Muzikál Krysař: Křehká hranice mezi dobrem a zlem

 

Na úvod se přiznám, že jsem nikdy příliš nepatřila mezi příznivce Daniela Landy. Nešlo ani tak o to, zda se ztotožňuji s jeho názory a postoji, ale ani k jeho hudbě jsem si nikdy nenašla cestu. S muzikálem Krysař jsem se poprvé setkala již před řadou let - v době, kdy se ještě hrál v divadle Ta Fantastika. Tehdy jsem představení sice naživo neviděla, ale kolegyně, která tento muzikál po návštěvě divadla nadšeně chválila, mi půjčila CD. Ani to mě ale příliš nepřesvědčilo. Kolegyně sice argumentovala tím, že pokud představení uvidím jako celek, budu jej vnímat úplně jinak, nicméně tehdy jsem vytrvala a do divadla přece jen nešla.

O řadu let později se Krysař v divadle „objevil“ znovu. Tentokrát v Divadle Kalich a s opravdu skvělým obsazením v čele s Přemyslem Pálkem, Marií Křížovou nebo Romanem Tomešem. Navíc Divadlo Kalich je pro mě jasnou zárukou - i když se totiž náhodou stane, že mě představení jako takové vysloveně nenadchne, můžu se tam vždy spolehnout, že nasazení a výkony všech účinkujících budou skutečně dechberoucí, a proto nikdy nebudu úplně zklamaná. Později začalo o Krysaře projevovat zájem i 7 statečných, kteří se postupně z vyprodaných představení v Kalichu vraceli naprosto nadšení a moji neochotu se přidat příliš nechápali. Nicméně i já jsem už postupně připouštěla, že bych na Krysaře vyrazit měla, jelikož není správné dělat předčasné závěry na základě dojmu získaného před téměř dvaceti lety. Navíc začínám mít pocit, že se tento muzikál stal skutečně „legendou“ a nevidět jej, mi tak připadá už téměř podobné jako např. ve škole nečíst povinnou četbu. Ta mě sice také nemusí vždy na 100 % zaujmout, ale je potřeba ji znát pro všeobecný rozhled a může mě svým způsobem obohatit. 😀 I tak jsem si ale dávala dost na čas a teprve v září 2020 mě jeden ze statečných zastihl natolik „nepřipravenou“, že jsem na návrh zajít hned následující den na Krysaře, prakticky okamžitě kývla. 😊

Pro mě osobně je nejsilnější stránkou Krysaře jeho příběh, který se mi obzvlášť v současné době jeví jako velmi aktuální. Řeší totiž otázku, jak křehká je hranice mezi dobrem a zlem a jak snadno může být překročena. Otevírá se nám zde příběh dvou národů – starousedlíků (nejsou nijak konkrétně označeni) a Ostrovanů, kteří se do města kdysi přistěhovali. Ti jsou bohatší a představují prakticky celou místní honoraci. Ostrované se na první pohled mohou jevit jako ti „špatní“. A skutečně je mezi nimi celá řada prospěchářů, kteří zneužívají svého postavení především na účet původních obyvatel. Jedná se hlavně o hostinského, starostu a rychtáře. 

Samozřejmě to ale neplatí o všech. Také mezi Ostrovany se najdou vysloveně sympatické postavy, jako například Jakub, který má mezi starousedlíky dokonce i přítele - rybáře Štěpána. Původní obyvatelé ústrky Ostrovanů sice vnímají, ale prozatím je poměrně trpělivě snášejí. A právě v této poměrně napjaté době přichází do města tajemný Krysař – muž, který neřeší, kdo má pravdu a kdo ne. Jeho jediným úkolem a zájmem je zbavit město krys. Je totiž majitelem flétny, jejíž zvuk dokáže zabíjet. Co se ale stane, když se Krysař zamiluje do starostovy dcery Agnes? Odpustí Krysař starostovi a rychtáři, když mu odmítnou zaplatit za jeho služby? Jakou roli sehraje původní obyvatelstvo? Existuje alespoň pro někoho nějaká naděje? A jakou roli v tom všem sehraje Osud, který nás celým příběhem provází? Na to vše vám tento muzikál odpoví. 😊

Scéna je celá laděná do dřeva a veškeré přeměny – převážně mezi rybářskými domky, hospodou a radnicí - probíhají velmi rychle bez zbytečného zatmívání či oslňování diváků. Velmi pěkné jsou také kostýmy, díky nimž je poměrně rychle patrné, kdo patří do které ze dvou skupin. Oblečení Ostrovanů je laděno do fialova, respektive je přinejmenším zvolen alespoň nějaký fialový prvek. Místní obyvatelé jsou většinou méně výrazní, oblečení spíše do nenápadných barev - hlavně šedé. Oživujícím doplňkem jsou pak u nich pouze barevné šátky. Postava Krysaře je pak oděná celá do černého – i ze vzhledu je tedy zjevné, že je v ději jen sám za sebe a k žádné ze stran se nechce přiklonit.

Co se týče hudební stránky, skutečně se mi naplno ke Krysaři cestu najít nepovedlo. Přesto uznávám, že se zde našlo několik hudebních čísel, co se mi líbila. Zaujaly mě především výstupy ženských postav, tedy písně v podání Agnes (včetně jejích duetů s její sestrou Rózi) a též Štěpánovky. Neodnáším si ovšem z představení žádné zapamatovatelné melodie, ale spíše emotivní zážitek a náladu, která z něj vyzařovala.

Co se týče obsazení, prakticky nemám, co bych mohla vytknout. Oldřich Smysl v roli Krysaře naplňoval přesně očekávání, která jsem od této postavy měla. Působil tajemně až démonicky, nepřístupně, ale i zranitelně ve chvíli, kdy mu do života vstoupila Agnes. Kdykoliv se na scéně objevil, měla jsem pocit, že se všude rozhostilo naprosté ticho, snad i diváci přestali dýchat a atmosféra zhoustla. Myslím, že pro tuto postavu byl skvělou volbou.

Kateřinu Bohatovou jsem již dříve viděla i v jiných rolích a vím, že zahraje skutečně cokoliv. Jako Agnes mě rozhodně nezklamala a její nesmírně emotivní výstupy považuji za nejlepší z celého představení. Po pěvecké stránce byla dokonalá a navíc jí to nesmírně slušelo.

Další výraznou postavou je Štěpán v podání Romana Tomeše, jehož postava se asi nejvíce vyvíjí a jeho představitel má tak jedinečný herecký prostor. A právě Štěpánovu proměnu dle mého názoru předvedl opravdu přesvědčivě. V určitém momentu již ve mně skutečně budil strach.

Jeho ženu si zahrála Elis Ochmanová. Jak jsem se dozvěděla, bylo to teprve podruhé, co v této roli vystoupila, ovšem nebylo to vůbec znát. Z jejích sólových výstupů jsem byla opravdu nadšená. V jejím podání byla pro mě tato postava asi nejvíce pochopitelná a uvěřitelná.

Velmi mě zaujala také představitelka Rózi - Naďa Melková, jíž jsem viděla pravděpodobně poprvé, ač jsem přesvědčená, že ne naposledy. Přestože Rózi nemá příliš velký prostor, dokázala totiž zaujmout.

Ocenit musím také skvělé výkony hlavních „záporáků“ – hostinského (Heňo) a starosty (Jan Apolenář). Docela dobře dokážu pochopit nevraživost, která k nim a jejich vedení v průběhu děje narůstá. Vynechat nesmím výborného Jana Vlase ve velmi výrazné dvojroli sluhy/vraha. Ve chvíli, kdy se objevil na scéně, okamžitě si získal veškerou pozornost.

Velkou neznámou pro mě ale bylo pojetí postavy Osudu, kterou si v našem případě zahrál David Suchařípa. Chápu, že pro závěrečné vyústění celého příběhu je tato postava nezbytná, ale většina scén, v nichž se Osud objevil, mě nezaujala. S výjimkou zmíněného finále tato postava děj nikam neposouvá a vlastně jsem nepochopila její smysl. Do určité míry by se Osud dal pochopit jako průvodce celého příběhu, bez jehož přítomnosti by vlastně tento příběh vůbec nevznikl. Osud v průběhu děje doprovázejí ještě dvě taneční postavy – Zlodobro (Helena Nováčková) a Dobrozlo (Jiří Minařík), které pro mě symbolizují (i když spíše svými jmény) myšlenku celého muzikálu, tedy tenkou hranici mezi dobrem a zlem.

V rámci početného obsazení musím vyzdvihnout ještě Jakuba Šlégra (Jakub), Pavla Dytrta (opilec/vrah), Richarda Bergmana (ženich/rychtář) a Karolínu Leu Novákovou (Krysařova duše).

Jsem tedy nakonec ráda, že jsem se na Krysaře vypravila, prožila jeho příběh a užila si nejen fantastické výkony všech zúčastněných, ale také skoro až posvátnou atmosféru, která v té době prostupovala všemi divadly díky nadšení z toho, že byla i přes nelehkou situaci stále otevřená (což se posléze bohužel změnilo).