Muzikál Hamlet: Vzpomínání plné nostalgie

Když mezi 7 statečnými poprvé padl nápad využít prázdninovou pauzu pro sepsání článku o »muzikálové srdcovce«, tedy představení, které mě nějakým způsobem zasáhlo, ale už se nehraje, nemusela jsem dlouho přemýšlet. Okamžitě se mi vybavil muzikál Hamlet, tedy jeho zpracování z doby, kdy se ještě hrál v Divadle Kalich.

Je pro mě důležitý z celé řady důvodů. Jednak představuje moje „muzikálové začátky“. Jedná se o jedno z prvních muzikálových představení, které jsem kdy viděla, a má svůj podíl na tom, že jsem u této své záliby vytrvala více než dvacet let. Kromě toho se domnívám, že Hamlet je spojen i se začátky původních českých muzikálů. Čím víc na něj vzpomínám, tím víc si uvědomuji, co všechno se za tu dobu již odehrálo a jak daleko se český muzikálový svět posunul. Nebudu tedy v tomto případě Hamleta hodnotit v pravém slova smyslu, ale spíše na něj nostalgicky vzpomínat a sdílet své dojmy z té doby. Možná je budu i trochu konfrontovat s tím, jak vnímám muzikály nyní.

Hamleta mám spojeného jednak s osobností Janka Ledeckého, ale také s otevřením zbrusu nového Divadla Kalich. Plna očekávání jsem se ho vydala v roce 2000 navštívit a těšila se na představení pro mě tehdy plné cizích jmen. Tato skutečnost už mi dnes připadá více než úsměvná. Přestože jsem původní verzi Hamleta viděla minimálně čtyřikrát, nikdy jsem naživo v hlavní roli neviděla jeho autora Janka Ledeckého. Poprvé Hamleta hrál pro mě (tehdy) zcela neznámý Petr Kolář, později jsem v této roli viděla také Josefa Vojtka. Poprvé jsem zde také narazila na Zuzanu Krištofovou nebo Dashu, které se spolu se Sabinou Laurinovou skvěle zhostily role Ofélie. 

Toto původní zpracování v režii Zdeňka Trošky, mám velmi ráda také proto, že dobově více odpovídalo shakespearovské předloze. V něm měl Horacio mnohem větší prostor nežli v přepracované novější verzi a především v muzikálu vystupovala dvojice hrobníků, nikoliv jen jeden. Hrobníky mám spojené především s bratry Tesaříkovými, kteří svým jedinečným podáním dokázali oslovit a zacílit i na věkově starší publikum a přivedli do Kalichu i generaci mých rodičů. Díky tomu jsem Hamleta v divadle viděla jednou právě i se svými rodiči. 

Kouzlo Hamleta je právě v tom, že střídá celou řadu žánrů a poloh, díky čemuž je zde prostor pro široké spektrum zdánlivě nesourodých zpěváků a herců. Můžeme zde slyšet romantické duety (Na vteřin pár se vznést nebo Dlouho jsem stál u tvých dveří), rockovější melodie (Dánsko je past), balady (Nevěrná), působivé sborové scény (Souboj) nebo i lehčí melodie ve svižnějším tempu (Je to blázen nebo Dneska je naposled). Poměrně jednoduchá scéna dávala navíc prostor divákovi koncentrovat se na děj, nerozptylovat se nepodstatnými věcmi a plně si vychutnat příběh, který jsem (byť na to nejsem nijak pyšná) do té doby neznala.

Právě v Hamletovi jsem poprvé pochopila, že není nutné, aby představení bylo založené na zvučných jménech, a že alternující herci mě mnohdy mohou oslovit více nežli jejich známější kolegové. Vybavuje se mi i celá řada jmen, která s muzikály už v současnosti spojená vůbec nemám – např. Martin Skala, Ondřej Hejma, Andrej Hryc nebo Ivan Doležálek. Na Hamleta jsem se vypravila opakovaně a vůbec jsem nelitovala, přestože koupě vstupenky byla v tehdejší době podstatně citelnější finanční zásah do mého rozpočtu než nyní, a návštěva divadla tak byla skutečně sváteční událost.

S postupem času Hamlet „vycestoval“ do zahraničí a zlomová se pro něj zjevně stala představení odehraná v USA, v jejichž důsledku došlo k zapojení režiséra Roberta Johansona a adaptaci muzikálu do „americky přijatelné“ podoby. Jejím výsledkem je nová verze Hamleta, kterou jsem poprvé viděla v roce 2005, opět v Divadle Kalich, kde bylo odehráno několik představení v angličtině částečně v americkém a částečně českém obsazení. V tomto představení v režii Roberta Johansona se poprvé představil Janek Ledecký v roli krále Claudia a titulní roli Hamleta s ohromným nasazením zahrál broadwayský herec Sebastian Arcelus. V roli Laerta se představil jeho kolega Cullen Titmas, zbývající role již byly odehrány českými herci – tedy Dashou, Elin Špidlovou, Petrem Kutheilem, Josefem Lauferem a Richardem Tesaříkem. 

Z tohoto představení jsem si odnášela řadu protichůdných pocitů, kdy jednoznačně převažovalo nadšení ze skvělých výkonů. Zejména mě zasáhlo Dneska je naposled/Today for the Last Time - nově v podání Hamleta (původně tuto píseň zpíval král Claudius), kdy se tato dříve poměrně snadno zapomenutelná píseň pro mě stala nově vrcholným číslem první půlky představení. Zajímavé bylo i zjištění, že angličtina Hamletovi velmi „sluší“, a přestože jsem v této době znala texty již prakticky nazpaměť, uvítala jsem větší melodičnost, kterou angličtina představení dodala. Na druhou stranu jsem si velmi špatně zvykala na přesun děje do modernější doby a ponechání pouze jednoho hrobníka. Mrzelo mě také to, že Horacio byl značně ochuzen o svůj prostor a sólový výstup po této adaptaci již prakticky nemá. Především z toho důvodu, že Petr Kutheil mě v této roli velmi zaujal.

S Hamletem jsem se „rozloučila“ v roce 2008, kdy se v Divadle Kalich hrál již v této nové podobě, ale už čistě v češtině a v hlavní roli s Petrem Bende. Musím uznat, že ten se pro mě okamžitě stal Hamletem číslo jedna. Škoda, že se v muzikálech neobjevuje častěji. Jeho Hamlet byl nesmírně charismatický a okamžitě mě dokázal naprosto vtáhnout do děje. Možná i díky němu jsem se snáze smířila s novou adaptací, i když na tu první budu vždy ráda vzpomínat.

Přiznám se, že po přesunu Hamleta do Divadla Broadway jsem na představení už nešla. Možná je to chyba, ale chtěla jsem si uchovat co nejhezčí vzpomínky. Měla jsem trochu obavy, že se nevyhnu srovnávání a nové obsazení nebude odpovídat mým představám. Stejně tak váhám i nyní, jelikož Hamlet se má znovu začít hrát, tentokrát v Divadle Hybernia. „Pere“ se ve mně vrozená neochota akceptovat změny spolu se zvědavostí, a tak sama v tuto chvíli nevím, jak tento pomyslný boj dopadne. Původní zpracování Hamleta ale navždy zůstane v mých vzpomínkách a myslím si, že si označení za mou muzikálovou srdcovku jednoznačně zaslouží.