Muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť: Duhová kulička snů a nadějí

 

Mladík, pro nějž nemá nikdo moc pochopení. Vlastní sourozenci jsou na něj jako na cizího, ani v práci to nemá snadné – manželka jeho šéfa ho sexuálně obtěžuje a místo ní skončí nakonec za mřížemi on sám. Naštěstí má jeden nevídaný talent, díky němuž si následně vybuduje úspěšnou kariéru a místo na výsluní. Posléze se shledá i s rodinou a možná tak mají naději na nový začátek. Asi těžko uvěřit, ale toto je biblický příběh, jenž se dočkal muzikálové verze od samotného Andrewa Lloyd Webbera. Řeč je samozřejmě o představení Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, které jsem měla možnost již dvakrát zhlédnout v jeho plzeňské podobě na Nové scéně Divadla J.K. Tyla. 

Na rozdíl od jiných statečných (například Annie), jsem před první návštěvou příběh v podstatě neznala, jelikož jsem neviděla ani filmovou verzi muzikálu z roku 1999. Dozvěděla jsem se dopředu především to, že se jedná o mimořádně optimistické a veselé dílo, ovšem přiznám se, že já jsem si k němu musela nakonec cestu najít sama a trochu delší oklikou. Má první návštěva v březnu 2019 totiž nekončila nadšením, ale abych byla spravedlivá – své role v tom sehrály i dva ryze praktické faktory – seděla jsem příliš daleko a vysoko (tudíž jsem představení tolik neprožívala) a byla jsem tehdy dost unavená. „Josef“ na mě tak tehdy působil úplně jako jeden večerníček z mého dětství, v něm se odehrávala pouť tří králů za betlémskou hvězdou a čerstvě narozeným Ježíškem. A naprosto stejně mě i uspával. Ačkoliv se jednalo o odpolední představení, bohužel byla únava silnější než já a celou první částí muzikálu jsem proklimbala – sice jsem všechny scény více méně viděla, ale odnesla jsem si z nich hlavně dojem, že se moc „vlečou“. Poslední číslo před přestávkou mě konečně trochu probralo a v druhé půlce už jsem byla celkově o něco víc při smyslech. Každopádně jsem si Josefa rozhodně nezamilovala, ale s postupem času jsem si slíbila, že mu dám ještě druhou šanci. 

Na ni nakonec kvůli jistým odkladům došlo až v srpnu 2020, ale tehdy už jsem »nadopovaná kofeinem« zhlédla představení natolik důsledně, že už o něm dokážu alespoň něco málo napsat. Nejprve se vrátím k ději, který už jsem trochu nastínila. Skutečně se jedná o biblický příběh, ale nutno říct, že je podaný úplně jinak, než byste možná čekali. Na poli muzikálů asi nic nového, když si vzpomeneme například na dílo stejného skladatele Jesus Christ Superstar. Ovšem zatímco „Jesus“, ať již více či méně zmodernizovaný, byl podaný tzv. „na vážno“ a dalo by se říci, že pohledem jednoho z aktérů dění (Jidáš), v případě Josefa se dočkáme spíše naivního pojetí plného energie a vtípků, které byste asi v samotné Bibli hledali marně.

Konkrétně na Josefovy osudy nahlížíme dětským pohledem, jelikož rámec vyprávění tvoří dětský sbor a jejich nová učitelka. Právě ona je Vypravěčkou celého děje a jelikož ona i děti se čas od času objeví na scéně (ať již coby pouzí diváci, nebo občas malinko zasahují do dění), nesledujeme tak vlastně přímo „historicky přesné“ zachycení událostí z dávných dob, ale spíše dětské představy o tom, jak se to vše asi mohlo odehrát. 

Na jevišti se nám tak odehrává příběh mladého Josefa, nejoblíbenějšího z Jákobových dvanácti synů. Nejenže umí ze snů vyložit budoucnost, ale navíc má krásný pestrobarevný plášť, a tak není divu, že se setkává hlavně se závistí a ústrky, ovšem on se nevzdává a stále věří v lepší zítřky, což se mu nakonec vyplatí. Dospělé by možná zarazilo, proč Josefovi bratři svádí jeho zmizení zrovna na „krvelačné kůzle“, proč mají ve starověkém Egyptě telefon a proč je faraon k nerozeznání podobný slavnému Elvisovi. Jenže na to všechno je potřeba dívat se očima nevinného malého děcka či věčného snílka a optimisty. Skoro jako kdybyste někde našli duhovou kuličku a svět si prohlíželi přes ni, abyste docenili jeho krásu. 

Všechno je tak náhle barevnější a veselejší a je snadné uvěřit ve šťastné konce. Není tedy divu, že i scéna muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť je veselá, hravá a barevná – na chvíli se ocitneme na schodech chrámu v Egyptě a snad opravdu věříme, že někde za rohem se tyčí pyramidy. Tedy dokud se na jeviště nedostaví velbloud ze „srstí“ z lega. 😊 Někdy nám na cestu svítí jen pouhé hvězdy, jindy nám nad hlavami zazáří dokonce i diskokoule. Především mě zaujalo ale nenápadné propojení historie s moderními vymoženostmi a konkrétně se sociálními sítěmi, jelikož na jevišti místo stěn vidíme jakési mřížky plné smajlíků, „likeů“ a sem tam i nějaké to písmeno F, možná značící jistou známou sociální síť. Navíc když se Josef ocitá ve vězení, jeho mříže jsou utvořeny z podobného materiálu, ale místo smajlíků jím vévodí jen a jen „palce dolů“ na znamení smutku. Nás to možná pobaví a dětem a mládeži to snad příběh a jeho poselství trochu přiblíží. 

Rovněž kostýmy jsou výrazné a minimálně v případě Josefových bratrů to pomáhá jednotlivé postavy rozlišit. Každý z nich má na hlavě jinou hučku a většinou i jinak barevnou, nechybí oranžová, zelená či červená. Přítomné dámy jsou sice zahalené v černé, jak to u věřících žen z té doby bylo zvykem, ovšem každá má na sobě přece alespoň barevný šátek a proužek barevné látky, navíc pod černým hábitem skrývají všechny i veselé a barevné šaty. Sexuální dračice Putifarka je stylově oděna do smyslné černostříbrné a Josef je naopak často halen symbolicky do bílé barvy nevinnosti. Faraon zase samozřejmě do dálky září zlatem a jeho hudební „křoví“ sice na první pohled zařadíte do starověkého Egypta, ovšem zpátky do dětského světa vás uvedou jejich křiklavě modré paruky. Nesmí chybět ani barevný plášť, který se dostal až do názvu představení. Ten skutečně hraje všemi barvami, ale těžko byste asi našli někoho, kdo by vám v dnešní době potvrdil, že je „elegance sama“ (jak se v muzikálu doslechneme). Ovšem na závěr se jednoduchým trikem promění a zvětší a tehdy už si skutečně musíte připadat jako v záplavě barev. 

K pozitivnímu vyznění pak přispěje i samotná hudební složka. Melodie jsou rovněž velmi hravé a střídají se v nich různé styly a dokonce i rytmy, kdy jedna sloka může být pomalejší a následně se stále zrychluje a zrychluje. Řada písní má vtipné texty, přičemž český překlad je velmi povedený, trefný a zní velmi dobře modernímu uchu 😊. Nejvíc se mi ale líbily asi písničky zpívané samotným Josefem, které mají trochu vážnější vyznění a zároveň jsou ale stále plné energie a naplňují diváka nadějí, zvlášť, pokud se zapojí i samotný dětský sbor a dodá tak hudbě jakousi kouzelnou atmosféru. Konkrétně mě oslovily především skladby Close Every Door To Me („Brány jsou zamčené“), slavná skladba Any Dream Will Do („Každý má svůj sen“), z těch energičtějších jsem si oblíbila Jacob And Sons („Jákob a spol.“) a skladbu Go, Go, Go Joseph („Go, go, go, Josefe, vstávej!“), která v Plzni zakončuje první část představení. 

Některá hudební čísla mi ale připadala přece jen zbytečně protahovaná a nebavila mě tolik jako jiná – při první návštěvě jsem se například velmi nudila při scénách s Faraonem, ale podruhé už se mi líbily více. Co se ale časem nezměnilo, je můj přístup ke scéně, v níž si Josefovi bratři stěžují, že mají hlad, a tvrdí, jak jejich blahobyt odešel spolu s Josefem. Toto číslo mi připadá opravdu nezajímavé. Především pak Josefova bratra, který mluví a zpívá, jako by byl Francouz, považuji za nejslabší a nejtrapnější část muzikálu.

Naopak s „jamajským“ bratrem a jeho číslem Benjamin Calypso („Calypso za Benjamina“) téměř v závěru jsem problém neměla. Docela mě bavil i fakt, že měl jakousi frkačku, která očividně představovala jointa. Podobných náznaků, že přece jen nejsme na čistě dětském představení, se objevilo víc – když pominu poměrně expresivně pojatou scénu svádění Putifarky, tak jsem si všimla i náznaků v chování otroků Putifara, rovněž sem tam došlo i na nějaký ten vtípek mezi Faraonem a samotným Josefem. Nic z toho mi ale nepřipadalo za hranicí vkusu a myslím si, že v představení není nic vyloženě „závadného“. Naopak si myslím, že si v Josefovi každý může najít „to své“ a užít si přitom i rozjetou show. 

Lví podíl na úspěchu plzeňského Josefa má především skvělý výkon představitele titulního hrdiny - Pavla Klimendy. Když jsem ho v roli Josefa viděla poprvé, připadal mi neuvěřitelně mladý. Už tehdy zářil jako sluníčko plné energie, ale definitivně si mě získal až na druhé návštěvě, kdy už na mě (ačkoliv návštěvy dělí jen rok a půl) už působil mužněji a zajímavěji (možná i díky lepšímu sestřihu vlasů). Snadněji jsem mu pak dokázala fandit a byl pro mě skutečně nejlepším prvkem v představení.

Sympatická mi v obou případech připadala Vypravěčka, kterou bych coby učitelku brala hned. Nejenže je půvabná, ale i něžná, milá, má smysl pro humor a srdce otevřené všemu dobrodružství, co svět nabízí. Kateřina Falcová i Michaela Nosková (uvedeny v pořadí, v němž jsem je viděla) odvedly skvělé výkony, a to i v náročných pěveckých partech.

Poměrně dost prostoru má také Faraon, jehož jsem viděla nejprve v podání Petra Vondráčka a posléze Jana Kopečného. Petra Vondráčka mám ráda a moc dobře vím, že Elvise Presleyho velmi obdivuje, a tak si dal na této roli jistě záležet. Přiznám se, že podání Jana Kopečného mi ale připadalo energičtější a zajímavější, jelikož se zde Jan projevil jako skutečný showman. Jen je trochu škoda, že mu zřejmě vinou mikrofonu nebyly některé pasáže textu příliš rozumět, a tak jsem se vlastně Josefovi ani nedivila, když ho prosil, zda by mu nemohl svůj sen ještě jednou zopakovat 😁. Tuším, že se v dané písni řešily hojně krávy, ale tam jsem asi skončila, bohužel 😊.

Stejně tak mám trochu zmatek v dalších postavách, respektive zejména v tom, který bratr je vlastně který. Jelikož většinou se na jevišti vyskytují všichni do jednoho, je to trochu změť a zmatek, ale přece jen se našli při druhé návštěvě herci, kteří pro mě z davu bratrů trochu vyčnívali – Jozef Hruškoci jako Rüben a zároveň číšník ve vězení mě bavil, stejně tak Lukáš Ondruš coby Juda a zároveň pekař ve vězení. Především pak tím, jak v jedné scéně otřel Josefovi pot z těla a mezi textem písně mu v žertu vynadal, že je zpocený, čímž ho trochu rozesmál. Moji pozornost kradl chvílemi i Martin Holec, především svými vtipnými výrazy obličeje ve scéně s pojídáním mouchy, ale také tím, jak v jiné písni „umlčel“ téměř operní tóny z úst manželky (nevím ale, zda přímo své či jednoho z bratrů). 

Na závěr samozřejmě musím pochválit i všechny představitele dětských rolí, kteří byli roztomile drzí v mluveném slovu a při pěveckých výkonech jim to báječně ladilo. Každopádně i ti, které jsem tu nejmenovala, si zaslouží potlesk. V představení nefiguroval žádný výrazně slabší článek a naopak všichni působili velmi sehraným dojmem, což jen přispívá k optimistickému vyznění Josefa.

Jak už jsem říkala, každý si v tomto muzikálu může najít to své, přičemž já jsem si příběh vyložila především jako trnitou cestu člověka, který je jiný než jeho okolí. V závěru se ale dočká uznání a přijetí od společnosti a zároveň od své rodiny, což je podle mého názoru krásné poselství. Díky tomu asi nad Josefem nelámu hůl a dokážu ocenit jeho kouzlo. Dokonce bych si z něj v sobě ráda kousek odnesla. Kdyby to šlo, vzala bych si Josefovu naději do kapsy jako tu malou duhovou kuličku, přes níž bych se dívala na svět jinak a snad i trochu veseleji.