Opera Don Giovanni: I klasika může mít moderní kabát

Když jsme se s ostatními statečnými rozhodovali, zda občas opustit muzikálový žánr a zabrousit i do jiných divadelních vod, napadla nás myšlenka propojit ty ostatní žánry s muzikálovými umělci, pro něž není muzikál jediným působištěm. Kvalitní muzikálovec hravě zvládá kromě zpěvu i tanec, činoherní hraní či vlastní koncerty – mnozí dokonce s původní tvorbou. Mě jako první napadla myšlenka zkusit psát o nejtěžším pěveckém žánru – opeře, a to jedné z mých nejoblíbenějších – Donu Giovannim od W. A. Mozarta. V tomto díle, konkrétně v Divadle F. X.  Šaldy v Liberci, totiž v současnosti účinkuje trojice pěvců z mého oblíbeného Fantoma opery – Vanda Šípová, Michal Bragagnolo a Radim Schwab. Zároveň jsem si však byla vědoma toho, že s tímto nápadem jsem si na sebe ušila bič…

Srovnávat muzikál s operou totiž moc dobře nelze. Nejsem odborník na zpěv ani divadelní kritik, tudíž vše zde zmíněno je pouze můj pohled a moje osobní vnímání.

I když se oba žánry mohou dobře doplňovat, spíš mám pocit, že stále mezi sebou soupeří, což chápu. Mám operu moc ráda, i když ji nenavštěvuji tak často jako muzikál, ale dokázala jsem si k ní najít cestu. Až po mnoha letech jsem zjistila, že to „ječení“ z rádia či televize, které jsem najednou slyšela živě, už není ječení, ale překrásný a uchu lahodící koloraturní soprán. Operní zpěv totiž musíte slyšet živě, jinak vás podle mě nezaujme. Jen tak můžete ocenit tu velikost hlasu, která v reproduktorech rádia, televize nebo počítače zanikne. Pak jdete třeba na operu do divadla a myslíte si, že celé představení se budete nudit, protože čekáte, že vás melodie vůbec neosloví – a ono ouha, je to přesně naopak. Užíváte si každý tón a obdivujete umělce, že je slyšíte bez nazvučení až do poslední řady na posledním balkóně. Oceňujete symbiózu živého orchestru s pěvci na jevišti a geniální skladatel vám připadá rázem ještě geniálnější. Pak jdete na představení podruhé a přemýšlíte, proč je zvuk najednou trošku jiný – a ouha, orchestr vede jiný dirigent. To je přesně to, čím mě opera jako žánr uchvátila – je to pokaždé živý organismus se živými nástroji takřka bez nazvučení, kde není prostor pro neškolené umělce – zpěváky či hudebníky. Tím je v kostce řečeno, jak a proč jsem se stala operním fandou…

Píšu to samozřejmě s nadsázkou. Čím víc operních představení jsem ale navštívila, tím víc jsem si uvědomovala rozdíly mezi operou a muzikálem. Co se v muzikálu promine, to opera neodpustí, a v čem je opera navenek jednodušší, o to je muzikál bohatší. Vše se ale točí kolem zpěvu, pěvců a pěvecké techniky. Opera je technické zpívání, na které nestačí jen mít talent, byť je důležitý a představuje nejméně polovinu základu. Zbytek je nikdy nekončící hlasové učení a školení, čili v podstatě tvrdá dřina. Jelikož jde především o to mít zvládnutou techniku, vytrácí se z hlasů operních pěvců jedinečná barva, což způsobí to, že vám pak vlastně všichni operní pěvci znějí téměř stejně a v podstatě je od sebe nerozeznáte. Byť opět ne všechny – existují světoví pěvci/pěvkyně, které po hlase poznáte mezi tisíci, nebýt však »zmáknuté« zmíněné techniky, nikdy by takového vrcholu nedosáhli. 

Muzikál naproti tomu vyloženě nevyžaduje žádnou pěveckou techniku (i když pěvecká školení jsou mnohdy důležitá už jen pro udržení hlasové kondice), na druhou stranu v muzikálu najdeme nespočet hudebních žánrů, o které je vlastně opera ochuzena. Mnozí muzikáloví zpěváci u nás i ve světě zvládají zazpívat vícero žánrů od popu přes rock, soul, jazz nebo hiphop, u jiných slyšíme pouze jakési „herecké zpívání“ v jedné rovině, avšak co neuzpívají, to leckdy nahradí perfektním herectvím. Opera herectví zase tolik nevyžaduje, i když i v této oblasti se začínají lámat ledy a opera na jevišti již přestává být tak statická a prkenná jako v minulosti. Tu zmíněnou prkennost ale úplně chápu, protože zazpívat tak těžké party je mnohdy na pokraji sil a zpěvák se nesmí ani trochu zadýchat, aby podal výkon, jaký se od něj očekává. Zde je další rozdíl mezi operou a muzikálem – v muzikálu je daleko víc prostoru pro improvizaci, přizpůsobení tóniny, melodie či frázování danému zpěvákovi. Proto mnohdy každá alternace zpívá jinak. To v opeře nelze – jak je jednou napsaná, tak se musí zpívat a není prostor pro kompromis. Anebo jen možná nepatrný, kdy zpěvákovi pomůže dirigent, ale řadový divák to obyčejně nepozná. Co mají ale oba žánry společné, je projev emocí – já tomu říkám „hraní hlasem“. V muzikálu je samozřejmě víc možností pro hlasové improvizace různého charakteru, opera je v tomto přece jen o hodně přísnější, ale dramatičnost či naopak lyričnost jsou v hlase žádoucí i u opery a většina operních rolí je napsaná tak, že emocionální hlasové projevy na jevišti vyžaduje.

Největší a nejzásadnější rozdíl mezi oběma žánry je však nazvučení. V muzikálu se běžně zpívá s mikroportem a dobrý zvukař může zpěvákovi hodně pomoct. Ale také ho může poškodit, což se dost často stává i u nás – například nezapne port včas anebo neodhadne sílu, a tak zpěvák následně »moc řve«, anebo ho naopak není slyšet. Rovněž je možné do zpěvu „přidat“ nějaký ten efekt v podobě nepatrné ozvěny či dokonce hlas „vyčistit“… Se zvukem se zkrátka dají dělat kouzla… V opeře toto neexistuje. Zpěvák zpívá bez nazvučení, orientuje se pouze podle dirigenta a samotnému představení předcházejí náročnější korepetice, aby byli sólisté i sboristé s orchestrem dokonale sehraní. Zpěvák se musí spolehnout sám na sebe, nemá k dispozici žádný odposlech a odzpívat celé představení je jen a pouze o jeho kumštu, umění a již výše zmíněné pěvecké technice.

Vrátím se však k zmíněné trojici „fantomáků“ – Vanda Šípová a Michal Bragagnolo mají s operou značné zkušenosti a do muzikálu si vlastně jen „odskočili“, kdežto Radim Schwab je operním nováčkem a liberecký Don Giovanni je jeho debut v této oblasti. Již v počátku se potýkal s nedůvěrou jak odborníků, tak libereckého operního publika. Nikdo si nebyl jistý, zda je dobrý nápad obsadit do tak těžké role někoho, kdo operu nikdy nezpíval. Nedůvěra v jeho schopnosti se u veřejnosti prohloubila poté, co Radim Schwab vyhrál šestý ročník divácké ankety Liberecká Thálie v kategorii opera, ačkoli si do té doby zahrál roli Dona Giovanniho pouze jednou. (Divácké ankety jsou ale vždy víc o popularitě než o kvalitě, byť jedno nevylučuje druhé.)

Abych tedy byla v hodnocení alespoň trochu objektivní – ač nerada srovnávám alternace, zde je to nutné. Proto jsem si zavzpomínala na všechna představení Dona Giovanniho, které jsem dosud v různých nastudováních zhlédla. Ale jak jsem již zmínila, v opeře je nejzákladnějším atributem zpěv, tudíž herectví a ostatní složky, byť je budu zmiňovat, nebudu brát v potaz a mé srovnání se bude týkat pouze zpěvu.

Don Giovanni – opera oper

Wolfgang Amadeus Mozart napsal za svůj krátký život přes 600 symfonií, mší, komorních i duchovních skladeb a samozřejmě také oper, z nichž právě Don Giovanni je považován za jednu z vůbec nejlepších oper na světě. Byla napsána na objednávku podle libreta Lorenza da Ponte na motivy příběhu o Donu Juanovi – prostopášníkovi, jenž byl po zásluze potrestán. Pokud bych měla charakterizovat Mozartovu hudební tvorbu jako celek či Dona Giovanniho zvlášť, půjčím si raději slova dirigenta liberecké opery Stanislava Vavřínka, protože lépe než on bych to nevystihla. Cituji: „Mozart ve své tvorbě zasáhl snad do všech hudebních žánrů tehdejší doby, žádnému se nevyhýbal a ve všech vytvořil vrcholné skvosty, ať to byly serenády, písně, sonáty, symfonie, mše a samozřejmě opery. Opera Don Giovanni patří k přesně takovým vrcholům. Jde o tak neuvěřitelně propracovanou a vlastně i hodně komplikovanou partituru, že si troufám říct, že posluchač nemá šanci vědomě odhalit a pochytit všechny tyto úžasné drobnosti a někdy mě napadá, jaká je to obrovská škoda, protože jinak by přece divák musel mít z této hudby zákonitě ještě mnohem hlubší zážitek! Teď už to tak ale nevnímám, je totiž možné, že jsou všechny tyto detaily přece jen vnímány na nějaké podvědomé bázi, a možná je to právě to, nad čím už staletí žasneme a vlastně ani nevíme proč. Ukažte mi jediného skladatele, kterého dokáže se zcela přirozeným porozuměním poslouchat současně malé dítě, dospělý jedinec a také člověk v té nejzralejší fázi života? Jak je toto vůbec možné? Jak je možné, že pro dítě není komplikovaný, pro dospělého není naivní a pro seniora není nudný? Toto zůstane asi opravdovým tajemstvím.“ Konec citace. (Zdroj: DON GIOVANNI .aneb „potrestaný prostopášník“ v legendární Mozartově „opeře oper“)

Don Giovanni může zaujmout i člověka, který není milovníkem opery. Melodie jsou povětšinou lehce zapamatovatelné, velmi příjemné na poslech, řekla bych až – nevím, zda použiji to správné slovo – komerční. V kombinaci s operním zpěvem a živým nástrojem má divák čest s příjemným, líbivým a zároveň geniálním a neopakovatelným dílem. Již první árie Giovanniho sluhy Leporella (bas) je téměř až vlezlá a určitě si ji budete pamatovat ještě po odchodu z divadla. Stejně tak Canzonettu, milostné vyznání Giovanniho (baryton) pod oknem neznámé dívky, či vtipnou árii Metà di voi qua vadano – Giovanniho veselý výstup v Leporellově převleku. Duet Giovanniho a Zerliny Là ci darem la mano má natolik podmanivou melodii, že jej můžete poslouchat pořád dokola a neomrzí. Sólová árie Giovanniho Fin ch'han dal vino (zvaná též Šampaňská) je zase jedna z nejtěžších operních árií napsaných pro baryton a o dramatickém finále Giovanniho a Komtura (bas) ani nemluvím, to je hudební vrchol a naprostá euforie. Překrásné jsou sólové výstupy Dony Anny, Dony Elvíry a Zerliny – tří sopránových partů. K výčtu hlavních postav pak už chybí jen Don Ottavio (tenor) a Masetto (bas). Don Giovanni je navíc proslulý množstvím recitativů (styl zpěvu, kdy pěvec napodobuje rytmus mluvené řeči), z nichž některé jsou doslova palbou velmi rychlých dialogů a jsou možná náročnější na zazpívání než některé árie.

Don Giovanni a já

K Donu Giovannimu jsem se dostala přes kultovní film režiséra Miloše Formana Amadeus, který popisuje Mozartův život pohledem jeho skladatelského „kolegy“ (ve filmu rivala, ve skutečnosti prý spolupracovníka – bůhví však, kde je skutečná pravda) Antonia Salieriho. Tříminutový úryvek z finále této opery jsem si pouštěla stále dokola. Nešlo odolat, ta hudba byla fascinující a doslova se mi vryla pod kůži. Následovalo zhlédnutí (opět několikanásobné) zfilmovaného Dona Giovanniho z roku 1979 s famózním Ruggero Raimondim v hlavní roli. Tato adaptace je pro mě skvělým filmem po všech stránkách – sledujeme děj ve skutečném prostředí, ale zároveň zní kompletní opera, v níž nechybí žádná nota. Dokonce jsem se později dočetla, že ve filmu jsou zařazeny i ty scény a árie, které původně sám Mozart vypustil a v divadelních nastudováních je většinou neuslyšíme.

Před dvěma lety jsem poprvé navštívila Dona Giovanniho v divadle – dá se říct na jeho domovské scéně, protože tato opera byla napsaná pro bývalé Nosticovo (dnešní Stavovské) divadlo a zde se také konala její světová premiéra pod taktovkou samotného skladatele. Osobně mám Stavovské divadlo moc ráda, a když bych srovnala všechny pražské operní stánky (Státní operu, Národní a Stavovské divadlo), řekla bych, že poslední zmíněné má pro operní zpěv nejlepší zvuk. Hlavní roli zpíval dlouholetý sólista Státní opery Jiří Hájek a byl skvělý, inscenace se mi ale moc nelíbila. Chápala jsem statické scény, kde není moc pohybu, ale chyběly mi jakékoli náznaky herectví. Stejně tak kostýmy byly nezajímavé, scéna jednoduchá a studená, jedinou opravdu velkolepou dekorací byla Komturova socha. Užívala jsem si každou melodii, ale kdybych zavřela oči a jen poslouchala, nebyla bych o nic ochuzena. Dlouho jsem pak přemýšlela, proč mi ta opera přišla najednou tak nudná, když jí v podstatě nic nechybělo… Orchestr byl sehraný, pěvci byli famózní, a přece se mi to nelíbilo tak, jak jsem očekávala.

Po roce jsem se moc těšila na další nastudování Dona Giovanniho v podání souboru Národního divadla, jehož představení bylo zasazeno do přírodního amfiteátru Divoká Šárka na Praze 6. Hlavní roli zpíval Martin Bárta, který měl roli dokonale »zmáknutou« – zpíval ji již přes deset let. Kromě něj byli skvělí  též Jana Sibera v roli Dony Anny a Luděk Vele v roli Leporella. Režijní koncept se samozřejmě vymykal divadelnímu standardu, jelikož hrát operu na zelené louce není právě nejjednodušší, ale živý orchestr nechyběl. Pěvci měli překrásné kostýmy, paruky i klobouky s peřím, vše v duchu renesanční Itálie. Sólisté ale výjimečně zpívali na mikroporty – při open air představení by to ani jinak nešlo. Toto nastudování mě okamžitě uchvátilo, pohltilo a užívala jsem si každý tón, kromě toho všichni dokonce skvěle hráli. Představení bylo samozřejmě v italském originálu, ale slovům nebylo třeba rozumět. O to víc zamrzí, že se bohužel nedohrálo do konce… Několik minut po začátku se rozpršelo, každou minutou déšť nabíral na síle a ke konci první poloviny se voda valila z kopce proudem a odnášela bláto i věci návštěvníků. Jak dopadly nástroje v orchestru a kostýmy herců, radši ani nechci vědět… Velká čest pěvcům, že to nevzdali a ač promočení na kůži, první půlku dozpívali se vší parádou. Zbývalo jen rozloučení s příslibem, že s Donem Giovannim se sejdeme na Šárce za rok. Bohužel ani to nevyšlo - pandemie koronaviru rozhodla jinak. Zda půjdou organizátoři v příštím roce s Donem Giovannim do třetího pokusu, je už zřejmě v rukou osudu…

Letos jsem si tedy jako náhradu za Divokou Šárku zvolila opět Stavovské divadlo a tentokrát mě představení velmi mile překvapilo. Již nebylo tolik prkenné, ale pěvci vcelku slušně hráli, byť to nebylo takové herectví jako třeba v muzikálech. Rovněž kostýmy dostály změny, byly v historickém stylu a velice vkusné. Scéna byla takřka stejná, ale lépe nasvícená, tudíž celkový dojem byl o hodně lepší. Hlavní roli zpíval host opery Aleš Jenis a byl jedním slovem famózní a rovněž se do role hodil typově. Překrásnými hlasy disponovali také Marie Fajtová (Dona Anna), Richard Samek (Don Ottavio) a Roman Vocel (Komtur). Celé představení mělo o mnoho větší šmrnc, a tak pobavilo i rozechvělo srdce.

Za Donem Giovannim do Liberce

Nejvíce mě však zajímalo liberecké nastudování s již zmíněnou trojící „fantomáků“. Po půlroce zavřených divadel a několika propadlých vstupenkách jsem se konečně dočkala i této inscenace, která ze začátku (po pouhých dvou odehraných premiérách) měla tak rozpačité recenze, až jsem se jí začínala bát. Hned od začátku jsem doufala v klasickou verzi, po prvních fotkách z generálek v hodně moderním pojetí moje nadšení značně opadlo. Postupem času se však objevovaly recenze i velice kladné až nadšené, které hodnotily režijní pojetí díla v duchu moderní doby jako nadčasové a s velkým přesahem. Moje zvědavost tedy rostla ještě víc. Hned na začátku musím říct, že mě představení hodně překvapilo, a to většinou příjemně. Je vážně zvláštní vnímat myšlenkové pochody různých režisérů, jak dokážou jednotlivé charaktery postav pochopit po svém…

Nemohu říct, že jsem zastánce moderních pojetí oper, ale ani vyslovený odpůrce. Pokud některé opery přežily staletí, znamená to, že jsou nadčasové a mají co říct současnému divákovi nejen po hudební stránce, ale i té obsahové. Lidé se vlastně během staletí tolik nemění, pouze nosí jiné oblečení. Charaktery zůstávají, společnost se vyvíjí jen navenek, ale v nitru zůstává stejná. I to nejklasičtější dílo se tedy dá pojmout moderně, ale zde je již na divákovi, zda změnu přijme. A je rovněž individuální, jak k dílu přistupuje režisér, jaké skryté náznaky dokáže v díle objevit a zda má pak odvahu jít s kůží na trh, udělat kontroverzní inscenaci a doufat, že ji publikum přijme. A také samozřejmě záleží na způsobu režijního podání.

Don Giovanni je příběh, jehož děj nemá smysl podrobně rozepisovat, je notoricky známý a představení má také několik vtipných momentů, o které vás nechci obrat, pokud tuto operu přece jen neznáte. Příběh prostopášníka a »děvkaře« bez skrupulí se dá opravdu zasadit do jakéhokoli století. V 18. století, kdy příběh vznikl, byl Don Giovanni šlechticem, jenž podváděl svoji snoubenku na každém kroku, měl stovky milenek, nosil krásný šat a ženy mu samy skákaly do náruče. Dnes takoví milovníci nosí oblek a vozí se v drahých autech… Don Giovanni v liberecké inscenaci v režii Dorotty Szalma je vymaštěný frajírek, který vypadá, jako by právě slezl z motorky. To stačí, aby o ženy doslova zakopával, čehož patřičně využívá. Suverénní, sebestřední, svým chováním přímo odpuzující, ale stejně z něj není možné spustit oči (připomíná trochu „špatné já“ Jekylla a Hydea). V několika vtipných momentech v druhé půli se zdá být sympatickým a uvěříte mu milý úsměv, v závěru ale čekáte jeho zkázu, která doopravdy přijde. Jeho sluha Leporello je rovněž mladý týpek, jenž se v případě Giovanniho zločinu stává vlastně jeho spolupachatelem. Dona Anna je zde však pojatá jinak – nepronásleduje Giovanniho jako vraha svého otce, ale jako svého milence, který jí uprchl. Později tak vlastně svému snoubenci Donu Ottaviovi lže. Dona Elvíra je zase hysterka schopna odpustit Giovannimu ty tisíce milenek, jen aby ho získala zpět – typická žena bez hrdosti, jakých je v každé (nejen dnešní) době nespočet. Dokonce je jím tak posedlá, že si nevšimne záměny Giovanniho s Leporellem… A Zerlina, která neváhá padnout do náruče Giovanniho v den své vlastní svatby, již nikoho nepřekvapí. Rozdíly mezi staletími se zkrátka rázem stírají a na režijním pojetí ani na kostýmech vlastně vůbec nezáleží…¨

Absenci historických kostýmů jsem si ale uvědomila, když přišlo na některé texty. Když Zerlina zavěšená do motorkáře s cigárem zpívá, že „odchází se šlechticem“ a její snoubenec jí to zbaští i s navijákem, vypadá to poněkud divně. Rovněž když Giovanni v převleku Leporella zpívá „Chyťte Giovanniho, poznáte ho podle klobouku s bílým perem“ a on žádný klobouk s perem nemá, divák neznalý původních reálií najednou tápe… To jsou chvíle, kdy si říkám, že moderní pojetí až tak dobrý nápad nebyl. Pak se ale najednou na jevišti objeví jisté věci (nebudu jmenovat), které naprosto trefně zapadnou do originálního textu, až z toho žasnete… Přiznám se, že tyto momenty mě na několik vteřin odbouraly, aniž bych to čekala. Ještě víc se ve mně umocnilo poznání, že lidé jsou opravdu pořád stejní.

Nejvíc mě ale dostal samotný závěr. Scéna na hřbitově je jakýmsi předvrcholem celé opery a frajírek se svým kumpánem mají z hlasu ze záhrobí chvíli legraci, ale vzápětí se klepou strachy. Posléze u hostiny nastává nekontrolované žraní, kdy se jeviště během chvilky změní v chlív, a zjevení Komtura v krvavé košili zmrazí nejen ty dva, ale i celé hlediště. Komtur si s ledovým klidem vezme to, co mu patří, a Giovanni spláchnutý proudem krve jen s nechápavým pohledem usedá vedle něj na pomyslný nebeský obláček. Ten mu nabídne »žváro«, oba spolu pokuřují a Komtur se dívá do dáli s výrazem: „Tak už jsme tady oba, tos nečekal, viď?“ Poté jako dokonalý paradox zní závěrečná sborová árie jako mravozpěv všech zúčastněných o tom, že hříšník byl po zásluze potrestán. Paradox je v tom, že ty zhrzené ženské, co se tváří jako nevinné lilie, ho určitě stokrát obrečely. No jo, nejvíce keců o mravnosti mají ti největší nemravové, nic nového pod sluncem…

Umím si toto režijní pojetí představit i v zasazení do historické doby. Přece jen ty moderní úsporné dekorace a kostýmy mi do této opery nijak nepasují, rovněž některé rekvizity by se daly v pohodě oželet. Jako režijní koncept však tuto inscenaci chválím. Don Giovanni v tomto pojetí není ani omylem hrdinou, kterého by bylo hodno obdivovat, jeho postava ale demonstruje odraz dnešní doby. Režisérce se navíc povedlo donutit operní pěvce opravdu hrát, a to se jen tak nevidí. Tohle byla nejen opera, ale divadlo se vším všudy. Chvílemi šokující, občas nelogické či někdy až na hraně, někomu mohou některé scény připadat i nevkusné či oplzlé. Je velice individuální, jak budou dílo vnímat jednotliví diváci – mnozí se mezi sebou zřejmě neshodnou, každopádně pokud bylo záměrem přimět diváka k přemýšlení, dílo se povedlo. Pěvci však byli najednou i herci, a to každým coulem. Mimika, výraz, a při tom všem ustáli i veškeré pěvecké nároky. Zpívat vleže na břichu či na zádech na tvrdém dřevěném prkně (Don Giovanni), plazit se či odchodit celé představení v upnutém kostýmku a šílených podpatcích (Dona Elvíra) anebo udržet se na kolmé zdi jen za prsty (Leporello), stíhat přitom hrát a nevypadnout z role, navíc ještě očkem vnímat pokyny dirigenta, to chce opravdu dobrou fyzičku. Možná i to byl důvod, proč mě tento Don Giovanni nesmírně bavil. Nebyl podle mých představ, ale byl vtipný, skvěle zahraný i zazpívaný, s výborným zvukem orchestru, občas šokující, zkrátka bavil mě. A to je to hlavní…

A co trojice „fantomáků“?

Na představení jsem měla možnost vidět jen dva z nich – Michala Bragagnola jako Dona Ottavia a Radima Schwaba coby Dona Giovanniho. Na Vandu Šípovou jako Donu Annu si musím ještě počkat. Michal má s operou již zkušenosti, ale až teď jsem ho poprvé slyšela zpívat bez nazvučení. Publikum uchvátil krásným čistým tenorem a všechny své party uzpíval bez problémů, dokonce i s vtipnými vsuvkami. Don Ottavio nemá tolik pěveckého prostoru jako ostatní role, jeho party jsou však lahůdkou a ve směsici basových a barytonových zpěvů je ten tenorový velmi příjemný na poslech (což je ostatně v každé opeře). 

Radim je naproti němu operní debutant, rozsahem vyšší baryton a má silný školený hlas se specifickou barvou. Když ho tedy srovnám se třemi dalšími výše zmíněnými představiteli role (Jiří Hájek, Martin Bárta, Aleš Jenis), nezaostával ani o chlup, pouze v jediné vteřině o něco později popadl dech, uzpívat to ale zvládl. Giovanni prakticky nesleze z jeviště a nároky na zpěv vyžadují stoprocentní nasazení téměř bez přestávky, což Radim bez problémů ustál. Nejlepším měřítkem je podle mě již zmíněná šampaňská árie Fin ch'han dal vino, která je svižná, velmi rychlá a má jen jedno místo na větší nadechnutí. Slyšela jsem různé verze této árie (živě i z internetu) a mnozí pěvci si pomáhají k zvládnutí všech tónů méně výraznou artikulací – možná proto, že tak lépe vystačí s dechem. Radim měl naopak výraznou výslovnost a zazpíval to bezchybně, stejně jako celou operu. Kromě zpěvu nezapomínal ani hrát – ten nafrněný děvkař mu opravdu sedl. 

Skvěle mu sekundoval Leporello Jan Hnyk, který zaujal hned na začátku silným a zvučným basem. S Radimem jim to ladilo, měli stejné frázování i výslovnost. Ukázal se též jako skvělý komediant, za což si na závěr vysloužil obrovský aplaus. Úžasným basem mě opět ohromil Komtur Roman Vocel, kterého jsem znala již ze Stavovského divadla a který tuto roli hraje ve vícero uváděních souběžně (čistě subjektivně ale zmiňuji, že v libereckém divadle zněl jeho hlas lépe, byl podle mě víc dramatický a ohromující). Schwab, Hnyk a Vocel byli pro mě jasnými hvězdami představení. Trojice dam se sopránovým rejstříkem Petra Alvarez Šimková (Dona Anna), Věra Poláchová (Dona Elvíra) a Anna Koźlakiewicz (Zerlina) zpívala fantasticky, pěvecky ze začátku malinko pokulhával Masetto Miloš Horák, posléze se ale rozezpíval. Ve zpěvu, hudbě a zvuku neměla inscenace jediné špatné místo.

Co dodat? Nejste-li příznivci alternativního umění a už vůbec jej neakceptujete v klasické opeře, představení nejspíš nenavštívíte. Anebo můžete mu dát šanci a být příjemně překvapeni.