Muzikál Monte Cristo: Srdcovka až na druhý poslech

 

Ačkoliv píšu Monte Crista jako svoji srdcovku, musím se upřímně přiznat, že tomu tak rozhodně nebylo hned od začátku. Moje cesta k tomuto muzikálu opravdu nebyla přímá, ale naopak jsem ho po prvním zhlédnutí odsoudila a dost zkritizovala. A proč tomu tak bylo? Existuje celkem jednoduché vysvětlení...

Když jsem v říjnu roku 1995 poprvé měla možnost vidět ryze český muzikál Dracula na obrovské scéně Kongresového centra, byla jsem okouzlena hudbou, scénou, texty a vším, co se na scéně dělo. Včetně kostýmů i pěveckých výkonů…Zkrátka autorský tým Karel Svoboda (hudba), Zdeněk Borovec (texty), Richard Hes (choreografie), a to vše pod režijní taktovkou Jozefa Bednárika –  byli velcí profesionálové. Zasloužili se o to, že Dracula se stal pravděpodobně nejúspěšnějším původním českým muzikálem a tohle prvenství mu asi jen tak někdo nevezme.

Když se tedy v prosinci roku 2000 tento autorský tým do Kongresového centra vrátil se smělým dílem na motivy knihy Alexandra Dumase - příběhem mladého námořníka Edmonda Dantèse, jemuž lidská zrada a závist změnila život, byla jsem nadšená a ohromně natěšená. Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsem krátce před vánočními svátky usedla do sedmnácté řady a nedočkavě vyhlížela první herce a napínala uši k prvním tónům. Ačkoliv už je to dvacet let...

Ale postupně. Na muzikálech Karla Svobody mám ráda, že ctí klasické uspořádání. Tedy to, že začínají předehrou, kde se seznamujeme s jednotlivými hlavními motivy, které kopírují charaktery hlavních postav. Můžeme si tedy udělat hrubou představu, co nás po hudební stránce čeká. A Karel Svoboda to do diváků »pere« opravdu hned od začátku.

Když se v úvodu Monte Crista ozvaly „svobodovské“ dramatické smyčce a klavírní akordy, přišpendlily mě k sedačce. Následně se dramatický motiv změní v jemnou milostnou melodii, kterou ovládají hoboje a příčné flétny, a tak je jasné, že v příběhu půjde i o lásku. Postupné přidávání a zvyšující se kadence smyčců pak dává tušit, že to bude láska osudová. Zároveň s touto melodií vchází na jeviště první postava, jež nás provede celým dějem (respektive jím protančí) – Čas. Těsně před vrcholem harmonickou melodii přeruší démonické tympány a je jasné, že milenci nebudou mít na růžích ustláno.

S posledním úderem tympánů se otevírá monstrózní scéna a objevuje se představitel titulní role -  hrabě Monte Cristo v podání Dana Hůlky. Je za jakousi sítí, která má v divákovi evokovat intriky a podvody, do nichž může být člověk lehce zavlečen. V tomto prvním výstupu vidíme zralého muže, který se snaží ospravedlnit a vysvětlit, proč se uchýlil k pomstě. „Kdo cizí zradou přišel o Eden, své srdce v pomstě utopí, kdo jako já byl podveden, pochopí……Síť pochyb, co mě zaskočí, rozplétám…Snad mám to právo zvednout zbraň a o svou čest se prát…“.

Symbolicky pak otočí ručičky hodin proti jejich směru a ocitáme se v roce 1815 v přístavu Marseille. Místní lidé s radostí vítají příjezd obchodní lodi Faraon. Na ní připlouvá mladý námořník Edmond Dantès, jehož příjezd už očekává mladá dívka Mercedes. Té se ovšem v době nepřítomnosti mladého Edmonda dvoří kapitán Fernardo Mondego. Ten si umí jít za svým cílem, intrikami a s pomoci „přítele“ Danglarse tak docílí toho, že Edmonda a Mercedes rozdělí přímo během jejich svatebního obřadu. A Edmond bez jakéhokoli soudu končí ve vězení - za zdmi pevnosti If.

Zde se potkává s Abbém Fariou, jenž Dantèsovi otevře oči. Ostatně jen díky němu se také z pevnosti If po mnoha letech dostává, navíc s mapou pokladu na ostrově Monte Cristo v kapse. Než Abbé Faria zemře, nabádá ale Edmonda. „Ten poklad tvůj osud změní…..Monte Cristo má dát ti dar, kéž s ním lásku najdeš, ne svár…..Já pouť skončil, můj poklad měj, k dobrým skutkům jej užívej…Cíl mých jistot, cíl mých příštích dnů, Monte Cristo náš ostrov snů.“

Edmond Dantès se mění v hraběte de Monte Cristo… Jak ale nabyté jmění využije? Asi pro nikoho není tajemstvím, že se rozhodne pro cestu odplaty. Ale může někomu touha po pomstě či opravdu uskutečněná odplata přinést klid do duše? Asi se shodneme, že nikoliv. K tomuto poznání dojde v samém závěru i sám hrabě Monte Cristo. Dokáže ale ještě posbírat, co z jeho života zbylo?

Pozornému divákovi nemůže uniknout veliká podobnost melodií Draculy a Monte Crista. Chvílemi máte opravdu pocit, že se na jevišti záhy objeví úplně jiný hrabě v doprovodu Adriany. Tehdy mi přepadalo jako velká škoda, že geniální skladatel jako Karel Svoboda tak trochu vykradl sám sebe. Samozřejmě tuto podobnost také podtrhuje typický a nezaměnitelný hlas Dana Hůlky. A to byl vlastně hlavní důvod, proč jsem po prvním zhlédnutí toto dílo odmítla a rozhodla se, že znovu už ho vidět nechci. 

Jenže uběhlo jen pár týdnů a já nakráčela do Kongresového centra znovu. A stalo se to, co jsem si někde možná v skrytu duše přála. Monte Cristo si mě získal a já ho následně během dvou let, kdy se uváděl, zhlédla asi šestkrát. Viděla jsem snad všechny alternace a musím s radostí říct, že bylo úplně jedno, koho jste takzvaně »chytli na jevišti«. Všichni totiž byli perfektní a žádný slabší článek neexistoval. Nikoho asi nepřekvapí, že jasný prim hrál Dan Hůlka. Chlap, který je vidět, slyšet a má charisma. Dana si navíc jako Monte Crista dokážu představit i dnes, tedy po dvaceti letech od původního uvedení. Píseň Doteky tvých řas v jeho podání mi vžene slzy do očí naprosto spolehlivě pokaždé, když si ji pustím. 😊

Největší nadšení u mě tehdy ovšem vyvolali pánové Karel Černoch a Josef Zíma. Abbé Faria v jejich podání byl dechberoucí. Pokud jste je slyšeli při duetu s Danem, měli jste »husinu« snad všude a jejich souznění vám projíždělo celým tělem.

Leona Machálková i Vanda Konečná dokázaly Mercedes díky výrazným hlasům vetknout všechny emoce, které si tato postava vyžadovala. Jejich soulové zabarvení hlasu se k Mercedes navíc skvěle hodilo.

S úsměvem vzpomínám i na představitele mladého Alberta (syn Mercedes) - tehdy velmi mladí Roman Vojtek a Bohuš Matuš byli také excelentní.

Nesmím ovšem zapomenout na postavu mladého Edmonda Dantèse, co se na jevišti objevuje po celou dobu představení jako jakýsi záblesk ztraceného mládí a zároveň naděje, že se hrabě dokáže srovnat s minulostí a odpustit všem, kteří mu ublížili. Zde se rolí zhostili Radim Schwab a Ernesto Čekan. V divadle jsem se tehdy potkala pouze s Ernestem, na druhou stranu Radima máme v jeho vůbec první muzikálové roli možnost vidět díky záznamu České televize. Už tehdy bylo jasné, že se jedná o mladíka s výjimečným hlasem, a proto jsem ráda, že Radima můžeme vídat v divadle pravidelně dodnes.

Danglarse a jeho ženu výborně ztvárnili Jiří Korn a Hanka Křížková. Jejich chemie na jevišti je neuvěřitelná už od dob, kdy spolu hráli manžele Thénardierovi v Bídnících.

Na závěr si nechávám prostor pro hodnocení scény a kostýmů. Dnes už jsme zvyklí vídat v divadle různé triky, projekce i nákladné kostýmy, ovšem v době uvádění Monte Crista působilo tohle všechno jako zjevní z jiného světa. Obrovská loď, které připlouvá na jeviště, pevnost If a neskutečný výkon Dana ve chvíli, kdy prchá z pevnosti a zároveň zpívá nelehký part. A v neposlední řadě bazén s vodou, který zabírá velkou část prostoru na jevišti. To vše bylo do té doby v divadle naprosto nevídaná věc. Navíc vše zmíněné ještě podtrhly nádherné a výpravné kostýmy z dílny Theodora Pištěka.

Strašně moc bych si přála, aby se našla nějaká produkce, která by Monte Crista znovu uvedla. Ovšem bez úprav a v celé jeho nádheře a velkoleposti, jakou si zaslouží. Třeba se někdy v budoucnu dočkám. 😊 Zatím se však musíme spokojit jen se záznamem, jenž vznikl v roce 2002.