Muzikál Lazarus: Realita, nebo sny?

 

Přiznám se, že tento text se mi nepíše vůbec snadno, protože se mi stále nedaří si úplně utřídit dojmy z představení Lazarus, které jsem teprve nedávno (28.8.2020) viděla v Divadle Komedie.

Hned od začátku jsem věděla, že se tak trochu pouštím do „neprobádaných vod“, a to nejen proto, že mě tvorba Davida Bowieho z převážné části minula. Ovšem už z ukázek, co byly na internetu dostupné, se dala tušit možnost, že si k Lazarovi cestu najít nedokážu. Přetrvávala ale u mě určitá zvědavost a chuť zkusit něco nového, a tak jsem se nakonec rozhodla a vstupenku si pořídila.

Lazarus je vlastně volným pokračováním příběhu, jenž vychází z knižní předlohy Waltera S. Tevise „Muž, který spadl na Zemi“, v jejíž filmové podobě z roku 1976 si David Bowie zahrál hlavní roli. Tato novela vypráví příběh mimozemšťana Thomase Jeroma Newtona, který přiletí na Zemi s cílem zjistit možnosti přesunu obyvatel jeho zanikající planety na Zemi. Na setkání s lidmi však není dostatečně připraven, stejně jako na osudovou lásku, co zde prožije. Následně je nucen čelit zradě, v jejímž konečném důsledku je mu definitivně znemožněn návrat domů.

A právě v tomto okamžiku začíná děj muzikálu Lazarus. Potkáváme zde Thomase J. Newtona (Igor Orozovič) v době, kdy je nucen zůstat na Zemi. Je opuštěný, zlomený, nevidí ve svém životě již žádnou naději ani smysl. Touží po návratu k rodině (manželce a dětem), ačkoliv ví, že toto se mu již nikdy nemůže splnit. Své problémy „léčí“ alkoholem a dalo by se tedy říct, že spíše přežívá nežli žije. Celý svůj čas Thomas tráví ve svém bytě, respektive v pokoji, z něhož nevychází. Nedozvíme se přitom vlastně ani důvod - je to důsledek jeho apatie, nebo je mu to snad nějakým způsobem znemožněno? Také pocit Thomasovy samoty či spíše izolace pramení hlavně z jeho jinakosti a z vědomí, že mezi ostatní nepatří.

Ve skutečnosti se kolem něj totiž vyskytuje hned několik dalších postav. Navštěvuje jej jeho přítel Michael (Michael Vykus), je zde jeho asistentka (nebo spíš hospodyně) Elly (Nina Horáková), frustrovaná ze svého nepříliš vydařeného manželství se Zachem (Michal Bednář), usiluje o Thomasův zájem i za cenu ztráty své vlastní identity a vydávání se za jeho osudovou lásku. Narážíme zde na „ideální pár“ – Maemi (Huyen Vi Tranová) a Bena (opět Michael Vykus), jejichž štěstí se snaží zničit Valentine (Pavol Smolárik), který představuje „ztělesněné zlo“ – není zde jasné, zda se jedná přímo o Ďábla, ale tato postava by se tak určitě dala vyložit. Zásadní se však pro Thomase stává snová postava dívky (Erika Stárková), která sice netuší, kdo je a ani jak se u Thomase objevila, ale zato zná celý Thomasův životní příběh a je přesvědčená, že jejím posláním je mu pomoct. Svým až dětským pohledem na svět dokáže i v Thomasovi probudit novou naději a sny a jeho další život mu tak ulehčit. 

Všechny uvedené postavy se v příběhu různě prolínají a setkávají a divák zůstává po celou dobu v nejistotě, co je realita a co zhmotnění Thomasových představ. Iluzi divokých snů nebo spíše halucinací vyvolávají i velmi extravagantní kostýmy všech zúčastněných, v řadě případů i velmi výrazně barevných, včetně velmi nestandardních a nápadných paruk „dívky“ i dívčí company (Veronika Vítová a Michaela Jonczyová). Celkovou atmosféru pak ještě dotvářejí taneční postavy „stínů“ (Tomáš Bareš a Martin Klapil). Snový dojem výborně umocňuje také velmi originální scéna plná bočních chodeb a otvorů, která také umožňuje zajímavý prostor pro nápadité choreografie.

Po hudební stránce mě Lazarus vysloveně nadchl. Velmi mě potěšila jak živá hudba, tak i rozhodnutí ponechat písně v anglické verzi, kdy je možné si jejich překlad přečíst z titulků. Angličtina je zkrátka melodičtější a mám navíc pocit, že původní jazyk dodá vyznění písně větší emotivní náboj, což je u tohoto typu představení velmi důležité. Jak jsem již zmiňovala, písně Davida Bowieho jsem znala pouze velmi okrajově a nyní vidím, že je to skutečně škoda. Tento „nedostatek“ tak musím co nejdříve napravit. Písně v představení mě velmi silně emotivně zasáhly, nejvíce asi „Where Are We Now?“ a závěrečná „Heroes“.

Zde bych ráda vyzdvihla, že pěvecké i herecké výkony všech byly opravdu jedinečné a nenarazila jsem vlastně na žádné slabé místo. Nejsilnější dojem na mě udělali Erika Stárková v roli „dívky“ a představitel hlavní role Igor Orozovič. Na scény, kdy jsou na jevišti spolu, jsem se proto také nejvíc těšila. Jejich dějová linka tak pro mě pro mě byla asi vůbec nejzajímavější.

Moje počáteční obavy, že si k Lazarovi cestu nenajdu, se naplnily pouze z části, a to hlavně proto, že se mi nedaří Thomasův příběh naplno pochopit. Možná to tak ale je správně a ne všechny otázky musí být zodpovězené. Je možné, že pokud Lazara uvidím znovu třeba za deset let, budu si některé věci vysvětlovat jinak. Na druhou stranu jsem se v divadle ani na chvíli nenudila. Prakticky okamžitě mě pohltily písně Davida Bowieho a v podání výborných interpretů.