíců. Svému závazku dostál včas, avšak jeho dřívější psychické problémy a celková pracovní vyčerpanost se na něm nenávratně podepsaly. Týden po slavností premiéře Golema, která se odehrála začátkem roku 2007 v nově otevřeném Divadle Hybernia, si tak bohužel zvolil dobrovolný odchod z tohoto světa.

Když se zaposloucháte do hudby z tohoto muzikálu, napadne vás jediný přívlastek - depresivní. Jelikož samotný děj muzikálu je ponurý, smutný, velice silný a nutí k zamyšlení, veškerá hudba do něj přesně zapadá. Již první tóny ve stylu chrámových chorálů posluchače uchvátí a dávají tušit nevšednost celého díla. Golem v žádném případě není muzikál pro pobavení či relax, naopak celková atmosféra působí depresivně a mrazivě, navzdory relativně šťastnému konci příběhu. Karel Svoboda měl neobyčejný dar a cit pro melodičnost, vyjádření veškerých lidských citů pomocí hudby, neotřelé aranže a skladatelskou originalitu. Po hudební stránce mnozí kritici i diváci Golema odsoudili právě pro jeho ponurost. Částečně je chápu, přece jen lidé jsou zvyklí chodit se do divadla převážně bavit. Když se ale do Golema zaposloucháte, melodie se vám vryjí pod kůži a z hlavy je jen tak nedostanete. Zároveň si uvědomíte to, v čem je příběh nejsilnější – v pravdivosti historických reálií - především židovských pogromů. (a nejen těch ze 16. století, ale i těch ze století minulého...) 

Můžeme slyšet chrámové sbory, něžné milostné písně s nádechem smutku, úderné skladby vedoucí k nenávisti i veselé skotačivé melodie, kterých ale mnoho není – jsou spíše pro odlehčení a jejich texty, popisující typickou židovskou vlastnost, díky níž vzniklo nespočet vtipů, vykouzlí na tváři diváka úsměv. Za všechny písně zmíním ty nejsilnější: Poslyš dobrou radu mou (kvartet kněze, rabína, Vojty a Rebeky), Adonai (rabín), Golemovo vyznání (Golem, zpívá Jiří Škorpík), Proč jen chvíli (Rebeka), Koupím, směním, prodám (Mordechaj), Branou ghetta do nebes (Vojta) a další. Snad jediná škoda byla  v případě Golema absence živého orchestru. Rovněž sbory byly z playbacku, avšak díky dobré akustice divadla (Hybernia je bývalý kostel a má kamenné zdi) byl zvuk vždy vynikající.

Golem je originálem i v celé Svobodově tvorbě, aspoň pro mě jsou tyto skladby neotřelé, jedinečné a nepodobající se žádným jiným jeho písním, a to ani muzikálovým. Přesto je v nich slyšet autorský rukopis. Karel Svoboda byl opravdovým hudebním mágem, jeho tvorba je nezaměnitelná, a je proto škoda, že toho nestihl napsat víc…

Podle mého názoru jsou velice zdařilé i texty Lou Fanánka Hagena, který je často za svoji textovou muzikálovou tvorbu kritizován. Za sebe říkám, že právem - napsal řadu dobrých muzikálových textů, těch nepovedených je však většina. Golem se mu ale povedl, texty jsou výmluvné, přesné, s melodiemi se velmi dobře doplňují a všechny postavy tak mluví svým osobitým jazykem. Zajímavý je způsob, jak texty vznikaly – ne na hotovou hudbu, ale naopak. Texty byly první, ty Svoboda zhudebnil a posléze je Fanánek podle napsaných melodií opravoval. V již zmíněném časovém presu to nebyla jednoduchá práce, ale výsledek je víc než uspokojivý.

Mému obdivu na představení neunikly choreografie Richarda Hese. Zejména pogrom vyjádřený tancem a silnou hudbou patří k nejemotivnějším momentům celého díla. Ztvárnění vraždění je v jakékoli podobě (filmové, literární, výtvarné…) silným článkem, u Golema mě však přikovalo k sedačce a nedovolilo mi dýchat. Tanec a hudbu skvěle doplnila i veškerá divadelní technika (světla, točna, využití černého divadla) a samozřejmě i kostýmy. Velmi chválím také vytvoření taneční postavy – Eliška, zvaná Rajče, je němá dívka, která přišla o dítě, a v muzikálu představuje spojnici mezi dvěma nenáviděnými světy, kdy zůstává na straně dobra. Je to ona, kdo oddělí ruce Rebeky a Golema při jeho vyznání. Také její posunková řeč je srozumitelná každému divákovi bez rozdílu.

Zvláštní pozornost si zaslouží také dekorace. Divadlo Hybernia má značnou výšku, a tak se portály představující zde kostel, synagogu, hospodu, Pražský hrad či Staré město pražské mohly předvést v plné parádě. Své kouzlo měla také světla a tři propadla s točnou udělala rovněž kus dobré práce. Kostýmy Romana Šolce byly přesně takové, jaké se nosily v dané době. U křesťanů převládala modrá barva, u židů béžová a hnědá, na královském dvoře zase přepychová červená. Celá v červeném byla také Rajče a ve stejném odstínu byl i Golemův šém.

U obsazení se nebudu zvlášť zastavovat, jelikož nerada srovnávám alternace. Řeknu tedy jen to, že zde nebyl žádný rušivý element v podobě špatného herce či zpěváka. Jedno jméno ale musím vypíchnout, a tím byl představitel rabína Löwa - Petr Muk. Jeho pláč po pogromu při písní Adonai se nedá popsat, jen zázrakem u toho nebrečely i zdi divadla. Pokud jste měli štěstí a viděli ho naživo, dáte mi jistě za pravdu. Role rabína jako by byla psaná na míru jeho hlasu, stejně tak i role Vojty dokonale sedla rockerským chraplákům (Vojtek, Kolář, Střihavka). Písním kněze velmi dobře slušel operní nádech hlasu Mariána Vojtka, písně Rebeky měly pak bezesporu největší citový náboj.

Golem se hrál před 13 lety a jen velmi krátce, přibližně rok. Jsem ráda, že jsem ho stihla vidět třikrát. Navíc chci říct vřelé díky za velmi profesionálně udělané 2DVD s celým představením a kupou bonusů, byť to živé představení samozřejmě nenahradí. Těžko říct, zda by Golem oslovil i současného diváka. Nenávistí mezi národy kvůli odlišné víře je však na světě stále dost, takže toto téma bude vždy aktuální. Odkaz Karla Svobody je zbytečné zmiňovat, jeho hudba má velký přesah a původní muzikálovou tvorbu z jeho pera bude jen velmi těžké překonat. K němu do uměleckého nebe mezitím odešly i další dvě důležité osobnosti z Golema – Petr Muk a Richard Hes, Golem by si však svůj návrat na divadelní prkna zcela jistě zasloužil.